Ludwig von Mises Institut

Mises.cz

Čtyři kontejnery stačí, drahoušku

Neduhy státních služeb jsou často triviálně řešitelné. Přesto se s těmi samými problémy potýkáme dnes a denně. Proč?

Bydlíte-li ve větším českém městě, patrně ten obrázek důvěrně znáte: přicházíte ke kontejnerům, které jsou plnější než nosní dírky presidentova protokoláře o sobotní noci. K dalšímu stanovišti se vám za deště příliš nechce, nemluvě o tom, že to tam pravděpodobně nebude o nic lepší. Umístíte tedy svůj příspěvek navrch hromady, pokusíte se to celé trochu slisovat (aby se neřeklo, že jste se nesnažili), poodstoupíte – a odpad se předvídatelně rozvalí do stran. Zamračíte se (aby se neřeklo, že vám to je putna), oprášíte ruce a jdete si po svých. Na hromadu kartonu bubnují dešťové kapky.

Týden za týdnem, rok za rokem. Odpadu je čím dál víc, ale popelnic pořád stejně. A pokud snad nějaká přibude, bude na tak specifickou skupinu odpadů, že bude většinu času prázdná.

„Řešení“ tohoto „problému“ je tak triviální, že jsem si nemohl odpustit hned dvojí uvozovky. Jeden modrý kontejner navíc by vyřešil léta estetického utrpení a připravil by celé generace potkanů o zdroj stavebního materiálu.

Čekání duši z těla vyhání

Notoricky přeplněné kontejnery na papír nejsou jediným příkladem fenoménu, jenž můžeme pracovně nazvat směšně triviální problém (STP). STP je průvodním jevem snad všech služeb, které se jal poskytovat stát (či některá z jeho poboček jako obec či městský úřad).

Typickým projevem estépéčka jsou kupříkladu fronty a čekání. Čekáme na poště, čekáme u doktorů, čekáme na úřadech. Dobu čekání nám často nezkrátí ani pečlivé objednání. Přijdete pak na dohodnutý termín a zjistíte, že před vámi čekají tři další. Jako kdyby státní sektor kromě daní potřeboval ke svému přežití konzumovat i čas svých „klientů“.

Ano – čekat můžeme i v soukromém sektoru. U pokladen v supermarketech se opravdu čas od času tvoří delší fronty; málokdy v nich však vystojíte půl hodiny. Mnohem častějším jevem je, že dojde k povolání zaměstnance z jiné části obchodu a otevření další pokladny. Pokud by snad obchodní řetězec začal pohrdat časem svých zákazníků, měli by jeho konkurenti sladký život.

Klient, nebo rukojmí?

Čistě technicky je STP snadno řešitelný. Je dost dobře možné, že v případě dostatečné medializace problému, jako je nedostatečná kapacita kontejnerů, by se na něj zaměřil příslušný úřad, či dokonce politická strana, a kapacita by byla navýšena. Patrně by si na vyřešení jednoho takového směšně triviálního problému vybudoval kariéru snaživý politik či úředník, který by o sobě prohlašoval, že „prostě maká“ a slibuje tak činit i do budoucna.

A právě v tom vězí zásadní rozdíl mezi sektorem veřejným a soukromým. Ti, kdo zařizují věci v soukromém sektoru – podnikatelé, nemusí a ani nemůžou čekat na srdceryvné televizní reportáže a změnu v politickém ovzduší. Uspokojování přání klientů je jejich každodenní rutinou, jelikož těm na rozdíl od státu a jeho složek není jedno, jakou službu za své peníze obdrží. A za druhé, dosáhnou-li podnikatelé úspěchu, budou na svých zádech neustále pociťovat horký dech konkurenta, který čeká na sebemenší příležitost pro převzetí klientů. Hybatelé soukromého sektoru tak čelí hned dvojímu tlaku, který je motivuje k tomu, aby „makali“ (a většinou jim na rozdíl od politiků už nezbývá čas o tom neustále vykecávat).

Vrcholek ledovce

Ve veřejném sektoru ani jeden z těchto vitálních tlaků přítomen není. V mnoha oblastech má stát, jeho složky a jím privilegované firmy výhradní monopol na poskytování služeb. Konkurence se tudíž obávat nemusí. O příjmy rovněž žádný z těchto subjektů nepřijde, ba naopak – typickým všelékem na neduhy veřejných služeb je navyšování rozpočtů. Spotřebitel nemůže odmítnout financování daných služeb, jelikož to má typicky podobu daně – platby, která oproti soukromému protějšku není podmíněna platnou smlouvou, již by bylo možné vypovědět. U služeb veřejného sektoru tak na jedné straně stojí lidé, jejichž primární motivací není poskytovat kvalitní služby (jak zevrubně zkoumá a dokazuje teorie veřejné volby) a na druhé straně lidé, kteří spíš než klienty připomínají rukojmí.

Úroveň poskytovaných služeb je pak odvozována nikoli od racionální ekonomické kalkulace vycházející ze střetu nabídky a poptávky, nýbrž od arbitrárních úředních předpisů, které stanovují kupříkladu konkrétní počet kontejnerů určitého druhu na definovaný počet obyvatel. Že je pak v jedné čtvrti konstantně přeplněn modrý kontejner a v jiné zase žlutý? A co my jako s tím? Podle předpisů odvádíme svoji práci skvěle. Čtyři kontejnery stačí, drahoušku.

Následkem takového uspořádání je nekonečné vrstvení směšně triviálních problémů. Ty jsou ale jen vrcholem ledovce. V životně důležitých oblastech, jako jsou právo, školství a zdravotnictví, dochází k dlouhodobé kumulaci problémů, které už nejsou ani směšné, ani triviální.

 

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/319243-ctyri-kontejnery-staci-drahousku

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed