Ludwig von Mises Institut

Mises.cz

Ekonomický nepravidelník II. - David Ricardo

Nikdy řádně nestudoval problematiku finančních trhů, ale dokázal vydělat na burze milióny liber. Nikdy nevychodil vysokou školu, ale pustil se do zkoumání ekonomických věd s větší erudicí než leckterý akademik.

[Všechny doposud vydané Ekonomické nepravidelníky naleznete v sekci Literatura.]

David Ricardo (1772 – 1823) 

Nikdy řádně nestudoval problematiku finančních trhů, ale dokázal vydělat na burze milióny liber. Nikdy nevychodil vysokou školu, ale pustil se do zkoumání ekonomických věd s větší erudicí než leckterý akademik. Netoužil vytvořit velké společenské pojednání. Přesto Principy politické ekonomie a zdanění vstoupily do dějin a jsou jejich součástí dodnes – objevil „zákon komparativních výhod“. 

David Ricardo se narodil jako syn židovského emigranta (z Holandska) usazeného v Londýně. Jeho otec Abraham Ricardo byl jedním z dvanácti „židovských brookerů“, kterým byla povolena praxe burzovního makléře. David Ricardo následoval svého otce na burzu ve věku 14 let v pozici poslíčka a začal se seznamovat s finesami svého budoucího živobytí přímo v jámě lvové. A jak jsem již výše uvedl, seznámil se s nimi zatraceně dobře, takže nahromadil značnou hromadu prachů. Posléze z jakési křesťanské slečny učinil paní Ricardovou a následně přestoupil z židovské na křesťanskou víru (Ricardo senior to nesl velmi nelibě).

Naprosto zásadní a dramatická skutečnost se udála v roce 1799. Budoucí čelný představitel politické ekonomie, ve věku dvaceti sedmi let, narazil na dílo „otce zakladatele“ – Bohatství národů. Okolnosti této skutečnosti jsou také velmi pozoruhodné. Strašlivě se nudil během prázdnin v anglických lázních Bath. Vzpomenete si ještě, že Adam Smith napsal z Toulouse svému příteli Davidu Humeovi: „Pustil jsem se do psaní, abych zabil čas“? Je tedy nesporné, že politická ekonomie vděčí za své největší objevy nudě. Pokud si tedy kdokoli stěžuje při studiu ekonomie (nebo čtení tohoto textu) na nudu, tak by měl vědět, že profesoři (a autor tohoto textu) pouze připomínají okolnosti založení vědní disciplíny zvané ekonomie (a přestaňte se rozčilovat nad slovem „vědní“, protože to tam píšu jenom proto, abych Vás dámy a pánové z přírodovědných disciplín trošičku dloubnul).

David Ricardo debutoval prvními ekonomickými pracemi v roce 1809 v Morning Chronicle (o příčinách znehodnocení britské libry po napoleonských válkách) a během následující sedmi let napsal mnoho článků a sžíravých recenzí.

Nejvýznamnější článek byl v roce 1815 Esej o vlivu nízké ceny obilí na zisky z kapitálu. Tou dobou byly v Anglii nejaktuálnější politickou událostí tzv. obilné zákony. Tyto zákony zaváděly dovozní cla na levné zámořské obilí ve jménu ochrany domácích producentů. Abyste si dovedli lépe představit, jak nezbytně nutné bylo ochraňovat domácí producenty, poznamenám, že v té době utráceli lidé z nižších příjmových skupin téměř polovinu svých příjmů na zakoupení obilného chleba. To víte, dobré skutky je třeba dělat, ať to stojí, co to stojí. 

David Ricardo zaútočil nekompromisně – nejprve oznámil, že „ochranářství je téměř vždy škodlivé pro hospodářství jako celek, ačkoli je možná prospěšné pro určitou skupinu“. Tím získal okamžitou náklonnost a přízeň vlastníků půdy, pro které byly obilné zákony šity na míru. Takže vztahy s nimi vylepšil svým dalším prohlášením, že „zájmy vlastníků půdy jsou vždy v rozporu se zájmy všech ostatních tříd ve společnosti“. Obhájci obilných zákonů to ještě zkusili s ochranou pracovních míst. Na to David Ricardo odpověděl, že „požehnání hospodářského rozmachu a pokroku nenavštěvuje ty, jejichž vlády uzavírají své přístavy před loděmi, přivážející dary a zboží“ a na závěr ještě zničil ochranářskou argumentaci vyjádřením, že „takovým hloupostem může věřit jen univerzitní profesor“.

V průběhu času se stal díky svým neotřelým reakcím velmi respektovanou osobou, členem Malthusova „Klubu politické ekonomie“ a „King of Clubs“ (ryze společenského klubu). V obou klubech učinil mimořádný dojem, zvláště na romanopisce Maria Edgewortha, který sděluje, že s Davidem Ricardem absolvoval „povznášející konverzaci, jak na hlubokomyslná tak na povrchní témata“.

V roce 1817 vydal na nátlak Jamese Milla, slavného otce ještě slavnějšího syna Johna Stuarta Milla, Principy, které napsal během jednoho roku. 

Byl prvním velkým ekonomem, který používal „abstraktní model“ jako základní nástroj poznání. Na základě svých modelů předvídal vývoj ekonomické reality a vyvozoval z nich silné a jednoznačné politické závěry. Principy, na svoji dobu poměrně krátká kniha, napsaná úsporným logickým, ale abstraktním stylem, neměla dobrou skladbu a nevycházela z žádné filosofie (David Ricardo žádnou neměl). Ztělesňoval kombinaci analytika-teoretika s praktičností obchodníka a politika. Až to někdy vypadá, že teorie byla pro Davida Ricarda pouze prostředkem k obhájení politického požadavku, o jehož správnosti byl dávno intuitivně přesvědčen. V Principech najdeme dvě základní témata – 1. zákon komparativních výhod, který završil obhajobu svobodného obchodu, a 2. pracovní teorii hodnoty.

Zákon komparativních výhod

Nejprve Vám připomenu „absolutní výhodu“ Adama Smitha. Angličané mohou nakrásně nemilovat Francouze, ale pokud je láhev francouzského bílého vína za libru a srovnatelná anglická za dvě, byli by Angličané úplnými cvoky, kdyby pěstovali víno. Pokud tomu tak není, tak v důsledku nelásky k Francouzům si jich nebudou Angličané všímat nebo na ně budou dělat přes Kanál dlouhý nos. Je to logické a intuitivně správné prohlášení. 

Abyste pochopili přístup Davida Ricarda, tak si zkuste vzpomenout na povinnou školní četbu – Robinsona Crusoe. Daniel Defoe promine, ale učiním v zájmu osvěty drobnou historickou nepřesnost. Pátek s Robinsonem ztroskotali společně. Pátek má ještě správné návyky z života v souladu s přírodou, zatímco Robinson je typický produkt konzumní společnosti. Na opuštěném ostrově je zapotřebí pouze dvou věcí. Totiž nachytat ryby a postavit přístřeší. Předpokládejte, že Pátek nachytá ryby k obědu za 10 hodin a stluče srub za 20 hodin. Robinson je strašlivě nešikovný, takže mu trvá chytání ryb k obědu 15 hodin a srub stluče za 45 hodin. Podle logiky Adama Smitha by měl Pátek od Robinsona rychlostí blesku utéci a chytat ryby a stavět sruby na vlastní pěst, protože je v obou činnostech mnohem výkonnější. Jenže dodnes se ekonomové celé planety sklánějí v úctě před Davidem Richardem, kdykoli se u něho dočtou, že Pátek se má správně s Robinsonem o práci podělit.

Ale proč u všech všudy, když je lepší v obou parametrech výkonu a lidé jsou přece sobečtí? Genialita odpovědi spočívá ve výpočtu, kolik rybích obědů a srubů by mohl dát dohromady každý jeden z nich, kdyby se polovinu času rybařil a polovinu stavěl. Dále si představte, že Pátek během roku odpracuje 2 000 hodin a jeho nešikovný kámoš Robinson bude na příkaz pracovat v potu tváře (včetně ošetření svých zranění z nešikovnosti) 3 600 hodin. Pátek stráví rybařením 1 000 hodin, což obnáší 100 obědů (1 000 hodin : 10 hodinami na nachytání oběda). 1 000 hodin věnovaných stavitelství přinese výsledek 50 srubů (1 000 hodin : 20 hodinami na jeden srub). Robinson za 1 800 hodin uloví 120 obědů (1 800 hodin : 15 hodinami na nachytání oběda) a za 1 800 hodin postaví 40 srubů (1 800 hodin : 45 hodinami na jeden srub). Takže celkový počet obědů na ostrově dosáhne 220 (100 Pátek a 120 Robinson), které mohou být zkonzumovány v komfortu 90 srubů (50 Pátek a 40 Robinson).

Tak a co se stane, pokud se oba protagonisté specializují? Jestliže Pátek věnuje stavitelství celých 2 000 hodin, postaví jich 100 (2 000 hodin : 20 hodinami na jeden srub). A pokud Robinson věnuje chytání obědů celých 3 600 hodin, tak dodá k hostině 240 obědů (3 600 hodin : 15 hodinami na nachytání oběda). Tímto způsobem došlo na ostrově k dramatickému nárůstu výkonnosti pouze v důsledku specializace a to navzdory skutečnosti, že byl Robinson v obou činnostech méně produktivní než jeho parťák.

David Ricardo by ve světle uvedeného příkladu pravil: „Nemám rád Francouze, ale neohrnuji nad nimi nos, ačkoli nic neumějí vyrobit laciněji, než to dokážeme my. Budu s nimi obchodovat nehledě na jejich méněcennost.“ 

Z toho vzniká otázka, nač se tedy vlastně specializovat? Vrátím se na dříve pustý ostrov, nyní již městskou zástavbou vylepšený a rybími obědy zásobený, směřující opět k zavrženíhodnému konzumu.

Vzhledem k tomu, že Pátkovi trvá dvakrát tak dlouho postavit srub, než nachytá oštěpem oběd, vzdává se tak prakticky dvou obědů. Robinson, kterému stavba trvá třikrát tak dlouho, než nachytat oběd, tak se vzdává tří obědů. Protože Pátek utrpí menší ztrátu při stavbě srubu, měl by se věnovat stavitelství. David Ricardo nám ukazuje, že každý (firmy, jednotlivci) by se měl specializovat v tom, kde utrpí menší ztráty v ostatních ohledech. V tom je jejich komparativní výhoda.

K uvedenému rozboru bych soukromě poznamenal, že pokud jsou např. francouzští občané ochotni dotovat svoje zemědělce a díky tomu nás následně živit za méně, než na kolik by to přišlo nás, kdybychom se živili sami, pak se cpěme francouzskými potravinami a svůj vzácný čas věnujme něčemu jinému.

Výše jsem pravil, že David Ricardo používal „abstraktní model“ jako základní nástroj poznání, tak Vás, dámy a pánové, nyní rovnou varuji. Dále následuje Pracovní teorie hodnoty a pokud nyní rezignujete na další čtení, tak Vám rovnou sděluji, že mám pro Vás pochopení.

Pracovní teorie hodnoty

Než se dostanu k přístupu Davida Ricarda, vrátím se o kousek zpátky k Adamu Smithovi, který odlišoval „směnnou hodnotu“ a „užitnou hodnotu“. Z toho plynulo přesvědčení otce zakladatele, že směnná hodnota čili cena zboží je nezávislá na jeho užitné hodnotě. Toto tvrzení ilustroval na legendárním „paradoxu hodnoty“ u vody a diamantu, který je neskonale méně užitečný, ale má neskonale větší směnnou hodnotu, a přitom je poptávka po diamantech značná. 

David Ricardo na tvrzení Adama Smitha navázal a také tvrdil, že poptávka má vliv pouze na tržní cenu (směnnou hodnotu), nikoli na přirozenou cenu (užitnou hodnotu). Jenže postoupil o kousek dále, neboť si povšimnul, že cena některého zboží je (a to velmi dlouhodobě) určena výhradně poptávkou – antické umělecké předměty nebo obrazy starých mistrů.

Proto rozdělil veškeré zboží na dvě skupiny: „zboží vzácné“ a „zboží vyráběné“. Cena první skupiny je určena výlučně poptávkou, protože pokud roste poptávka a s ní také cena, nabídka se nemůže zvětšit. Cena „vyráběného zboží“ je však ovlivněna poptávkou jen krátkodobě, protože zvýšení ceny zvýší také nabídku zboží, takže cena klesne na svoji „přirozenou úroveň“. Užitečnost David Ricardo vysvětlil tak, že je pouze podmínkou pro existenci hodnoty (protože pouze užitečné věci se vyrábějí a směňují na trhu), ale není příčinnou ani zdrojem hodnoty.

A teď si dámy a pánové držte klobouky, posaďte se a neomdlete, protože přichází šokující zpráva – David Ricardo tvrdil, že „pouze práce je konečným zdrojem hodnoty a pouze náklady práce jsou mírou hodnoty“. Pokud Vám to připomíná učení absolventa právnické fakulty v Jeně Karla Marxe, tak Vám slavnostně oznamuji, že máte naprostou pravdu.

Život je někdy divný, a tak učení velkého obhájce a obdivovatele kapitalismu Davida Ricarda jsme si prožili prostřednictvím učení Karla Marxe. Nic na tom nemění skutečnost, že David Ricardo prostřednictvím svojí teorie chtěl ukázat na rozdělování mezi zisky a mzdy. Karel Marx chtěl prostřednictvím jeho teorie ukázat na vykořisťování.

Již v té době však žili kritici „nákladového“ pojetí hodnoty. Ale ani slavný Jean Baptiste Say (autor „zákona trhů“) nedokázal vysvětlit, proč „vzduch nemá žádnou směnnou hodnotu“. Nedokázal vytvořit „subjektivně – užitečnostní“ teorii, a tak ho (společně s ostatními kritiky) David Ricardo snadno smetl z povrchu zemského.

Možná se ptáte, jak to, že by měla hodnotu určovat pouze a jenom práce? Kde jsou zahrnuty nesporné náklady kapitálu? Tady uvidíte naprosto neuvěřitelný fígl, kterým se David Ricardo nákladů kapitálu zbavil – kapitál je totiž podle Davida Ricarda zboží (budovy, stroje, zásoby), který byl v minulosti rovněž vytvořen prací. Kapitál je tedy ztělesněním minulé práce. Takže zboží je tvořeno současnou a minulou prací různého stáří.

No, a právě to různé stáří (tedy časová struktura) vynakládané práce je tím zatraceně slabým místem, ba co víc, zcela nepřekonatelným problémem. Různá zboží sice mohou být vyrobena se stejnými náklady práce, ale s odlišnou časovou strukturou práce. Podle jeho teorie by všechna zboží měla tudíž mít stejnou hodnotu, že ano. Ale tu mít prostě nemohou, protože minulá práce má podobu kapitálu, z něhož investoři musejí mít stejnou míru zisku.

Představte si následují příklad. Dva investoři budou vkládat po milionu Kč do různých typů výroby. Oba zaměstnají 1 000 lidí po dobu jednoho roku. Míra zisku je 10% (ta přece musí být pro oba stejná). Investor A bude vyrábět rohlíky, investor B bude vyrábět prostěradla.

Investor A utrácí svůj milión tak, že první rok 300 dělníků vyrábí stroje na výrobu rohlíků a zaplatí jim 300 tisíc Kč za rok. Druhý rok 700 dělníků na vyrobených strojích vyrábí rohlíky a on jim za to zaplatil 700 tisíc Kč.

Investor B utrácí svůj milión tak, že první rok 700 dělníků vyrábí stroje na výrobu prostěradel a zaplatí jim 700 tisíc Kč za rok. Druhý rok 300 dělníků na vyrobených strojích vyrábí prostěradla a on jim za to zaplatil 300 tisíc Kč.

Cena jejich výrobků musí pokrýt mzdy a cenu kapitálu. Cena rohlíků musí vytvořit prachy na 300 tisíc Kč mezd dělníků, kteří vyráběli stroje a 700 tisíc Kč na mzdy dělníků, kteří vyráběli rohlíky. K tomu je nezbytné připočíst 10% zisku z 300 tisíc Kč, které byly vázány v rohlíkovém byznysu dva roky a 10% zisku ze 700 tisíc Kč, který byl vázán jeden rok.

Cena prostěradel musí vytvořit prachy na 700 tisíc Kč mezd dělníků, kteří vyráběli stroje na výrobu prostěradel a 300 tisíc Kč na mzdy dělníků, kteří vyráběli prostěradla. K tomu je nezbytné připočíst 10% zisku z 700 tisíc Kč, které byly vázány v prostěradlovém byznysu dva roky a 10% zisku ze 300 tisíc Kč, který byl vázán jeden rok.

Výsledně to vypadá (již v tisících) takhle:

Investor A
300 (hodnota mezd ve vyrobených strojích) + 30 (úrok z mezd) = 330
(úrok z kapitálu ve strojích + úroku z mezd v druhém roce) = 33
700 (hodnota mezd dělníků, kteří vyrábí rohlíky) + 70 (úrok z mezd)= 770

CELKEM = 1 133

Investor B

700 (hodnota mezd ve vyrobených strojích) + 70 (úrok z mezd) = 770
(úrok z kapitálu ve strojích + úroku z mezd v druhém roce) = 77
300 (hodnota mezd dělníků, kteří vyrábí prostěradla) + 30 (úrok z mezd)= 330

CELKEM = 1 177

Rozumíte tomu ještě? Neztratili jste se v tom úplně? No, pokud nikoli, tak je úplně jasné, že rozdílná časová struktura způsobila, že relace tržních hodnot neodpovídá relaci pracovních nákladů. Zkrátka a dobře hodnota prostěradel musí být vyšší než rohlíků, aby investor B dosahoval stejnou míru zisku. Kdyby se hodnota rohlíků rovnala hodnotě prostěradel, tak všichni do jednoho budou investovat do rohlíků, protože se tam dosahuje vyšší míry zisku.

Samozřejmě, že kdyby to všichni udělali, tak by samozřejmě došlo k nedostatku prostěradel, což by vedlo k jejich vyšším cenám a naopak přebytek rohlíků by vedl k nižším cenám.

Na samotný závěr Vám všem ještě sdělím, že pokud se sníží míra zisku (aniž by se pracovní náklady změnily), tak se změní hodnotové relace. Zkuste v příkladu namísto 10% míry zisku z vázaného kapitálu použít 5%. Z původní relace 0,963 (1133:1177) se stane 0,981 (ale klidně si to přepočítejte sami). Relativní hodnota rohlíků vůči prostěradlům zvítězila.

Dnes bychom to nazvali tak, že kapitálově náročné obory pokles míry zisku relativně zlevňuje. Kdo je při poklesu míry zisku v oboru déle, tak má prostě výhodu jako hrom. David Ricardo sám sobě dokázal, že změnu relativních cen může přivodit samotná změna v rozdělování (tedy změna míry zisku). Nazval to „podivným efektem“. Dnešní doba už tuto skutečnost zná pod názvem, který mu dal fenomenální Friedrich August von Hayek – „Ricardův efekt“.

Pokud jste to se mnou vydrželi až sem, tak máte můj nehynoucí obdiv. Věřte nebo nevěřte, ale každopádně jste nyní velmi dobře vybaveni k tomu, abyste slovy Davida Huma „rozsekali, rozdupali, roztrhali na kusy nebo semleli na prášek“ případné obhájce teorie vykořisťování. Slavnostně slibuji, že další munici dodám, až na autora dojde řada.

Jak pokračoval dále životopis Davida Ricarda? Třešničkou na dortu jeho vzorného gentlemanského „sívíčka“ bylo, že se v roce 1819 stal (jako první ekonom) členem britské Dolní sněmovny, kde hřímal za zrušení „obilných zákonů“. Byl zápasníkem, který „porážel své soupeře pravou rukou přivázanou za zády“ (J. A. Schumpeter). Je ironií, že ačkoli všichni uznávali sílu jeho argumentů, byly „obilné zákony“ zrušeny až v roce 1846, tzn. 23 roky po jeho smrti a téměř 30 let po vydání „Principů“. Jeho přesvědčení o prospěšnosti laissez faire bylo ostatně správné. Teprve po zrušení „obilných zákonů“ začala Anglie v rozhodující míře dovážet zemědělské produkty a stala se dílnou světa. Jeho zákon komparativních výhod, který dnes např. příčetné firmy používají k určení činností, kterými nebudou ztrácet čas (v manažerské hantýrce se tomu říká outsourcing), jej učinil nesmrtelným.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed