Mises.cz

Mises.cz

Ne až tak divoký divoký kapitalismus ve zkratce (I/II)

Tato stať má čtenáře seznamovat s dobrovolným sociálním systémem v dobách habsburského mocnářství a první československé republiky. Jde zde o výběr toho, co jsem v předchozích letech v literatuře a archivních materiálech našel a nastudoval.

Tato stať má čtenáře seznamovat s dobrovolným sociálním systémem v dobách habsburského mocnářství a první československé republiky. Jde zde o výběr toho, co jsem v předchozích letech v literatuře a archivních materiálech našel a nastudoval. V knize „Sociální stát v Československu: právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992“ se uvádí, že z kvantitativního hlediska tvořily v předmoderní době sociální výdaje jen marginální část veřejných výdajů jako celku. Jak ukazují odhady v soudobém historickém výzkumu, např. Anglie, kterou můžeme považovat v evropském prostoru 18. století za zemi s nejrozvinutější sociální legislativou, nevěnovala v oné době na tyto cíle více než 1-2 % HDP. V 19. století to nebylo lepší. Náklady na sociální transfery podle komparativních výzkumů P. Linderta se do 90. let 19. století pohybovaly pod úrovní 1 % HDP. Jak to tedy tehdy lidé dělali? Umírali v době divokého kapitalismu masově hlady na ulici? V této stati ukáži čtenáři na příkladu Českých zemí a Velké Británie, že existoval rozsáhlý systém soukromé, dobrovolné a decentralizované charity a svépomoci.

Předně je nutné říci, že v době tzv. divokého kapitalismu se materiální pozice nižších vrstev – zejména továrních dělníků a horníků – značně zlepšila. Jedním z hlavních motivů, proč dávali lidé přednost práci v továrnách a dolech před dosavadní prací v zemědělství a domácké výrobě, byl vyšší příjem (vedle mzdy mohl zahrnovat někdy i obědy, ubytování, výplaty pojistného, ale i lístky do divadla). Pochopitelně, vyšší příjem znamenal pro člověka a jeho rodinu vyšší uspokojování potřeb. V Českých zemích dle sociálních historiků J. Machačové a J. Matějčka bylo postavení továrního dělníka: „… ve druhé polovině 19. století v rámci dolních vrstev nejvýhodnější a často lepší než postavení chudých řemeslníků nebo rolníků.“ Vyšší příjmy se navíc týkaly i nově příchozích továrních dělníků, kterým chyběla kvalifikace! Obecně pak materiální pozice továrních dělníků již zaručovala uspokojování biologických potřeb a časem i materiální vzestup. Machačová a Matějček se zabývali i dalšími motivy lidí, kteří se rozhodli přijmout místo v továrně nebo dole, než je jen vyšší příjem, a tím vyšší uspokojování potřeb. Jedním z těchto motivů byla vyšší sociální svoboda. Lidé se odchodem do měst, ve kterých továrny zpravidla (ne nutně vždy) sídlily, zbavili rozkazování a dozoru svých rodičů, a též nežádoucí pozornosti venkovské nebo maloměstské společnosti. Díky odchodu z původní rodiny si také mohli nechat svůj příjem pro sebe. Se stoupajícími příjmy dělníků a horníků rostla i jejich prestiž. Toto je základní popis situace tehdejší doby u nižších vrstev společnosti, a to ve všech státech, které se v té době stávaly vyspělými. Úspory, investice a vyšší kapitálová vybavenost ekonomiky jsou nejlepšími a zcela nejdůležitějšími prostředky k dosažení blahobytu a jsou tedy nejlepším způsobem „charity“.

Nyní uvedu různé konkrétní příklady charity a svépomoci z Českých zemí a z Velké Británie, s kterými jsem se ve vlastivědné literatuře a archivních materiálech setkal. Co zajímavého se mně tedy podařilo objevit? Třeba to, že podnikatelé tzv. divokého kapitalismu běžně provozovali nesobecké aktivity. U 109 podnikatelů z „Historické encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska“ jsem zaznamenal nesobecké aktivity - tj. asi u 24% sledovaných podnikatelů. Pokud zahrnu i takové „sobečtější“ aktivity, z kterých měl podnikatel přínos – např. stavba dělnických bytů a kolonií, různé pojištění pracovníků (před zákony o povinném pojištění), pořádání kurzů a škol pro zaměstnance atd. - tak dostaneme celkem 124 podnikatelů - tj. asi 27% sledovaných podnikatelů. Několik podnikatelů provozovalo charitativní aktivity ve velkém rozsahu. Některé stojí za to uvést. R. J. Dotzauer pomáhal postiženým povodní, nezaměstnaným tkalcům v Krkonoších, založil tři odborné školy, podporoval vědy a umění. J. Hlávka podporoval především vzdělávání, vědu a umění. Založil k tomu účelu několik nadací, zasloužil se o vznik a financování České akademie věd a umění a Hlávkových studentských kolejí v Praze atd. O. Klinger senior stavěl pro zaměstnance byty, jídelny, založil pro dělníky starobní a invalidní podpůrný fond, pro úředníky penzijní pojišťovnu. Dále založil lidovou knihovnu a podílel se na spolku pro jesle a mateřskou školu. Dále je možné zmínit jména jako H. K. Mattoniho, J. Nadherneho, J. Sochora a mnoho jiných.

Běžné v 19. století byly různé svépomocné a charitativní spolky a jiné aktivity, a to šlo zcela běžně i o spolky nižších vrstev. Například jen na Moravě roku 1869 (tj. krátce po vydání spolkového zákona!) evidovaly úřady 80 podpůrných spolků v nemoci, 21 dobročinných spolků, včetně dobročinných školských spolků, 53 konzumních spolků, 28 vzdělávacích spolků a 134 čtenářských spolků. Roku 1880 a 1890 (v závorce uvedeny údaje pro rok 1890) to bylo, při změně evidovaných kategorií, 337 (482) podpůrných spolků v nemoci, z nichž bylo 205 (303) spolků vysloužilců, dále 7 (8) penzijních spolků, 99 (150) dobročinných spolků, včetně dobročinných školských spolků, 68 (68, zde však statistika zřejmě nepracuje se stejnými kategoriemi) konzumních spolků a společenstev a 40 (102) vzdělávacích a 160 (318) čtenářských spolků. V literatuře lze objevit i dílčí statistiky. Např. ve městě Fulneku bylo ke konci 19. století kolem 40 nadací v úhrnné sumě 132 tisíc zlatých. Pro Olomouc před 1. světovou válkou se uvádí: "Obecní vydání na sociální péči sice vzrůstalo také, ale nebylo v žádném poměru ani k zámožnosti města, ani k soukromé a spolkové dobročinnosti… Za to přejímá obec dřívější úkol církve a opatruje nadace a fondy svěřené, jichž počet vzrostl na 90 s více než 2 miliony korun fondového jmění (r. 1918)." Naprosto pozoruhodná byla situace ve městě Odry, čemuž se zde ovšem věnovat nemůžeme. Obecně existovaly v době tzv. divokého kapitalismu a tzv. první Československé republiky rozsáhlé soukromé aktivity v oblasti sociální péče a sociální otázky vůbec. Tyto byly založeny na dobročinnosti a svépomoci a dotýkaly se také přístupu ke vzdělání. Církev měla důležitý, ale ne převládající význam. To, zda bylo město prosperující nebo upadající, nemělo dle mých zkoumání pro soukromé aktivity svépomocné a dobročinné aktivity valný význam. Patrné také je, že se některé aktivity neudržely a zanikly, ale jiné působily desítky let. Běžné bylo spojování soukromých aktivit s působením veřejné správy. Pro ilustraci, co se týká zlatého či rakouské koruny, uvádí se hrubě, že v dnešních penězích by šlo o cca 300 Kč u zlatého respektive cca 150 Kč u (rakouské) koruny (1 zlatý byl 2 rakouské koruny).

Velmi zajímavé je i to, že Romové v minulosti běžně pracovali. Alespoň to plyne třeba z prací historika C. Nečase. Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty. Provozovali také malé kovářství či se zabývali hudební produkcí. Sociální dávky jim tehdy nikdo nebyl ochoten dát, a proto se museli nějak živit. Výhodou bylo to, že neexistoval institut minimální mzdy a jiné regulace trhu práce.

Provedl jsem i sondu do financování péče o děti a mládež na konci habsburské éry a za první republiky na Moravě. Na základě této sondy do fungování péče o děti a mládež v podobě Sirotčích spolků a později v podobě Okresní péče o mládež (Opm) a jejich Místní péče o mládež (Mpm) na Moravě a především v Brně - tj. ve velkém městě s významným sektorem průmyslu a služeb, lze říci, že tato péče spočívala v první řadě na dobrovolném soukromém financování. Přičemž před první světovou válkou - v době tzv. divokého kapitalismu - bylo toto financování prakticky zcela soukromé a za tzv. První republiky (již o méně kapitalistické) pak bylo financování převážně soukromé. Lze také říci, že tato péče dosáhla na tehdejší dobu a při tehdejší úrovni bohatství společnosti docela slušného rozsahu a intenzity a také se týkala velkých počtů lidí. Zajímavé také je, že tato péče spočívala na pravidelné práci (místních lidí) v terénu - tj. často na osobním kontaktu a znalosti mnohdy různorodé místní situace. O udělení či neudělení pomoci se rozhodovalo často individuálně a po vyšetření situace nebo lékařské prohlídce dítěte. Také nepeněžní podpora ve formě jídla, šatů, bot, zaplacení nájmu atp. byla běžná. Tyto skutečnosti omezovaly možnost zneužití poskytovaných podpor. Je nutné také podotknout, že Sirotčí spolky a později Opm nebyly žádným církevním projektem.

Zajímavá je také dobrovolná péče o vzdělání dětí a mládeže za tzv. divokého kapitalismu: není k nalezení přímo statistika, která by se zabývala množstvím školských spolků, které u nás působily. Lze však určit početnost dobročinných spolků, v rámci kterých byly školské spolky vedeny úřední statistikou. Pro rok 1867 (v tomto roce byly vydány zákony o spolkovém a spolčovacím právu) uvádí J. Janák v Českých zemích 72 dobročinných spolků, v roce 1868 82 a v roce 1869 již 94. Pro rok 1880 a 1890 (úřední statistika změnila členění spolků do kategorií vzhledem k 60. letům) jich bylo již 528, respektive 881. Počet dobročinných spolků měl tedy rostoucí tendenci, přestože některé spolky v průběhu času zanikly. Skutečné číslo školských spolků by tedy mělo být nižší než uvedená čísla. Problémem však je, že vedle dobročinných spolků existovala i kategorie vzdělávacích spolků, do které patřily dělnické vzdělávací spolky, obecní knihovny, ale i takové školské spolky jako byl německý školský spolek Schulverein (v Čechách a na Moravě 384 skupin), česká Ústřední matice školská (tamtéž 222 filiálních spolků) a Národní jednoty. Nemůžeme určit přesná čísla pro školské spolky, ale je zřejmé, že těchto spolků a jejich poboček bylo značné množství. Částečně však proto, že v mnoha obcích žili vedle sebe Němci a Češi a počet spolků tak byl někdy „zdvojen“. Nacionalismus sám o sobě množství spolků zvyšoval.

Pokud se podíváme do zahraničí (já se zabýval Velkou Británií), tak tam byla situace se svépomocnými a charitativními organizacemi často lepší než v Českých zemích. Uvádí se, že: "Charita byla částí britského způsobu života po mnoho staletí. Viktoriánská éra je považována mnohými za nejvíce plodnou v charitativní a filantropické práci…“ A to i přesto, že docházelo ve stejné době k úpadku v návštěvě kostelů a za okny zuřil tzv. divoký kapitalismus. Dle historika Howsona byli mezi filantropy v boha věřící i nevěřící lidé. Co se týká třeba charitativních starobinců, tak s viktoriánskou érou přišel poslední velký věk výstavby starobinců. Z dvou tisíc nebo tak podobně skupin starobinců, které jsou v současnosti obydleny, bylo odhadováno, že více než 30 % bylo postaveno během šedesátičtyřleté velkolepé vlády královny Viktorie. Ruku v ruce s charitou a svépomocí šlo také rozlišování mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými (viz i dále) a svůj význam měla i prestiž, což je třeba jasně patrné zrovna na starobincích (znaky zakladatelů u vstupu či na fasádě starobince, vzpomínky na ně a podobně). Ekonomičtí historici Londýna Ball a Sunderland také při této příležitosti uvádějí (byť v podstatě z jejich pohledu jako nevýhodu), že utrácení peněz spočívalo na rozlišování dárců mezi zasloužilými a nezasloužilými (nezachovalými) chudými. Zajímavé je, že titíž autoři upozorňují na nutnost odlišit zneužívání podpory těmi, kteří ve skutečnosti nejsou potřební. Jinak je vedle rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé nutné zavést nákladný univerzální systém podpor pro všechny. Dle profesora D. Beita i svépomocné spolky kontrolované těmi nejchudšími a nejvíce utlačovanými skupinami omezovaly svoji pomoc na zasloužilé chudé a jeden by stěží našel svépomocný spolek jakékoliv ekonomické třídy nebo etnické skupiny, která distribuovala pomoc jako bezpodmínečné oprávnění, podobné restrikce uplatňovaly ve svépomocných programech i radikální odbory. Já osobně jsem viděl stanovy už řady českých spolků, a to rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé (nezachovalé) potřebné v nich bylo vždy přítomno. Lidé nesli na svou vlastní kůži náklady za toto špatné chování druhých členů spolku, a to jim přirozeně vadilo. Dnes se náklady rozprostírají na miliony daňových plátců a už to lidem skoro nevadí. Vzniká zde de facto grandiosní morální hazard. Lidé jsou tolerantní vůči nezasloužilým potřebným, protože náklady na tyto politiky mohou sdílet s jinými a tyto náklady na ně nedopadají přímo, nýbrž nepřímo. Zpět ovšem k divokému kapitalismu, za nezasloužilé se považovalo třeba zneužívání podpory a její podvodné pobírání, poškozování jména spolků, nečestnost, nestřídmost, výtržnosti, sprostota apod.

Pokračujme dále o situaci ve Velké Británii. Historička J. Newby si všímala charity provozované britskými ženami z vyšší vrstvy. Tyto ženy také dávaly peníze nebo navštěvovaly nemocné nájemce a platily lékařskou péči atp. Dále tato uvádí poněkud sarkasticky, že: "Ne všechny ženy z horní vrstvy dělaly taková gesta, ale velká část dělala nějakou formu charitativní práce. Před 80. léty 19. století se jich několik podílelo na organizování charitativní práce, které dominovala střední vrstva. Městská elita raději pravděpodobně sbírala peníze, než se zúčastňovala výborů… Peníze vynášející bazary, koncerty a zahradní slavnosti byly všechny příjemnou, svědomí ulehčující cestou 'pomoci' chudým bez špinění jemných aristokratických rukou.“ Zvláštní péče se věnovala dětem: „Pouliční děti pozdější [viktoriánské] periody měly jednu důležitou výhodu nad jejich dřívějšími protějšky; ony se nemusely protloukat samotné, protože jim bylo dostupné mnohem větší množství pomoci." Filantropové a charity, zabývající se záchranou lidí bez domova a strádajících dětí, pokračovali a zvyšovali své úsilí, když další se připojovali k záchranné práci. Ovšem ne každé dítě o tuto pomoc stálo: "...některé děti si vybraly zůstat na ulici, protože si užívaly svobody a nezávislosti, kterou tento životní styl dovoloval."

Pozoruhodná je i existence hrdosti u chudých, co se týká pobírání nějaké charity: Parlamentní rozhodnutí v Anglii z roku 1880 nařizovalo povinné vzdělávání dětí do 10 let věku, které až do roku 1891 museli rodiče přímo platit (později platili nepřímo prostřednictvím daní a jejich dopadů) a navíc museli děti řádně obléci. Jisté řešení zde existovalo, ale: "Pomoc byla někdy dostupná ve formě volných anebo dotovaných míst, ale pokora akceptování charity byla ještě další zábranou pro chudé rodiny." Kniha historičky H. Amy přináší některé z rozhovorů, které prováděl tehdejší investigativní novinář H. Mayhew v rané viktoriánské době s dětmi. Překvapivě často zde tyto uvedené rozhovory neobsahují žádnou sebelítost anebo žehrání na poměry.

Přesný rozsah charity ve Velké Británii je těžké určit, ale něco se dá v literatuře přesto najít. "V roce 1885 celkové charitativní dary poskytnuté v Londýně byly větší než švédský národní rozpočet. Tak jako věnování peněz, mnoho žen střední vrstvy také provozovalo charitativní práci. Do roku 1857, 'Nebylo město v království, které nemělo svoji porodní společnost, ženskou školu, navštěvující společnost, ošetřovací institut a mnoho jiných charitativních organizací.' A tyto byly většinou provozovány ženami." Ve středních letech vlády královny Viktorie: "Charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly zahrnovat starání se o prostitutky, vězně, sirotky, zvířata, staré a nemocné, provozování svépomocných spolků a spořících klubů pojišťujících proti nezaměstnanosti nebo návalu nemoci, kampaně na střídmost, nebo spásu duše skrze církev. Středo-viktoriáni založili charity a filantropické podniky pro téměř každý myslitelný sociální problém a případ… Ačkoli mnoho spočívalo na definici 'zasloužilý' a 'nezasloužilý' chudý, je důležité si všimnout, že charitativní výdaje daleko překročily finanční zdroje dostupné skrze nové chudinské právo." Současník S. Loow ve své knize „The Charities of London in 1852-3“ zaznamenal celkově 530 charitativních institucí a společností v metropoli, většina z nich byla založena před působením investigativních novinářů (jako byl spisovatel Ch. Dickens nebo již zmíněný H. Mayhew). Ekonomičtí historici Ball a Sunderland uvádí, že v raných 60. letech 19. století dobrovolná filantropická aktivita činila mezi 5,5 a 7 mil. liber ročně a upřesňuje předcházející citace, že ačkoliv ne vše z toho bylo věnováno výhradně ke zmírnění chudoby, tak tyto výdaje překročily celkové výdaje chudinského práva v celé Anglii a Walesu! "Dary pokračovaly na vysoké úrovni: v pozdních 80. letech 19. století, The Times se chlubily, že roční příjem různých londýnských charit byl kolem 5 milionu liber, 'dvakrát více než ve Švýcarské konfederaci'. Dobrovolný přístup následkem toho převyšoval oficiální sociální podporu v hlavním městě." Tento zdroj ještě uvádí, že při jedné výjimečné příležitosti se v roce 1886 podařilo vybrat 78 000 liber! K tomu není, co dodat.

Samozřejmě dělení na zasloužilé a nezasloužilé chudé neznamenalo, že se používalo všude, nepoužívalo se třeba u přestárlých lidí a malých dětí. A i nezasloužilí někdy dostávali jednu šanci. Například prostitutky: zájem střední vrstvy a evangelických křesťanů se odrazil v 19. století ve vzestupu útulků, společností a misií k záchraně žen na okraji společnosti. Většina „získaných“ žen a dívek byla trénována, aby se stala domácími služebnými. Zajímavé je, že pro útulek založený mecenáškou A. Burdett Coutts a samotným Ch. Dickensem (!) platilo, že: „Tento domov byl jen pro ty považované za ‚zasloužilé‘ a jeho tréninky zdůrazňovaly všechny důležité středostavovské hodnoty.“

Shrnuto: rozsah charity byl v Británii v době tzv. divokého kapitalismu opravdu velký a charita zde byla pestrá a decentralizovaná. Pracovalo se zde s rozlišením potřebných na ty, co byli zasloužilí, a na ty, co byli nezasloužilí - ti, kdo se o svůj nešťastný stav sami přičinili anebo se chovali nemorálně: alkohol, hádky, návštěva hospod, násilí, lenost, neochota pracovat atd. S těmito termíny pracovali i autoři jako H. Mayhew, Ch. Dickens a další. Cílem tedy rozhodně nebylo podporovat všechny. Cílem soukromé charity bylo to, aby se chudí mohli sami postavit na nohy a osamostatnit se (ovšem to se netýkalo úplně každé soukromé charity, což v případě její menší systematičnosti nebylo zase tak závažné, netýkalo se to ani starobinců). Cílem nebylo vytvářet vrstvu závislých občanů nebo odměňovat morálně pochybné jedince. Ne každá pomoc měla formu peněžní podpory. Charita byla poskytována jak nábožensky založenými jedinci a institucemi, tak i těmi nenáboženskými. Šlo o systém decentralizovaný, vyskytovaly se však i jisté dobrovolné pokusy o centralizaci. Charita se často opírala o znalost konkrétní lokální situace a osobní situace potřebných. Nešlo tedy o nějakou univerzální charitu. Také, a to je zajímavé, se názor pracujících změnil, a do konce století jich většina hleděla na péči o chudé jako na stigma a byla zde snaha chudých se těmto podporám vyhnout, došlo (zřejmě i díky tomu) také k rozvoji svépomocných aktivit.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed