Mises.cz

Mises.cz

Nevěříme politikům, ale svěřujeme jim své životy?

Takový nesmysl! Vždyť lidé jsou naprosto zkažení, a pokud bychom si pořídili autoritativně řízený stát, tak by se ti nejhorší a nejambicióznější z nich okamžitě chopili moci a pak těm ostatním udělali ze života peklo!

Jeden z argumentů pro existenci státní moci tvrdí, že téměř všichni lidé jsou ze své povahy mstivé, sobecké, bezcitné a zkrátka „zlé“ osoby, které by bez existence zákonů šly přes mrtvoly, kradly, vraždily a dělaly cokoliv, aby dosáhly svých zisků nebo dokonce z čirého potěšení ubližovaly ostatním, a že jediný důvod, proč tak dnes nečiní, je strach ze státního trestu. Jiný a častější názor tvrdí, že tzv. „dobrých“ lidí je ve společnosti sice většina, ale že nebudou mít bez státu žádnou možnost, jak se té malé bezcharakterní menšině bránit. I když nyní pomineme fakt, že oba tyto názory vycházejí ze zkreslené představy o tom, že stát může být jediným poskytovatelem jakékoliv ochrany, nebo z toho, že „zlo“ má v sobě zakořeněné každý bez toho, abychom jeho příčiny hledali v tak zásadních skutečnostech, jakými je násilné omezování svobody a nucení ke slepé poslušnosti (kterou si já osobně dovoluji zcela bez okolků označit jeden z nejnebezpečnějších faktorů lidské společnosti vůbec), pokusím se objasnit, proč by i za předpokladu, že by čistě teoreticky byly skutečně platné, neznamenaly argumenty pro nutnost existence státu, ale daleko spíše pro jeho neexistenci.

Vyjděme nyní z představy, že lidé mají v sobě skutečně zakódovanou pouze zlobu, bezohlednost a touhu po zisku. V takovém případě by se návrh na založení společnosti řízené státem mohl setkat zhruba s takovouto odezvou: „Takový nesmysl! Vždyť lidé jsou naprosto zkažení, a pokud bychom si pořídili autoritativně řízený stát, tak by se ti nejhorší a nejambicióznější z nich okamžitě chopili moci a pak těm ostatním udělali ze života peklo!“

Nejabsurdnější na celé této představě však je, že ji většinové mínění v praxi již dávno vnímá jako naplněnou, ale zároveň ani na moment nezpochybňuje nutnost existence současného systému. Není žádným tajemstvím, že jsou právě vládní představitelé považování za jednu z morálně nejzkaženějších skupin občanů. Politické povolání je všeobecně spojováno s něčím zcela špinavým, zlodějským a bezohledným. Nevzpomínám si na jedinou vládu, která by ať už ze strany opozice či občanů neschytávala prakticky neustálou kritiku a nenávist. Korupce je vnímána jako neodmyslitelná a také neodvratitelná součást politiky. O mocenských leaderech se někdy hovoří jako o tzv. úspěšných psychopatech, protože právě takovéto typy lidí se spontánně chytají těchto funkcí. Mnohé hlasy hovoří o tom, že i slušné osobnosti s počátečními šlechetnými úmysly se nechají pod vlivem celé této mašinérie semlít a stanou se z nich úplně stejní psychopati. Volá se dokonce po defenestraci nebo jiném „spravedlivém“ trestu pro tyto zloděje. Jiní zase vnímají tuto situaci jako zcela neřešitelnou…

Jak je možné, že po tom všem vidí většinová společnost jedinou správnou a jedinou možnou cestu v existenci státu a demokracie, a dokonce považuje za absolutní utopii systémy bez těchto struktur? Kdyby lidé vnímali své představitele jako pozitivní osobnosti, pak by slepá víra ve stát dávala o něco větší smysl. Pokud ale máme strach ze všudypřítomného zla ve společnosti, jak je možné, že zároveň jako naší jedinou ochranu vnímáme vládu pokrytecké psychopatické menšiny, která je údajně přirozeným vyústěním každého demokratického systému?

Ještě o něco zajímavější je pak prazvláštní užití výrazu „utopie“. Vyjděme z obecné představy utopie jako systému idealistického, který ovšem v praxi nikdy nemůže fungovat tak, jak byl navržen. Výraz „utopie“ je nejčastěji užíván v souvislosti s reálně neexistujícími systémy, které by si určitá skupina lidí přála. Když pomineme fakt, že ani principy libertariánů nemají ambice na vytvoření bezchybné společnosti prosté jakýchkoliv životních obtíží, stále je zde proklamován jednoznačný názor, že se jedná o zcela zjevnou utopii. Být si ale stoprocentně jistý nefunkčností něčeho, co v praxi nemáme, mi připadá přinejmenším odvážné. Na druhou stranu nevidím důvod, proč by se výraz deklarující naivní nefunkčnost s nedosažitelnými výsledky musel nutně vztahovat jenom na neexistující systémy. Otázkou pak zůstává, jak je možné, že právě demokracii, která taktéž nefunguje, jak má, což si můžeme na rozdíl od anarchie ověřit zcela jednoznačně právě proto, že se jedná o existující systém, ještě nikdo za utopii neoznačil.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed