Mises.cz

Mises.cz

Rakouská teorie ekonomického cyklu

Základní vysvětlení rakouské teorie ekonomického cyklu - pravděpodobně jediné známé teorie, která byla schopna předpovědět a vysvětlit prakticky všechny hospodářské krize v posledních několika stech letech.

Dnes se v ekonomii běžně mluví o Rakouské teorii ekonomického cyklu. Tento popis je pro nás, rakouské ekonomy, velmi lichotivý a velice si vážíme cti, které se nám takto dostalo. Jako všechny vědecké příspěvky ovšem není moderní teorie ekonomických krizí dílem jediného národa. Stejně jako ostatní prvky našich současných ekonomických znalostí je tento přístup výsledkem vzájemné spolupráce ekonomů z mnoha zemí.

Monetární vysvětlení ekonomického cyklu není zcela novou záležitostí. Anglická „Currency school“ se již v minulosti snažila vysvětlit boom úvěrovou expanzí vzniklou vydáváním bankovek bez kovového krytí. Nicméně tato škola neviděla, že bankovní účty, které jsou kdykoliv vybratelné prostřednictvím šeků, tedy běžné účty, hrají přesně tutéž úlohu při úvěrové expanzi jako bankovky. Díky tomu tedy může být úvěrová expanze výsledkem nejen nadměrného vydávání bankovek, ale také otevřením nadměrného množství běžných účtů. Protože tomuto neporozuměla tak Currency School věřila, že na zabránění opakování ekonomických krizí postačí zavést legislativní omezení vydávání bankovek bez kovového krytí, zatímco úvěrovou expanzi prostřednictvím běžných účtů ponechala bez povšimnutí. Peelův Bankovní zákon z roku 1844 a obdobné zákony v jiných zemích tedy neměly zamýšlený účinek a z tohoto bylo mylně vyvozeno, že pokus o monetární vysvětlení ekonomického cyklu byl fakticky vyvrácen.

Druhý defekt Currency School spočíval v tom, že její analýza mechanismu úvěrové expanze a následné krize se omezovala na případ, kdy k úvěrové expanzi dochází jen v jedné zemi zatímco bankovní politika v ostatních zemích zůstává konzervativní. Reakce, která nastává v tomto případě, je následkem efektu zahraničního obchodu. Interní růst cen povzbuzuje import a paralyzuje export. Kovové peníze plynou do zahraničí. Poté banky čelí vzrůstajícím požadavkům na proplacení peněžních instrumentů, které uvedly do oběhu (bankovek a běžných účtů), což vyvolá tlak na omezení úvěrování. Nakonec odplývání kovu zastaví nárůst cen a dojde k opačnému pohybu. Currency School analyzovala pouze tento konkrétní případ; neuvažovala o úvěrové expanzi v mezinárodním měřítku a ve všech kapitalistických zemích zároveň.

V druhé půli devatenáctého století se mělo obecně za to, že tato teorie ekonomického cyklu je zdiskreditovaná a cyklus nemá nic společného s penězi a úvěrem. Pokus Wicksella (1898) [1] rehabilitovat Currency School nevzbudil žádnou pozornost.

Zakladatelé Rakouské ekonomické školy - Carl Menger, Böhm-Bawerk a Wieser- se nezajímali o problém ekonomického cyklu. Analýza tohoto problému se stala úkolem druhé generace Rakouských ekonomů. [2]

Vydáváním fiduciárních platebních prostředků, čímž myslím bankovky bez kovového krytí a běžné účty nekryté zlatou rezervou, jsou banky v pozici, kdy způsobit podstatnou úvěrovou expanzi. Vytváření těchto dodatečných fiduciárních prostředků jim umožňuje expandovat úvěry daleko za mez danou jejich vlastním kapitálem a fondy, které jim byly svěřeny jejich klienty. V tomto případě intervenují na trhu jako „dodavatelé“ dodatečného úvěru, který byl jimy vytvořen a tak způsobí snížení úrokové míry pod úroveň, kde by byla bez této intervence. Snížení úrokové míry stimuluje ekonomickou aktivitu. Projekty, které by se nejevily „ziskové“ při vyšší úrokové míře a které by tudíž nebyly započaty, jsou nyní shledány „ziskovými“ a mohou být zahájeny. Tato aktivita vede ke zvýšení poptávky po materiálech a práci. Ceny výrobních prostředků a mzdy rostou a rostoucí mzdy poté vedou ke zvyšování cen spotřebního zboží. Kdyby se banky zdržely další expanze úvěrů a omezily se na to, co již udělaly, pak by se ekonomický boom rychle zastavil. Pokud banky pokračují v nastoupeném kurzu, nadále rozšiřují úvěr ve větším a větším měřítku, ceny porostou odpovídajícím způsobem.

Tento vzestupný pohyb ovšem nemůže trvat donekonečna. Materiální výrobní prostředky a dostupná práce nebyly nijak zvýšeny; vše, co bylo zvětšeno, je množství fiduciárních prostředků které mohou hrát tutéž roli jako peníze při oběhu zboží. Výrobní prostředky a práce, jenž byly přesunuty k novému podnikání, musely být odebrány jinému podnikání. Společnost není dostatečně bohatá, aby umožnila vytvoření nových podniků bez toho, aniž by se muselo odebrat jiným. Dokud úvěrová expanze pokračuje si tohoto lidé nevšimnou, ale expanze nemůže pokračovat donekonečna. Jelikož pokud bude učiněn pokus zabránit náhlému zastavení tohoto vzestupného pohybu (a kolapsu cen, který je následkem) vytvářením většího a většího množství úvěrů, bude následkem neustálý a stále rychlejší nárůst cen. Ale inflace a boom mohou pokračovat jen tak dlouho, dokud si veřejnost bude myslet, že se vzestup cen zastaví v blízké budoucnosti. Jakmile veřejnost nabude dojmu, že není žádný důvod očekávat zastavení inflace a že ceny budou nadále růst, tak vypukne panika. Nikdo nechce držet peníze, protože jejich držba implikuje větší a větší ztráty z jednoho dne na druhý; každý pospíchá vyměnit si svoje peníze za zboží, lidé nakupují věci pro které nemají žádné využití aniž by hleděli na cenu jen aby se zbavili peněz. Tento fenomén nastal v Německu a v dalších zemích, které následovaly politiku prodloužené inflace a je znám jako „útěk k reálným hodnotám.“ Ceny komodit enormě vzrostly zatímco cena peněz spadla téměř k nule. Hodnota měny pak kolabuje stejně jako v Německu v roce 1923.

Pokud se naopak banky rozhodnou zastavit úvěrovou expanzi včas aby zamezily kolapsu měny a zabrzdí tak boom, brzy vyjde najevo, že falešný dojem „ziskovosti“ vytvořený úvěrovou expanzí vedl k neospravedlnitelným investicím. Mnoho podnikatelských a obchodních aktivit, které byly započaty díky umělému snížení úrokové míry a stejně uměle zvýšeným cenám, se již nejeví ziskovými. Některé podniky omezí svoje aktivity, některé zavřou nebo zkrachují. Ceny klesnou; krize a deprese následuje po boomu. Krize a období deprese jsou kulminací období neospravedlnitelných investicí vyvolaných úvěrovou expanzí. Projekty, které vděčí za svou existenci faktu, že se jevily „ziskové“ v umělých podmínkách vytvořených na trhu úvěrovou expanzí a zvýšním cen, které z ní plyne, přestanou být „ziskovými.“ Kapitál investovaný do těchto podniků je ztracen v tom rozsahu, v jakém je v nich utopen. Ekonomika se musí vyrovnat s těmito ztrátami a se situací, kterou přinesly. V tomto případě je tou nejdůležitější věcí omezit spotřebu a šetřením vybudovat nové fondy kapitálu aby se výrobní aparát přizpůsobil skutečným potřebám a nikoliv umělým potřebám, které by nikdy nemohly být projeveny a pokládány za reálné s výjimkou následku chybné kalkulace „ziskovosti“ založené na expandovaném úvěru.

