Mises.cz

Mises.cz

Deflace není pokles CPI

I v současnosti nás údajně ohrožuje strašák deflace, proti kterému se centrální banky snaží bojovat ještě větší monetární expanzí než v minulých letech.

Jak jednou slavně pronesl Milton Friedman, inflace je vždy a všude pouze peněžní jev. To znamená, že inflaci může způsobit v zásadě jen jeden faktor, kterým je změna v nabídce a poptávce po penězích. Stejné lze tvrdit také o deflaci. Přijmeme-li v zájmu zjednodušení předpoklad, že je poptávka po penězích konstantní, můžeme deflací nazývat pouze situaci, kdy v ekonomice klesá peněžní nabídka.

Změna v nabídce peněz vede ke změně jejich kupní síly a ke změně peněžních cen. Za předpokladu, že je množství statků a služeb oceňovaných v penězích neměnné, vyvolá snížení nabídky peněz pokles peněžních cen. Stejné množství statků a služeb je totiž vyjadřováno v nižším nominálním množství peněz. Ceny však mohou klesat také v situaci, kdy se nabídka peněz nemění. Kdy se tak stane? V případě, kdy množství statků a služeb, které lze v penězích ocenit, roste. Vyšší množství statků a služeb je totiž třeba ocenit v nezměněné peněžní nabídce, což vyvolá rovněž tlak na pokles cen.

V obou případech tedy ceny klesají. Zatímco ale první jev můžeme bez jakýchkoli obav nazývat deflací, druhý nemá s deflací zhola nic společného. Je totiž výsledkem zcela jiných procesů. V prvním případě je pokles cen vyvolán manipulací s peněžní nabídkou. V druhém je vyvolám růstem produkce a bohatství ve společnosti. Současní ekonomové, média a široká veřejnost však oba jevy hází do jednoho pytle s nálepkou deflace, a to i přesto, že jsou výsledkem zcela rozdílných procesů a jejich dopad na ekonomiku a ekonomické subjekty je diametrálně odlišný.

Manipulace s peněžní nabídkou mate subjekty v ekonomice

Jakákoli manipulace s peněžní nabídkou vede ke zmatení ekonomických subjektů nad skutečným stavem věcí. Představme si zemi, kde jsou banky nuceny dodržovat 100% krytí depozit a jediným, kdo smí zvyšovat peněžní nabídku, je centrální banka. Ta se rozhodne pro expanzivní měnovou politiku a jednorázově zvýší peněžní nabídku. Růst peněžní nabídky vede k mylnému dojmu růstu reálných úspor a dočasnému snížení úrokové míry pod její rovnovážnou úroveň. Důsledkem tohoto procesu je okamžitý ekonomický boom, který je výsledkem toho, že se ceny v ekonomice nepřizpůsobují dostatečně rychle. Nižší sazby otevřou prostor novým investicím, které by před zvýšením peněžní nabídky nikdy nemohly vzniknout, protože by nebyly ziskové. V momentě, kdy se ale zvýšená nabídka peněz začne promítat také do rostoucích cen, ekonomické subjekty si uvědomí, že zdrojů není zdaleka tolik, kolik se domnívali, úrokové sazby začnou opět stoupat ke své rovnovážné úrovni a všechny projekty odstartované na základě jejich umělého snížení budou odsouzeny ke krachu. V ekonomice totiž není dostatek kapitálu k jejich udržení. (Více o tomto procesu v mém předchozím článku)

V nepravděpodobném případě, kdy by se centrální banka rozhodla záměrně snížit peněžní nabídku, by byl efekt zcela opačný. Nižší množství peněz by vyvolalo mylný dojem snížení objemu reálných úspor. Úroková míra by nejprve vzrostla nad svou rovnovážnou úroveň, investiční projekty s výnosností nižší, než jaká je nová úroková míra, by byly nuceny zkrachovat a ekonomika by se dostala do recese. Na nižší nabídku peněz by ceny opět reagovaly se zpožděním. Jakmile by se však z velké většiny přizpůsobily, úroková míra by začala klesat zpět ke své rovnovážné úrovni, čehož výsledkem by byl opětovný nárůst investic a ekonomický boom.

Jak z výše napsaného vyplývá, důsledkem manipulace s peněžní nabídkou a snahy odchýlit úrokovou míru od její rovnovážné úrovně, jsou v každém případě chybná investiční rozhodnutí. Inflace je v tomto ohledu stejně špatnou jako deflace, protože je zdrojem zmatku a cyklického vývoje ekonomiky. I přesto je však v současnosti stále ještě deflace považována zcela bezdůvodně za daleko větší zlo, než je tomu v případě inflace.

