Dějiny 13.4. - Fyziokraté – Přirozená práva a práva vlastnická

Mises.cz: 03. července 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Nejenže byli fyziokraté konzistentními zastánci laissez-faire, ale podporovali také svobodný trh, přirozená práva člověka a vlastnictví. John Locke a levelleři v Anglii přetvořili spíše vágní a holistickou myšlenku přirozeného práva v jasný a ostře individualistický koncept přirozených práv každé lidské bytosti. Avšak fyziokraté byli první z těch, kdo plně aplikovali přirozená práva a koncept vlastnických práv na svobodnou tržní ekonomiku. V určitém smyslu dokončili práci Locka a přinesli jeho učení do ekonomie. Quesnay a další se také inspirovali typickou verzí přirozeného práva v době osvícenectví osmnáctého století, kdy byla individuální práva člověka a vlastnictví hluboce upevněna mezi přirozenými právy nastavenými stvořitelem a objevitelnými lidským rozumem. Důkladně řečeno, teorie přirozených práv byla v osmnáctém století variantou středověkého a post-středověkého scholastického přirozeného práva. Práva byla jasně individualistická a nikoliv společenská či příslušící státu a byla objevitelná lidským rozumem. Holandský protestant sedmnáctého století a základní kámen protestantské scholastiky Hugo Grotius byl hluboce ovlivněn pozdní španělskou scholastikou a rozvinul teorii přirozeného práva, v které jasně tvrdil, že je nezávislé na otázce, zda ho stvořil Bůh. Známky této myšlenky lze nalézt u sv. Tomáše Akvinského či u pozdějších katolických scholastiků, avšak nikdo ji nezformuloval tak jasně a ostře jako Grotius. Řečeno slovy, která fascinovala politické filozofy již od Platóna: Miluje Bůh dobré, protože je to ve skutečnosti dobré, nebo je něco dobré, protože to Bůh miluje? První byla vždy odpověď těch, kdo věřili v objektivní pravdu a objektivní etiku, to jest, že něco může být dobré či špatné vzhledem k objektivním zákonům přírody a skutečnosti. Druhá odpověď zněla od fideistů, kteří nevěří v jakýkoliv objektivní zákon či objektivní etiku a pouze čistě arbitrární vůle Boha vyjádřená ve zjevení dokáže učinit pro lidstvo věci dobrými či špatnými. Grotius byl definitivním zastáncem objektivistické a racionalistické pozice, jelikož pro něj byla přirozená práva objevitelná lidským rozumem a osvícenectví osmnáctého století pak bylo vlastně vystavěno na jeho základě.  Osvícenectví k němu přidalo Newtona a jeho vizi světa harmonicky, precizně až mechanicky setkávajících se přirozených práv. A jelikož stejně jako prakticky každý v jejich době byli Grotius i Newton oddaní křesťané, upadlo osmnácté století na základě jejich premis snadno do deismu, kdy je Bůh velkým „hodinářem“, stvořitelem vesmíru přirozených práv, který následně odešel ze scény a nechal své dílo žít samotné.

Z pohledu politické filozofie však záleží pramálo na tom, zda byl Quesnay a další (Du Pont měl hugenotskou historii) katolíci či deisté – vzhledem k jejich pohledu na svět by byl v obou případech jejich pohled na přirozené právo a přirozené zákony stejný.

Mercier de la Rivière ve díle L'Ordre naturel upozornil, že obecný plán Božího stvoření poskytnul přirozená práva pro správu všech věcí a ani člověk není výjimkou z pravidla. Člověk potřebuje pouze rozumem poznat podmínky, které povedou k jeho nevyššímu štěstí, a tuto cestu následovat. Všechny neduhy lidstva plynou z nezájmu či neposlouchání těchto zákonů. V lidské povaze právo sebezachování vede k právu na vlastnictví a jakékoliv individuální vlastnictví lidských výrobků vyžaduje vlastnictví samotné půdy. Avšak právo k vlastnictví bez svobody užívat jej by bylo k ničemu, a tak je svoboda odvozena od vlastnického práva. Lidem se jako společenským tvorům daří a pomocí obchodu a směny vlastnictví maximalizují štěstí všech ostatních. Nadto kvůli přirozeným rozdílům a nerovnosti mezi lidmi je nerovnost podmínek přirozeným důsledkem rovného práva na svobodu. Marcier uzavírá, že tímto způsobem vlastnická práva a svobodné trhy tvoří přirozený společenský řád, který je zjevný, jednoduchý, neutišitelný a vede ke štěstí všech lidí.

Či jak deklaroval Quesnay v díle Le Droit naturel (Přirozené právo): „Každý člověk má přirozené právo ke svobodnému vykonávání svých schopností, pokud jich neužívá k újmě své a jiných. Toto právo na svobodu v důsledku vede k právu na vlastnictví a jedinou funkcí vlády je toto právo bránit.“ [1]

Mnoho vládců Evropy bylo novým a módním fyziokratickým učením uchváceno či alespoň zaujato a chtělo o něm zjistit více přímo od jeho hlavních teoretiků. Nejstarší syn francouzského krále si jednou Quesnayovi stěžoval, jak je těžké být králem, načež mu lékař odpověděl, že je to ve skutečnosti velmi jednoduché. „Tedy,“ ptal se, „co bys dělal ty, pokud bys byl králem?“ „Nic,“ zněla přímá, pevná a ohromujícím způsobem libertariánská odpověď dr. Quesnaye. „A kdo by potom vládnul?“ vyprsknul králův syn. „Právo,“ tedy přirozené právo, zněla přesná a bezpochyby neuspokojující odpověď.

Podobná odpověď byla jistě neuspokojivá i pro Kateřinu Velikou, carevnu všech Rusů, která nechala poslat pro Merciera de la Rivière, právníka a na čas i intendanta (guvernéra) Martiniku, aby jí vysvětlil, jak vládnout. Když měl říct, na čem by mělo být založeno „právo“, odpověděl Mercier císařovně: „Pouze na jedné [věci], madam, na přirozenosti věcí a lidí.“ „Ale jak může pak král vědět, jaké zákony lidem dát?“ pokračovala carevna. Mercier ostře odpověděl: „Dávat či vytvářet zákony, madam, je úkol, který Bůh nikomu nesvěřil. Ach! Jaký je člověk, který si myslí, že je schopný diktovat zákony bytostem, které nezná… ?“ Věda o vládnutí, dodal Mercier, je studium a rozpoznání „zákonů, které Bůh zjevně vložil do samotné organizace lidstva, když mu dal vzniknout“. Mercier přidal případné varování: „Snažit se je obejít by bylo velké neštěstí a zničující podnik.“

Carevna byla zdvořilá, ale zcela jistě neuspokojená. „Monsieur,“ odpověděla stroze, „s potěšením jsem Vás vyslechla. Přeji Vám hezký den.“

[1] Parafráze v Henry Higgs, The Physiocrats (1897, New York: The Langland Press, 1952, str. 45.