Opomíjená ekonomická kalkulace

Mises.cz: 19. dubna 2013, Petr Málek

O socialismu se říká, že nefunguje, protože nikdo nemá pořádnou motivaci odvádět kvalitní práci. To je jistě pravda, není to ovšem zdaleka tím hlavním problémem socialistické ekonomiky. A hlavně, motivace není dostatečným argumentem ve prospěch svobodného trhu – jistě není problém si alespoň teoreticky představit velkou skupinu lidí, kteří jsou poctiví a nezištní. A vlastně si to ani představovat nemusíme – dalších způsobů, jak motivovat lidi, je v socialismu celá řada (pracovní tábory, Sibiř apod.).

Proč tedy socialismus i přesto nefungoval a fungovat nebude? Kvůli tzv. problému ekonomické kalkulace, respektive nemožnosti ekonomické kalkulace v socialismu. Nikoliv motivace, ale ekonomická kalkulace je tím konečným hřebíkem do rakve tohoto populárního společenského uspořádání.

Jeden diktátor s přímými podřízenými

Představte si, že jste osvícený diktátor, kterému neleží na srdci nic jiného než blaho občanů země, kterou řídí. A představte si, že všichni tito občané jsou rovněž poctiví a dychtivě očekávají vaše rozkazy, aby je mohli do posledního puntíku splnit (případně máte k dispozici dostatek pracovních táborů na to, abyste je k tomu přinutili). Nikdo jiný nemá možnost o ničem rozhodovat, všichni jsou podřízeni přímo vám. A nyní si představte, co konkrétně byste v takové pozici dělali. Na jaké problémy byste se zaměřovali, jak byste je řešili, jak byste vyhodnocovali úspěšnost těchto řešení?

Asi už tušíte, že takový systém nemůže fungovat. Důvodů je celá řada, ale pro jeho odmítnutí nám stačí už jen to, že když máte pod sebou 10 miliónů podřízených, které musíte jednoho po druhém kontrolovat, mluvit s nimi o jejich práci, o jejich výrobních postupech, jejich efektivitě, jejich talentech apod., tak byste se z toho patrně zbláznili. I kdybyste s každým strávili hodinu času, potom při (řekněme) 5 miliónech práceschopných obyvatel byste tím museli strávit cca 580 let čistého času, nemluvě o tom, že hodina je samozřejmě žalostně málo na to, abyste do detailu pochopili, co každý člověk celý svůj život dělá a jak zlepšit jeho výkon. Závěry, ke kterým byste tímto povrchním způsobem řízení došli, by byly nekvalitní i z toho důvodu, že nemůžete být expert na všechno. Nemůžete zároveň porozumět tomu, co dělají lékaři, co dělají konstruktéři mostů a co dělají zahradníci. Svět už je prostě takový a vždycky takový bude, i mezi dobře motivovanými lidmi.

Byrokratická hierarchie

Socialisté si výše uvedené samozřejmě intuitivně uvědomují, proto navrhují trochu jiné uspořádání. V socialistických zemích vidíme, že diktátoři delegují své rozhodovací pravomoci na podřízené. Ti je zase delegují na další podřízené atd., čímž vzniká složitá byrokratická hierarchie – od premiéra nebo prezidenta, přes ministry, náměstky ministrů, úředníky ministerstev až k vedoucím těch nejmenších jednotek státního aparátu, například předsedů předmětových komisí na základních školách, vedoucích směny v nemocnicích atd.

Poctivý diktátor tak vyřešil svůj problém – nyní své kapacity věnuje pouze strategickým rozhodnutím na nejvyšší úrovni. Stejně tak jeho podřízení mají jasně vymezený malý úsek, o kterém rozhodují. Všichni tedy stíhají své manažerské úkoly plnit, a dokonce zde bude docházet k přínosům ze specializace – již nemáme vedoucího předmětové komise na základce a vedoucího směny v nemocnici v jedné osobě.

Diktátor si ale neuvědomuje, že mezitím vytvořil problém jiný, a tím je nemožnost koordinace. Rozdělení pravomocí je sice fajn v tom smyslu, že každý má na své úkoly více času a může se na ně více specializovat, ale obrácenou stranou mince je to, že nyní již jejich rozhodnutí nevyhází z jedné hlavy, ale ze dvou oddělených hlav.

Kdyby obě strany mohly fungovat každá ve svém vzduchoprázdnu, tak by to nevadilo – jak ale víme, všichni se na světě musíme dělit o omezené zdroje (práci, půdu a kapitál). To znamená, že rozhodnutí vedoucího předmětové komise o nákupu například papírů do tiskárny ovlivní zdánlivě nesouvisející oddělení v nemocnici, které samozřejmě papíry do tiskárny potřebuje také, a čím více jich spotřebuje předmětová komise, tím méně jich zbude pro oddělení v nemocnici.

Protože se obě strany musí dělit o tytéž zdroje, je pro zajištění vysoké životní úrovně běžných lidí nezbytné, aby rozhodnutí zmíněných dvou oddělení byla koordinována – například aby si pro sebe nemocnice nezabrala zbytečné množství kancelářských potřeb, protože je na jejich fungování závislá mnohem méně než předmětová komise (něco málo na nemocnici ovšem musí zbýt, protože úplně bez nich také fungovat nemůže).

Jenže to není možné. Není žádný objektivní způsob, jak určit, kdo papíry potřebuje více. Oba vedoucí znají svou potřebu papírů ze svého vlastního pohledu, ale nevidí si navzájem do hlavy, aby mohli posoudit, zda každý další list papíru víc upotřebí jeden, nebo druhý. Přeneseno do soukromého života si to lze ukázat na příkladu manželského páru, kdy by on nejradši šel na fotbal a ona šla nejraději do divadla, ale protože se jedná o báječnou ženskou a báječného chlapa, pro každého je hlavní, aby byli spolu. Takže budou řešit, jestli je lepší, aby se omezil on a šlo se do divadla, nebo aby se omezila ona a šlo se na fotbal. On si bude říkat, že kdyby jí to udělalo radost, tak klidně do toho divadla půjde, jenže co když ona do toho divadla zase tak dychtivě nechce, a byla by menší újma pro ni, kdyby se šlo na fotbal, než pro něj, kdyby se šlo do divadla? A ona si bude říkat to samé obráceně.

Jak je vidět, poctivost a nezištnost nám ani doma, ani v práci vůbec nijak nepomáhá najít optimální řešení z hlediska všech zúčastněných, protože lidé si prostě nevidí vzájemně do hlavy a nemůžou určit, jestli daný omezený zdroj více upotřebí oni, nebo někdo jiný. A fakt, že v praxi se o papíry vedoucí nedělí s jedním dalším vedoucím, ale s miliony různých vedoucích různých úseků ve výrobě různých polotovarů či produktů po celém světě, nám na schopnosti najít řešení tak složitého optimalizačního problému jistě moc nepřidá.

Trh

Socialismus tedy nemůže fungovat ani v prostředí poctivých, dobře motivovaných lidí. Jedinou funkční alternativou bude vždy svobodný trh. Na trhu jsou všechny výrobní prostředky vlastněny soukromě a každý si na základě svého sobeckého zájmu rozhoduje, jak je využije. To vede i k oboustranně výhodným směnám. Rozhodování je dále usnadňováno použitím peněz, díky kterému je možné každému výrobnímu faktoru přiřadit jeho tržní cenu, která v jednom čísle vyjadřuje jeho relativní vzácnost a potřebnost, byť jsou tyto výsledkem jednání miliónů zcela odlišných lidí v odlišných situacích. Když má vedoucí směny v nemocnici přebytečné papíry do tiskárny, tak jich prostě začne kupovat méně, čímž přispěje k poklesu jejich ceny, což následně povede k tomu, že si je koupí někdo jiný. A ten někdo jiný bude ten, kdo je potřebuje nejvíce – protože ten za ně také bude ochoten nejvíce zaplatit. V socialismu toto rozhodnutí není možné provést jinak než cucáním z prstu neznalého úřeníka, který i při nejlepší vůli bude znát maximálně hrubé obrysy některých procesů, kterých se jeho rozhodnutí dotkne.

Stejně tak je možné, že poptávka po papírech do tiskárny bude na celém trhu tak nízká, že už nyní bude jejich cena velmi nízká. To umožní vedoucímu směny, aby spotřebu po papírech neomezoval a radši pro ně našel užití, třeba vyrobit z nich vlašťovky pro děti svých podřízených nebo podložit jimi kolíbající se stůl. Na první pohled se to jeví jako plýtvání – plýtvání to ale není, protože podle nízké ceny vidíme, že papíry jsou v ekonomice tak dostatkové zboží, že vlašťovky jsou zkrátka jejich nejefektivnějším možným využitím. V socialismu bychom nikdy nemohli takové porovnání provést, protože opět nevidíme do hlav miliard zaměstnanců a jejich vedoucích po celém světě, kteří poptávají jednotlivé výrobní faktory nebo polotovary, stejně tak jako nevidíme do hlav spotřebitelů, kteří poptávají koncové výrobky a služby.

Dlouhodobě nízké ceny papírů do tiskárny navíc pravděpodobně povedou k tomu, že firmy vyrábějící tyto papíry budou mít finanční problémy, které jim budou signalizovat, že papírů je na trhu příliš mnoho a že by bylo vhodnější, kdyby tyto firmy svou činnost ukončily a umožnily tak přesun svých pracovníků, půdy i kapitálu do výroby něčeho jiného, hodnotnějšího, pro co lidé (ať už jako spotřebitelé, nebo jako manažeři firem) najdou větší využití než výrobu vlašťovek, a proto také budou ochotni za to více zaplatit. Oproti tomu by socialistický plánovač nikdy nedokázal určit, jestli je papírů nadbytek nebo nedostatek, vyjma extrémních případů, kdy se na nějaké zboží stojí mnohahodinové fronty.

Vidíme tedy, že pouze decentralizovaný trh, na kterém mohou relativně malé organizace lidí mezi sebou soutěžit, vlastnit výrobní faktory a obchodovat spolu, dokáže nasměrovat práci, půdu i kapitál do těch oblastí, kde budou nejvíc užitečné v plnění spotřebitelských přání, a to nejen v tom smyslu, že se bude vyrábět to, co nejlépe odpovídá poptávce lidí po koncových produktech, ale také že se to bude vyrábět nejefektivnějším možným způsobem. Umožňuje jim to cenový mechanismus, který roznáší po celém trhu jinak obtížně získatelnou informaci o relativní vzácnosti a užitečnosti všech výrobních faktorů. A jediné, co pro to firmy musí udělat, je vyvíjet snahu o vytvoření co největšího zisku – což je číslo, které se dá poměrně snadno a téměř exaktně spočítat.

Závěr

Socialismus nefunguje nikoliv proto, že by lidé nebyli dostatečně motivovaní nepodvádět. Severokorejské gulagy jsou jistě velmi „dobrá“ motivace, a přesto Severní Korea zaostává, stejně tak jako přes bobtnající nános nových a nových zákonů, regulací, pokut a dotací zaostávají státní odvětví v České republice. Problémem je nemožnost ekonomické kalkulace a neschopnost i při té nejlepší vůli nasměrovat v tak složitém systému výrobní faktory tak, aby byly co nejlépe využité.

Známka: 1,2
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Charles Dickens a socialismus
14. března 2016, Urza

Socialistický destrukcionismus VII - Odbory
17. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Zbraně, cigarety, mraky regulací; co mají společného?
13. června 2015, Urza

Socialistický destrukcionismus IV - Prostředky destrukcionismu
3. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

Socialistický destrukcionismus III - Destrukcionismus literátů
27. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Kdybych chtěl oponovat... Zdeněk G 19.4.2013 9:23:33
skvely clanek Urza 19.4.2013 9:31:47
Ano! Dominik Stroukal 19.4.2013 9:56:19
clanok Robert Chovanculiak 19.4.2013 10:36:43
Výborné HynekRk 19.4.2013 16:56:39
- qed 20.4.2013 20:02:45
Re: - Didi 20.4.2013 22:02:08
Re: - qed 20.4.2013 22:55:18

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

regulace
socialismus
trh/směna

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Petr Málek

Petr Málek

Profil autora Petr Málek


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.