Ludwig von Mises Institut

Mises.cz

Jak měnové swapy Fedu zachraňují eurozónu

V úterý 26. března 2012 jsem se na pozvání Rona Paula zúčastnil setkání podvýboru pro domácí měnovou politiku, tématem jednání byla „Pomoc Federálního rezervního systému eurozóně: Její dopad na USA a dolar“.

V úterý 26. března 2012 jsem se na pozvání Rona Paula zúčastnil setkání Podvýboru pro domácí měnovou politiku, jenž spadá pod sněmovní Výbor pro finanční záležitosti. Tématem jednání byla „Pomoc Federálního rezervního systému eurozóně: Její dopad na USA a dolar“.

Ben Bernanke bohužel na setkání nedorazil, jelikož byl zaneprázdněn svou propagandistickou přednáškou ve prospěch Fedu. Místo něj se ukázali dva jeho kolegové, William C. Dudley (President and Chief Executive Officer, Federal Reserve Bank of New York) a Dr. Steven B. Kamin (Director, Division of International Finance, Board of Governors of the Federal Reserve System), kteří výboru odpovídali na otázky týkající se měnových swapů s ostatními centrálními bankami.

Hlavním tématem diskuze byl měnový swap s Evropskou centrální bankou, jehož rozsah poukazuje na skrytou záchranu evropských bank. 

Proč vlastně potřebují evropské banky pomoc od Federálního rezervního systému? Evropské banky si na mezinárodních trzích napůjčovaly velké množství dolarů s krátkodobou splatností a následně poskytly dlouhodobé půjčky americkým firmám a domácnostem. Tento časový nesoulad aktiv a pasiv je vysoce rizikový, protože jakmile banky nemohou refinancovat svůj krátkodobý dluh, stávají se nelikvidními.

Do této situace jsme se dostali minulý rok. Evropské banky byly tlačeny domácími vládami k nákupu státních dluhopisů. Italské banky jsou doslova napěchované italskými vládními bondy, španělské banky španělskými atd. Když se dluhová krize v létě 2011 opět zintenzivnila a státy se ocitly blízko kolapsu, evropské banky začaly mít značné problémy s obnovováním svých krátkodobých dolarových půjček. Jelikož ECB může tisknout pouze eura, nikoliv dolary, evropské banky se dostaly do potíží. Když už americké banky nechtěly těm evropským dále půjčovat, vstoupil v září 2011 do hry Fed a zachránil evropské banky pomocí měnových swapů. Těmito swapy se Fed postavil do role mezinárodního věřitele v poslední instanci.

Během finanční krize mezi roky 2007 a 2009 zachraňoval Fed evropské banky primárně skrze přímé půjčky jejich americkým dceřiným společnostem. Ve snaze skrýt pokračující záchranu používá nyní Fed výhradně měnové swapy. V rámci takového swapu Fed prodá dolary ECB, později je odkoupí zpět za stejný směnný kurz a inkasuje úrok. Tato konstrukce odpovídá dolarové půjčce pro ECB za zhruba 0,6 %. ECB pak může tyto dolary využít na půjčky problémovým evropským bankám.

Představitelé Fedu se ani nesnaží popírat, co je zřejmé: Fed zachraňuje evropské banky. Nicméně v rámci slyšení zmínili, že tato záchrana je pro americké daňové poplatníky v podstatě obědem zdarma, neboť získají téměř bezrizikový výnos v podobě úroku placeného ze swapu.

Dále pak trvali na tom, že záchrana byla nutná, neboť default evropských bank by způsobil paniku na finančních trzích. V důsledku značné propojenosti světových finančních trhů by se do problémů dostaly i americké banky, což by se negativně projevilo na půjčkách americkým podnikům a domácnostem.

Nakonec nás ujistili, že Fed zastaví swapový bailout, jakmile by náklady a rizika této politiky převýšily potenciální výhody pro americkou veřejnost.

Podívejme se blíže na tyto podivné argumenty.

Zaprvé, nic takového jako oběd zdarma neexistuje; dokonce ani pro ultimátního penězotvůrce, jakým je Fed. Připomeňme, že americké banky těm evropským půjčit nechtěly, protože to považovaly za příliš riskantní. Ani swap mezi centrálními bankami není bez rizika. Je pravdou, že Fed má domluvenou směnu stejného množství dolarů plus úroku. Stále zde však zůstává riziko protistrany: co když ECB zkrachuje? Pak věřitelé, včetně Fedu, převezmou aktiva ECB. Získají tedy taková aktiva, jako jsou řecké vládní dluhopisy nebo půjčky portugalským bankám. Tamní banky jsou závislé na likviditních linkách od ECB a jako kolaterál poskytují portugalské vládní dluhopisy, jejichž hodnota je opět závislá na tom, jak ECB trh podporuje.

V konečném důsledku je rozvaha ECB z velké části kryta dluhopisy nesolventních vlád, které jsou drženy při životě pouze díky závazku ECB, že bude dál tisknout peníze, případně díky podpoře německých daňových poplatníků.