Umělý „boom“ byl vyvolán úvěrovou expanzí a snížením úrokové míry následkem intervence bank. Je pravdou, že během období úvěrové expanze banky postupně zvyšují svoji úrokovou míru, která z čistě aritmetického hlediska skončí výše než byla na počátku boomu. Toto zvyšování úrokové míry bývá nicméně nedostatečné k tomu, aby se obnovila rovnováha na trhu a zastavil se nezdravý boom. Na trhu s neustále rostoucími cenami musí hrubá úroková míra zahrnout nejen úrok z kapitálu v striktním smyslu – tedy čistou úrokovou míru –ale i další prvek představující kompenzaci za zvýšení cen během doby půjčky. Pokud ceny neustále rostou a pokud dlužníci mohou následkem toho získat vyšší příjmy z prodeje zboží, které nakoupili za vypůjčené peníze, budou tak ve stavu platit vyšší úroky než by mohli platit v období stabilních cen; kapitalisté na druhé straně nebudou za těchto okolností ochotni půjčovat pokud úrok nebude zahrnovat kompenzaci ztrát způsobených snížením kupní síly peněz. Pokud banky při stanovování hrubé úrokové míry nevezmou do úvahy tyto požadavky, jejich míry budou považovány za příliš nízké i kdyby z čistě aritmetického hlediska byly daleko vyšší než ty, které existovaly za „normálních“ podmínek. Tudíž v Německu mohl být úrok několik set procent povážován na podzim 1923 za příliš nízký díky zrychlujícímu se znehodnocování marky.

Jakmile nastane zpětný pohyb ekonomického cyklu následkem změny bankovní politiky, stane se mnohem obtížnější získat půjčky díky všeobecné restrikci úvěru. Následně velmi rychle stoupne úroková míra a může dojít k náhlé panice. Poté může úroková míra opět poklesnout. Je vskutku dobře známým fenoménem, že uprostřed deprese ani velmi nízká úroková míra – z aritmetického úhlu pohledu – není úspěšná při stimulaci ekonomické aktivity. Rezervy hotovosti jednotlivců a bank rostou, likvidita je akumulována a přesto deprese pokračuje. V současné [1936] krizi nabyla akumulace těchto „neaktivních“ rezerv z určitých důvodů mimořádných rozměrů. Kapitalisté se přirozeně snaží vyhnout riziku ztrát vyplývajícím z devalvace měny zvažované různými vládami. Pokud není výrazné monetární riziko, které obnáší držení dluhopisů či jiných úrok nesoucích cenných papírů, vykompenzované odpovídajícím zvýšením úroku, kapitalisté dávají přednost držení svých fondů ve formě, která jim umožňuje chránit své peníze před ztrátami inherentními v eventuální devalvaci rychlou konverzí na jinou měnu, která není v tom okamžiku devalvací ohrožena. To je velmi jasný důvod proč v současnosti kapitalisté váhají uvázat se dlouhodobějšími investicemi k určité měně. Proto dovolují svým bankovním účtům růst, ačkoliv z nich mají jen velmi nízký úrok a hromadí zlato, které nejenže nenese úrok, ale zahrnuje i náklady na skladování.

Dalším faktorem působícím na prodloužení období deprese je rigidita mezd. Mzdy zvýšené v období expanze by se měly v období kontrakce snížit. Nejen nominální mzdy, ale reálné mzdy. Úspěšným zabráněním snížení mezd během období deprese vytvořili politici a odbory z nezaměstnanosti masivní a trvalý fenomén. Navíc tato politika může zdržovat oživení donekonečna. Normální stav se nemůže vrátit dokud se mzdy a ceny nepřizpůsobí množství peněz v oběhu.

Veřejné mínění oprávněně vidí konec boomu a krizi jako následek politiky bank. Banky by mohly bezpochyby pozdržet nepříznivý vývoj po nějakou dobu. Mohly by pokračovat v politice úvěrové expanze. Ale  - jak jsme si již řekli – nemohou v ní pokračovat donekonečna aniž by riskovaly naprostý kolaps peněžního systému. Pokud nechtějí nechat peněžní a úvěrový systém v troskách, musí banky zatáhnout za brzdu dříve než nastane katastrofa. Čím delší je období úvěrové expanze a čím déle banky oddalují změnu svojí politiky, tím horší budou následky chybných investic a nezřízené spekulace charakterizující období boomu. Výsledkem pak bude delší období deprese a pomalejší návrat k normální ekonomické aktivitě.

Často bylo navrhováno „stimulovat“ ekonomickou aktivitu a „přitlačit na pumpu“ skrze další úvěrovou expanzi, která by ukončila depresi a přinesla oživení a návrat do normálních podmínek. Advokáti této metody ovšem zapomínají, že ačkoliv díky ní mohou překonat momentální obtíže určitě vytvoří horší situaci v ne tak vzdálené budoucnosti.

Nakonec bude nezbytné porozumět tomu, že pokusy uměle snížit úrokovou míru skrze úvěrovou expanzi mohou přinést pouze dočasné výsledky, a že počáteční oživení bude následovat hlubší propad, který se projeví jako kompletní stagnace obchodní a průmyslové aktivity. Ekonomika se nebude schopna rozvíjet harmonicky a hladce dokud nebudou jednou pro vždy odstraněna všechna umělá opatření ovlivňující úroveň cen, mezd a úroků jak jsou určeny volnou hrou ekonomických sil.

Není úkolem bank odstraňovat následky vzácnosti kapitálu nebo efekty špatné ekonomické politiky úvěrovou expanzí. Je zajisté nešťastné, že návrat k normálním ekonomickým podmínkám je dnes oddalován destruktivní politikou spoutávání obchodu, zbrojením a až příliš reálným strachem z války, nemluvě o rigiditě mezd. Ale situaci nelze napravit bankovními opatřeními a úvěrovou expanzí.

Na předcházejících stránkách jsem poskytl pouze stručný náčrt monetární teorie ekonomických krizí. Je bohužel nemožné v prostoru vymezeném pro tento článek zacházet do větších detailů; ti, které zajímá toto téma mohou najít více v publikacích zmíněných v poznámkách.

Tato esej původně vyšla jako 'La Theorie dite Autrichienne de Cycle Economique,' v Bulletin Societe Belge d'Etudes et d'Expansion (1936): 459-64.

-----------------

[1] Knut Wicksell, Interest and Prices, překlad R.F. Kahn, (New York: Augustus M. Kelley, 1965).

[2] Zásadní rakouské práce ohledně teorie ekonomického cyklu [do roku 1936] jsou: Mises, The Theory of Money and Credit (New York: Foundation for Economic Education, 1971; překlad druhého Německého vydání, 1924; původně vyšlo v roce 1912); Mises, Monetary Stabilization and Cyclical Policy (1928) přetištěno v On the Manipulation of Money and Credit, (Dobbs Ferry, N.Y.: Free Market Books, 1978; původně vydáno jako monografie v Němčině); Friedrich A. von Hayek, Monetary Theory and the Trade Cycle (New York: Augustus M. Kelley, 1966; reprint Anglického vydání 1933, původně vydáno v Němčině v roce 1929); Hayek, Prices and Production (New York: Augustus M. Kelley, 1967; reprint druhého revidovaného vydání 1935, původně vydáno v roce 1931); Fritz Machlup, Fuehrer durch die Krisenpolitik (1934); Richard von Strigl, Capital and Production, (Auburn, Al: Ludwig von Mises Institute, 1995; překlad vydání z roku 1934); nejlepší analýza současné krize Sir Lionel Robbins, The Great Depression (Freeport, R.I.: Books for Libraries Press, 1971; reprint vydání z roku 1934).

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed