Ekonomická kalkulace podruhé

Mises.cz: 18. května 2013, Petr Málek

V minulém článku jsme si v kostce popsali problém nepřekonatelné ekonomické kalkulace v socialismu. Dnes se podíváme na několik dalších argumentů k tomuto tématu, aby byl ten konečný hřebík do rakve socialismu plně zatlučen.

Jak stanovit cíle

Mimo jiné jsme viděli, že v socialismu je nezbytné, aby diktátor delegoval většinu svých pravomocí na své podřízené a ti učinili totéž ve vztahu ke svým podřízeným atd. A tady je další kámen úrazu. Co to vlastně znamená „delegovat“? Znamená to zadat svému podřízenému nějaký úkol, který bychom jinak museli plnit sami. Jedná se tedy o stanovení nějakého cíle, který je podřízený povinen splnit.

Představte si, že jste součástí byrokratické hierarchie v socialismu a nyní chcete na své podřízené delegovat úkoly. Jak byste to udělali? Jsou dvě možnosti. Buď dáte svému podřízenému detailní seznam kroků, které má udělat (napiš tento email tomuto člověku, zjisti tuto informaci od tohoto pracovníka, sečti tato dvě čísla apod.). Je jasné, že takhle to nepůjde, takové úkoly jsou moc podrobné a situace se moc neliší od situace, kdy všechna rozhodnutí v zemi provádí diktátor sám, což (jak jsme viděli v minulém článku) není reálné.

Druhá, v praxi použitelnější metoda je, že dáme svému podřízenému více svobody a rozhodování necháme zcela na něm. V takovém případě je ale nutné stanovit nějaké měřítko výsledků, podle kterého by bylo možné zpětně vyhodnotit, jestli podřízený této svobody využil efektivně. Na trhu je to snadné – měřítkem je zisk, a pokud podřízený vytváří v rámci jemu svěřeného úseku zisk, pak prospívá firmě i celé ekonomice, protože z ekonomiky odčerpává něco, co je hodnoceno relativně nízko, a vrací do ekonomiky něco, co je hodnoceno relativně vysoko. Jaké měřítko ale stanovit v socialismu, kde nic jako zisk neexistuje? Socialisté si tedy musí vypomáhat stanovováním velkého množství nepeněžních cílů – např. minimalizovat čekací doby, minimalizovat množství použitého materiálu, maximalizovat počet kilometrů postavených dálnic apod.

Jenže takové stanovování cílů nikdy nemůže vést k dobrým výsledkům už jen proto, že tyto cíle vždy budou vzájemně v konfliktu. Například obvykle není možné minimalizovat množství použitého materiálu a zároveň maximalizovat počet kilometrů postavených dálnic. Chudák odpovědný vedoucí tak nebude vědět, kterému z těchto dvou kritérií přiřadit větší váhu. A kdyby měl kritérium pouze jedno, například maximalizovat počet kilometrů dálnic, pak to povede k nadměrné stavbě dálnic a nedostatku materiálu pro jiné účely.

Stejně tak je možné, že vedoucí bude mít možnost zvýšit spotřebu materiálu A a nahradit tak materiál B. Je to dobře, nebo špatně? V socialismu to nevíme – nikdo není tak chytrý, aby si dovedl představit miliardy různých kombinací materiálů A a B a miliardy možností, jak by se tyto materiály daly využít v jiných firmách. Zjistit to můžeme pouze na svobodném trhu – prostým pozorováním, co se stane se ziskem příslušného úseku firmy, když nahradí materiál B materiálem A.

Inovace

Je asi každému jasné, že pro neustálé zvyšování životní úrovně je důležité opakovaně zpochybňovat současné poznání a vymýšlet a zkoušet nové produkty a nové výrobní postupy a na základě získaných poznatků zavádět zlepšení a inovace.

Jenže v socialismu je pro takový přístup velmi omezený prostor. Každý vedoucí má přiřazeny kvóty a jiné nefinanční cíle, a navíc musí dodržovat řadu byrokratických pravidel, která jsou zákonitě založena na statu quo, protože ani neexistuje žádný jiný způsob, jak je stanovit. Odchylování od těchto pravidel není možné, protože by nešlo odlišit, jestli se jedná o odchýlení špatné (vlivem omylu) nebo dobré (úmyslné, směřující k nějaké inovaci).

V praxi to pak musí nevyhnutelně sklouznout k postupu, že vše, co odpovídá většinové představě o správnosti, je správné, a co jí odporuje, je špatně. Protože ale každá úspěšná inovace byla svého času odchylkou od zavedených postupů a zároveň něčím, čemu věřila jen hrstka lidí a většina ostatních ji považovala za blbost, tento postup inovace zákonitě narušuje.

Naproti tomu firmy na svobodném trhu, a do velké míry i oddělení jednotlivých firem, mají obrovský manévrovací prostor zkoušet nová a netradiční řešení. Nikdo po nich nemusí chtít dodržování rigidních pravidel, protože jediný požadavek je vytvářet zisk. Majitel firmy nemusí nikoho přesvědčovat o tom, jestli je daná inovace slibná či nikoliv, i kdyby byl jediným jejím zastáncem na světě. Stačí, když investuje své peníze a nechá realitu, aby ukázala, jestli byl úspěšný, či nikoliv.

Šéf oddělení už to tak snadné nemá, protože obvykle musí větší rozhodnutí konzultovat s nadřízenými, ten počet lidí k přesvědčování je ale stále velmi malý. To samé lze říct, pokud je nutné si k financování inovace brát úvěr, a tedy přesvědčovat bankéře o ziskovosti projektu. A hlavně – to přesvědčování a následné schvalování investičního záměru je opět nepoměrně jednodušší než v socialismu, protože je možné tento investiční záměr vyjádřit v číslech a určit (se zohledněním časové preference vyjádřené tržní úrokovou mírou), zda projekt vytváří hodnoty, nebo je ničí.  Jedná se samozřejmě jen o nepřesné odhady budoucích cen na základě cen současných, ale je pořád lepší soudit podle odhadů vycházejících ze současnosti než střílet od úřednického boku, jako je tomu nezbytně v socialismu. A úplně nejdůležitější je to, že pokud je náš odhad vycházející z tržních dat nepřesný, s odstupem času se to dozvíme a přijmeme adekvátní opatření (trh např. nechá zkrachovat podnikatele, který se systematicky plete, zatímco podnikatele, který ukázal, že má na předpovědi talent, štědře odmění a podpoří v dalších aktivitách). V socialismu se to nikdy nedozvíme, protože nikdy nevíme, ani s odstupem času, zda naše výrobní postupy hodnotu vytvářejí, či nikoliv (opět s výjimkou očividných selhání typu Velký skok vpřed).

Korporace, rodiny a stát

V minulém článku jsme zmínili příklad manželského páru řešícího problém, jestli by bylo pro obě strany lepší jít na fotbal, nebo do divadla. Může se tedy vyskytnout názor, že rodina je špatný, špatný socialistický přežitek.

To samozřejmě není pravda, protože rodina se od státní organizace liší v mnoha ohledech, z nichž dva jsou nejdůležitější: Za prvé, díky tomu, že rodina zahrnuje pouze několik málo lidí, kteří se celý život znají a „vidí si do talíře“, budou rozhodnutí typu fotbal/divadlo poměrně málo problematická. Samozřejmě nelze obecně čekat, že otec bude schopen chápat preference své pubertální dcery a naopak – ovšem díky tomu, že dotyční se znají opravdu dobře a opravdu dlouho, lze čekat, že budou vzájemně své preference odhadovat s poměrně malou nepřesností. Újma plynoucí z ne-optimálních rozhodnutí přijatých „socialisticky“ na úrovni rodiny pak bude výrazně menší než přínosy z tohoto uspořádání. Za druhé, rodina je dobrovolnou organizací, takže pokud by první předchozí věta neplatila, nikoho nic nenutí, aby v té rodině setrvával.

Stejné závěry platí i pro jakoukoliv malou firmu. Jistě by nebylo moc efektivní, abych se svým kolegou trávil čas vyjednáváním o tom, jestli mu prodám svůj přebytečný list papíru a za kolik. Takový způsob organizace by nadělal víc škody než užitku, a proto se zakládají firmy, které uvnitř fungují částečně socialisticky (všichni mají nárok na všechny papíry). Pokud je firma dostatečně malá a „přehledná“ (podobně jako rodina), újma z tohoto uspořádání je výrazně menší než užitek, který přináší.

Co velká firma, která není o nic přehlednější než státní byrokratický moloch? Ani zde se nemusíme obávat – ve velkých firmách je zvykem používat tzv. manažerské účetnictví, což znamená, že je firma pomyslně rozdělena na mnoho menších, přehlednějších jednotek (oddělení, nákladová střediska apod.). Všechny náklady i výnosy, kterých firma dosahuje, jsou účetními přiřazeny tomu oddělení, které je za ně odpovědné. V případě nákladů placených „za celou firmu“ (jako např. nájem budovy) jsou tyto náklady rozděleny mezi jednotlivá oddělení pomocí nějakého alokačního klíče (obvykle podíl počtu zaměstnanců oddělení nebo podíl využité kancelářské plochy).

Velká firma si tak může snadno spočítat nejen svůj celkový zisk nebo ztrátu, ale rovněž i zisk nebo ztrátu svých jednotlivých oddělení. A dělat to bude automaticky každá firma, která se snaží maximalizovat zisk, protože je jednoznačně v zájmu její ziskovosti hlídat si, která oddělení výkonnosti firmy přispívají a která jsou naopak přítěží. Pokud to dělat nebude, prohraje v konkurenci s velkými firmami, které manažerské účetnictví praktikují (případně se vzájemně obchodujícími malými firmami, které ho praktikovat nemusí), dostane se do ztráty a zkrachuje.

Ekonomická kalkulace je tedy stále možná ve všech typech organizací, pokud operují v prostředí svobodného trhu se soukromým vlastnictvím výrobních faktorů a svobodně utvářenými cenami. Naproti tomu státní organizace neoperující na ziskové bázi začínají být neefektivní a neschopné kalkulace pravděpodobně už při pár stovkách či tisících zaměstnanců – protože už tehdy jsou „nepřehledné“, a tedy zasažené neschopností prvotřídní koordinace jednotlivých pracovníků.

Závěr

V návaznosti na předchozí článek o ekonomické kalkulaci jsme si ukázali několik dalších aspektů tohoto problému. Ekonomická kalkulace je pro socialismus (částečný či úplný) naprosto nepřekonatelný problém v mnoha ohledech. I kdyby všichni politici i úředníci byli nakrásně poctiví a nezištní, i kdyby na jejich místě seděla Matka Tereza, socialismus by vedl pouze k chaosu, plýtvání a úpadku, čehož jsme bohužel dennodenně svědky.

Známka: 1
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Charles Dickens a socialismus
14. března 2016, Urza

Socialistický destrukcionismus VII - Odbory
17. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Zbraně, cigarety, mraky regulací; co mají společného?
13. června 2015, Urza

Socialistický destrukcionismus IV - Prostředky destrukcionismu
3. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Socialistický destrukcionismus III - Destrukcionismus literátů
27. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Komentáře Dominik Stroukal 18.5.2013 18:52:18
No já si furt řikám... Zdeněk G 18.5.2013 20:09:07
Re: Komentáře Martin 19.5.2013 5:37:45
Re: No já si furt řikám... Petr Málek 19.5.2013 11:04:43
Re: Komentáře Petr Málek 19.5.2013 11:05:12
+1 Povedený článek! Tomáš Macháček 19.5.2013 13:04:38
Myslím, že problém nemožnosti kalkulace v socialismu a ve veřejném sektoru je Jan Macharáček 19.5.2013 16:26:23
Re: No já si furt řikám... Notaras 20.5.2013 8:49:35
Re: No já si furt řikám... libertarian 20.5.2013 13:03:06
Re: No já si furt řikám... libertarian 20.5.2013 13:22:33
ono to tak samozřejmě není petrph 7.6.2013 13:10:36
Re: ono to tak samozřejmě není Petr Málek 8.6.2013 10:29:39

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

regulace
socialismus
trh/směna

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Petr Málek

Petr Málek

Profil autora Petr Málek


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.