Liberální měnová reforma - koncept

Mises.cz: 3. ledna 2016, Jörg Guido Hülsmann (přidal Tomáš Macháček)

- přeložil Michal Průša

Sotva najdeme oblast, ve které jsou liberální reformy potřebnější, než–li v oblasti peněžnictví. Státní peníze – papírové státovky – jsou nebezpečný nástroj, pomocí kterého moderní státy zajišťují svou moc a ovládané země přivádějí na mizinu. Prostřednictvím tisku bankovek si zjednává stát a jeho pochopové dodatečné prostředky, které si netroufne odepřít občanům otevřeně ve formě daní. A na konci každého experimentu v peněžní oblasti stojí nevyhnutelně hyperinflace nebo kolaps způsobený nadměrnou regulací hospodářství. 

Jak se lze takového systému co nejlépe zbavit? Tato otázka nás bude zajímat v následujícím textu. Nejprve musíme krátce vyložit, proč má státní produkce peněz formu vykořisťování, myšleno ve smyslu neustálého porušování vlastnických práv, a proč papírové peníze ani k jinému účelu sloužit nemohou. Na to navážeme zásadami, na kterých se zakládá liberální měnová reforma, a z těchto zásad odvodíme konkrétní opatření, která budou v návaznosti diskutována. 

 

Proč odstranit státní peníze? 


Vykořisťování státní produkcí peněz 

Existuje jen jediná metoda, jak uvést bankovky do oběhu: vydávat je jako stvrzenky na komoditní peníze. Všechny bankovky v celé historii se dostaly do oběhu právě tímto způsobem. Na začátku nebyly ničím jiným, než stvrzenkou proti penězům, které byly svěřeny na opatrování bankéři. Zpravidla nesly nápis: “Podepsaný bankéř se zavazuje vyplatit vlastníkovi tohoto papíru sumu X uncí zlata.” Pokud byl bankéř všeobecně důvěryhodný, akceptovala řada účastníků trhu jeho bankovky jako platební prostředek. Tyto bankovky byly poté užívány jako peníze, na které poskytovaly nárok. 

Naproti tomu by nikdo neakceptoval platbu bankovkou, která by nebyla stvrzenkou za existující peníze. Nikdo by nepřijal jako platbu barevně potištěný kousek papíru s nápisem “10 Nováků”, pokud by si nemohl ověřit, za jakou cenu se dá tento kousek znovu prodat. Pokud ale neexistuje trh s měnou “Novák”, neexistuje ani podklad pro zjištění budoucí prodejní ceny. A tak vyvstává domněnka, že ani v budoucnu nebude chtít tento papír nikdo koupit. Z tohoto důvodu nedošlo v celé lidské historii k zavedení papírových peněz tímto způsobem. 

Ve skutečnosti existuje jen jeden způsob, jak uvést papírové peníze do oběhu: zrušit právním opatřením platební příslib existujících platebních prostředků. Pokud bankéř odpírá vydání deponovaných peněz a jeho klienti nemohou brát zpět při svých obchodech jiný prostředek směny, než tyto bankovky, potom se zřejmě rozhodnou, tyto bankovky jednoduše znovu užívat, protože nemohou očekávat jejich pozdější proplacení. Když nastane tento případ, jsou bankovky, ač byly zprvu pouhými stvrzenkami, chápány jako svébytná peněžní hodnota. Jsou papírovými penězi. 

Je ale zcela zřejmé, že zde došlo k nepravostem. Bankéř zcela otevřeně okradl své klienty, a tak poškodil jejich vlastnictví. Jak to, že vyvázl nepotrestán a nadále může provozovat svou činnost? Odpověď je jednoduchá: Protože užívá ochrany mocenského monopolisty – státu – nebo protože on sám jedná se státním pověřením. Tak se rozšířil do praxe způsob, jak se emitují papírové peníze: Emitent bankovek (často státní centrální banka) okrádá své klienty a stát nad ním drží ochrannou ruku. 

Tato prvotní loupež ale nestačí k tomu udržet papírovou měnu v oběhu, neboť má oproti zbožovým penězům rozhodující nevýhodu – může být použita jen jako prostředek směny. Pokud by byly tyto bankovky z rozličných důvodů vytlačeny z trhu směnných prostředků, potom by neexistoval žádný racionální způsob, jak určit jejich budoucí prodejní cenu. To ovšem brání účastníkům trhu nakoupit tyto papírové peníze – znovuzavedení na trh je tímto znemožněno. Naproti tomu komoditní peníze, zde myslíme v prvé řadě drahé kovy, mají vždy svůj trh, který existuje i poté, co nejsou drahé kovy vyhledávány jako prostředek směny. Zlato a stříbro se budou pravděpodobně pořád směňovat na trhu šperků a vycházejíc z těchto cen si každý může vytvořit úsudek o budoucí prodejní ceně. V obnoveném používání jako prostředku směny tedy nestojí nic v cestě. 

Tyto úvahy vedou k závěrům, že ve volné soutěži by nikdy nemohly obstát papírové formy peněz proti formám zbožovým. S užíváním papírových peněz je spojeno zvláštní riziko, že se z nich náhle stane bezcenný starý kus papíru, a toto riziko povede všechny účastníky trhu dříve nebo později k tomu, aby své bankovky prodali a raději užívali komoditní peníze. Existuje tedy jediný způsob, jak udržet papírové bankovky po nějaké období v oběhu: Někdo musí poškodit soutěž mezi měnami ke svému prospěchu. To je důvod, proč vlády všech “civilizovaných” zemí zakazují soukromé mincovnictví a nutí své občany, aby přijímali státní papírové peníze jako zákonné platidlo. 

Tento stav věci mají národohospodáři na mysli, když mluví o vykořisťování skrze státní měnový systém. Produkce papírových peněz se zakládá na primárním poškození soukromého vlastnictví, a aby bylo umožněno pokračování emisí papírových peněz, poškozuje stát práva svých občanů nadále. Není třeba se nyní zabývat rétorickými odbočkami, kterými má být poškozování soukromých práv zastíráno. Pouze ospravedlnění papírových peněz na základě užitku by mělo praktický význam, pokusíme se ale ve stručnosti vyložit, proč i to je neudržitelné. 

 

Význam změny množství peněz 

Všechna utilitaristická ospravedlnění papírových peněz se zakládají na myšlenkách, že užitek z používání peněz je měřitelný a závisí na množství peněz. Podle tohoto pojetí existují situace, při kterých je přikázáno buď zvýšení, nebo snížení množství peněz, tak aby se podpořila produkce celého hospodářství. Papírové peníze mají tedy jednu velkou výhodu oproti všem zbožovým formám, a sice že jejich množství se dá zvětšit mnohem rychleji. To umožňuje přizpůsobit nabídku peněz jejich poptávce mnohem flexibilněji, než-li by to bylo možné za pomoci zbožových peněz. Co se týče tohoto centrálního významu flexibilní nabídky peněz, jsou obhájci papírových peněz jednotní, ačkoli jinak se rádi přou o mnoha teoretických a praktických detailech. A právě v tomto základním bodě jsou úplně vedle. Užitek z používání peněz totiž nezávisí na jejich existujícím množství. Množství peněz samo o sobě je nevýznamné. Každé množství peněz stačí, aby umožnilo uskutečnit libovolné množství transakcí. Čím je toto množství menší, tím nižší budou ceny, a čím je větší, tím budou ceny vyšší. (Na jiném místě v tomto textu uvádím, že to závisí na tom, zda obchodník dokáže docílit cen, při kterých je jeho podnikání výnosné, na jeho podnikatelské prozíravosti.) 

K tomuto v žádném případě novému, ale nevyvratitelnému poznatku dospějeme prostřednictvím následující úvahy: Vyrábět zboží znamená kombinovat určité fyzické množství výrobních faktorů a přeměnit je tak na nové zboží. Výroba je tím rozsáhlejší, čím více je k dispozici výrobních faktorů a čím dovedněji jsou navzájem kombinovány. Peníze nyní nejsou podle definice zbožím, které se může přeměňovat ve výrobě, a tedy ražba peněz neslouží ke zvýšení množství výrobních faktorů. Rozhodující otázka je, zda-li má ražba peněz alespoň pozitivní dopad na dovednost, kterou se kombinují jednotlivé faktory. Odpověď na tuto otázku lze očekávat spíše negativní. Protože podnikatelé vědí, že centrální banka může natisknout neomezené množství peněz a osvobodit je tak z finanční nouze, nemají motivaci zacházet se svým majetkem opatrně. Jednají více riskantně a plýtvají více prostředky, než-li by jinak činili, čímž klesá objem produkce pod úroveň, která by byla dosažena bez existence papírových peněz. 

Změny množství peněz v oběhu nezlepšují tedy ani schopnost směny, kterou peníze zajišťují, ani nezvyšují produkci celého hospodářství. Nemají tedy žádný význam? Ne, tak to není. Změny množství peněz mají dokonce velký význam, ale nikoli ten význam, který jim přisoudili obhájci státní peněžní politiky. Jejich vlastní význam spočívá v tom, že ovlivňují rozdělení existujícího majetku. Pokud je uvedeno do oběhu dodatečné množství peněz, nedostanou se do rukou všech občanů stejným dílem, nýbrž přijdou k dobru jen některým občanům a ti mohu bezpochyby platit vyšší ceny a následně více kupovat, než-li by byli mohli. Protože množství zboží na prodej zvýšením množství peněz nevzroste, ostatní lidé se musí spokojit s množstvím menším. Krátce řečeno, změny množství peněz vytvářejí vítěze a poražené, přičemž ti, jenž ovládají tisk nových peněz, mohou přinejmenším vítěze určit, tím že právě jemu opatří nové peníze jako prvnímu. Z toho lze rozpoznat vlastní důvod existence papírových peněz. Státní produkce peněz je prostředek k obohacování určitých skupin obyvatel na úkor zbylé většiny, a protože papírové peníze lze mnohem rychleji rozmnožit než- li zbožové, jsou k tomuto účelu jako stvořené. Protože neslouží k jinému cíli, lze oprávněně říci, že papírové peníze mohou sloužit jen k jednostrannému obohacování. 

Tento krátký výklad by měl stačit k vysvětlení, proč neexistuje ani morální ani užitkově orientované ospravedlnění státní produkce peněz. Zabývejme se nyní zásadami, podle kterých by se mělo řídit její odstranění. 

 

Zásady liberální měnové reformy

Liberální měnová reforma musí směřovat k cíli plně privatizovat produkci peněz, aby tak postavila jednotné základy, na kterých je postaven každý mezilidský vztah ve svobodné společnosti. To znamená, že na jedné straně nesmí být nikdo omezován stát se emitentem peněz. Na druhé straně smějí emitenti peněz nakládat pouze se svým vlastním majetkem a musí respektovat majetek ostatních lidí. 

Mimo to musí skutečná liberální reforma splňovat ještě druhé kriterium. Musí zajišťovat, že sama reforma respektuje soukromý majetek. Nesmí například stanovit, že s prosazením reformy budou spojeny různé z daní financované programy. 

Konečně za třetí nemůže být prosazení liberální měnové reformy závislé na tom, jestli budou její příklad následovat ostatní státy. Musí se změnit to, co nyní změnit lze, tyto změny musí být prováděny bezpodmínečně a jednostranně. Každý jiný postup by znamenal, že ochrana soukromého vlastnictví je postavena do pozadí za jiné úvahy, a tak by bylo zpochybněno i nejvyšší vytyčení liberálních cílů. (Mimo to by se dalo očekávat, že by taková “podmíněná a soustředěná“ liberální reforma byla v průběhu nekonečných jednání změněna k nepoznání.) 

Tato vytyčení cílů vycházejí bezprostředně z nejvyšších liberálních zásad, že zákonně nabyté soukromé vlastnictví musí být respektováno za všech okolností. Liberální měnovou reformu můžeme tedy blíže charakterizovat pěti odvozenými zásadami:

-Musí odstranit minulá narušení soukromého vlastnictví v oblasti emise peněz tam, kde je to možné.

-Musí zabránit současnému narušování soukromého vlastnictví v této oblasti.

-Nesmí způsobovat nová narušení soukromého vlastnictví a zvláště je sama vyžadovat.

-Musí být ihned a bezprostředně prosazena.

-Musí být bezpodmínečná a jednostranná (tj. nepodmíněná kroky ostatních).

Tyto zásady musí být rozhodující při výběru vhodných reformních opatření stávajících institucí. Státní emise peněz je víceméně charakterizována dvěma institucemi: emisním monopolem a centrální bankou. Tyto obě instituce nalezneme ve všech zemích, kde stát reguluje peněžnictví. Konkrétní opatření měnové reformy, která dále zmíníme, lze proto v zásadě uplatnit ve všech těchto zemích. Je jedno, zda chceme odstranit marku nebo euro, vždy musí být objasněno, jak postupovat proti emisnímu monopolu a centrální bance. A to uděláme v následujícím textu. 

 

Reformní opatření 


Odstranění emisního monopolu 

Nejdůležitějším opatřením je odstranění emisního monopolu v nejširším slova smyslu. Pod to spadají všechna omezení emise a obchodu s penězi a cennými papíry. 

Žádnému účastníku trhu nesmí být bráněno stát se emitentem peněz. Zejména má mít každý právo pátrat po cenných kovech a objevené kovy si ponechat jako své vlastnictví. Dále musí být každému dovoleno, zpracovávat na mince jím nebo jinými lidmi objevené drahé kovy. Nikdo nesmí mincovnám určovat, jak mají mince razit, to znamená, jaká mají svým mincím dávat jména, které hodnotové nebo váhové jednotky volit, jak má vypadat forma mince nebo ražby. 

Nikdo nesmí být omezován nakupovat a prodávat jakékoli peněžní formy. To se týká obzvláště obchodu s drahými kovy – ať už ve formě mincí nebo ingotů – a se zahraničními papírovými penězi (devizami). Na druhou stranu to znamená, že nikdo nesmí být nucen akceptovat platbu v jakékoli určené měně, pokud je ve smlouvě vyjednán jiný způsob platby. Institut zákonných platebních prostředků je možné tímto bez odkladu odstranit. 

Mimoto je nutné požadovat, aby se stát zdržel všech ostatních zásahů, které narušují hospodářskou soutěž. Především musí být mezinárodními pořádkovými silami (policií, soudy) prosazovány smlouvy, které stanovují platbu v devizách nebo v cenných kovech tak, jako jsou prosazovány jiné smlouvy. Přinejmenším nesmí státní strážci pořádku bránit soukromému sektoru v prosazování těchto smluv. Dále musí být občanům dovoleno zaplatit daně v devizách nebo drahých kovech. Daň z přidané hodnoty a podobné daně z prodeje, které by byly při obchodu s drahými kovy vybírány, musí být ihned odstraněny. Stejné platí také pro daň z výnosu kapitálu – z kursových zisků z deviz a drahých kovů. 

Každé z těchto opatření je krokem k větší svobodě v peněžnictví. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se vše prosadilo najednou. Ale i dílčí reformu je nutné uvítat jako jeden krok správným směrem, dokud se nepropojí se špatnými kompromisy a cíl zcela svobodného peněžnictví se neztratí z očí. 

 

Pravděpodobná působení těchto opatření 

Při úplném prosazení tohoto liberálního programu vznikne kvetoucí trh pro produkci a obchodování s mincemi z drahých kovů. Pro běžné denní obchodování budou pravděpodobně užívány mince stříbrné (nákupy potravin atd.), zatímco platba ve zlatě bude vyhrazena větším transakcím (drahé oblečení, nábytek). Vedle toho zbude spousta prostoru pro používání šeků, kreditních karet a ostatních bezhotovostních platebních prostředků. 

Mince budou mít rozdílné velikosti a váhové jednotky. Standard pro zlatou minci bude pravděpodobně jedna unce, poněvadž je tato jednotka již dnes nejvíce rozšířena, zatímco u stříbrných mincí se pravděpodobně prosadí systém zakládající se na gramu s hodnotami 10, 20, 50, 100 gramů atd. Je velmi pravděpodobné, že ta země, která prosadí tuto liberální reformu jako první, bude tuto standardizaci rozhodně prosazovat. 

Kromě toho budou mít liberálně-pokrokové země následující výhodu: započnou reformu při stávajících cenách drahých kovů, to znamená, že jejich občané budou nakupovat na světových trzích zlato, stříbro atd. za relativně nízké ceny. Když se poté přidají další země, tato poptávka zvýší cenu drahých kovů a občané avantgardních zemí vlastnící drahé kovy dosáhnou tučných dividend za svou prozíravost a moudrost. 

Nadále je jasné, že národní papírové peníze nemohou v této soutěži z uvedených důvodů obstát. Pochopení fatálního rizika používání papírových peněz povede nejprve ty nejprozíravější lidi k tomu, aby prodali své bankovky a přešli k užívání komoditních peněz. Ale dříve nebo později budou nevyhnutelně následovat další. Jen obzvláště hloupí a státu důvěřiví občané se budou do hořkého konce přidržovat papírových peněz – a potom budou muset uznat, že jim nezbylo nic jiného než balíček starého papíru. To je všem spojeno se “sociálním přituhnutím” a nejpozději v tuto chvíli bude liberální reforma postavena před rozhodující úlohu obhájit svůj smysl. 

Přitom musí být jasné jedno: Neexistuje reforma bez krátkodobých vítězů a poražených. Liberální reformy nejsou žádnou výjimkou. Mají ale jednu výhodu, a sice že skrze ně prováděná krátkodobá přerozdělování jsou spravedlivá a jejich dlouhodobá opatření slouží z dlouhodobého hlediska zájmům všech občanů. Liberální reformátoři nemají od počátku pochybnosti nad tím, jaké jsou předpokládané důsledky jejich politiky a v každém případě musí svým spoluobčanům stále zdůrazňovat, že ztráty, které někteří lidé ponesou, budou jednorázové, zatímco vykořisťování předchozím systémem byl trvalý proces, který nejvíce zatěžoval právě nejchudší vrstvy. 

Postiženi zánikem národních měn budou v první řadě vlastníci peněžní hotovosti a věřitelé v závazkových kontraktech. Naproti tomu příjemci státního důchodového zabezpečení budou jen sotva dotčeni, neboť stát bude vybírat daně pouze v jiné peněžní formě, a tak budou stále na “svém”. Také ta část soukromého majetku, která má podobu akcií nebo jiných podílových papírů (investiční fondy atd.) nebude reformou dotčena. Po zmizení národních měn bude hodnota podniků – a s tím i akcií – měřitelná v jiné peněžní formě a za touto hodnotu může investor své akcie prodat. Stejné je to s majetkem, který je naspořen ve formě životního pojištění. Pojišťovna ukládá obvykle peníze svých klientů do akcií a výpůjček. Výpůjčky sice brzy po reformě ztratí svou hodnotu, to ale neuškodí pojišťovně, neboť ta může bezcenné kupóny dále předat svým klientům. Dividendy z vlastnictví akcií naproti tomu budou pojišťovně proplaceny v jiné peněžní formě a mohou být klientům vyplaceny. 

 

Zvláštní problémy způsobené mezinárodním propojením 

Nyní musíme přistoupit ke dvěma zvláštním problémům, které provázejí liberální měnovou reformu a vycházejí ze zákulisí zahraničního obchodu a mezinárodní měnové politiky. 

První problém vzniká tehdy, pokud není reforma prováděna současně ve všech zemích, ale nejprve v pokrokově-liberálních. Odstranění emisního monopolu vede dříve či později ke zhroucení národních měn těchto zemí, ale zahraniční papírové peníze, které ještě z emisního monopolu profitují, tímto dotčeny nebudou. Dokud se občané zahraničních zemí nerozhodnou odstranit emisní monopol ve své zemi, budou mít státní peníze svůj vlastní “trh“, a tím – i když z donucení – naleznou své uplatnění. A proto také nedojde ihned ke zhroucení zahraničních papírových měn, ačkoli bude provedena v jiných zemích liberální měnová reforma. Právě naopak. Mohou dosáhnout většího tržního podílu v liberálních reformních zemích. Pokud například odstraníme emisní monopol v Německu a dojde k zhroucení německé marky, budou mnohé transakce v naší zemi prováděny v amerických dolarech a švýcarských francích. 

Nemůže mít výsledek více významů? Měly by se národní měny odstranit jen proto, aby nabídly měnám ostatních států volné pole působnosti? Je to přípustné? Odpověď zní přirozeně: ano. Liberální reforma je prováděná námi a pro nás. Musíme změnit naše vlastní myšlení a jednání – a to můžeme teď a tady. To je význam zásady, že reforma má být bezpodmínečná a jednostranná. Důsledná aplikace protichůdných zásad – se zahraničním zbožím, které bude zvýhodňováno státním monopolem, se nebude moci u nás obchodovat – vedla ve svém důsledku k úplnému odstranění obchodních vztahů. Neboť pokud existuje stát, mohou být všechna zboží, která jsou státem produkována a distribuována, považována za monopolní. Ohraničení nemá v tomto případě smysl, nelze bránit v nákupu a prodeji zahraničních papírových peněz. 

Z měnové unie evropských států vyplývá další problém. Za těchto okolností nejsou peníze národní, ale nadnárodní měnou. Oprávnění regulovat peněžnictví má náležet EU. Budoucí centrální banka bude evropskou, nikoli národní institucí. Nemusí být tedy provedeny v evropském spolku reformy najednou? Na to by doplatila každá liberální reforma. Kdo věří v nedotknutelnost soukromého vlastnictví, musí přiznat každému jedinci nebo uskupení právo na sebeurčení. Každý jedinec nebo skupina (ať už je to národ, region, ulice atd.) má právo provést liberální reformu. Technicky vzato nehraje žádnou roli, zda je emisní monopol mezinárodní nebo národní institucí. Dokud máme německý měnový monopol, můžeme ho odstranit a pokud poté budeme mít evropský měnový monopol, můžeme ho na německém území jednostranně odstranit také. Bankovky evropské centrální banky mohou dále být zákonným platidlem v jiných zemích, ale ne v naší. Kdekoli jinde mohou být občané omezováni razit své mince a obchodovat jinými platebními formami, ale ne tady. 

Nyní lze namítnout, že taková politika by znamenala konec EU. To je pravděpodobné – ale co je na tom tak špatného? EU je pouze organizací evropských vlád, a nikoli občanů. Liberálové 19. století nám ukázali, jak se má tvořit svobodná sjednocená Evropa: tím že každá země jednostranně odstraní svá omezení obchodu. Evropa nepotřebuje Komisi a centrální byrokracii, aby se stala mezinárodním kulturním a výzkumným centrem. Pokud nebudou občané omezováni kooperovat podle svých vlastních představ s lidmi z okolních zemí, pak je jednotná Evropa ipso facto vytvořena. Pokud by liberální měnová reforma znamenala brzký konec evropského centrálního státu, byl by to sám o sobě dost dobrý důvod ji zahájit. 

 

Přístup k centrální bance 

Výše bylo vysvětleno, proč by odstranění emisního monopolu vedlo ke zhroucení národní papírové měny. Měnová reforma bude pokládána za úplnou, pokud budou prosazena již zmíněná opatření. Jak bylo již zmíněno, centrální banky vznikají jako producenti peněz prostřednictvím porušování vlastnictví svých klientů. Důsledné prosazení liberálních zásad vyžaduje, aby bylo takové porušování vlastnictví odstraněno, pokud je to možné. Proto se musíme zabývat problémem, jak zacházet se státní centrální bankou v rámci liberální měnové reformy. 

První související otázka, je následující: Má se centrální bance povolit pokračoval ve své činnosti, nebo má být její činnost zastavena? Argumentovat lze následovně: “Centrální banky vznikly v důsledku porušování vlastnictví svých klientů a jejich další působení vychází z tohoto skutku – přivlastnění. Držba a provozování práva tisknout bankovky odpovídá svým charakterem feudálnímu vlastnictví. Stejně tak jako feudál, který svoji zemi nejprve násilím získal a potom neoprávněně dosahoval příjmů z pachtovného, tak i centrální banka se nejprve dostala prvotním zločinem ke své měně, a tedy i užívání práva tisknout bankovky je neoprávněné. Takové feudální vlastnictví nemůže být trpěno za žádných okolností. Právo na produkci papírových peněz je třeba centrální bance neprodleně odepřít. Musí přerušit svoji činnost, propustit své zaměstnance a zlikvidovat svůj majetek. 

Tato argumentace je ale chybná, neboť “další působení“ centrální banky se striktně vzato nezakládá na tom, zda se bude prvotní porušení práv opakovat nebo bude prodlouženo – jako je to v případě feudálního vlastnictví. Feudál užívá uloupeného majetku (například tím, že ho pronajímá) a z tohoto neoprávněného užití získává neoprávněný majetek. Liberální reforma feudálního vlastnictví by feudálovi odebrala půdu, a tím by ukončila jeho jednání. V případě centrální banky je tomu jinak. Ta nevyužívá uloupených peněz svých klientů, a proto navrácení lupu nemůže ukončit její činnost. A sice proto, že centrální banka dostala uloupené peníze jako “rezervu“, ale její vlastní činnost spočívá v oprávnění tisknout peníze – a to jednoznačně nepatřilo jejím bývalým ani současným klientům. Její “další působení“ nespočívá v tom, že bude porušovat smlouvy a loupit svým klientů peníze, nebo v tom, že si uloupené peníze ponechá pro sebe. Nic z toho by ji nezabezpečilo setrvání na volném trhu. Ve skutečnosti spočívá její další působení na emisním monopolu, a jakmile ten padne, padne i ona. 

Na základě liberální měnové reformy by mohla centrální banka pokračovat ve své činnosti, pokud by navrátila původně uloupené peníze. Při odstranění emisního monopolu by byla centrální bance samozřejmě odebrána všechna státní privilegia, proto – dodatečně k výše uvedeným opatřením – je třeba dbát na to, aby případné ztráty nebyly hrazeny ze státních rozpočtů. V důsledku to znamená privatizaci centrálních bank, které by byly nyní soukromými producenty papírových peněz a jako takoví by brzy zanikli. 

Jak by bylo upraveno navrácení původně uloupených peněz? Peníze musí být navráceny osobám nebo jejich právním nástupcům, které měly uloženy depozita u centrální banky v určitému okamžiku, kdy došlo k primárnímu porušení vlastnických práv. Mimo to musí být peníze vráceny i všem osobám, které k tomuto okamžiku měly dispoziční práva k penězům (například ve formě termínovaných vkladů) u obchodní banky. Tato forma navrácení se může zdát obtížná, neboť jen málo osob může doložit, zda měli své pohledávky u centrální nebo obchodní banky. Pokud o tom podají důkaz, mají každopádně právo na navrácení uloupených peněz. Může ale nastat přesně opačný problém, a sice že požadavky na navrácení peněz dosáhnou takového rozsahu, že nebudou moci být uspokojeny z dnešních rezerv centrální banky. Tento problém může vycházet ze skutečnosti, že množství vydaných oprávnění už v okamžiku prvotní loupeže překročil množství skutečně existujících peněz (“tvorba peněz“). V takovém případě přicházejí na řadu pravidla o likvidaci, to znamená, že existující majetek centrální banky bude rozdělen mezi věřitele podle podílu na celkových pohledávkách, sama banka bude z okruhu věřitelů vyloučena. To by současně odpovědělo na otázku, jak má být centrální banka privatizována. 

Kdyby se podařilo uspokojit všechny požadavky z majetku centrální banky a ještě by zůstal zbytkový majetek, privatizoval by se odděleně. Při tom přicházejí v úvahu existující hotovost (drahé kovy, devizy), nemovitosti, dopravní prostředky, vybavení kanceláře centrální banky i tiskařské stroje. Podle jakých zásad by se měla privatizace provádět? Nejprve musíme konstatovat, že neexistuje prvotní vlastník, kterému byla odcizena budova centrální banky, tiskařské stroje atd. Kdo dostane tento majetek? Jeho privatizace prodejem se vylučuje, neboť prodej předpokládá, že jeho vlastník je již určen, zatímco privatizace znamená především nalezení vlastníka. Pokud není možné navrácení původnímu vlastníkovi, pak existuje podle liberálních zásad jen jedno pravidlo, jak může být určen: prvotní užití. Ti kteří dotyčný majetek v okamžiku reformy užívají, stanou se také právoplatnými vlastníky tohoto majetku. Konkrétně to znamená, že úředníci se stanou vlastníky kanceláří, přístrojů a řidiči budou vlastnit dopravní prostředky. Zbývající drahé kovy připadnou pracovníkům v trezoru, strojníci a inženýři, kteří pracují v tiskárně, se stanou vlastníky tiskařských strojů. 

Toto řešení bude mít proti sobě spoustu závistivců, my se ale nechceme zavděčit všem, naším cílem je navrhnout měnovou reformu podle liberálních principů.

Známka: 2
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Brexit a Lügenpresse
22. června 2016, Tomáš Macháček

Pravičákova online rukověť
2. června 2016, Tomáš Macháček

Realistické libertariánství (II/II)
24. května 2016, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček)

Socialismus v Rusku a Německu
22. května 2016, Ludwig von Mises (přidal Hynek Rk)

Realistické libertariánství (I/II)
18. května 2016, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček)

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Ďalšia slepá cesta k ANCAPu libertarian 3.1.2016 10:34:17
Tohle opravdu ne! Tomáš Fiala 3.1.2016 11:33:50
... Vostál Petr 5.1.2016 8:57:33
Re: ... Tomáš Fiala 5.1.2016 10:38:38
... Vostál Petr 5.1.2016 14:49:00
... Vostál Petr 5.1.2016 14:56:22
Re: ... Tomáš Fiala 5.1.2016 15:12:56
... Vostál Petr 5.1.2016 18:20:06
... Vostál Petr 5.1.2016 18:34:16
... Vostál Petr 5.1.2016 18:58:12
... Vostál Petr 6.1.2016 9:12:17

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

žadné tagy

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Jörg Guido Hülsmann

Jörg Guido Hülsmann

Profil autora Jörg Guido Hülsmann

Tomáš Macháček

Profil autora Tomáš Macháček


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.