Mýtus FDR

Mises.cz: 14. prosince 2015, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 3

American Affairs, Vol. XI, No. 1, str. 44-46, 1949 (Recenze knihy Johna T. Flynna)

Když John T. Flynn podrobil Rooseveltův mýtus svému kritickému pohledu a strhl z něho jeho slupku, tak vše, co zbylo, je opět jen mýtus. Jeho kniha nebude napadána z pozice faktické chybnosti. S fakty zachází speciálním způsobem. Navrší je všechny k sobě jako radioaktivní materiál a pak náhle jeho hromada exploduje s atomovým efektem, ačkoliv na faktech samotných není nic zásadně nového. Mnohé z nich jste již znali a spoustu jen zapomněli. Tajemství mýtu ovšem nelze vysvětlit fakty, stejně jako nelze vysvětlit tajemství života anatomií. Ať chceme nebo nechceme, člověk je pro mýtus jen nástrojem a tak není schopen zodpovídat se za své činy, nebo když pro ně uvádí důvody, tak tyto důvody jsou chybné nebo dětinské.

To vás napadne, když si pročítáte Flynnovu historii třinácti Rooseveltových prezidentských let. Ze zákulisí vypadal Nový úděl jako neuvěřitelný chaos, který, jak Flynn věří, nedával smysl ani svým tvůrcům. Tím nejméně kompetentním z těchto tvůrců pak byl prezident samotný. Byl jako žonglér, který vytváří ve vzduchu fascinující vzory z blyštivých předmětů, které mu zpoza opony podávali vizionáři, monomaniaci ekonomické teorie, sociální reformátoři, kteří si náhle mohli splnit svoje sny, nespokojení intelektuálové, zakuklení komunisté a blázni. Henry Wallace, pod jehož vedením byla zaorávána „přebytečná“ bavlna a zabíjena selata, aby se zvedla cena vepřového; Milo Perkins, jehož sloganem bylo „popadni pochodeň“ a Dr. Maurice Parmalee, který v Evropě pil plnými doušky z nových socialistických učení a napsal knihu „Sbohem chudobě“. Wallace, Perkins a Parmalee tvořili neuvěřitelné trio mušketýrů. Společně si vykračovali po této polokouli a zpívali: „Vítej hojnosti! Zde přicházíme!“

Parmalee napsal další knihu s názvem „Bolševický, fašistický a liberálně-demokratický stát“. V ní tvrdí: „Vyšší technologická úroveň Spojených států znamená, že je zde možné zavést plánovanou socialistickou ekonomiku daleko rychleji, než jak to bylo v případě SSSR. … Nadbytečná veteš kapitalismu se dá odhodit rychleji, než v Sovětském svazu.“ Doktor ovšem zabrousil i do daleko lehčí literatury svou publikací „Nudismus v moderním životě“, která je skryta v obscénním oddělení kongresové knihovny.

Tito lidé byli ochotni vyzkoušet vše a také zkusili všechno, co dokázali vymyslet, ale nic z toho skutečně nefungovalo. Po pěti letech udeřila deprese opět s plnou silou, deficitní utrácení již nebylo pokládáno za magické řešení, protože po vyčerpání fantazie nikdo nedokázal přijít s dostatečně velkým projektem, za který by se daly peníze utratit. Nový úděl uvízl na mělčině. Flynn popisuje, jak 1. ledna 1938 spolu seděli prezident a Henry Morgenthau a zkroušeně rekapitulovali:

„Roosevelt mu řekl, že příští dva roky nemůže počítat – o nich je již rozhodnuto. Poté odhalil rozsah svých plánů. Budou muset zvýšit utrácení, zapomenout na vyrovnaný rozpočet a smířit se s ročním deficitem dvě nebo tři miliardy dolarů. Pak bude zvolena republikánská administrativa. Ta udělá to, co Roosevelt sliboval od začátku – omezí vládní výdaje. Pak nastane velký krach. V tom okamžiku budou muset opět povolat Roosevelta a Morgenthaua, aby je vytáhli z díry. Zvláštní věcí na této podivné sebedůvěře, o níž nám Morgenthau zanechal zprávu, je to, že Roosevelt a Morgenthau již byli v díře – ve stejné díře, v jaké se měla nacházet příští administrativa. Nikdo je nemusel znovu povolávat – již se v té situaci nacházeli. A neměli ani tu nejmlhavější představu, jak se z ní dostat, kromě dalšího utrácení. Morgenthau z toho vyvodil, že Roosevelt se v tomto okamžiku vzdal svých myšlenek na třetí prezidentské období. Je možné, že tomu tak bylo.“

To, co zachránilo Nový úděl před přiznáním jeho krachu, bylo zbrojení a vypuknutí války. Náhle se objevilo něco velkého, co dokázalo pohltit astronomické deficitní utrácení. Přístup ekonomů Nového údělu ke zbrojním programům byl postavený na hlavu. Jejich otázkou nebylo: „Kolik bude stát vytvoření adekvátní národní obrany?“ Kladli si otázku, „jaké výdaje za národní obranu zvýší národní důchod o 100 miliard?“ Mysleli tedy na inflaci národního příjmu – nikoliv na to, jak nakoupit maximum obrany za minimálních nákladů.

Mnozí z těch, kteří si prožili první roky Nového údělu, zvláště období známé jako „sto dní“, aniž by se zřekli svých schopností racionálního úsudku, budou mít pocit, že Flynn něco ve svém popisu vynechal a tato chybějící část je klíčem k celé záležitosti. Na to pan Flynn bezpochyby přisvědčí a vysvětlí, že tato část není podchycena dokumentárními důkazy. I ti, kteří věří, že tento klíč existoval, si nikdy nemohou být jisti, jestli Roosevelt věděl o jeho existenci.

Z faktů samotných a z toho, jak je Flynn řadí, můžete předpokládat, že to všechno se zkrátka stalo shodnou okolností – když byl Roosevelt zvolen, tak neměl ani tu nejmenší představu, co všechno bude dělat, nikdy důkladněji nepromyslel žádnou z věcí, kterou udělal a příběh Nového údělu byl vytvářen tak, jak události plynuly. Odehrály se události revoluční povahy, ale byly to všechno unáhlené a momentální nápady, spuštěné v duchu experimentálního dobrodružství a bez jakékoliv předběžné představy, k čemu všemu mohou vést a jaký je jejich skutečný účel.

Flynn například říká, a v tom má bezpochyby pravdu, že Rooseveltovo chápání ekonomiky bylo dětinské, v otázkách měny a bankovnictví byl beznadějně zmatený a jakýkoliv rozhovor o těchto věcech ho k smrti nudil. To o něm věděli všichni. Ovšem studium monetárních opatření Nového údělu může člověka vést k překvapivým závěrům. Tento závěr může být vyjádřen takto: pokud by existoval určitý revoluční účel těchto opatření a způsob, jak tohoto účelu dosáhnout, by byl dopředu promyšlen a naplánován s extrémní dávkou inteligence, tak by se všechno odehrálo právě tak, jak se to odehrálo.

Připomeňme si výchozí podmínky. Země byla na zlatém standardu, bankovnictví bylo volné, mezinárodní peněžní směna byla volná, člověk měl svobodu dělat si se svým zlatem, co chtěl – mohl ho hromadit, schovávat, prodat, nebo vzít a odvézt do zahraničí. Všechny brány byly otevřeny.

Pak si představte, že chcete za těchto podmínek získat pod svou přímou kontrolu celý peněžní, bankovní a úvěrový aparát, abyste tak mohli využít nejen veřejnou pokladnu, ale ještě peněžní inflaci jako nástroj sociální a revoluční politiky?

Řešení tohoto problému lze propracovat se šachistickou přesností za předpokladu, že máte kontrolu jak nad exekutivní, tak nad legislativní funkcí státu. Tuto moc budete potřebovat jen na malou chvíli, protože edikty a zákony, které použijete, budou stručné a bude jich málo. Vyhlásíte stav nouze a tím získáte takovou kontrolu. Dekrety vydané z Bílého domu schválí Kongres se zpětnou platností a Kongres je navíc připraven přijmout jakýkoliv zákon, který mu prezident pošle, často aniž by ho četl.

S veškerou touto politickou mocí však stále nebudete umět vyřešit tento problém, pokud nebudete vědět jak. Řešení vyžaduje určitý sled kroků – nejprve musíte získat pod věrohodnou záminkou kontrolu nad všemi úložišti fyzického zlata, poté zlato zkonfiskujete; poté převezmete kontrolu nad zahraniční směnou a zavřete brány, kudy by mohlo zlato utéci do zahraničí; poté zrušíte Zlatý standard, prohlásíte všechny zlaté kontrakty za neplatné na základě veřejného zájmu, dokonce také ty zlaté klauzule, které byly vyryty na vládních dluhopisech. Nakonec pak zavedete nesměnitelný papírový standard a vydáte zákon, že jakýkoliv jiný druh peněz je nelegální.

Tato sekvence musí být provedena ve správném pořadí. Jeden chybný krok se může ukázat jako fatální. Pointou je, že celá tato operace byla provedena bezchybně. Mohla to být jen náhoda? Nebo je snadné si představit, že za onou fasádou nevinného politicko-ekonomického experimentování se skrývala bystrá inteligence působící s konkrétním účelem?

Toto je ten nejočividnější případ, který lze izolovaně vyzdvihnout. Brzy však bylo všem přemýšlivějším pozorovatelům experimentů Nového údělu jasné, že jakkoliv se mohou jevit bezelstně naivní, přesto směřují určitým směrem. Jejich tendencí bylo měnit filosofii americké vlády – v rámci zákona, pokud to bylo možné, s pohrdáním vůči zákonu, pokud to bylo nutné. Jak prezident napsal předsedovi sněmovního výboru, taková nicotná věc jako ústava nemůže stát v cestě, když jde o veřejné blaho. Exekutivní aparát vlády byl troufale rozšířen. Přisvojil si mnoho zákonodárných pravomocí, které mu přenechal povolný Kongres a nastal tak vzestup administrativních opatření, které měly platnost zákona a byly vykonávány administrativními výbory, jež fungovaly jako žalobce, porota a soudce při vynucování svých vlastních opatření.

Těmito prostředky se viditelná ruka vlády začala rozprostírat nad veškerými aktivitami ekonomického života. NRA bylo selhání, Modrý orel (Blue Eagle) byl smrtelně nemocný dávno před tím, než mu Nejvyšší soud zasadil ránu z milosti. Přesto účel byl jasný: tímto účelem bylo vytvořit korporativistický stát, nikoliv nepodobný Mussoliniho státu, kde se veškeré podnikání musí pokorně sklonit před otcovskou moudrostí vlády.

Již za krátkou dobu si lidé, kteří se zprvu s Novým údělem identifikovali, když nepřemýšleli o jeho filosofii, ale brali ho jen jako sled ad-hoc vymýšlených přechodných nouzových opatření, začali uvědomovat tento prvek záměru a bylo jim z něho úzko.

Jedním z těchto lidí byl Lewis W. Douglas, první ředitel rozpočtu, který jednoho rána navštívil Roosevelta v jeho ložnici a řekl mu: „Pane prezidente, měl byste začít uvažovat o možnosti, že mezi lidmi, kterými se obklopujete, jsou takoví, kteří na vás působí s určitým záměrem, jehož si nemusíte být vědom.“ Na to prezident odpověděl: „Teď i ty, Lewe? Vidíš tady také nějaké spiknutí? Kdo jsou ti spiklenci? Kde se schovávají? Chceš se snad podívat pod postel?“

Dalším byl senátor Carter Glass, dřívější ministr financí, který se vyznal ve svých účtech. Ten také došel k přesvědčení, že zde existuje nějaký plán, směle vymyšlený a prováděný s mimořádnou inteligencí. Ovšem ani on, ani kdokoliv jiný nebyl dosud schopen identifikovat onu inteligenci nebo říci, odkud přesně přichází. Signifikantním faktem je, že nikoho ani nenapadlo přičítat jí prezidentovi samotnému.

Poslední část Flynnovy knihy tvoří historie, která dokonce v retrospektivě působí čtenářům mrazení v zádech. Idol velkého mýtu se v něm nachází v takovém stavu fyzického a duševního úpadku, kdy ztrácí vědomí a přehled, co se okolo něj děje a přitom na svých paralyzovaných nohou nese tíhu světové války. Je vrcholně tragickou postavou, kdy jde daleko více, než jen o osobní tragédii, protože se dotýká celého světa nacházejícího se na dějinné křižovatce. Ačkoliv lidé si byli matně vědomi této skutečnosti, její nejbolestivější aspekty před nimi byly utajeny a Flynn si myslí, že to byla chyba. K tomuto došlo v naší historii dvakrát a pokaždé s člověkem, který se pro svět stal hrdinným vítězem.

Flynn ponechává jednu podstatnou událost zahalenou tajemstvím. Když se Roosevelt naposledy ucházel o prezidentský úřad, tak podle všech osobních svědectví si byl dobře vědom faktu, že se pravděpodobně nedožije konce volebního období. Proč tehdy odvrhl svého viceprezidenta Henryho Wallace? Wallace byl jeho přirozenou volbou*. Všechna ta podivná a mocná směsice na levici, vedená Sidney Hillmanem a zahrnující Browderovi demobilizované komunisty, stála pevně za Wallacem a to až tak, že to dlouho vypadalo, že pro Roosevelta nepřichází v úvahu žádná jiná volba.

Přesto v jedenácté hodině, když při tom neustále opakoval: „Urovnejte všechno se Sidneym,“ se Roosevelt obrátil od Wallaceho k Trumanovi. To byl jeho poslední nevysvětlený čin na domácí politické scéně a ve světle neočekávaného Trumanova výkonu v roce 1948 – tedy v prvních volbách v post-Rooseveltově době – je to něco, co by někdo mohl nazvat předtuchou. Jinak by země měla tři a půl roku prezidenta Wallaceho.

Flynn není akademickým historikem. Je reportérem. Podává zprávu o historii v hrubé podobě. Je to výtečná reportérská práce člověka, kterému krom bystrého vhledu nechybí dar pro dramatizaci fakt ani smysl pro humor. Jedním z Rooseveltových „intelektuálních mazlíčků“ byl básník Archibald MacLeisch, který se ocitl v čele úřadu pro fakta a čísla (Office of Fact and Figures). Cituje z MacLeischovi básně:

Who is the voyager on these coasts?

Who is the traveler in these waters

Expects the future as a shore;

Forsees Like Indies to the west the ending – he

The rumor of the surf intends.

Flynn k tomu dodává: „člověk, který píše takovou poezii, se nevyhnutelně musí stát podporovatelem Nového údělu, jestli ne něčím horším.“

Pozn:

*Podle průzkumu na demokratickém sjezdu v roce 1944 bylo 65% delegátů pro Wallaceho a pouze 2% pro Trumana. Proto to, že se nakonec stal viceprezidentem Truman, bylo tak překvapivé a možné jedině díky tomu, jak neotřesitelnou pozici měl Roosevelt pro prosazování svých rozhodnutí v tomto období. Truman nahradil oficiálně Wallaceho v úřadu viceprezidenta 20. ledna 1945 a prezidentem se stal 12. dubna, když zemřel Roosevelt. Wallaceho tak dělilo od prezidentské funkce pouhých 82 dní.

Wallace kandidoval na prezidenta v roce 1948 za Progresivní stranu, takže předpoklad, že to rozdělí demokratický elektorát a umožní tak vítězství Republikánů se opět jevil velice pravděpodobně. O to překvapivější bylo Trumanovo vítězství.

Mnozí z Rooseveltových spolupracovníků na Novém údělu, kteří projevovali své sklony a sympatie k socialismu a komunismu, byli podezřelí ze spolupráce s NKVD/KGB. V roce 1999 cambridgeský historik Christopher Andrew, který pracoval s materiály z Mitrochinova archivu, vyslovil přesvědčení, že Wallace byl Sovětským agentem.