Chudina

Mises.cz: 5. října 2010, Kel Kelly (přidal Jakub Skala)

[Z knihy The Case for Legalizing Capitalism]

Socialisté běžně používají existenci chudých lidí jako důvod pro socialismus a tvrdí, že jejich starost o chudé ukazuje soucit a vysokou morálku. Jelikož téma chudoby je klíčovým bojištěm ve válce socialismu proti kapitalismu, je pro nás podstatné zkoumat, co chudoba je, kolik ji (v tomto případě v US) skutečně je a jak ji můžeme reálně eliminovat.

Kdo jsou chudí?

     Většinou, když slyšíme o chudých lidech, představíme si velkou skupinu lidí bez jídla a přístřešku. Ve skutečnosti ale většina kapitalistických zemí jako jsou Spojené státy (resp. bývalých kapitalistických zemí – pozn. překladatele) není v takovém stavu. Data z nedávného sčítání lidu ukazují, že lidé, kteří jsou oficiálně označování jako chudí [1]:
  • mají v 76% doma klimatizaci
  • mají v 66% více než dvě obyvatelné místnosti na osobu
  • mají v 97% alespoň jednu barevnou televizi
  • mají v 62% kabelovou nebo satelitní televizi
  • mají v téměř 75% v domácnosti auto (30% má dvě nebo dokonce více aut)
  • mají v 73% mikrovlnou troubu
  • mají ve více než 50% stereo
  • mají v 33% myčku na nádobí
  • mají v 99% ledničku
  • v podstatě nikdo nežije bez pitné vody nebo splachovacího záchodu
  • mají ve 46% vlastní bydlení, kde průměr je třípokojový dům s 1,5 koupelnou, který má parkovací místo a verandu nebo terasu a hodnotu 70% americké mediánové domácnosti
     Když budeme pozorovat naše údajně nejchudší spoluobčany v hromadné dopravě, zjistíme, že mají mobilní telefony, adekvátní oblečení, hudební přehrávače a obvykle jsou čistí a bez nemocí nebo tělesných vad.  

     Pokud bychom měli srovnávat americké chudé s těmi z Bolívie, Hondurasu, Kambodže nebo Indie (nebo dokonce Mexika, Rumunska, Thajska či Ruska), tak uvidíme diametrální rozdíl. Chudí v těchto zemích doslova žijí v otevřených chýších s obřími listy místo střechy a naskládanými cihlami, které slouží jako sdílená kamna pro několik rodin. Pro chudé ze zemí třetího světa z velké části neexistují peníze nebo směna zboží – existuje jen živoření ve formě farmaření, lovení či rybaření, aby vůbec byli schopni přežít. Z pohledu těchto lidí si američtí zametači ulic nebo dělníci v továrnách žijí v luxusu.

     Rozdíl mezi „majetnými chudými“ v kapitalistických zemích a „zpustošenými a zanedbanými chudými“ v nekapitalistických zemích se neobjevil náhodou. Svoboda, která existuje v kapitalistických zemích, vyústila ve větší investovaný kapitál na jednoho pracujícího. To znamená, že pracující mohou vyprodukovat mnohem větší bohatství (majetek) pro sebe a zbytek společnosti. V zemích, kde dnes není kapitalismus (a všude před tím, než se kapitalismus vůbec objevil) chudoba skutečně znamená, že není žádná práce dostupná a neexistuje způsob jak by člověk mohl zlepšit svoji životní situaci nebo si ji alespoň udržet.

     Jak můžeme vidět, v kapitalismu téměř žádní v tomto smyslu chudí nejsou. Každý, kdo není mentálně nebo fyzicky postižený, může, pokud chce, pracovat a mít příjem (kromě případů kdy mu stát brání příliš vysokou minimální mzdou). V dnešním světě není chudoba způsobena kapitalismem, ale právě jeho absencí.

     Ačkoliv chudým ve Spojených státech kontinuálně rostla životní úroveň díky kapitalismu, antikapitalisté neustále poukazují na chudé jako na důkaz toho, že je potřeba redistribuce bohatství (tj. méně kapitalismu), protože chudí vydělávají méně než bohatí. Ale musíme si uvědomit, že vždy bude existovat spodních 10 nebo 20 procent ve srovnání podle příjmu bez ohledu na to, jak bohatí budeme. Takže pro politiky a socialisty bude vždy existovat skupina lidí, na kterou mohou ukázat, a tvrdit, že tito potřebují jejich „pomoc“.

     Ale i kdybychom se soustředili na spodních 10 nebo 20 procent obyvatel USA, bylo by obtížné identifikovat ty skutečně chudé, protože složení této skupiny se neustále mění. „Znevýhodnění“, skupina které je údajně chudá na úkor bohatých, nejsou staticky jasně definovaná skupina. Studie Michaela Coxe a Richarda Alma z FEDu (Federal Reserve Bank) z Dallasu ukázala, že z původních spodních 20 procent podle příjmů bylo o šestnáct let později jen 5% stále chudých. A méně než 1% setrvalo mezi chudými po celou dobu šestnácti let. Na druhou stranu třicet procent lidí se dostalo ze spodních 20% mezi horních 20%. Situaci tedy můžeme shrnout tak, že jen malá část lidí zůstává na úrovni existenčního minima. Tedy existují způsoby, jak se dostat z chudoby.

     Nesnižujme bolesti a obtíže chudoby, ale ve smyslu dovednosti dosáhnout absolutní úroveň zdraví a síly, jsou na tom „chudí“ stejně jako průměrný člověk. Chudé děti mají prakticky stejný příjem proteinů, vitamínů a minerálů jako děti z rodin střední třídy a ve skutečnosti konzumují více masa než děti z rodin střední třídy. Velká většina chudých dětí jsou, až vyrostou, větší, silnější a zdravější než průměrný voják ve 2. světové válce. Ačkoliv chudé rodiny mívají občasné krátkodobé problémy s hladem, 89% chudých tvrdí, že má „dostatek“ jídla a pouze 2% říkají, že „často“ nemají dostatek jídla. [2]

     Dále je třeba říci, že chudí nejsou tak chudí, jak se vládní statistiky snaží záměrně tvrdit. Například poměr příjmů – primární číslo používané vládou – horních 20% ku spodním 20% (podle příjmů) je 15 ku 1. Ale poměr spotřeby těchto dvou skupin je 4 ku 1. Tento podstatný rozdíl je způsoben tím, že chudí mají většinou přístup k nezdanitelnému příjmu včetně různých státních podpor. Jejich vlastní majetek a bohatství se ve statistice vůbec neuvažuje. Agentura na sčítání lidu dříve uvedla, že lidé které považuje za „chudé“ typicky utratí $2.24 na každý jeden dolar oficiálního (zdanitelného) příjmu. [3]

     Ačkoliv skutečně existují lidé, kteří jsou v úzkých a potřebují okamžitou pomoc, většina lidí, kterým říkáme „chudí“, nejsou tak chudí, jak z nich antikapitalisté dělají. Záleží na tom s kým chudé srovnáváme, oproti lidem z třetího světa se mohou američtí chudí jevit jako bohatí. Socialisté se snaží ukázat, že chudých je mnohem více než ve skutečnosti, aby mohli ospravedlnit krádeže peněz bohatých a „vyrovnání“ společnosti. Když mluvíme o chudých lidech, měli bychom mluvit jen o těch, kteří jsou fyzicky neschopni pracovat a postarat se o sebe, nikoliv o celých spodních 20 procentech, kteří představují desítky milionů lidí.

Více o minimální mzdě

     Minimální mzda zvedá cenu práce do bodu, kde si společnosti nemohou dovolit najímat všechny pracovníky, které předtím najímaly, jelikož mají omezené množství zdrojů, které na mzdy mohou použít.  

     Dokonce i ACORN, organizace která údajně pomáhá chudým mimo jiné tím, že podporuje „plat s kterým se dá žít“ to pochopila z první ruky. [4] ACORN zažalovala v roce 1995 stát Kalifornie o výjimku ze státního pracovního práva, aby nemuseli platit vlastním zaměstnancům minimální mzdu. Tato organizace u soudu argumentovala, že „čím více musí ACORN zaplatit každému jednotlivému pracovníkovi – buď kvůli zákonům o minimální mzdě nebo díky přesčasům – tím méně pracovníků může najmout.“ [5] (Podobný případ nalezneme u Nancy Plosi – vážené advokátky za minimální mzdu, která také odmítala vlastním pracovníkům minimální mzdu platit.) [6]

     Ale kromě toho, že minimální mzda nemůže opravdu pomoci nekvalifikovaným pracovníkům vydělávat více peněz, není to ani nutný nástroj. Platy za podřadnou (nenáročnou) práci stejně jako za práci špičkovou rostou v čase tak, jak zvýšená akumulace kapitálu přináší vyšší produktivitu a především jak si pracovníci přirozeně zlepšují svoje dovednosti. Například úroveň mzdy pro zaměstnance pracující za minimální mzdu vyrostla během let 1998 až 2002 pětkrát více než úroveň mzdy zaměstnanců pracujících za mzdu vyšší. Téměř 66% zaměstnanců pracujících za minimální mzdu, kteří zůstanou zaměstnaní, vydělává více než minimální mzdu už po jednom roce v zaměstnání.

     Jelikož většina nízkopříjmových zaměstnanců jsou noví pracovníci, kteří začínají a nabírají zkušenosti a dovednost, které jim později umožní vydělávat více peněz, více než 97% zaměstnanců v USA starších 30 let vydělává více než je minimální mzda. Ti kteří nedosáhnou na tuto úroveň mzdy nemají požadované dovednosti z nějakého důvodu – ať je to mentální neschopnost nebo osobní motivace. Téměř všichni pracující se mohou zlepšovat setrváním v zaměstnání a získáváním zkušeností. Ale ti, kteří jsou uvrženi do nezaměstnanosti díky zákonům o minimální mzdě, tuto možnost nikdy nedostanou.

     A oproti tomu co tvrdí ACORN, politici a další socialisté není pravda, že většina pracujících za minimální mzdu jsou svobodné matky s dětmi. Current Population Survey z roku 1995 ukázala, že ze všech pracujících za minimální mzdu před zvýšením minimální mzdy presidenta Clintona v roce 1996, bylo 37,6% teenagerů žijících u rodičů, 17,1% svobodných samostatně bydlících dospělých a 21,5% byli ženatí muži/vdané ženy, jejichž partner též pracuje. Jen 5,5% pracovníků byli svobodní rodiče a jen 7,8% byli v manželském svazku a jediní vydělávající v rodině. [7]

Selhání programů proti chudobě a programů na redistribuci bohatství

     Vláda Spojených států „bojovala s chudobou“ po většinu minulého století. Vláda utratila desítky miliard dolarů a úspěch se nikdy nedostavil. Když se ukáže, že se „chudoba“ nevymýtila, politici hodí do černé díry tohoto údajného problému opět další peníze. Každé další peníze, které se k tomu použijí, pocházejí z daní občanů (včetně inflační daně).

     Původní daně ve Spojených státech byly 0 procent. První oficiální daň z příjmu se objevila v roce 1913 s uzákoněním Šestnáctého dodatku ústavy. [8] Míra daně byla 0.4% - míra, kterou kongres shledal jako „férovou“. Původní mezní daň pro superbohaté byla 7 procent. Vrcholem v období míru byla sazba 92% (Švédsko dosáhlo neuvěřitelných 102%). Ve chvíli kdy efektivní daňová sazba dosáhne sta procent, stane se ze Spojených států komunistická země. [9] Rok od roku musí zaměstnanci platit větší část svých příjmů, za povinné „pojištění“ nebo na podporu ostatních lidí.

     Ale stejně tak rok od roku roste počet lidí, kteří potřebují státní podporu. To se děje částečně díky tomu, že čím více lidé chápou, že příjmy mohou dostávat bez toho, že by museli pracovat, tím více se tváří jako chudí, aby dosáhly na státní podpory. Bez ohledu na to, kolik peněz se do této černé díry hodí, vždy budou státem definovaní chudí stejně tak jako přirozeně chudí, vždy budou ti, kteří se rozhodnou nezlepšovat svoje živobytí, kvůli různým psychologickým důvodům.  

     Stejně tak každý pokus o vyrovnání společnosti pomocí redistribuce musí vést k zničení kapitálu, schopnosti vytvářet pracovní místa a prosperity a tím pádem k nižším příjmům. Dokonce i Leonid Brežněv, první tajemník sovětské komunistické strany, prohlásil, že „člověk může rozdělit a spotřebovat pouze to, co bylo vyprodukováno; to je základní pravda.“ [10] Jak historie ukazuje, Brežněv nepochopil, že pouze ochrana soukromého majetku a volného trhu přináší alokaci lidí a fyzických zdrojů tak, že zvyšuje celkovou produkci bohatství, zatímco vládní plánování a vynucená redistribuce produkci snižuje.

     Kromě toho, že takzvaná chudoba nebude nikdy eliminována jednoduše proto, že minimálně jeden člověk bude chudší než ostatní, politici mají výrazný zájem na tom, aby se chudoba nevymýtila. Kdyby byli všichni občané zaměstnaní a měli trvale zvyšující se příjmy, kdo by potřeboval tisíce úředníků ve Washingtonu? Ačkoliv socialisté věří, že tito úředníci jsou skutečně dobrotiví jedinci, kteří mají starost o blahobyt ostatních, tito úředníci jsou tam proto, aby získali moc, žili za peníze daňových poplatníků a vylepšovali svoje kariéry. Proč jinak by například kongres opakovaně hlasoval, aby si zvyšoval platy společně s doživotními penzemi v řádech milionů [11] – tak daleko, že předčí růst CPI (consumer price index) a mzdy ostatních zaměstnanců? [12]

     A tak budou politici vždy tvrdit, že masy chudých lidí potřebují jejich pomoc. To je ten důvod, proč soustavně redefinují hranici chudoby a minimální mzdy. Tak mohou mít okamžitě mnohem více „chudých“ lidí, kteří potřebují pomoc daňových poplatníků a více úředníků. Sociální péče a přerozdělování ve Spojených státech udržuje byznys s desítkami milionů státních a soukromých zaměstnanců. Skutečným produktem tohoto průmyslu není eliminování chudoby, ale snaha zvětšit závislost na státu skrz zvyšující se daně, státní výdaje a regulace.

     Proč nevidí voliči, že sociální politiky během posledních sto let nikdy nevymýtily „chudobu“ a že by se mělo zkusit něco jiného? Mnozí to vidí, ale příliš mnoho dalších lidí benefituje (nebo si to alespoň myslí) ze současného systému tím, že peníze se přerozdělují směrem k nim a tak pro tento systém dále hlasují. Stejně tak mnoho lidí jsou socialisté se socialistickými myšlenkami odtrženými od reality. Předpokládám, že zbytek dobře mínících voličů je jednoduše naivní.

Skutečná řešení chudoby

     Velmi málo lidí zkoumá, proč jsou chudí skutečně chudí. Obvykle dáváme naše a cizí peníze „chudým“, protože slepě věříme, že si sami nedokáží pomoci a bez naší pomoci by zemřeli hlady nebo umrzli. Ale když skutečně nahlédneme do jejich minulosti a podíváme se na rozhodnutí, která učinili, zjistíme, že většina lidí se nachází ve svojí situaci proto, že se v ní rozhodli být. Mnoho lidí si myslí, že je nemorální je soudit a myslet si, že si za svoji situaci mohou sami. Spoustu lidí se nepozastavuje nad tím, že zatímco „chudí“ sedí každý den venku a nic nedělají, oni pracují v kancelářích, aby je ze svých platů povinně podporovali.

     Stejně tak mnoho z pracujících vidí své spolupracovníky, kteří ani zdánlivě nepracují tvrdě a v práci jsou jen od devíti do pěti, aby dostali plat aniž by do práce dali úsilí či péči. Lidé často odmítají připustit, že tyto pracovní návyky mohou mít co dělat s tím, že takovíto lidé nevydělávají tolik, jako ti, kteří tvrdě pracují.

     Další příklady mnozí z nás najdou v (široké) rodině, kde existuje někdo, kdo nemá moc peněz proto, že si žil nad poměry nebo udělal chybné osobní a kariérní rozhodnutí. Máme rodinné příslušníky, kteří se rozhodli nepokračovat ve vzdělání – vzdělání, které je pro chudé zdarma – a kteří se rozhodli nepracovat tvrdě, aby měli dobrou kariéru (samozřejmě není lidskou povinností mít kariéru, ale reálně dobrá kariéra obvykle přináší více peněz).

     Často tyto věci ignorujeme a předstíráme, že každý jednotlivý chudý člověk se dostal do tohoto stavu tím, že ho někdo jiný ožebračil. A proto volíme znovu a znovu tak, abychom chudým dali peníze – nikoliv naše, ale peníze bohatých. Čím více jim dáme peněz, tím větší mají stimul spoléhat se na to, co jim dáme, než na vlastní vydělávání peněz – něco co by pro ně znamenalo námahu, ztrátu volného času a útrapy.

     Přerozdělení bohatství od bohatých k chudým snižuje celkové bohatství obou skupin, primárně pak skupiny chudých. Každá země, která se kdy snažila a seriózní vyrovnání příjmů svých občanů zkrachovala, protože vynucená rovnost občanů snižuje stimuly bohatých investovat kapitál a místo toho podporuje spotřebu. Navíc čím více lidí se rozhodne pro přijímání peněz od státu, tím méně zbude lidí, kteří vytvářejí skutečné bohatství a nakonec jich nebude dostatek, aby pracovali na sebe a ještě podporovali občany závislé na státu. Systém se zhroutí a chudoba přijde na všechny.

     Socialismus a komunismus se vždy falešně prezentují jako systémy rovnosti a svobody pro všechny občany, ale vždy vedly k ekonomickému úpadku pro všechny (kromě vládnoucích kruhů). Částečný socialismus, který dnes prožíváme, vždy vedl k stagnaci nebo pomalému úpadku ekonomické výkonnosti, který dnes také prožíváme.

     Široká veřejnost nerozumí tomu, že sebrání peněz bohatým má velmi skutečný a  negativní ekonomický dopad. Veřejnost si představuje nějaké ekonomické vakuum, kde nedochází ke změně objemu kapitálu na pracovníka a jejich odpovídajících mezd. Myslí si, že vláda a nikoliv podnikatelská sféra vytváří bohatství a poskytuje jim ho. Vidí vládu jako toho, kdo utrácí, nikoliv jako toho, kdo ostatním bere.

     Jak tvrdil Ludwig von Mises, „utrácení a nevyvážené rozpočty jsou pouze synonyma pro spotřebu kapitálu.“ [13] Jediná reálná cesta jak zlepšit osud chudých je vyměnit dávky od státu za platy od firem.

     První a nejsnazší krok ke zvýšení příjmu chudých je zrušení všech zákonů, které fixují minimální mzdu nad tržní mzdu. Toto samo o sobě by vytvořilo plnou zaměstnanost. Průměrná chudá rodina s dětmi má dotaci pouze 800 hodin práce každý rok. To činí 16 pracovních hodin týdně. Pokud by průměrná chudá rodina mohla zvýšit tento počet na 2.000 hodin (tj. jeden člen rodiny by pracoval plných 40 hodin týdně), téměř 75% dětí by bylo vyzvednuto z chudoby. Toho by se dalo dosáhnout zrušením pracovních zákonů, které nutí potenciální zaměstnavatele platit zaměstnancům platy vyšší než tržní.

     Pokud by chudí pracovníci byli schopni (a ochotni!) pracovat stejně hodin jako mnoho lidí ze střední a vyšší třídy – 50, 60 nebo i 70 hodin týdně – mohli by si dovolit žít za minimální nebo menší plat, zvláště pokud by neměli děti. (Stát je stimuluje, k tomu aby měli děti, tím, že jim za každé dítě dává nějaké peníze).

     Druhým krokem k pomoci chudým by bylo zrušení všech přerozdělovacích plateb. To by zvedlo reálné platy pracujících, protože peníze které byly předtím spotřebovány redistribucí skrz programy proti chudobě, by byly použity společnostmi k nákupu více kapitálových statků a vyšším platům, což by vedlo k větší produktivitě a tím pádem více spotřebním statkům, což by snížilo jejich ceny relativně k platům.

     Toto tvrzení platí i když vezmeme v úvahu, že stát by stále mohl tisknout peníze a tím zvyšovat ceny. V tomto případě vzrostou všechny ceny, ale ceny práce tj. platy, by rostly rychleji, protože nabídka práce by nerostla tak rychle jako nabídka zboží. Jinými slovy inflace by nezvyšovala ceny zboží tak rychle, jako by zvyšovala ceny práce.

     Změny v reálných platech vždy následují změny v produktivitě. Pokud reálné platy nedrží krok s inflací, vysvětlení je téměř jistě to, že reálná produktivita neroste. To je především proto, že spotřebováváme kapitál stejně rychle nebo rychleji než ho nahrazujeme.

     Skutečné bohatství je tvořeno pouze skrz produkci.[14] A tak jediná možnost, jak pomoci chudým, je poskytnout jim práci, která je zisková (užitečná). Poskytování práce bez odpovídající tvorby více zboží – jako například neprofitabilní, státem vytvořené „green jobs“ – nepomůže nikomu.  

     Tyto a další vládou vytvořená místa pro veřejné pracovníky ústí z velké většiny v destrukci kapitálu a bohatství. Těch několik málo státem vytvořených míst, které zahrnují vylepšování silnic, kolejí či přístavů nám sice umožňují tvorbu více zboží, ale mohly by být vykonávány levněji a efektivněji soukromými firmami.

     Neméně významné je i to, že stát nebere v úvahu tržní ceny, aby rozhodl jaké projekty a kdy mají být provedeny, místo toho se rozhoduje na základě politiky. Výsledkem je příliš mnoho jednoho zboží nebo služeb a nedostatek druhého. To je například důvodem, proč máme příliš málo silnic a tedy „příliš velký provoz“.



Původní článek naleznete zde.

Reference:

[1] Robert E. Rector and Kirk A. Johnson, 'Understanding Poverty and Economic Inequality in the United States.'
[2] Information in this paragraph obtained from Rector and Johnson, 'Understanding Poverty.'
[3] Thomas DiLorenzo, 'Reinventing America's Poor.'
[4] A majority of the information on minimum wage in this chapter was obtained from Shawn Ritenour, 'What You Need to Know About the Minimum Wage.'
[5] Association of Community Organizations for Reform Now vs. State of California, Department of Industrial Relations, Division of Labor Standards Enforcement, Case No. AO 69744, Appellant's Opening Brief, in the Court of Appeal of California, First Appellate District, Division Five, August, 1995, cited in Employment Policies Institute, Q & A: Minimum Wage Employee Profile, (May 1997).
[6] 'Pelosi's Double Standard on the Minimum Wage,' YouTube excerpt from interview with House Speaker Nancy Pelosi.
[7] Employment Policies Institute, Q & A: Minimum Wage Employee Profile, May 1997.
[8] Though our constitution states that such a thing is illegal unless distributed equally among all citizens. For 137 years until this time, tariffs paid for the needs of the country.
[9] In fact, since the government can actually print all the money it needs, the goal of taxation is, as stated by socialists themselves, 'to leave less in the hands of the taxpayer,' as pointed out by Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics (1963), p. 807.
[10] Clyde H. Farnsworth, 'Connally Tells Bankers U.S. Will Defend Dollar' The New York Times (May 29, 1971).
[11] See Peter J. Sepp, 'Congressional Perks: How the Trappings of Office Trap Taxpayers,' and 'Washington Windfall.'
[12] See: Victor Sperandeo, Trader Vic II — Principles of Professional Speculation (1998), p. 257 and Steven Moore, 'Congress vs. America: How Congress Raises Its Own Pay,' and Chris Edwards, 'Federal Pay Outpaces Private-Sector Pay.'
[13] Mises, Human Action, p. 850.
[14] Don't measure productivity by the official productivity numbers the government calculates. These numbers mostly reflect inflation, not actual productivity.

Známka: 1,35
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Charles Dickens a socialismus
14. března 2016, Urza

Socialistický destrukcionismus VII - Odbory
17. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Zbraně, cigarety, mraky regulací; co mají společného?
13. června 2015, Urza

Socialistický destrukcionismus IV - Prostředky destrukcionismu
3. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Socialistický destrukcionismus III - Destrukcionismus literátů
27. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Je to blbost Tomáš Nový (neregistrovaný) 9.1.2011 9:54:53
Super článek Martin Bayer (neregistrovaný) 9.1.2011 11:30:33
reakce 1.,2. Petr (neregistrovaný) 9.1.2011 13:06:42
Chudoba Pepan (neregistrovaný) 9.1.2011 13:37:16
re:Tomas Peter Sarka (neregistrovaný) 9.1.2011 14:14:28
Re: Tomáš Nový (9.1.2011 9:54:53): Je to blbost František Vilím 9.1.2011 14:35:06
Souhlas? Richard A. (neregistrovaný) 17.2.2011 11:41:03
re: Jakub Skala 17.2.2011 20:21:30

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

chudoba/vykořisťování
regulace
socialismus

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Kel Kelly

Profil autora Kel Kelly

Jakub Skala

Jakub Skala

Profil autora Jakub Skala


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.