Klesající ceny při konstantní nabídce peněz

Jak bylo řečeno výše, ceny ale mohou klesat i v situaci, kdy se peněžní nabídka nemění. Představme si nyní stejný model ekonomiky, kde banky fungují se 100% krytím depozit a žádný ekonomický subjekt, včetně centrální banky, nemůže uměle zvýšit nabídku peněz. V této ekonomice jsou úrokové sazby určovány pouze množstvím reálných úspor, kdy větší objem úspor znamená nižší sazby, zatímco nižší objem úspor znamená vyšší sazby. Díky této skutečnosti budou úrokové sazby relativně stálé, protože tendence lidí dávat stranou určitou část ze svého příjmu nebudou podléhat výrazný výkyvům (pomineme-li živelné katastrofy a jiné vlivy). Protože hlavní příčina hospodářských cyklů (manipulace s peněžní nabídkou a úrokovou mírou) bude odstraněna, ekonomika se nebude vyvíjet cyklicky, ale stabilně. Úroková míra domácnostem ani firmám totiž nebude „lhát“ a ty budou mít daleko větší přehled o skutečném stavu reálných zdrojů, které mohou podporovat jejich investiční projekty.

I v této ekonomice však budou klesat ceny. S postupnou akumulací kapitálu a růstem produktivity poroste také celkové bohatství ve společnosti. Zboží a služeb ocenitelných v penězích bude stále více, kupní síla peněz poroste a peněžní ceny budou muset zákonitě klesat. Tento proces však v žádném případě nemůžeme označit stejným jménem, jako proces kdy ceny klesaly z důvodu nižší nabídky peněz. V tomto případě se nejedná o škodlivou deflaci, ale o zcela přirozený a zdravý jev, který je důsledkem růstu bohatství a produktivity. V tomto případě pokles cen není následkem ani doprovodným jevem negativního vývoje v ekonomice, ale právě naopak potvrzením toho, že je vše v pořádku, protože ekonomika roste. S tímto jevem by se bez větších potíží dokázali vypořádat nejen spotřebitelé, ale také výrobci. Ty totiž dlouhodobě nezajímají nominální, ale reálné veličiny. Není přitom lepšího příkladu, než je technologický sektor a výroba počítačů, telefonů a další elektroniky, kde produktivita roste tak rychle, že ceny těchto výrobků trvale klesají dokonce i v prostředí neustále inflace. Když mohou bez jakýchkoli negativních důsledků trvale klesat ceny počítačů a další elektroniky, neexistuje jediný důvod k tomu, proč by nemohly klesat i ceny bytů, akcií, chleba, nebo ceny práce.

Pokles cen v důsledku rostoucí produktivity je proto zcela žádoucí a neexistuje jediný důvod se jej obávat. Důkazem budiž téměř celé devatenácté století ve Spojených státech, které bylo charakteristické stabilním a trvalým poklesem cen. A světe div se, právě v této době si ekonomika Spojených států procházela jedním z nejúspěšnějších období své historie.

Na tomto místě by mělo být čtenáři jasné, že to nejsou klesající ceny, čeho bychom se měli obávat, ale naopak samotná manipulace s peněžní nabídkou ať už se jedná o její zvyšování (inflaci), nebo o snižování (deflaci), jejímž důsledkem jsou buď rostoucí, nebo klesající ceny. Realitou současnosti je ale bohužel skutečnost, že za deflaci bývá označován již samotný pokles cen, ať už je jeho příčinou cokoli. Důsledky zmatení nad tímto pojmem jsou přitom dalekosáhlé. Jedním z nejvážnějších je však zcela nesmyslná orientace centrálních bank na index spotřebitelských cen (CPI) a až panická hrůza z jeho negativního růstu, kterému je údajně třeba se za každou cenu vyvarovat. Snaha vyhnout se klesajícímu CPI pak vede k tak absurdním situacím, jako byla měnová politika americké centrální banky v letech 2001 – 2006, která stála na samém počátku současné finanční krize. V tomto období vzrostla peněžní nabídka v USA o více než 40 %, a to jen proto, že CPI nerostl dostatečně rychle. Co na tom, že ostatní ceny v ekonomice, jako jsou ceny nemovitostí, akcií, nebo jiných finančních aktiv, které nejsou zahrnuty v koši spotřebitelských cen, stoupaly v řádech desítek procent.

I v současnosti nás údajně ohrožuje strašák deflace, proti kterému se centrální banky snaží bojovat ještě větší monetární expanzí než v minulých letech. Americký CPI v současnosti meziročně klesá o 1,5 % a tak je za deflaci označována situace, kdy jen od poloviny roku 2007 zvýšila americká centrální banka peněžní nabídku o necelých 30 %. Pokles spotřebitelských cen přitom není ničím jiným, než zcela přirozeným a zdravým obranným mechanismem, kterým se nafouknutá ekonomika snaží dostat zpět do rovnováhy.

Obavy ekonomů z deflace jsou skutečně na místě. Deflace ve svém pravém slova smyslu, tj. klesající peněžní nabídka, je skutečně nadmíru nežádoucím jevem. Za deflaci však v žádném případě nelze označovat pokles CPI, který může být způsoben jak deflací, tak celou řadou jiných vlivů, které nemají s deflací vůbec nic společného.

Text vyšel také na blog.ihned.cz.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed