Ekonomický nepravidelník XVIII. - Ordoliberalismus

Mises.cz: 26. května 2011, Modrý pták

[Všechny doposud vydané Ekonomické nepravidelníky naleznete v sekci Literatura.]

Ordoliberalismus - freiburská škola

Představitelé „freiburské školy“ měli ambici vytvořit učení, které by upevnilo svobodu a současně zabránilo zneužití státní moci. Byli přesvědčeni o existenci silné vazby mezi ekonomickým řádem a právním řádem a nezastupitelné roli státu při jejich vzniku a udržování. Po 2. světové válce spatřil světlo světa jejich slavný model „sociálně tržního hospodářství“.

Ordoliberalismus se začal formovat v druhé polovině 30. let. Nebyl reakcí na Velkou depresi nebo hospodářskou situaci po 2. světové válce, jak praví legendy a mýty. Byl opozicí k nacionálně socialistickému hospodářskému systému. Ten sice formálně nezrušil soukromé vlastnictví, ale zavedl řízené hospodářství, ve kterém stát nejprve rozhodoval téměř o všem a později úplně o všem. Praktickou realizaci nacionálně socialistického hospodářského „zázraku“ na sebe vzaly průmyslové ústředny a odbory. Za dohledu státu rozhodovaly průmyslové ústředny o přidělování surovin a jejich cenách. Odbory za dohledu státu zase rozhodovaly o výši mezd a umístění pracovní síly. Taková velmi účinná a rychlá varianta pyramidové hry: stát rozhodnul, co se bude vyrábět a v jakém množství (v ekonomické hantýrce o objemu a struktuře produktu). Průmyslové kartely a odbory následně dodaly potřebné „zdroje“: materiálové, lidské - vše v příslušných cenách, v potřebném množství a požadovaném čase. Všichni ostatní byli účastníky hry, jejíž důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hospodářské důsledky nacionálně socialistického hospodářského systému skvěle popsal v článku Německý ekonomický zázrak 1933-1939můj ctěný kolega Foundryman. Ostatní důsledky uvedeného systému jsou notoricky známé.

Svobodná konkurence tedy nebyla ničena pouze „zvnějšku“ ze strany státu, který určoval objem a strukturu průmyslu. Byla také ničena „zevnitř“ ze strany odborů nebo zaměstnaneckých a průmyslových svazů. Ty vytvářejí politické tlaky prostřednictvím osobních kontaktů s politiky a byrokraty, financováním politických stran, mediálními útoky, které vedou k poskytování privilegií vybraným a k vytěsnění konkurentů. Takové zájmové skupiny nazývali ordoliberálové termínem „nové feudality“, který zavedl otec zakladatel freiburské školy Walter Eucken (1891 - 1950). Tento vynikající ekonom, který byl navíc vzdělán ve filosofii a historii, si dokonale uvědomoval nebezpečí takových tlaků. „Nové feudality“ budou získávat po vzoru středověkých knížat a baronů další a další privilegia a další a další léna. „Vévoda z Práce“ bude rozšiřovat všechna svoje privilegia do všech oblastí v „Pracovním vévodství“. „Hrabě z Průmyslu“ bude rozšiřovat všechna svoje privilegia do všech oblastí v „Průmyslovém hrabství“. „Baron ze Soudu“ bude rozšiřovat všechna svoje privilegia do všech oblastí v „Justičním lénu“. A každý další feudál v oblasti, kterou si vyřve, a všichni ostatní budou „Poddanými“ vévody z Práce, hraběte z Průmyslu, barona ze Soudu a všech ostatních, kteří mají privilegia. Poddaní mají právo držet hubu, zákryt a krok. Pokud se někomu nelíbí feudální názvosloví, tak si klidně může místo toho dosadit „komory, svazy, samosprávy, hnutí“ nebo spoustu jiných termínů.

Tohle všechno povede k situaci, že „nové feudality“ budou ve svých lénech naprosto neomezenými pány, kteří si budou určovat vlastní pravidla, která budou na státu zcela nezávislá. To v důsledku povede k úplné desintegraci státu (po středověkém vzoru). Dříve nebo později taková desintegrace povede k nutnosti opětovné mocenské centralizace do jednoho místa (a je lhostejné, jestli je to absolutistický vládce nebo vůdce nebo generální tajemník). Výsledkem je vždy, pokaždé a bez výjimky diktatura. Jestli se jmenuje Taková, Maková nebo úplně jinak, na věci vůbec nic nemění. Walter Eucken tedy rozhodně a energicky varoval před prorůstáním „nových feudalit“ do státu. Ještě rozhodněji a energičtěji varoval před delegováním státní moci na různé samosprávy s účastí zaměstnavatelů, zaměstnanců a státních úředníků. (Na uprázdněný profesorský stolec po smrti Waltera Euckena přišel v roce 1962 na Freiburskou univerzitu čelný představitel rakouské školy F. A. von Hayek).

Tak jaký model společnosti tedy ordoliberálové měli připravený? A tady se na scéně dějinného dramatu objevuje „sociálně tržní hospodářství“, což je terminus technicus, který vymyslel Alfred Müller-Armack (1901-1978). Hlavním architektem a frontmanem sociálně tržního hospodářství se však stal Ludwig Erhard (1897-1977). Tento výtečný ekonom byl nejprve šéfem (1946-1948) „Zvláštního úřadu peněz a úvěru“, který připravoval německou měnovou reformu. V roce 1949 se stal poslancem za CDU, v letech 1949-1963 byl spolkovým ministrem hospodářství a v letech 1957-1963 byl ještě navíc vicekancléřem. Svoji oslnivou politickou kariéru završil v letech 1963-1966 na postu spolkového kancléře.

Než se dostanu k obsahu pojmu ordoliberalismus, tak připomenu (jen tak zlehka) klasický model laissez faire, aby byl jasný rozdíl mezi mysliteli, jako byli A. Smith, D. Ricardo nebo J. B. Say, a ordoliberály. Model laissez faire je založen na myšlence, že státem poskytované veřejné statky jsou omezeny na obranu státu, bezpečnost a justici. Řád vzniká spontánní evolucí. Stát je tedy nočním hlídačem (to je velmi zodpovědné povolání, že), který pouze dohlíží na dodržování pravidel. Třeba na to, aby procesy neviditelné ruky trhu nekazila svým šátráním nějaká viditelná ruka.

Ordoliberalismus je spojením „řádu“ a „liberalismu“. Řazení slov, kdy je dříve „řád“ a později „svoboda“, není vůbec náhodné. Ordoliberálové byli totiž přesvědčeni, že řád se sám od sebe nevytvoří ani neudrží. Nevěřili v sílu spontánních procesů, a proto požadovali od státu, aby vytvářel řád. Řád však chápali jako institucionální rámec, který bude jednotlivcům garantovat základní hospodářské svobody, ochranu vlastnických práv a dodržování smluv, které jsou ohrožovány uvnitř systému „novými feudalitami“ a vně systému státem reprezentovaným byrokraty.

A tak se tedy ordoliberálové statečně a neohroženě pustili do řešení rébusu, jak spojit ekonomickou svobodu se sociálními jistotami. Za tím účelem chtěli nejprve vytvořit „hodnotovou základnu“, na které by vystavěli „instituce“ sociálně tržního modelu. Obojí se nyní pokusím vysvětlit.

Hodnotová základna sociálně tržního modelu

Ordoliberálové se nejprve vyhnuli komplikovanému hledání „zdrojů“ pro ukotvení hodnotové základny modelu poněkud staromódním ale osvědčeným způsobem. Prohlásili, že idea sociálně tržního hospodářství je hluboce zakořeněna v duchovních dějinách evropského křesťanství. Z téhle tuze hezké formulace následně vyvodili, že jednotlivec má právo na lidskou důstojnost a svobodné rozvíjení osobnosti. Takže spojením obou postulátů vznikne hodnotová základna, která spojuje svobodnou individuální iniciativu se společenskou solidaritou. To je velmi volná formulace, která má mnohem blíže k politickému sloganu než propracované hodnotové základně (a měli za to v budoucnosti draze zaplatit). Ordoliberálové si to uvědomovali a zdůrazňovali (zvláště Ludwig Erhard), že středem sociálně tržního hospodářství není kolektiv, národ nebo fiktivní obecné blaho. Středem je člověk jako jednotlivec. Princip osobnosti je základní hodnotou, od které se všechny rámcové podmínky politického a hospodářského řádu musejí odvíjet tak, aby poskytovaly individuální svobodu. Ludwig Erhard nepřetržitě sděloval, že sociálně tržní hospodářství není souborem „technických norem“, ale model, který má svůj hodnotový základ v jednotlivci.

Jenže ordoliberálové si to vzápětí sami poněkud zkomplikovali. K principu osobnosti totiž přidali také princip společenské solidarity, kterou ještě ke všemu zahalili do  záhadných termínů a krkolomných vazeb.

Společenská solidarita je formulována jako stav, ve kterém jsou lidé navzájem existenčně spjati a mají vůči sobě navzájem odpovědnost. Je to obecná výzva k řešení zájmových protikladů způsobem, který nenarušuje zájmy jednotlivců. Soukromě bych poznamenal, že se evidentně jedná o další pokus zpestřit ekonomii pohádkovou tématikou. Tentokrát v podobě sofistikovanější verze o té paní, která měla kamsi přijít nahá a oblečená, pěšky a koňmo, ani v noci a ani ve dne. No, a protože spojení osobnosti a solidarity vůbec není samozřejmé, tak „se“ musí utvářet. Jak?

Zde nastupuje (chvilka napětí, virbl bouří): princip subsidiarity. A tady to ordoliberálové zašmodrchali definitivně. Princip subsidiarity znamená, že všechno, co jednotlivec může udělat z vlastní iniciativy a dokázat vlastními silami, mu společnost umožňuje a odpovědnosti ho nezbavuje. Princip subsidiarity zároveň uznává význam skupin a institucí, které zprostředkovávají kontakt mezi lidmi. Pan Aktivita se iniciativně stará o svoje věci a nese za ně odpovědnost. Současně jsou tady ještě paní Dobrotivá a pan Laskavý, kteří mu umožní, aby se v tom širém světě neztratil a mohl se kontaktovat s jinými lidmi. Samozřejmě že pan Aktivita jejich služeb využívat nemusí. Ale činnost paní Dobrotivé a pana Laskavého nesmírně společnost „obohacují“, „široce jí otevírají“ všem společenským vrstvám a mají ještě další mimořádně důležité společenské „poslání“. Tohle (a ještě spoustu dalších užitečných činností) vykonávají za úplně banální, nepatrný a vlastně úplně zanedbatelný obolus ve srovnání s nesmírným přínosem pro celou společnost. Nad takovými formulacemi musely „nové feudality“ zaryčet nadšením.

Dále už ordoliberálové jenom koukali, jak jim „nové feudality“ trpělivě, organizovaně a krok za krokem nádherně vybrakovaly celou hodnotovou základnu. Člověk jako jednotlivec přestal být subjektem tedy článkem aktivním. Stal se objektem, tedy článkem pasivním „nepřetržitého obohacování, široké otevřenosti, poslání“ atd. aktivních a iniciativních skupin a institucí, které mu zprostředkovávají kontakt s ostatními lidmi, aby se neztratil. Vždyť ty služby přece vůbec nemusí čerpat, že. Ale v rámci společenské solidarity a subsidiarity je musí zaplatit.

Ludwig Erhard a ostatní ordoliberálové za vágnost vlastních formulací zaplatili hroznou cenu. Z hodnotové základy se stalo pouhé stupidní klišé, pod kterým se realizuje úplně vše, co si ordoliberálové nepřáli. 

Instituce sociálně tržního modelu

Instituce v pojetí freiburské školy jsou „řádem“, který stojí na třech pilířích: měnovém systému, principu konkurence a sociálním řádu.

Německo mělo v meziválečném období nezapomenutelnou zkušenost s hyperinflací. Inflace podle ordoliberálů (a ostatně všech myslících tvorů) ničí řád tím, že zbavuje lidi jistoty stabilní kupní síly peněz a současně vede k přerozdělování příjmů mezi lidmi (chudí chudnou rychleji a bohatí bohatnou rychleji). Aby ordoliberálové zamezili politickým tlakům na navyšování množství oběživa, vytvořili centrální banku, která byla politicky zcela nezávislá na exekutivě. Jediným cílem německé centrální banky byla stabilita měny (kupní síly peněz) a je třeba konstatovat, že tento cíl plnila naprosto prvotřídně.

Princip konkurence je v chápání ordoliberálů nejen procesem optimálního umísťování omezených zdrojů ale také procesem silných motivací, který rozvíjí osobní iniciativu, pružnost a ochotu riskovat. Jenže ordoliberálové se nespokojili s jednoduchým kontrolním mechanismem v podobě cenového systému, který má funkci alokační, motivační a navíc ještě informační. V souladu s voláním po řádu, který by chránil konkurenci, ještě zavedli „Úřad na ochranu hospodářské soutěže“, který měl bdít nad dodržováním pravidel soutěže na trzích a trestat jejich porušování. Navíc měl Úřad bdít nad tím, aby náhodou někdo nezískal na trhu dominantní postavení, takže schvaloval nebo zakazoval všechny fůze. Jak doložil G. Stigler (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1982) na „ovládnutém strážci“, jsou všechny podobné úvahy naprosto scestné, ničemu nezabrání a vedou pouze k mimořádným buzeracím a skvostným výdělkům právnických firem. Ačkoli mýty a legendy o úchvatných a zásadních činech a úspěších „úřadů na ochranu hospodářské soutěže“ si žijí vlastním životem a jsou přikrmovány každý podzim. To se totiž obvykle schvalují rozpočty na následující rok.

Sociální řád byl nejméně vyzrálým prvkem freiburské školy. Jeho základem byl povinný průběžný penzijní systém, který zavedl kancléř von Bismarck a ve kterém jsou dnešní penze vypláceny důchodcům z příspěvků dnešních výdělečně činných osob. Pokud se počet platících, kteří platí penzijní daň jako procento z reálné mzdy, rovná počtu penzistů, kteří pobírají důchod jako procento z reálné mzdy, tak je systém v rovnováze a může fungovat donekonečna. V době, kdy tento systém kancléř von Bismarck zavedl, se odcházelo do důchodu ve věku 70 let. Doba dožití byla někde kolem 55 roků, takže systému žádná nerovnováha nehrozila a spíše než penzijní systém to byla životní loterie. Nebo bylo dosažení důchodového věku možné z pohledu systému chápat jako pojistnou událost. Dnes se doba dožití v důsledku zlepšené kvality života dramaticky prodloužila a průběžné systémy se dostávají do značné nerovnováhy.

Kromě průběžného penzijního systému neměli ordoliberálové o sociálním řádu ucelenou představu, a tak jim nenápadně sociální zabezpečení rostlo o další sociální subsystémy, které obsahovaly mimořádně štědré sociální dávky.

Sociální transfery nesporně vedly k „silným motivacím“, ale rozhodně nikoli směrem k „rozvíjení osobní iniciativy, pružnosti a ochoty riskovat“. Jasnozřivost J. S. Milla, který předpověděl, že rozsáhlé a štědré sociální dávky povedou k situaci, kdy „by se celá pokolení chudých rodila do rodinných poměrů, z nichž dávno vyčpěla jakákoli pracovní etika“, je prostě oslňující. A jestliže si ordoliberálové představovali stát jako atleta, který bude v dobré kondici, tak se tímto způsobem dopracovali k udýchanému tlusťochovi, který se chová jako otesánek a je stále hladový. Takže výsledná podoba sociálně tržního hospodářství se stále více podobá „státu blahobytu“, který stále více a více prostředků přerozděluje a klade stále méně důrazu na osobní iniciativu a odpovědnost, kterou tolik prosazovali představitelé freiburské školy. Zkrátka a dobře, trh je kůň, který za sebou může táhnout sociální vůz. Dávat vůz před koně tak, aby ho kůň tlačil, tzn. sociální před trh, nemůže vést k dobrým koncům. Ordoliberálové - Walter Eucken, Alfred Müller-Armack nebo Ludwig Erhard jsou dnes téměř zapomenuti a jejich intelektuální dítě „sociálně tržní hospodářství“ si žije svým vlastním životem. Ten je bohužel představám svých rodičů na hony vzdálen.

Známka: 1,57
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Charles Dickens a socialismus
14. března 2016, Urza

Socialistický destrukcionismus VII - Odbory
17. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Socialistický destrukcionismus IV - Prostředky destrukcionismu
3. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Socialistický destrukcionismus III - Destrukcionismus literátů
27. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Epilog socialismu 10
22. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Žádné komentáře k článku dosud nejsou.

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

skandinávský model
socialismus

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Modrý pták

Profil autora Modrý pták


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.