For a New Liberty: Policie, právo a soudy I.

Mises.cz: 10. března 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.


ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

12
Veřejný sektor III

Police, právo a soudy

Policejní ochrana

Trh a soukromé podnikání již existují, takže si většina lidí dokáže představit volný trh s většinou zboží a služeb. Pravděpodobně tou nejsložitější oblastí k pochopení je ale zrušení vládní správy ve službách ochrany: policie, soudy atd. – oblasti zahrnující osobní a majetkovou ochranu proti útoku nebo invazi. Jak by vůbec mohl soukromý podnik a volný trh zajistit takovou službu? Jak by mohly policie, právní systémy, soudní služby, bezpečnostní složky, vězení – jak by tyto mohly být poskytovány na volném trhu? Už jsme viděli, jak může přinejmenším velká část policejní ochrany být poskytována různými vlastníky ulic a pozemků. Ale teď musíme tuto oblast prozkoumat systematicky.

Předně existuje běžná mylná představa, zastávaná dokonce většinou stoupenců laissez-faire, že vláda musí poskytovat „policejní ochranu“, jakoby policejní ochrana byla tou úplnou entitou, pevné množství něčeho, co vláda dodává všem. Ale ve skutečnosti není žádné celé komodity zvané „policejní ochrana“ více, než je nějaké celé komodity zvané „jídlo“ nebo „přístřeší“. Je pravdou, že každý platí daně za zdánlivě pevné množství ochrany, ale to je pouze mýtus. Ve skutečnosti existuje téměř nekonečno stupňů různých druhů ochrany. Pro jakoukoliv osobu nebo společnost může policie poskytnout cokoliv od pochůzkáře hlídkujícího jednou za noc, přes projíždějící policejní vozy, po jednoho nebo i více nepřetržitých osobních strážců. Nadto je zde mnoho dalších rozhodnutí, která musí policie učinit, jejichž složitost vyvstane hned, jakmile se podíváme pod závoj mýtu úplné „ochrany“. Jak má policie rozdělovat své finanční prostředky, které jsou samozřejmě vždy omezené, tak jako finanční zdroje všech ostatních jednotlivců, organizací a agentur? Kolik má policie investovat do elektronického vybavení? Do zařízení na snímání a vyhodnocení otisků prstů? Do detektivů namísto do uniformovaných policistů? Do policejních vozů namísto do pochůzkářů? Atd.

Podstatou je, že vláda nemá jak racionálně učinit tato rozhodnutí. Vláda pouze ví, že má omezený rozpočet. Rozdělení finančních prostředků je pak podřízeno politickým hrátkám, zbytečné práci a byrokratické neefektivnosti, bez jakýchkoliv náznaků, jestli policejní oddělení slouží spotřebitelům tak, jak by si představovali, nebo jestli to dělá efektivně. Situace by byla odlišná, pokud by policejní služby byly poskytovány na volném, konkurenčním trhu. V takovém případě by spotřebitelé platili za takový stupeň ochrany, jaký by si přáli zakoupit. Ti spotřebitelé, kteří chtějí policistu vidět pouze občas, by platili méně než ti, kteří požadují služby 24hodinového osobního strážce. Na volném trhu by ochrana byla dodávána proporčně a v takové formě, za jakou je spotřebitel ochotný platit. Efektivita by byla zaručena - jako vždy na trhu - potřebou vytvářet zisky a vyhýbat se ztrátám, a tedy udržovat nízké náklady a vyhovovat nejvyšším nárokům spotřebitelů. Jakákoliv policejní firma, která trpí těžkou neefektivitou, by brzy zbankrotovala a zmizela.

Velkým problémem, kterému musí vládní policejní síla vždy čelit, je: jaké zákony opravdu vymáhat? Policejní oddělení jsou teoreticky vázána absolutním příkazem „vymáhat všechny zákony“, ale v praxi je omezený rozpočet nutí rozdělovat jejich personál a vybavení k nejnaléhavějším trestným činům. Tento absolutní výrok je ale pronásleduje a pracuje proti racionálnímu rozdělení zdrojů. Na volném trhu by to, co je vymáháno, bylo tím, za co jsou spotřebitelé ochotni zaplatit. Předpokládejme například, že pan Novák má drahokam a myslí si, že by ho někdo mohl brzy ukrást. Může požadovat - a zaplatit – celodenní policejní ochranu v takové síle, jakou si domluví s policejní společností. Na druhou stranu může mít také soukromou silnici na vlastním pozemku, po které nechce, aby jezdilo příliš mnoho lidí – ale nemusí ho tolik trápit osoby, které neoprávněně vstoupily na tuto silnici. V takovém případě nevynaloží žádné policejní prostředky na ochranu této silnice. Tak jako na trhu všeobecně, je rozhodnutí na spotřebiteli – a protože jsme každý spotřebitel, toto znamená, že každá osoba jednotlivě rozhoduje, jaký druh ochrany chce a je ochotna zakoupit.

Vše, co jsme řekli o policii majitele půdy, platí pro soukromou policii obecně. Volnotržní policie by nebyla pouze efektivní, nýbrž by měla silný podnět pro to být slušná a zdržet se brutality proti svým klientům nebo jejich přátelům či zákazníkům. Soukromý Central Park by byl střežen hospodárně tak, aby maximalizoval příjmy parku na rozdíl od omezení vstupu například v noci, postihujícího nevinné - a platící - zákazníky. Volný trh s policií by odměňoval efektivní a slušnou policejní ochranu zákazníků a postihoval jakýkoliv odklon od tohoto standardu. Už by dále nedocházelo k oddělování služeb od plateb, jako tomu je u všech veřejných služeb. Toto oddělení znamená, že policie, stejně jako ostatní vládní agentury, získává své příjmy ne dobrovolně a konkurenčně od spotřebitelů, ale nátlakově od daňových poplatníků.

Ve skutečnosti, s klesající efektivitou státem řízená policie, se spotřebitelé přiklánějí více a více k soukromým formám ochrany. Už jsme zmiňovali domobranu nebo sousedské hlídky. Existují také soukromí strážci, pojišťovací společnosti, soukromí detektivové a takové stále se zlepšující vybavení jako trezory, zámky, průmyslové kamery nebo poplašná zařízení a alarmy. Prezidentská Komise na vymáhání práva a administrace justice odhadla v roce 1969, že státem řízená policie stojí americkou veřejnost 2,8 miliardy dollarů ročně, z čehož ona policie platí privátní ochranné služby za 1,35 miliardy a za dalších 200 milionů nakupuje vybavení, takže náklady na privátní ochranu se šplhají přes polovinu z celkových výdajů na veřejnou policii. Tato čísla by měla donutit k zamyšlení ty důvěřivce, kteří věří, že policejní ochrana je nějakým záhadným způsobem nebo vyšší mocí nutně a na věky věků atributem státní svrchovanosti. [1]

Každý čtenář detektivek ví, že soukromí detektivové najatí pojišťovnou jsou mnohem efektivnější než policie, co se nacházení ukradeného majetku týče. Nejenže je pojišťovna hnaná ekonomikou ke službě spotřebiteli - a tím pádem se snaží nevyplácet pojistnou částku - ale její hlavní cíl je velmi odlišný od toho policejního. Policie, v současné podobě sloužící mýtické „společnosti“, se primárně soustředí na chycení a potrestání kriminálníka; navrácení lupu okradenému je čistě sekundární. Pojišťovací společnosti a jejím detektivům oproti tomu jde především o navrácení lupu, chycení a potrestání pachatele je sekundární primárnímu účelu pomoci oběti. Zde opět vidíme rozdíl mezi soukromou firmou, hnanou ke službě spotřebiteli - oběti zločinu - a veřejnou policií, která nepodléhá podobné ekonomické potřebě.

Nemůžeme vyprojektovat trh, který existuje pouze jako hypotéza, ale je opodstatněné věřit tomu, že policejní služby by v libertariánské společnosti byly poskytovány vlastníky půdy nebo pojišťovacími společnostmi. Protože pojišťovací společnosti by vyplácely pojistné částky obětem zločinů, je velmi pravděpodobné, že by nabízely policejní služby jako prostředek k prevenci zločinů, a tím by se vyhýbaly vyplácení pojistných částek. Každopádně je téměř jisté, že policejní služby by byly placeny pravidelnými měsíčními platbami a policejní agentura - ať už od pojišťovny nebo ne - by byla k dispozici na zavolání.

Tímto je zastoupeno to, co by mělo být první jednoduchou odpovědí na typickou vyděšenou otázku lidí, kteří poprvé slyší o myšlence čistě soukromé policie: „No ale to znamená, že když vás někdo napadne nebo oloupí, musíte chvátat k nejbližšímu policistovi a začít se handrkovat o ceně za vaši obranu.” Chvilková úvaha by měla ukázat, že prakticky žádná služba není poskytována na volném trhu tímto způsobem. Je zřejmé, že osoba, která chce být chráněna Agenturou A nebo Pojišťovnou B bude platit pravidelné poplatky, spíše nežli by čekala, až ji někdo napadne, a teprve následně zakoupila ochranu. „Ale představ si, že nastane naléhavý případ a policista Společnosti A uvidí, jak je někdo okrádán; bude se ptát oběti, zda má zaplacené pojištění u Společnosti A?” V prvé řadě, takovýto druh pouliční kriminality bude potírán, jak už jsme se zmínili výše, policií najatou vlastníkem té které ulice. Ale co když se, byť nepravděpodobně, bude jednat o ulici bez policie a policista Společnosti A náhodou uvidí, jak je někdo obětí útoku? Poběží oběti na pomoc? To samozřejmě záleží na Společnosti A, ale je těžko představitelné, že by soukromé policejní společnosti neměly zájem na budování svého renomé a neměly tak strategii poskytování neplacené pomoci obětem v tísni. Pak mohou oběť požádat o dobrovolný příspěvek. V případě vlastníka nemovitosti, který je obětí vloupání nebo útoku, by tento pak samozřejmě zavolal té policejní společnosti, kterou používá. Zavolá Policejní společnost A místo „policie”, kterou volá nyní.

Konkurence zaručuje efektivitu, nízké ceny a vysokou kvalitu a neexistuje důvod domnívat se apriori, jako to mnoho lidí dělá, že je něco božsky nadřízeného na tom, mít pouze jednu policejní agenturu v daném geografickém území. Ekonomové často zastávají názor, že produkce určitého zboží nebo služby je „přirozeným monopolem”, takže by v dané oblasti nemohla déle přežít více než jedna soukromá agentura. Možná, i když jedině úplně volný trh může rozhodnout jednou pro vždy. Pouze trh dokáže rozhodnou co a kolik firem, v jaké velikosti a kvalitě může přežít v aktivní konkurenci. Není ale důvod předpokládat předem, že policejní ochrana je „přirozeným monopolem“. Nakonec i pojišťovny nejsou; a když můžeme mít Metropolitní, Spravedlivou, Obezřetnostní atd. pojišťovnu koexistující jedna vedle druhé, proč ne Metropolitní, Spravedlivou a Obezřetnostní společnost pro policejní ochranu? Gustave de Molinari, francouzský volnotržní ekonom devatenáctého století, byl prvním člověkem na světě, který uvažoval o - a obhajoval - volný trh pro policejní ochranu. [2] Molinari odhadl, že nakonec by vyvstalo několik soukromých policejních agentur vedle sebe ve městech a jedna soukromá policejní agentura na každou venkovskou oblast. Možná - ale musíme si uvědomit, že moderní technologie umožňují vytváření poboček velkých městských firem i v těch nejodlehlejších venkovských oblastech. Osoba žijící v malé vesnici ve Wyomingu by tedy mohla využívat služeb lokální strážnické společnosti nebo by mohla využít nedalekou pobočku Metropolitní strážnické společnosti.

„Ale jak by si chudý člověk mohl dovolit platit za soukromou strážnickou službu, místo aby dostával ochranu zdarma, tak jak tomu je teď?” Je více odpovědí na tuto otázku, která je nejčastější kritikou myšlenky zcela soukromé policejní ochrany. Jedna je: tento problém se vztahuje na jakoukoliv komoditu nebo službu v libertariánské společnosti, nejen na policii. Ale není ochrana nezbytná? Snad, ale stejně jsou pak nezbytné i různé druhy potravy, ošacení, střecha nad hlavou atd. Jistě jsou tyto nejméně stejně, pokud ne více, důležité jako policejní ochrana, a ani tak skoro nikdo neříká, že proto musí vláda znárodnit potravu, ošacení, střechu nad hlavou atd. a poskytovat tyto zdarma jako povinný monopol. Ti nejchudší by byli, všeobecně, zajištěni soukromou charitou, jako jsme viděli v naší kapitole o sociálním státu. Dále pak, v konkrétním případě policie, zde zcela jistě budou cesty, jak dobrovolně poskytnou policejní ochranu zdarma potřebným - ať už samotnými policejními společnostmi pro renomé (jako to nyní činí nemocnice a doktoři) nebo skrze speciální spolky pro „policejní pomoc”, které by pracovaly podobně jako dnešní spolky pro „právní pomoc“. (Spolky pro právní pomoc dobrovolně poskytují neplacenou právní poradu potřebným ve sporech s úřady.)

Jsou zde důležité dodatečné okolnosti. Jak jsme viděli, policejní služba není „zdarma”; je placena daňovými poplatníky a daňový poplatník je velmi často ona chudá osoba. Může klidně platit více daní pro policii teď, než by platil na poplatcích soukromým a daleko efektivnějším policejním společnostem. Mimoto, tyto policejní společnosti by oslovovaly masový trh; s úsporami z rozsahu tak obrovského trhu, že policejní ochrana by nepochybně byla mnohem levnější. Žádná policejní společnost by se nechtěla vyšachovat z velké části svého podílu na trhu vysokými cenami a cena ochrany by nebyla o nic více nepřiměřeně expansivní než, řekněme, cena za pojištění dnes. (Ve skutečnosti by ceny měly tendenci být daleko nižší, než kolik stojí dnešní pojištění, protože to je v současné době silně regulováno vládou, aby na trh nevnikla nízkonákladová konkurence.)

Je ještě jeden poslední děs rozhodující v odrazení většiny lidí zvažujících soukromé strážnické agentury od takového konceptu. Nebyly by tyto agentury v neustálém sporu? Nerozpoutala by se „anarchie”, s nekončícími střety mezi policejními silami, když jedna osoba zavolá „svoje” a druhá též „svoje”?

Existuje několik úrovní odpovědí na tuto zásadní otázku. V prvé řadě, protože by neexistoval žádný všezahrnující stát, žádná centrální ani lokální vláda, byli bychom alespoň ušetřeni hrůz mezistátních válek, spolu s jejich plejádou masivních, superdestruktivních a nyní nukleárních zbraní. Když se podíváme zpět historií, není bolestivě jasné, že počet lidí zabitých v izolovaných sousedských „rvačkách“ nebo konfliktech je jako nic v porovnání s celkovou masovou devastací mezistátních válek? Jsou pro to dobré důvody. Abychom se vyhnuli emocím, pojďme se podívat na dvě hypotetické země: „Ruritánie” a „Walldavie”. Kdyby jak v Ruritánii, tak ve Walldavii byla libertariánská společnost, bez vlád a s nesčetnými soukromými osobami, firmami a policejními agenturami, jediný spor, který by mohl vypuknout, by byl lokální a zbraně by nutně byly striktně omezeny jak v rozsahu, tak v devastaci. Předpokládejme, že v ruritánském městě se znesváří dvě policejní agentury a začnou si to vyříkávat kulkami na ulici. Při nejhorším kulkami; nemohou použít masivní bombardování, nukleární destrukci nebo chemicko-biologické zbraně, protože by byly samy zasaženy rozpoutaným holokaustem. Je to právě rozdělení teritoriálních území na jednotné, vládní monopoly, co vede k masové destrukci - protože když potom jediná monopolní vláda Walldavie konfrontuje svého odvěkého rivala, vládu Ruritánie, každá z vlád se může ohánět zbraněmi hromadného ničení, a dokonce nukleární válkou, protože to bude „ten druhý” a ta „druhá země”, kterou poškodí. K tomu všemu je každý člověk předmětem monopolní vlády a v očích každé jiné vlády bude nenávratně identifikován se „svojí” vládou. Občan Francie je identifikován se „svojí” vládou, a proto když jiná vláda napadne Francii, napadne její občany stejně jako vládu Francie. Když ale Společnost A bojuje se Společností B, nejvíc co se může stát, je, že příslušní zákazníci obou společností budou zataženi do boje - ale nikdo další. Mělo by tedy být evidentní, že i kdyby se stalo to nejhorší a libertariánský svět by se opravdu stal světem „anarchie”, byli bychom na tom stejně o mnoho lépe, než na tom jsme nyní, kdy jsme vydáni napospas bujným, „anarchickým” národním státům, kde každý ovládá úděsný monopol na zbraně hromadného ničení. Nesmíme nikdy zapomenout na to, že žijeme a vždy jsme žili ve světě „mezinárodní anarchie”, ve světě donucovacích národních států nepodléhajících žádné všeobjímající světové vládě, a že z této situace není úniku.

Libertariánský svět by pak, i kdyby byl anarchistický, stejně nemusel trpět tak brutálními válkami, hromadným ničením, atomovým bombardováním, jako náš státy řízený svět trpěl po staletí. I kdyby lokální policie byly v soustavném konfliktu, neopakovaly by se nikdy Drážďany nebo Hirošimy.

Je toho ale mnohem víc k řečení. Neměli bychom ani připouštět, že by byla tato lokální „anarchie” pravděpodobná. Rozdělme otázku policejních konfliktů do samostatných a rozdílných částí: na čestné rozpory a na pokusy jedné nebo více policejních sil stát se „psanci” a vysát peníze nebo násilím prosazovat svoji nadvládu. Předpokládejme na chvíli, že policejní síly budou čestné a že jsou poháněny pouze čestnými názorovými střety; na chvíli ponecháme stranou problém policejních psanců. Zajisté jedním z hlavních aspektů ochranné služby, kterou policie může nabídnout příslušnému zákazníkovi, je tichá ochrana. Každý spotřebitel, každý kupující policejní ochrany by si přál nade všechno ochranu, která je efektivní a tichá, bez žádných konfliktů nebo rušivých elementů. Každá policejní agentura by si byla plně vědoma tohoto podstatného faktu. Předpoklad, že by policie byly v neustálém konfliktu a bojovaly mezi sebou je absurdní, protože ignoruje devastující efekt takové chaotické „anarchie” na byznys všech policejních společností. Řečeno bez obalu, takové války a konflikty by byly špatné - velmi špatné - pro obchod. Proto by na volném trhu všechny policejní agentury dbaly na to, aby mezi nimi nebyly žádné konflikty a aby se všechny názorové střety řešily na soukromých soudech se soukromými soudci nebo arbitry.

Abychom byli konkrétnější: v prvé řadě, jak už jsme řekli, konflikty by byly minimální, protože majitel ulice by měl své strážce, majitel obchodu zase své a vlastník nemovitosti svou vlastní policejní společnost. Realisticky by v každodenním světě zbylo málo prostoru na otevřené střety mezi policejními agenturami. Ale předpokládejme, že se občas dostanou dva sousedé do sporu, oba se obviňují z iniciace útoku nebo násilí a každý si zavolá svoji policejní společnost, pakliže si každý předplatí jinou. Co pak? Opět by bylo nesmyslné a jak ekonomicky, tak fyzicky sebedestruktivní, aby se tyto policejní společnosti navzájem postřílely. Místo toho každá policejní společnost, v rámci zachování své pozice na trhu, oznámí jako zásadní součást svých služeb použití soukromých soudů nebo arbitrů k rozhodnutí o tom, kdo je v právu.


[1] Viz Woolridge, Uncle Sam the Monopoly Man, strany 111 a dál

[2] Cf. Gustave de Molinari, The Production of Security (New York: Centrum pro Libertariánské studie, 1977)

Známka: 2,18
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus
26. června 2016, Murray N. Rothbard (přidal Vladimír Krupa)

Demokracie, vlk v rouše beránčím
1. listopadu 2015, Urza

Chybička se vloudila
5. října 2015, Urza

Anarchokapitalismus, první díl za koncem: Drogy
1. října 2015, Urza

Bez státu by to nefungovalo…
26. září 2015, Urza

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Žádné komentáře k článku dosud nejsou.

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

bezpečnost
stát
státní monopol

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Murray N. Rothbard

Murray N. Rothbard

Profil autora Murray N. Rothbard

Honza Chromec

Honza Chromec

Profil autora Honza Chromec


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.