Mises.cz

Mises.cz

Válečná mračna

Po jednom století od vypuknutí Velké války v Evropě opět poněkud přituhuje. Veřejný prostor se plní ostrými prohlášeními a voláním po co nejtvrdších postupech.

Po jednom století od vypuknutí velké války v Evropě opět poněkud přituhuje. Veřejný prostor se plní ostrými prohlášeními a voláním po co nejtvrdších postupech. Došlo zároveň ke klasické krystalizaci dvou vyhraněných stran, které nemohou najít žádnou společnou řeč, protože o protistraně jsou ochotny věřit i naprosto nejhorším a nejšílenějším věcem a účinně se odřezávají od všech informačních zdrojů, které by protiřečily jimi přijatému názoru.

Následující úvaha na dnešní situaci nic nezmění. Pokud stojíme na začátku většího válečného konfliktu, pokud mnoho lidí je dnes upřímně přesvědčeno o tom, že zbývá jen silové řešení, tak myšlenky a slova ho nezažehnají. Pokud někdy nastane doba na realizaci principů, o kterých chci psát, tak to bude teprve tehdy, až obě strany budou konfliktem unaveny a válečná horlivost vyprchá. Pak je naděje, že znovu bude dost lidí nakloněno tomu hledat nějaké zásady a mechanismy, které by mohly násilným konfliktům účinně předcházet. O nich budu psát v první části svého článku a budu doufat, že se v příhodnou dobu najde někdo, kdo si na ně znovu vzpomene.

Zkusme se podívat na to, jestli existují nějaké obecné principy, jejichž aplikace by umožnila válečné napětí omezit případně mu předejít. Co se týče mých dedukcí, které plynou z těchto obecných principů, které na začátku pojmenovávám, předkládám je ke zvážení. Netvrdím dogmaticky, že všechno musí být tak, jak píšu.

Pokud se podíváme na současný stav věcí, tak existují dva široce uznávané a využívané principy, ze kterých by se dalo vyjít a které mají dlouhou historickou tradici.

1. Právo na secesi. Pokud je nějaká skupina obyvatel nespokojená s vládou, pod kterou žije, může se nějak rozumně definovanou mírovou cestou odtrhnout i s územím, které obývá, a přidat se k jiné vládě, nebo si vytvořit nový vlastní útvar. Secesí vznikly například USA, Československo a všechny dnešní státy bývalého Sovětského svazu.

Pokud řekneme, že existuje právo na secesi, tak se na něj může odvolat každá skupina obyvatel, která se chce odtrhnout od stávajícího státu, a agresí potom je, když centrální vláda chce secesi zabránit silou.

2. Striktní zachování status quo státních hranic, jak vypadaly v určitém jednom časovém okamžiku. Nespokojenci mají možnosti se odstěhovat pryč nebo se snažit změnit vládu „zevnitř“, ale každý pokus o změnu státních hranic je tabu a je pokládán za akt agrese.

Známým vítězstvím při obraně celistvosti státního útvaru je americká občanská válka, ve které jednotlivé státy Unie ztratily právo se od USA odtrhnout. Pak tu máme samozřejmě dlouhou řadu konfliktů a napětí dosud neúspěšných separatistických hnutí, od Basků ve Španělsku, přes Tamily na Srí Lance až po různé třenice v Africe a Asii, kde staré koloniální hranice byly vyznačeny tak, že se více etnik nebo náboženských skupin ocitlo pospolu v jednom státním útvaru a začalo spolu válčit v okamžiku, kdy zmizel jejich společný nepřítel.

Tyto dva principy jsou samozřejmě v ostrém protikladu. Co je pokládáno za agresi podle jednoho, je legitimní obranou podle druhého a vice versa. Tragédie plyne z toho, že řada lidí se hlásí k oběma těmto principům současně. Vládci, stejně jako novinoví komentátoři a širší veřejnost, je aplikují selektivně a nekonzistentně. Princip secese je Západem aplikován na případ Kosova, ale v případě Ukrajiny se o secesi mluví jako o agresi a možnost odtržení území obývaného ruskojazyčnou menšinou je kategoricky vylučována.

Z druhé strany zase Putin používá příklad Kosova nebo rozdělení Československa, ale pouze na své sousedy. Jakmile by mělo dojít k odtržení nějaké okrajové části stávajícího Ruska, tak hlásá princip druhý, územní integrita Ruské říše má být mimo jakoukoliv diskusi a proti separatistům na svém území by nepochybně zasáhl s veškerou silou a bezohledností.

K řešení konfliktů by v první řadě bylo třeba, aby se prosadila konzistence ve světovém veřejném mínění. První princip je lepší pro obyvatele a druhý pro vládce, proto je jasné, která možnost by byla moje oblíbenější.

Ideálně by první princip totiž fungoval tak, že jednotlivé vlády by ztrácely nebo získávaly regiony podle toho, jak kvalitní servis by dokázaly nabídnout jejich obyvatelstvu. Žádné „posvátné území“, žádné „nedělitelné součásti říše“. Například kdyby obyvatelstvo Krymu změnilo za nějakou dobu názor a řeklo si, že se mu už pod Ruskou vládou nelíbí, tak by mu samozřejmě mělo být prakticky umožněno se mírovou cestou odtrhnout, stejně tak jako ostatním územím ostatních států. Ústřední vlády by pak měly motivaci s různými heterogenními regiony slušně zacházet, aby jim nezavdaly důvod k secesi.

Mezinárodní společenství a publikum by pak mělo odsuzovat jako agresi pokusy ústředních vlád odtržení silově bránit.

Zde se nabízí analogie s demokratickým systémem. Ten má ve svém jádře zajistit, že se vlády podle nějakých předem daných pravidel střídají, takže kdo chce stávající vládu vyměnit za jinou, tak se nemusí uchylovat k revolučnímu ozbrojenému boji, ale může toho dosáhnout mírových způsobem. Nic není navěky, a jestli dopadly jedny volby určitým způsobem, tak ty příští mohou dopadnout jinak. Skupiny, odhodlané dosáhnout změny vlády, tak mohou učinit méně nákladným a krvavým způsobem a právě tahle otevřená možnost snižuje jejich ochotu sáhnout po zbraních.

Stejně tak, pokud by regiony mohly podle předem daných pravidel měnit vládní jurisdikce, do kterých si přejí patřit, tak by najednou vládci měli méně nákladný nekrvavý prostředek, jak se mohou pokoušet prosadit územní změny. Stejně tak když přijdou o část svého území, která se rozhodně patřit jinam nebo se osamostatnit, tak to nemusí pokládat za „národní tragédii“ a nepřekročitelnou „čáru v písku“, pokud mají jasně danou možnost dosáhnout mírovou cestou zvrácení tohoto vývoje.

Problém druhého principu dotaženého do důsledků spočívá v tom, že podporuje tendenci vytvářet na daném státním území co nejhomogennější zakonzervovanou společnost, protože každý rozdíl národnostní, etnický, náboženský atp. se může stát budoucím zdrojem konfliktu. Ten je v konečném důsledku často řešen čistkou – fyzickým vyhnáním či odstraněním těch, kteří jsou vnímáni jako cizorodý element.

V čem jsou státní hranice důležité?

Pokud by vlády fungovaly na principech klasického liberalismu, tak by význam hranic byl minimální. Při svobodném pohybu zboží a lidí, obdobně nízkých daních, svobodě podnikání atd. by většině lidí nemuselo nijak životně záležet na tom, na které straně hranic se ocitnou. Pokud by vlády byly vnímány jen čistě technicky jako servisní organizace a dodavatelé určitých služeb, tak by otázka „Do kterého státu chceme patřit?“ nevzbuzovala v lidech více emocí, než otázka „Jakého si vybereme telefonního operátora?“

Ovšem vlády tradičně dělaly a dělají spoustu věcí pro to, aby to tak nebylo. Obklopily se mystikou, ceremoniemi a posvátnými symboly, které mají v lidech probouzet emocionální a nikoliv racionální odezvu. Na tomto základě pak dochází k eskalaci, paušalizování, vytváření myšlení „hodní my, zlí oni,“ zaujímání neústupných a nesmiřitelných postojů.

Jaké jsou možnosti ve stávající situaci?

Existují v zásadě dva základní scénáře. – Ukrajina se rozdělí a z východní části se vytvoří nějaký satelitní „nárazníkový“ stát Ruska. Zdá se, že v Rusku i na Východní Ukrajině je hodně lidí, kteří jsou za takový výsledek ochotní bojovat a umírat.

Aby se takovému výsledku zabránilo, musela by existovat větší síla a vůle, která by se proti Putinovi postavila. Muselo by se najít více lidí, kteří by byli ochotní dát svůj majetek a životy do boje za zachování ukrajinského území. Existuje taková vůle na Západě? Nebo na samotné Ukrajině? Mají Ukrajinci chuť, možnosti a prostředky dotáhnout vojenskou konfrontaci do vítězného konce? Mají k tomu chuť Západní země? Jestliže ne, tak nezbývá než vyjednat podmínky realizace první možnosti, a to raději dříve než později. Tedy podmínky referenda, ve kterém se obyvatelé ukrajinských regionů rozhodnou, jestli chtějí zůstat v jednom státě, nebo se odtrhnout.

A nakonec, i kdyby se dnes povedlo situaci vojensky vyřešit, tedy že by např. NATO na Ukrajině vojensky zasáhlo, povstalce zdecimovalo, Putin by se s tím smířil a nesplnil své hrozby, tak bychom měli myslet na to, co bude pak. Kyjevská vláda by měla znovu závazek za zničený region, ve svém současném finančním stavu by nebyla schopná obnovit tamější infrastrukturu a na krku by měla velké množství nespokojených obyvatel, kteří by znovu jen čekali na příležitost, jak proti ní vystoupit. Nakonec by to mohlo vést k dalšímu výbuchu násilí nebo etnické čistce (například v podobě nuceného odsunu "nespolehlivých" do Ruska). Už zaznělo pár hlasů, že něco takového "bude nutné".

Jsme na Západě skutečně připraveni podpořit i takovéhle řešení?

Co bych dělal na místě…?

Jak jsem již psal, já se hlásím k principu secese, a proto bych sám nešel bojovat za princip, kterému nevěřím – tedy za zachování stávajících hranic proti lidem, co nechtějí žít pod mojí vládou. A protože bych nešel sám, nenutil bych k tomu ani jiné.

Na základě toho, jakou mám dnes představu o situaci, bych byl pro vyjednávání o podmínkách možného osamostatnění východních regionů a snažil bych se od Putina také získat prohlášení, že se hlásí k principu secese a je připraven strpět totéž, k čemu chce nutit ostatní – tedy to, že hranice Ruské říše nejsou posvátné a nedotknutelné, ale mohou se znovu měnit v závislosti na tom, co si přejí a budou přát obyvatelé jednotlivých regionů.

Kdyby to slíbil jen formálně a ve skutečnosti nedodržoval (jak se dá čekat), je to alespoň dobrý propagandistický klacek k jeho bití.

Povstalci je navrhován zdánlivě menší ústupek - federalizace při formálním zachování současných hranic. Byl bych připraven dát nakonec víc, než o kolik si říkají - úplnou samostatnost. Federální uspořádání by se totiž stalo pákou, kterou by Moskva mohla zprostředkovaně blokovat řadu rozhodnutí Kyjeva, pokud by platilo, že například pro vstup do NATO je potřeba souhlas obou federálních států. Pokud by západní část země stále chtěla jedním směrem a východní část druhým, tak by moc nemohla fungovat ani základní zahraniční politika. Když vidí partneři svou budoucnost různě a nejsou schopni to sladit, nepomohou moc deklarace toho, že vlastně by chtěli zůstat spolu.

Ze strany EU by se dalo tohle hořké rozhodnutí pro ukrajinské vedení trochu osladit například odpuštěním části dluhů, volným obchodem a snížením dotací do unijního zemědělství (což by mohlo učinit ukrajinskou produkci konkurenceschopnější) i dalšími způsoby.

Není to další Mnichov?

Jako všechna historická přirovnání i tímhle se dá šermovat na různé strany. Především vydání Sudet znamenalo vydání pohraničních opevnění, která byla tehdy jediným prostředkem, jenž umožňoval alespoň doufat v nějakou realistickou možnost obrany. Z tohoto hlediska se jejich zachování jevilo jako otázka života a smrti pro 10 milionů Čechů a jejich vydání bylo jako vydat útočníkovi jedinou zbraň, která mohla mít potenciál ho zastavit. Má území východní Ukrajiny podobnou důležitost? Jsou tam nějaké strategické objekty, které se nesmí dostat do ruských rukou? Vydá se tím Putinovi na pospas celý zbytek ukrajinské populace, pokud například bude západní část přijata do NATO? A bude se vážně Putin chovat jako Hitler a chtít pořád víc? Nebo se princip secese v rozsáhlém Ruském státě se spoustou menšin nakonec obrátí i proti němu, takže nebude mít chuť do dalších podobných akcí?

Naše hodnocení Mnichova se neustále odvíjí od retrospektivního pohledu. Musíme mít na paměti, že demokratické země jen těžko mohou jít do rozsáhlého vojenského konfliktu dřív, než je většina jejich populace přesvědčena o jeho nevyhnutelnosti. Jinak by při prvních problémech byli demokratičtí politici přinuceni k uzavření nevýhodného míru.

Secese není nezvratný proces. Pokud se Putin skutečně ukáže jako katastroficky velikášský vládce, jak o něm dnes mluví jeho oponenti, tak to, co dnes získá, nakonec stejně nevyhnutelně ztratí. Kvůli jadernému arzenálu je těžko představitelná nějaká vnější celková vojenská porážka Ruska a rozhodně si nemyslím, že by „tvrdý postup od začátku“ zaručoval ve výsledku méně obětí na životech. Větší naději má ideová ofenziva, která by mohla být vedena i z pozic secese, pokud by se větší část veřejnosti k tomuto principu začala hlásit. Mnohé, co Putin dělá, lze účinně napadat a oprávněně kritizovat. Problém ostatních je ovšem často v tom, že sami mají nějaké máslo na hlavě a že jim chybí ideová pozice, ze které by mohli účinně útočit.

Rusko se znovu mění v militaristickou společnost

Chtěl bych připomenout postřeh z posledního dílu Herberta Spencera, v jakém typu společnosti převládá důvěra k vládcům a v jaké naopak panuje vůči vládě nedůvěra a skepse. Na tom je možné dobře ilustrovat, v čem se od Ruska Západ liší. Zde nepanuje vůči žádné vládě už krátce po jejím zvolení větší důvěra a více lidí projevuje svou skepsi a osře se útočí na vládní přešlapy v různých směrech. Což je jeden ze znaků převažující "industriální" společnosti (viz jak tento pojem používá Spencer). I když ani zde téměř není konstruktivní debata, existuje poměrně široké spektrum názorů hlasitě dávaných najevo.

Naproti tomu pokud se Rusko chlubí tím, že 84 procent lidí vyjadřuje důvěru v Putina, je to právě jeden ze znaků této přeměny. Podle toho, co jsem viděl a přečetl to vypadá dnes tak, že Ruská společnost stojí semknuta v jednom šiku proti celému "zlému okolnímu světu". Stát má pod kontrolou všechny hlavní sdělovací prostředky, všechny nepřátele nebo domnělé nepřátele vykresluje buď jako fašisty nebo jako podporovatele fašistů a podařilo se mu pravděpodobně už rozdmýchat takovou náladu, že mnoho lidí teď jen hoří netrpělivostí na Ukrajinu konečně tvrdě vpadnout a svrhnout "fašistickou juntu" v Kyjevě.

Tohle nastavení společnosti může změnit jen vážná vojenská porážka nebo delší ideové působení. Existuje realistická možnost toho, uštědřit Moskvě takovou vojenskou porážku? Jestliže ne, pak dnes vhodně učiněný ústupek k tomu může vytvořit lepší situaci v budoucnosti. To buď tím, že sníží napětí a povede opět k postupné demilitarizaci ruské společnosti. Putin a jeho věrní tady taky nebudou navěky. Nebo se ukáže, že se ruský vládce skutečně vidí jako budovatel expandujícího impéria a při dalším jeho kroku se mu postaví světové veřejné mínění daleko jednotnější a odhodlanější.

Problém budování říší je v základu jejich mystiky. Ta stojí na dojmu, že velikost člověka se nějakým způsobem odvíjí od velikosti jeho státu. Že Američan jako takový je nadřazen Mexičanovi, Rus Gruzínci nebo Číňan Vietnamci, a to jen z toho důvodu, že státy těch prvně jmenovaných jsou větší a mocnější než státy těch druhých. Lidé, kteří jinak nemají žádnou osobní sebeúctu, jsou ochotni přijímat tenhle nebezpečný nesmysl, protože si tak dopřávají pocit vlastní důležitosti bez toho, aniž by museli vynaložit nějaké vlastní úsilí.

Jak dobře funguje tato davová psychologie (funguje obecně, ovšem vlastní výzkumy Rusů ukazují, že je o větší problém u nich než na Západě), bych doložil úryvkem z jednoho textu (který také doporučuji k nahlédnutí).

"Co je to za šílené zaujetí geopolitikou, když se člověk vidí jako hráč na světové šachovnici? Co je obyčejnému Rusovi po tom, kde jsou umístěny základny NATO? Zvlášť, když si uvědomíte, že na umístění parkoviště na vlastním dvoře nemá žádný vliv. Proč najednou začali uvažovat tak globálně a vědí, jak vypadá zástupce Spojených států v Radě bezpečnosti lépe, než jak vypadá domovník v jejich bytovce?"

Lidé jsou naučeni identifikovat se se svým státem, jako by byl nějakým vyšším vyjádřením jich samotných. Kritiku činů státu pak berou osobně a jsou pak ochotni věřit i takovým nesmyslům, jako že přežití jejich státu a tedy i jejich vlastní přežití závisí na tom, kdo bude mít v rukou vojenskou kontrolu nad Krymem.

Je obtížný problém překonat tuhle formu falešného uvědomění. Ve velké míře se tento problém týkal řady západních zemí, které svého času byly imperiálními mocnostmi a ještě dodnes zde neodezněl. Je to problém USA a pochopitelně je to nejmarkantnější v autoritářských státech, které mají také nejúčinnější prostředky, jak si myšlení lidí podrobit.

Právě tohle je záležitost, kterou potřebujeme překonat nejnaléhavěji. Lidé v nějakém okamžiku musí pochopit, že jejich vlastní zájem se liší od zájmu vládců. A vládci jsou nakonec cizí a nepotřební.   

Bojovat? Ano, případně na obranu lidí, kteří pod Putinem žít nechtějí. Hůře je bojovat proti lidem, kteří nechtějí žít pod současnou Ukrajinskou vládou.  

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed