Mises.cz

Mises.cz

Velká německá inflace

Sedmá kapitola z knihy Money, Method and the Market Process o německé meziválečné hyperinflaci. Co jí předcházelo a máme z ní do dalších dob dostatečné poučení?

- kapitolu 7 z knihy Money, Method and the Market Process přeložila Petra Sedláčková

 

I

Veškerá neštěstí, kterými Evropa trpěla ve dvou posledních dekádách [psáno v roce 1932], jsou nevyhnutelnými důsledky aplikace teorií, jež v průběhu posledních padesáti let dominují sociální a ekonomické filozofii. Naše potíže jsou výsledkem nesmírně těžkopádného myšlení. Koneckonců, hyperinflace v Německu byla výsledkem monetární a bankovní teorie, jíž byli posedlí lidé, kteří okupovali rektorské stolce kateder ekonomie na tamních univerzitách, lidé, kteří vládli fiskální politice Říše i vydavatelé nejvlivnějších novin a časopisů.

Ústředním rysem těchto chybných teorií bylo totální odmítání kvantitativní teorie [1] jakož i veškerých poznatků existujících Měnových škol.[2] Pánové z empirisch-realistische Volkswirt,[3] kteří nedůvěřovali žádné "teorii"— natožpak teoriím importovaným z ciziny — byli pevně přesvědčeni, že jak kvantitativní teorie, tak teorie měnových škol nebyly ničím jiným, než nevysvětlitelnými bláboly předkládanými Ricardem a jeho následovníky. Tito němečtí Kathedersozialisten [4] nemarnili svůj čas studiem anglické politické ekonomie. Proto si nebyli vědomi problémů, o které šlo v dlouhotrvajícím sporu mezi učením bankovní školy (Banking School) a učením měnové školy (Currency School). Jediným zdrojem jejich vědění byla kniha vydaná v roce 1862 Adolfem Wagnerem pod názvem Theorie der Peel'schen Bankakte. Wagner naprosto postrádal dar rozumné ekonomické úvahy. Bez jakékoli kritiky akceptoval veškerá tvrzení bankovní školy (Banking School). V jeho knize bylo naprosto nemožné se dobrat námitek, jež vznášela měnová škola vůči bankovní škole.

Druhá tehdejší vůdčí autorita na problémy peněžnictví a bankovnictví, Wilhelm Lexis, byl schopností rozumné ekonomické úvahy obdařen ještě méně. On, stejně jako Wagner, byl naprosto nedotčen jakýmkoli povědomím o ricardiánské teorii cizích měn — teorii "parity kupní síly". Každý pevně věřil, že směnné kurzy měn se řídí platebními bilancemi.

Tak se stalo, že rádoby ekonomové, kteří vděčili za své vzdělání učení takovýchto lidí, byli připraveni nekriticky akceptovat doktríny Knappovy a Bendixenovy, kteří v letech bezprostředně před propuknutím (první světové) války dominovali německé monetární a bankovní teorii. Knapp, profesor politických věd na universitě ve Štrasburgu, byl vzděláním statistik, který mnoho svého času trávil v archivech studiem přístupu Pruska k rolnictvu. Nikde v jeho spisech není ani nejnepatrnější náznak toho, že by kdy narazil na Ricarda nebo kteréhokoli jiného britského monetárního ekonoma. Příležitostné narážky na Ricardovy myšlenky, jež v Knappových spisech můžeme nalézt, připisují Ricardovi názory, které jdou spíše proti tomu, co můžeme v Ricardových knihách a brožurkách číst. Knapp naprosto ignoroval problematiku cen. Podle jeho názoru není úkolem monetární teorie nic více, než čistě formální roztřídění různých měn. Neměl sebemenší ponětí o tom, že k úřednímu zásahu do mechanismu tvorby cen musí být splněny určité podmínky, které nelze ovládat vládním dekretem.

Neméně osudným pro formování německých názorů na teorii monetarizmu byl vliv Bendixena, šéfa hypotéční společnosti, který, byv inspirován Knappem, psal brožurky, které vykládaly principy Bankovní školy. Nejpozoruhodnějším rysem Bendixenova přínosu bylo, že z důvodu neobeznámenosti s monetární literaturou upřímně věřil, že formuluje cosi naprosto nového!

Mimochodem, při zkoumání německé monetární a bankovní politiky od počátku války až do oné katastrofy v roce 1923 nejvíce udivuje fakt absolutní neznalosti dokonce i těch nejzákladnějších principů monetární vědy ze strany doslova všech německých státníků, politiků, bankéřů, novinářů a rádoby ekonomů. Žádný cizinec ani není schopen uvědomit si jak bezbřehá tato nevědomost byla. Z tohoto důvodu začali v průběhu posledních tří let této německé inflace někteří cizinci věřit, že Němci zruinovali svoji vlastní měnu schválně, aby se tak pokusili zruinovat i měnové systémy ostatních zemí a sami se tak vyhnuli splácení reparací. Takové obviňování ze skrytého satanizmu je liché. Jediným tajemstvím této německé politiky byl totální nedostatek jakýchkoli znalostí z oboru ekonomické teorie.

Tudíž Herr Havenstein, guvernér Říšské banky, upřímně věřil, že soustavné doplňování nových bankovek do oběhu nemělo žádný vliv na nárůst ceny komodit, výdělků a růst směnných kurzů. Tento nárůst připisoval machinacím spekulantů a šmelinářů jakož i intrikám vnějších a vnitřních nepřátel. Taková vskutku byla obecná víra. Nikdo se neodvažoval vzít na sebe riziko této víře oponovat, jelikož takové jednání budilo podezření, že takto jednající je zrádcem národa a podněcovatel šmeliny. V očích jak veřejnosti, tak vládců, byla jediným důvodem špatného zdraví monetární situace politováníhodná shovívavost úřadů ke šmelině. Zdálo se, že jediné, čeho bylo třeba k ozdravění měny, bylo mocenské potlačení egoistických záměrů nevlastenecky cítících lidí.

Bylo by velmi zajímavé dokázat, že tento postoj byl nutným důsledkem celého sociálně-ekonomicko-filozofického systému, jaký šířila Schmollerova škola. Podle etatistického názoru této školy je rozhodujícím faktorem společenského života moc (Macht). Že dokonce ani nejmocnější vláda nemůže jednat, jak se jí zachce, že existují určité neměnné podmínky lidské existence, jež nepodléhají vlivu ani té nejmocnější intervence, to jsou tvrzení, které tato škola nikdy nepřipouštěla. Tvrdila, že studia ekonomické teorie jsou k ničemu, neboť veškeré ty nejrůznější teoreticko-ekonomické systémy přehlížejí skutečnost, že vláda má moc všechny podmínky změnit. Byla ochotna připustit, že ricardiánský systém byl věrným popisem anglického státu za jeho života, avšak popírala jeho použitelnost v Německu. V říši Brandenburských kurfiřtů a Pruských králů bylo vše jinak. Proto v akademických studijních plánech nahradila studia ekonomické teorie historií pruské státní správy. Ta učila, že nic v životě společnosti není důležitější, než moc, přičemž její pojem moci byl velmi materialistický. Moc v jejích očích byli vojáci a děla. Nikdy neporozuměla Humeovu poznatku, že veškeré vlády spočívají na přesvědčení.

Avšak vystopovat tuto evoluci by si vyžádalo vypsání celé historie posunu německé mysli od liberálních myšlenek Goetha, Schillera a Humboldta k militaristickým myšlenkám Treitschkeho, Schmollera a Houstona Stewarta Chamberlaina. Vyžadovalo by to vypsání historie pruské nadřazenosti v národě, jenž byl titulován národem básníků a myslitelů, a historie Říše, založené Bismarckem a poté prohrané Vilémem II. Je zřejmé, že by to přesáhlo účel tohoto textu.

II

Za daných okolností není těžké pochopit, že německé knihy pojednávající o historii “období inflace” nám z valné části mnoho platné nebudou. Obsahují tolik předsudků, a v mnohém jim schází potřebný teoretický vhled, jež musí nutně předcházet jakémukoli popisu historie, že nejsou ani schopny poskytnout adekvátní obraz této obrovské historické události. Z tohoto důvodu je práce vzdělaného Američana tím vítanější. Ve svém díle Exchange, Prices and Production in Hyper-Inflation: Germany, 1920–1923, se profesor F. D. Graham z univerzity v Princetonu velmi snažil o poskytnutí spolehlivého vyprávění.

Při posuzování jeho hodnotné knihy musíme mít na paměti fakt, že v souhrnu všech zkušeností z hyperinflace v Německu není k nalezení nic, co by mělo jakkoli zmást teoretické ekonomy. Bylo mnoho věcí, jež byly pro étatiste Volkswirt Schmollerova typu naprosto nevysvětlitelnými [5]. Ba, celá ta věc jim byla naprosto nevysvětlitelná, i když neexistovalo nic, co by již nebylo v předcházejících inflačních obdobích teoretiky pozorováno a uspokojivě vysvětleno.

Při čtení historického přehledu profesora Grahama dokonce i ti, kdož byli svědky této inflace, musí stále znova a znova žasnout nad onou neuvěřitelnou neschopností, jakou prokazovaly veškeré vrstvy německého národa, tváří v tvář tomuto monetárnímu problému. Ekonoma musí nejvíce udivit nepřiměřenost diskontní politiky Říšské banky. Verdikt profesora Grahama je tento: "Od prvních dnů války až do konce června 1922 zůstala úroková sazba Říšské banky beze změn na úrovni 4 procent. V červenci byla zvýšena na 6 procent, v srpnu na 7 procent, v září na 8 procent, v listopadu 1922 na 10 procent, v lednu 1923 na 12 procent, v dubnu na 19 procent, v srpnu na 30 procent a v září na 90 procent. Avšak veškerá tato navýšení uskutečněná v této časové periodě nebyla v porovnání s progresivním snižováním zatížení z půjček téměř ničím. Ačkoli po září 1923 musely banky i jednotlivci za půjčku od Říšské banky platit sazbu 900 procent p/a, nikterak je to od braní půjček neodrazovalo. I kdyby se platil takzvaný úrok – ve skutečnosti určité pojistné, či poplatek – v tisících nebo dokonce v milionech procent p/a, stále by to ještě bylo bývalo výnosné, jelikož peníze, jimiž měla jednou půjčka být splacena, se znehodnocovaly tak rychle, že by nechaly daleko vzadu dokonce i takovéto sazby. Úrokovou sazbou 900 procent v září 1923 se Říšská banka prakticky peněz zbavovala a totéž platí i o oněch nižších sazbách v měsících předcházejících, kdy průběh znehodnocování nebyl ještě tak střemhlavý. Postup orgánů Říšské banky při podpoře diskontu obchodních směnek, kterým hodlali zmírnit nedostatek úvěrových prostředků byl pouze dalším důkazem odhodlání typu "Alenka v říši divů" ředitelů této instituce běžet ještě rychleji, aby sami sobě neutekli. Důvodem nedostatku úvěrových prostředků bylo pouze znehodnocování měny a předepsanou kůrou bylo zvýšení množství oběživa!" [6]

Neměli bychom však zapomínat, že Říšská banka nebyla v této pošetilosti sama. Rovněž tak soukromé banky půjčovaly peníze každému spekulantovi, který poskytl dodatečné zajištění. Bylo velmi snadné zbohatnout nákupem akcií za peníze vypůjčené z bank. Někteří přišli tímto způsobem k obrovskému jmění ve velmi krátké době a zcela bezbolestně. Všichni tito značně obdivovaní a závistí ověnčení zbohatlíci mezitím ztratili vše, co jim spadlo do klína, a v mnoha případech dokonce ještě více—důkaz toho, že žádnými skvělými obchodními schopnostmi nadáni nebyli. K přechytračení velkých německých bank vskutku žádného velkého obchodního nadání třeba nebylo. Že jejich manažeři a ředitelé skutečně nekompetentní byli, se prokázalo následným selháním institucí, které řídili.

Německým obchodníkům trvalo roky, než pochopili, že marka už nebyla vhodnou jednotkou k hospodářským kalkulacím. Po velmi dlouhou dobu skutečně věřili, že zisky v markách, které jejich výsledovky vykazovaly, byly opravdovým výdělkem. Nechápali fakt, že být to spočítáno v nějaké stabilnější měně, byly by výsledky zcela odlišné. Ovšem že podnikatelé tuto pravdu objevili poněkud dříve než široká veřejnost. Ti potom nahradili Markrechnung Goldrechnungem. To byl začátek konce. Když už bezuzdné znehodnocování nešlo dále přehlížet, marková měna se chtě nechtě musela zhroutit.

Pokud inflace probíhala, stavěli se všichni socialističtí vůdci pracujících spolu s akademickými socialisty na její podporu a tvrdili, že nikoli nárůst množství platidla, ale nevlastenecké chování zbohatlíků bylo příčinou znehodnocování marky. Když inflace skončila, změnili názor. Nyní obviňovali "kapitalisty" že inflaci způsobili schválně, aby se obohatili. Dle německého veřejného mínění lze každé neštěstí připsat machinacím "vykořisťovatelské třídy".

III

Ekonomovi tato německá inflace přinesla některé zajímavé ilustrace jeho teoretických principů, avšak nic, co by s nimi bylo v rozporu. V tomto případě se monetární ani ekonomická teorie nic nového nenaučila. Ovšem, německá politicko-ekonomická věda Schmoller-Knappova typu se z ní mohla poučit o všem. Ve skutečnosti však, s výjimkou některých mladších, Němci odmítli vyvodit patřičné závěry. Ve své nepoučitelnosti stále věří teorii, která kolísání hodnoty národní měny připisuje kolísání národní platební bilance. Selhání inflační strategie připisují nedostatku důrazu ze strany úřadů a nedostatku vlastenectví ze strany lidí.

Ani o špetku více se z té inflace nepoučil německý politik. Jak vláda tak Říšská banka věří, že monetární potíže jsou způsobeny nepříznivou platební bilancí, spekulacemi a nevlasteneckým chováním kapitalistické třídy. Proto se pokoušejí potlačit hrozbu znehodnocování říšské marky kontrolou obchodování s cizími měnami a konfiskacemi zahraničního majetku německých vlastníků. Nechápou, že jedinou ochranou před pádem hodnoty měny je politika tvrdé restrikce. Ačkoli se však vláda ani profesoři nepoučili, poučili se lidé. Když se dostavila válečná inflace, nikdo v Německu nechápal, co změna hodnoty peněz znamená. Jak obchodník tak dělník věřili, že narůstající příjem v markách byl reálným nárůstem příjmu. Pokračovali v účtování v markách bez ohledu na klesající hodnotu této měny. Nárůst cen komodit připisovali nedostatku zboží zaviněném blokádou. Když vláda vydala další bankovky, mohla s nimi nakupovat další komodity a platit mzdy, protože mezi jejich vydáním a na něj reagujícím zvýšením cen bylo určité časové zpoždění. Veřejnost byla bankovky ochotna přijmout a držet, protože ještě nerozpoznala, že ztrácejí kupní sílu. Toto pokračovalo roky. Jak jí však došlo, že vláda je rozhodnuta vydávat stále nové a nové bankovky a že nárůst jejich množství musí nutně vést ke zrychlujícímu se růstu cen, její chování se změnilo. Všichni se začali chovat tak, aby se u nich peníze neohřály. Služba, kterou peníze poskytují, tkví v tom, že jsou komoditou, jíž lze obchodovat za nejlepších podmínek. To, že své peníze držíme ve svých peněženkách pěkně při ruce, nám umožňuje nakoupit jakoukoli komoditu dle našeho zájmu tím nejpříhodnějším způsobem. Pokud však peníze ztrácí svojí kupní sílu ze dne na den, jejich držení představuje ztrátu. Proto, kdokoli získá peníze, okamžitě je utrácí — a to i přesto, že neví, jak hned nebo i v budoucnosti s nakoupeným zbožím naložit. V posledních dnech této inflace byly mzdy zaměstnancům vypláceny denně. Ti je okamžitě předávali svým manželkám, které je co nejrychleji spěchaly utratit za cokoli a za jakoukoli cenu. Nikdo se nepokoušel peníze držet, všichni je pouštěli jako žhavé uhlíky. Když se tato tendence, jež byla na burze nazývána Flucht in die Sachwerte — útěk k investicím do zboží — stala obecným jevem tak, že ji přijali i ti nejméně obchodně zaměření lidé, přiblížil se konec. Marka se zhroutila. Vláda přestala výdejem nových bankovek získávat výhodu, protože znehodnocení předběhlo navýšení.

Národ, který prošel inflací až do konečného zhroucení, nepodstoupí druhý podobný experiment, dokud vzpomínky na ten první nepovadnou. Dokud budou žít muži a ženy, kteří byli svědky a oběťmi inflace z roku 1923, žádná německá vláda s pokusy znehodnotit měnu emisemi peněz ve prospěch státní pokladny neuspěje. Přeobezřetní po svém utrpení, zpanikařili by při prvních známkách inflačního vývoje. Nárůst cen by byl naprosto neúměrný množství papírového platidla; odrážel by očekávaný nárůst množství bankovek. Čím více peněz by vláda vydala, tím méně by byla schopna za ně koupit. Čím vyšší mzdy by státní úředníci a vojáci pobírali, tím méně zboží by byli schopni za ně nakoupit. Takže vládě by se emisí nových bankovek svojí finanční pozici vylepšit nepodařilo. Z hlediska způsobu vedení své správy by jí inflace byla k ničemu.

Ekonom by mohl stát na svém, že stejného poučení bylo možné dosáhnout za nižší cenu pouhým studiem teorie než vlastním prožitkem. Kdyby bývali němečtí lidé věnovali více pozornosti učení ekonomické teorie, mohli se o všech těchto věcech poučit, aniž by museli tak draze zaplatit. To je jen melancholická poznámka s křížkem po funuse.

V každém případě však monetární historie posledních let v Německu a mnoha dalších evropských zemích dokazuje, že žádný národ si nemůže dovolit pohrdat ekonomickou teorií.

[Toto je recenze knihy Franka D. Grahama, Exchange, Prices and Production in Hyper-Inflation: Německo 1920–23 (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1930). Tato recenze je zde přetištěna z časopisu Economica (květen 1932)—Ed.]

 

[1] Kvantitativní teorie říká, že obecná cenová úroveň je primárně funkcí množství peněz daných do oběhu - Ed.

[2] Mises chápal tuto problematiku tak, že jak britská měnová škola, tak britská bankovní škola, řečeno obecně, obhajovaly centrální bankovnictví. Měnová škola nicméně obhajovala pravidla k regulaci expanze peněžních a úvěrových prostředků - podle některých teoretiků dokonce upřednostňovala 100% rezervy hotovosti. Bankovní škola obhajovala politiku centrálně řízeného bankovnictví s pouze několika málo či žádnými pravidly, jež by se týkaly nárůstu peněžních a úvěrových prostředků - Ed.

[3] Překládán jako empiristicko-relativistický politický ekonom - Ed.

[4] Příslušníci "mladší" německé historické školy, kteří používali svých univerzitních pozic jako prostředku k obhajobě politické intervence a reformy. Tito profesoři byli nazýváni "akademičtí socialisté" nebo "katedroví socialisté" - Ed.

[5] Překládán jako politický ekonom, jenž prosazuje ideu, že funkcí vlády je totální kontrola veškerého ekonomického plánování - Ed.

[6] Viz strana 65 Grahamovy knihy

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed