Němec žije bez peněz a já mu fandím. I když…

Mises.cz: 10. prosince 2013, Dominik Stroukal, komentářů: 1

Internety šíří se článek. Mladý, třicetiletý Němec Raphael Fellmer nemá (skoro) žádné peníze. Z jedné strany přichází chvála, obdiv, úžas. Ze strany druhé pohrdání a výsměch. Rakouská ekonomie má co říct i k tak zajímavému tématu. Přichází totiž spousta otázek. A hledání odpovědí je zábava.

Nejprve stručně k Raphaelově příběhu. Raphael se rozhodl žít bez peněz na cestě do Mexika. Cesta byla skvělá a šlo to. Rozhodl se tedy i se svou ženou a nově narozenou dcerou žít bez peněz i doma v Německu. Jak to dělá? Místo penězi platí nájem protislužbou, úklidem a údržbou domu a zahrady. Jídlo si bere v kontejnerech, oblečení ze sbírek, vše pomocí protislužby.

Otázka č. 1 dere se na mysl – No tfuj!

Vím, že to není otázka, ale abych předešel všem pochybnostem. Dumpdiving je fenomén a funguje. Je podnikatelskou aktivitou pár excelán! Homesteading hodnotného zboží (zde jídla) je zcela legitimní a koneckonců, pokud má člověk nízké náklady obětované příležitosti, tak může být i vysoce užitečný. Že vám se vyplatí skočit si na čínu? Někomu ne, tečka.

Otázka č. 2, krapet zásadnější, následuje – Jde vážně žít bez peněz?

Jde. Nepochybně. Raphael není jediným příkladem člověka, který se rozhodl žít bez peněz. Nicméně i on sám přiznává, že musí platit zdravotní pojištění v eurech. To je něco, co je pochopitelně v jakémkoliv rozporu s dobrovolností. Raphael by si, aniž bych tuto informaci měl, jistě přál, aby mohl i zdravotní péči zajistit své dceři protislužbou. Stát mu v tom zabraňuje. A jako zastánce dobrovolnosti musím s jeho bojem souhlasit.

Pokud by se pak Raphael odstřihnul i od této platby, žil by úplně bez peněz. A nebyl by první! Na světě je řada lidí, kteří se na tuto cestu vydali. A jestli je to těžké nebo lehké? Raphael tvrdí, že lehké. Proč mu nevěřit. Pro někoho je lehké žít bez auta, pro někoho nepředstavitelné. Může to být lehké, opět záleží na příležitostech, které jsou natolik subjektivní, že mi nepřísluší Raphaela soudit. Já sám si to představit nedovedu. Ale připadá mi fajn, že lidé zkouší žít na Bitcoinu, bez peněz úplně nebo zkouší jiné formy života, které bychom my, my zlenivělí, nikdy nezkusili. On nám vlastně Rapheal nabízí zajímavou službu, svou vlastní zkušenost, která je pro nás levnější, než kdybychom ji sami absolvovali.

Otázka č. 3, už skutečně důležitá – Jsou peníze zlem?

To není otázka, která by byla nová. Ostatně, ekonomie se s ní pere od svého samého počátku. Peníze nás trápí. Máme jich málo, zbytečně moc, musíme je vydělávat, zatímco bychom raději dělali něco jiného, jsou fokálním bodem veškerého našeho vnímání zla. Platit, platit, platit.

Dnešní peníze skutečně zlem jsou. Jejich množství se centrálně plánuje, jejich cena se může arbitrárně měnit a skrze jejich existenci nás stát okrádá každý jediný den. Odstřihnutí se od státních peněz koneckonců vítá celá řada klasických liberálů. Vzhlížíme ke zlatu, k Bitcoinu, chceme se zbavit peněz. Když se mne studenti ptají, jak nejlépe investovat, abychom v důchodu nemuseli živořit, nedoporučuji žádné peníze. Ani Bitcoin, ani zlato, ani koruny či dolary. Doporučuji protislužbu. Darujte život dětem, věnujte se jim, milujte je. To je investice s návratností, kterou vám nikdo jiný nikde nedá. Z nějakého záhadného důvodu se výnosnost této investice patrně nesrovnává s jinými výnosnostmi na trhu (budiž námětem na článek či práci kohokoliv z vás, proč tomu tak je). Všude vás škubou, tady to nějak záhadně jde. A vždycky šlo. Lidé nespořili v penězích. Investovali do vztahů, známostí, do dětí, do rodiny obecně, do přátel, do vzdělání. A neinvestovali tolik ani peníze, jako spíš čas, fyzickou a psychickou sílu. Ačkoliv to v tomto kontextu rádi nemáme, je to protislužba. A co víc, protislužba, kterou minimálně reguluje stát, nikdo centrálně neplánuje, nikdo nemůže šmahem devalvovat, nikdo nemůže zakázat.

Nicméně, peníze v podobě, ve které vznikly a vznikají dobrovolnou směnou, problém nejsou a ani být nemohou. Jsou taktéž protislužbou. Protislužbou, kterou právě nikdo nereguluje, centrálně neplánuje, nemůže devalvovat ani zakázat. To je vlastností státních peněz.

Dobrovolné peníze pouze ulehčují protislužby. Dokonce se domnívám, že i Raphaelovi, i když by mi patrně kontroval, že nikoliv. Když vám někdo řekne, abyste mu vyměnili pneumatiku oplátkou za posekání zahrady, patrně si plácnete. Ale pokud by Raphaelovi někdo nabídnul, že mu vymění pneumatiku výměnou za umytí jednoho talíře, potom se asi nedohodnou. Patrně je „cena“ umytí jednoho talíře nižší než „cena“ výměny pneumatiky. Jak to víme? Pamatujeme si peněžní ceny.

Namítnul by jistě obhájce pracovní teorie hodnoty, že staré peněžní ceny nepotřebujeme vůbec, jelikož víme, že výměna pneumatiky za talíř nedává smysl, protože na umytí talíře potřebujeme mnohem méně práce než na výměnu pneumatiky. Tážeme se poté – vyměnil by výměnu pneumatiky, trvající dvacet minut, za dvacet minut koncertu dechovky? Díky, nechci, řekl by. A za deset?, tázala by se protistrana. To už jo. Bum, vznikla cena.

A peníze nejsou ničím jiným než dobrovolnou snahou lidí usnadnit si toto počítání. Nevyznám se v dechovce, neposlouchám ji. Ale vím, že když mi někdo dá 10 mušlí za výměnu pneumatiky a nechci dechovku, tak si můžu koupit za 10 mušlí lízátko a prodavač lízátka si zajde na dechovku.

Je to protislužba, nebo není? Je. Je, akorát sofistikovanější. K tomu, abych mohl mít lízátko, musím nabídnout komunitě, v které žiji, své umění vyměnit pneumatiku. Nabízím jim službu a komunita mi skrze cenový systém nabízí protislužbu. Je to nejsofistikovanější systém protislužeb, který kdy lidstvo vymyslelo.

Nevím, zda Raphael chce nabízet více protislužby, nebo chce více bojovat proti penězům. Nicméně sám jsem na stejné lodi. Chci to samé. Nechci mít státní peníze, chci nabízet protislužby a chci dostávat protislužby. Luboš Zálom to popsal trefně; není otázkou, zda peníze, nebo žádné peníze, otázkou je, zda být produktivní, nebo ne. Raphael chce být co nejproduktivnější, jako já a patrně jako vy. Nechci mamon, mamon může skutečně zničit charakter. Ale chci nabízet co nejlepší protislužby, abych mohl svým dětem zajistit co nejlepší život. Stejně jako Raphael. Peníze mi v tom ale mohou pomoci, jsou-li spravované svobodně jejich dobrovolnou směnou. Raphael bojuje proti špatnému ďáblovi.