Protest daňových (ne)platičů

Mises.cz: 27. července 2013, Vladimír Krupa

S postupující krizí ministry financí stále více tlačí ta nemilá skutečnost, že státní pokladny fungovaly celá minulá desetiletí na dluh. Setrvalá nerovnováha mezi státními příjmy a výdaji se začala jevit politikům jako problém, který by se měl „nějak“ řešit. Ovšem sebemenším omezením výdajů se dostávají pod tlak mocných i početných zájmových skupin podpořených hospodskou moudrostí (která je bohužel hlásána s aureolou nejvyššího vědeckého poznání), že „v krizi se přece musí víc utrácet,“ doplněnou vágními řečmi o „nastartování ekonomiky“ a „prorůstových opatřeních.“

Stále urputněji se tedy hledá na příjmové stránce, a tak se v poslední době dostali na čelní místo seznamu nepřátel státu a EU zvláště ti jednotlivci a společnosti, kteří se různými prostředky pokouší ze sebe část daňového břemene setřást. Politici, sdělovací prostředky a určitá část veřejnosti projevují „morální rozhořčení“ a volají po přísných postizích, prolamování bankovních tajemství a zabavování majetku. Jak naposledy zjistil Nigel Farage – mít zřízený fond na podobném místě, jako je ostrov Man, je v očích bulváru minimálně sprostým podezřením (http://www.mirror.co.uk/news/uk-news/ukip-leader-nigel-farage-admits-1972988).

Jak článek v Daily Mirror připomíná: „Vyhýbání se daním připravuje Británii o 35 miliard liber ročně… a podle některých expertů až o 123 miliard ročně.“ Farage se svou reakcí („zřízení fondu byl omyl, stejně nejsem tak bohatý, abych toho nějak mohl využít“) nechal zahnat do kouta. To je modelový případ, na kterém bych rád ukázal jednu důležitou věc. Začnu ale malou oklikou.

V dřívějších dobách jsem pečlivě hltal dění na politickém kolbišti. O nedělích jsem sedával u televizních debat, pročítal novinové komentáře, znal jsem jména ministrů a takticky u voleb vybíral „stranu s nejpřijatelnějším programem“ a jistotou, že se dostane do sněmovny a bude ho prosazovat.

Oproti tomu dnes ten každodenní politický provoz spíše ignoruji, nedělním televizním debatám se vyhýbám, netuším, kdo zastává jakou vládní funkci a ve volbách si dopřávám luxus toho, že volím stranu, která se s velkou pravděpodobností do parlamentu nedostane.

Co se během těch několika let změnilo? Dříve jsem praktickou politiku pokládal za tu hlavní arénu, kde se rozhoduje o budoucím směřování země a o tom, jak se tady bude žít. Proto jsem přikládal volebním vítězstvím nebo prohrám vrcholnou důležitost a byl jsem ochoten se hodiny hádat v debatních fórech na netu, jen aby nevyhrála „ta špatná“ strana. Volební výsledky byly tím, od čeho se – podle mého tehdejšího chápání – odvíjelo všechno ostatní. A každé volební klání pak bylo titánskou bitvou mezi dobrem a zlem (nebo alespoň mezi zlem a menším zlem), takže mělo smysl věnovat mnoho času a energie politické bitvě.

Postupně jsem ovšem dospěl k názoru, že volby i politické strany jsou daleko méně důležité, než jsem si myslel. Pojímal jsem politické strany jako reprezentace určitých světonázorových proudů a samozřejmě jsem si nedělal iluze o nějaké čistotě nebo morálnosti praktické politiky, takže mě nemohly znechutit nebo otřást kauzy a skandály, které kolem politických stran vznikají. Spíš jsem si uvědomil, že volby ani praktická politika nejsou tou nejdůležitější hybnou silou společnosti. Jak u nás dopadají volby, je v zásadě průnikem dvou faktorů: jak moc se vládním stranám během jejich vládnutí podařilo znechutit svoje příznivce a jestli během posledního měsíce před volbami propukl takový skandál, který by měl potenciál fixovat na sebe mediální pozornost. Ovšem výsledky voleb jsou stejně irelevantní, pokud se politika libovolné vlády bude pohybovat v systémových mantinelech. Ty jsou nyní nastaveny tak, že si praktické politiky vlád budou k nerozeznání podobné, ať už volby dopadnou jakkoliv.

Pokud je tomu tak, má vůbec smysl chodit k volbám nebo demonstrovat do průvodů? Lze poměrně snadno identifikovat věci, které jsou takovými akcemi snadno prosaditelné. Když se spojí módní starost o ekologii s finančním zájmem a implicitním zájmem politiků navýšit regulace a přerozdělování, tak jsou dotace na solární elektřinu nebo biopaliva prosazena hned, zvláště když reálné náklady většina lidí uvidí až roky po přijetí takových opatření. Fungovalo by něco podobného stejně hladce obráceným směrem? Jak přinutit politiky k něčemu, co jde proti jejich vlastním zájmům?

Politici jsou logikou fungování našeho systému nuceni k tomu, aby utráceli a přerozdělovali maximum prostředků, co jim mantinely umožní. Ideový rozdíl mezi politiky je jen v tom, že někteří tento tlak nadšeně vítají a jiní se mu „jen“ pragmaticky přizpůsobí. V krizovém okamžiku může skutečně silná politická osobnost tento trend na nějakou dobu pozastavit, ale v moderním světě neznám příklad, že by se ho podařilo trvale zvrátit.

Přitom ovšem lidé, kteří jsou nespokojeni, mají na dosah ruky jednu účinnou páku, kterou mohou politikům tyto systémové mantinely posunout, a někteří jí už používají. Je ovšem zatím politicky nekorektní o ní mluvit, nebo dokonce chválit a propagovat jako legitimní a účinný nástroj projevu nesouhlasu s tím, co politikové dělají. Ovšem myslím, že je to jedno ze dvou míst, o které se bude svádět ta nejdůležitější ideová bitva. A to je boj o to, jak bude společnost vnímat neplacení daní a vyhýbání se daním.

Pokud se mi nelíbí, že vláda vede válku někde na druhé straně světa, špicluje moji komunikaci, platí solárním a řepkovým baronům a dalším lidem, kterým bych já ruku nepodal, přihrává podivné státní zakázky a platí spoustu dalších akcí, které mě nezajímají, nebo mi přímo škodí, tak jaká přirozenější a účinnější forma protestu je, než že jí na to prostě nebudu dávat peníze? A pokud si to – díky existenci daňových rájů – mohu zařídit legálně, tak tím lépe. Proto by měli lidé existenci daňových rájů vítat. Když se vlády k penězům nedostanou, tak je to ten jediný účinný mantinel, který je může v jejich rozletu krotit.

Vyhýbat se daním je daleko účinnější i morálnější formou protestu proti vládní politice, než když někdo přimaluje na volební plakát politikům tykadla. Představte si, že by Farage byl větším libertariánem a reportérům Mirroru mohl odpovědět: „Mám fond na ostrově Man, protože nechci svými daněmi podporovat vládu, s jejíž politikou nesouhlasím. Jestli budu někdy ve vládě já a vy se mnou nebudete souhlasit, tak to udělejte stejně. Nebudu lidi nutit platit za něco, co nechtějí.“ Co by si počali s takovou odpovědí?

Až se média a tvůrci dokugandy dokáží zastat neplatiče daní stejně, jako se zastali Smetany, tak poznáme, že jsme polovinu bitvy vyhráli.[1] Do té doby bych měl vzkaz pro všechny ty, kteří optimalizují svou daňovou zátěž a u nichž je možnost, že si toho média všimnou a rozpoutají z toho nějakou kauzu. Nenechte si kázat z „morálních výšin“. Buďte to naopak vy, kdo projeví morální převahu. Jak řekl Spooner: „Kdo dává vládám peníze, dává jim do rukou meč, který bude v první řadě použit proti němu samotnému a proti ostatním lidem.“ Když nedáte vládě peníze, omezíte tím její možnost ničit životy sobě a ostatním lidem.[2]


[1] Druhá polovina bitvy se samozřejmě týká dnešního finančního systému, který vládám umožňuje velmi snadno získávat peníze i bez výběru daní. Aby byl daňový protest a mantinel, který politikům staví pro jejich činnost, skutečně účinný, musí být odstraněna i tahle možnost.

[2] Z utilitaristického hlediska by byla rozhodující analýza o legitimitě daňového protestu, která by určila, jestli vlády lidem v souhrnu přinášejí více dobra, nebo zla. Pokud se spolehneme na subjektivní ukazatel oblíbenosti vlád, tak pravděpodobně každá vláda, co jsem ve svém dospělém životě zažil, měla nejpozději po roce vládnutí více zarytých odpůrců než příznivců. Ovšem mnozí z nejostřejších kritiků Nečasovy vlády pravděpodobně budou pokládat daňový protest za nelegitimní formu, i kdyby byla namířena proti té vládě, kterou oni naprosto pohrdají. Překvapivě ovšem na tuhle možnost protestu upozornil Zaorálek, když ve svém projevu hřímal proti prezidentské amnestii. Proto snad nebude vadit, vezmeme-li ho za slovo a aplikujeme toto řešení i na případnou vládu, ve které bude pan Zaorálek účasten.

Známka: 1,08
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Homoadopce
2. července 2016, Urza

Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus
26. června 2016, Murray N. Rothbard (přidal Vladimír Krupa)

Demokracie, vlk v rouše beránčím
1. listopadu 2015, Urza

Chybička se vloudila
5. října 2015, Urza

Anarchokapitalismus, první díl za koncem: Drogy
1. října 2015, Urza

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Velmi pěkné Tibor Mach 27.7.2013 3:00:44
Veľmi pekné, ale anonymator 27.7.2013 20:23:06
Re: Veľmi pekné, ale Tibor Mach 27.7.2013 21:17:00
Dobře napsané HynekRk 29.7.2013 14:19:41
chvalim Kohi 30.7.2013 13:53:56

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

demokracie
propaganda
stát

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Vladimír Krupa

Vladimír Krupa

Profil autora Vladimír Krupa


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.