Ačkoliv se bankrot ECB nezdá aktuální, kvůli očekávaným mimořádným ztrátám navyšovala ECB kapitál již v roce 2010, přičemž Bundesbanka splatila své dodatečné příspěvky v roce 2011. Mezitím ECB nakoupila ještě více řeckého státního dluhu. ECB pravděpodobně patří mezi banky s největší finanční pákou v historii.

Fed samozřejmě doufá, že pokud to bude potřeba, státy eurozóny nakonec vždy pomohou rekapitalizovat ECB, takže peníze se do Fedu vrátí. Ale co když Německo eurozónu opustí? Ačkoliv je to nepravděpodobné v krátkém období, v delším horizontu tato možnost existuje. Potom jihoevropské státy zbankrotují a stáhnou s sebou také své banky a ECB. Kdo pak splatí Fedu pohledávky z dolarových swapů?

Swap je o to méně obědem zdarma, když započítáme náklady obětované příležitosti. Kdyby nedošlo k vytváření dalších dolarů a půjčování ECB, dolarová peněžní zásoba by byla menší a kryta lepšími aktivy (nikoliv nepřímo řeckými vládními dluhopisy). Produkce nových dolarů zároveň implikuje redistribuci bohatství ve prospěch prvních příjemců – ECB, evropských bank a jejich zákazníků (tj. nezodpovědných a nesolventních vlád) – na úkor těch, co je obdrží poslední, především amerických občanů, kteří již čelí znehodnocenému dolaru.

Nalezli bychom i další oportunitní náklady. Fed mohl vyprodukovat stejné množství peněz, ale neinvestovat je do swapů s centrální bankou. Tyto swapy nesou velmi nízký úrok. Místo nich mohl Fed koupit jiná aktiva, která se zhodnotí více, jako jsou akcie Applu nebo zlato.

Jedním z nákladů swapových operací, který přiznali i úředníci Fedu, je podpora morálního hazardu. Banky a vlády po celém světě mohou nyní očekávat, že je Fed také přijde zachránit, zvláště pokud mají silné vazby na americký finanční systém. Proč by se pak měly chovat zodpovědně?

Největším nákladem těchto swapů však může být něco zcela jiného. Fed pomáhá ECB zachraňovat evropské banky, které financují nesolventní a nezodpovědné státy. Fed tedy nepřímo zachraňuje země jako Řecko, Portugalsko, Španělsko, a ještě přitom znehodnocuje dolar. Díky tomu může politický projekt jménem euro pokračovat. Bez těchto swapů by některé evropské banky pravděpodobně zbankrotovaly a s nimi i jejich domovské státy. Díky swapům zůstává eurozóna nedotčena.

Euro má doposud na svědomí vznik nekonečně se navyšujícího záchranného fondu, první kroky směrem k fiskální unii a pokračující centralizaci. Evropská ekonomická vláda a evropský superstát, který pravděpodobně bude představovat konec daňové konkurence v Evropě, jsou již na dohled. Největším nákladem politiky Fedu tak může být konec svobody v Evropě.

Úředníci Fedu se také pokoušeli vysvětlit, že v jejich očích swapové kontrakty prospívají americké veřejnosti, neboť chrání americké banky a finanční trhy před finanční panikou. Fed by nerad viděl klesající akciové trhy nebo rostoucí úrokové sazby. Podle nich jsou nízké úrokové sazby všelékem na jakoukoliv ekonomickou nemoc. Ve skutečnosti není růst uměle snižovaných úrokových měr žádnou katastrofou. Udržitelné investice jsou vždy omezeny reálnými úsporami. Snižování úrokových měr žádným způsobem nezvyšuje dostupné reálné úspory. Navíc, klíčovou vlastností tržní ekonomiky je to, že lidé nesou zodpovědnost za své činy. Pokud americké banky poskytovaly půjčky evropským bankám a vládám, pak by měly nést ztrátu, která z těchto aktivit plyne.

Fed nás ujišťuje, že se chová obezřetně. Ale jak může rozpoznat bod, od kterého již nadále není rozumné zachraňovat zahraniční banky? Jak může vědět, kdy náklady tohoto bailoutu začnou převyšovat výhody pro americkou veřejnost? Jak může vůbec vědět, co je pro Spojené státy ideální? Meziosobní porovnávání užitků je vždy arbitrární. Díky těmto bailoutům si mohou přilepšit některé banky, někteří majitelé akcií, ale pouze na úkor svobody v Evropě a na úkor všech, kteří platí dolarem. Podobné záchranné akce navíc vytváří morální hazard, krize a budoucí ztráty. Přesto Fed tvrdí, že ví, co dělá: vidíme sociální inženýrství ve své nejčistší podobě – nebo, jak to nazval Hayek, osudovou domýšlivost na straně centrálních (bankovních) plánovačů.

Federální rezervní systém vzal na svá bedra úlohu zachránit finanční odvětví a vlády po celém světě skrze znehodnocení dolaru. Představitelé Fedu ujišťují, že swapový bailout je pro americké daňové poplatníky v podstatě oběd zdarma. Díky bohu, že je svět v tak dobrých rukou. 


 Původní článek naleznete zde.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed