Anarchokapitalismus

Mises.cz: Urza

2. Proč selhává centrální plánování

Předchozí kapitola | Další kapitola | Obsah

Snad každé malé dítě dnes ví, že socialistické centrální plánování selhává; příklady z historie netřeba hledat dlouho. Nyní se, prosím, vážení čtenáři, na okamžik zastavte, zamyslete a odpovězte si v duchu na otázku, proč tomu tak je. Jak byste to popsali jednou větou? Spočívá-li vaše odpověď v tom, že všechno vlastnil stát, takže nikdo neměl motivaci se o to starat jako o své, navíc všichni vše rozkrádali, tento článek vám pravděpodobně přinese nový pohled na věc.

Tato –asi nejčastější– odpověď je sice pravdivá, nicméně zdaleka nevystihuje největší problém centrálního plánování. Motivovat manažery státních podniků, aby se snažili stejně jako manažeři podniků soukromých, není neřešitelný problém. Rozkrádání majetku sice není možné eliminovat úplně, ale lze je různými opatřeními omezit. Protože jsou problémy motivace a rozkrádání považovány často za prakticky jediné, mnoho lidí se částečného centrálního plánování stále zastává. Centrální plánovači však narážejí na jiný –mnohem závažnější– zádrhel, jenž sice není široké veřejnosti tak známý, ale zato je prakticky (i teoreticky) neřešitelný.

V minulém dílu jsme si popsali, jakým způsobem neviditelná ruka trhu vede lidi ke správné alokaci vzácných zdrojů: když je něco drahé, trh skrze cenovou informaci omezí užívání daného zdroje a naopak. Tržní ceny totiž vyjadřují relativní vzácnost zdrojů, čímž efektivně koordinují lidskou činnost. V socialismu tržní ceny neexistují, tam je suplují ceny nastavené vládou, které nemají s vzácností zdrojů co dělat (důsledkem jsou mnohým známé chronické nedostatky některého –a přebytky jiného– zboží). Naprosto brilantně tento jev popsal můj oblíbený autor a myslitel Murray Newton Rothbard ve své knize „Power and Market“ (či „Man, Ecomony and State“), případně skvělý ekonom Ludwig von Mises ve své famózní knize „Byrokracie“. Pro centrální plánovače (a je irelevantní, zda totalitní, demokratické, či jiné) z tohoto jevu vyplývá několik fatálních problémů, které si postupně rozebereme.

Prvním problémem je potřeba stálého monitorování případného nedostatku zdrojů. Centrální plánovač by musel být obeznámen s potenciálními nedostatky stovek a tisíců nejrůznějších zdrojů; a to nejen s faktem, že něco dochází, ale také s tím, jak moc a jak rychle se to děje. Ve volnotržní ekonomice na všechny tyto otázky automaticky odpovídá systém cen – není za to ani třeba někomu platit, každý odvede svůj malý kousek této práce jen v rámci snahy o dosažení co nejvyššího užitku.

Druhým problémem je, že i kdyby centrální plánovač všechny tyto informace získal, musí zvolit řešení. I ve zcela obecné rovině jich existuje několik: investovat do snazšího získávání onoho zdroje, dovážet z větší dálky, používat substitut, zvýšit cenu; tato řešení se mohou kombinovat, navíc má každé z nich bezpočet způsobů provedení. Z podnikatelů na svobodném trhu každý zkusí to, co považuje za nejlepší; někteří z nich to udělají dobře a zbohatnou, jiní zvolí špatně a zkrachují. I když úplně pomineme motivaci (když se podnikatel splete, přijde –na rozdíl od politika– o hodně) a odbornost (podnikatelé často –na rozdíl od politiků– svým oborům rozumějí), největší rozdíl spočívá v tom, že když mnoho podnikatelů zkusí mnoho řešení, ujmou se ta, která lidé nejvíce ocení (a ztráty za špatná řešení nesou jejich autoři), avšak centrální plánovači se prostě problém pokusí nějak řešit, přičemž není ani úplně jasné, jak poznat, zda je řešení dobré, neboť neexistují žádné jiné realizované alternativy k porovnání (a je-li řešení špatné, náklady nesou poddaní).

Třetím problémem jsou přání a požadavky spotřebitelů. Systém cen volného trhu zprostředkovává tyto informace podnikatelům přímo od spotřebitelů. Centrální plánovač musí na zjišťování stejných informací vynaložit prostředky (kdo tyto náklady platí, si jistě čtenář domyslí), přičemž to, co zjistí, bude vždy zkreslené; kdyby v roce 1975 dělal nějaký centrální plánovač průzkum, kolik lidí chce/potřebuje mít doma počítač, zjistil by, že prakticky nikdo (s ohledem na to, že si tehdy nikdo –ani ti, kdo počítače vymýšleli a vyráběli– nedokázal představit jejich využití), takže není nutno tímto směrem vynakládat žádné vzácné zdroje.

Čtvrtým problémem je, že i kdyby centrální plánovač nějakým kouzlem dostal z lidí informace o tom, jaké služby či produkty vlastně chtějí, nemá jak zjistit poměr, ve kterém jsou tyto statky poptávány: „Pane Nováku, přejete si raději dojezdovou dobu záchranky 4 minuty, půl kila hovězího týdně, novou linku metra a jít jednou za dva týdny do kina, nebo byste raději dojezdovou dobu záchranky 7 minut, kilo hovězího týdně, opravenou dálnici a jít jednou za měsíc do divadla?“ Když si představíte to nepřeberné množství statků, které pan Novák poptává a bezpočet kombinací, jak je může poptávat, seznáte, že takový seznam reálně sestavit prostě nejde. A nyní pohleďte na tu absurdní roli centrálního plánovače, který by teoreticky měl toto zjistit nejen od pana Nováka, ale od milionů občanů! I kdyby to nějak magicky dokázal, je to teprve začátek – on by musel na základě požadavků všech poddaných nějak vyhledat optimální výsledek. Aby to udělal skutečně tak dobře jako podnikatelé na volném trhu, musel by se zabývat otázkami typu: „Je pro společnost prospěšnější požadavek pana Procházky na turistickou stezku kolem Prahy, nebo požadavek paní Vodičkové na koupaliště v Plzni?“ K zodpovězení každé takové otázky by musel vyřešit spoustu podotázek jako: „Má hlas pana Procházky stejnou váhu jako hlas paní Vodičkové? A chce pan Procházka tu turistickou stezku stejně jako paní Vodičková koupaliště, nebo to některý z nich chce víc?“ Uvědomte si ten astronomický počet kombinací všech relevantních osob a přání, které musí být porovnány; přitom dobře řešitelná není ani jedna, neboť nelze spolehlivě srovnávat preference dvou různých lidí jinak, než je nechat, aby sami ukázali, kolik jsou ochotni za splnění svých přání obětovat času a námahy. Jak už jsme si ukázali, nejlepší univerzální prostředek pro obecné vyjádření času a námahy jsou ale peníze, a jediným způsobem uspořádání věcí podle preferencí jednotlivých lidí tak zůstává nechat tyto lidi, aby si svobodně vybrali a koupili to, co sami považují za nejlepší.

Centrálním plánováním bohužel není jen to, co někteří z nás měli možnost vidět za totality. O částečné centrální plánování se pokouší každý stát; některý více, jiný méně. Je třeba si uvědomit, že každá regulace, každý státní podnik, každý zákon o „ochraně spotřebitelů“, dokonce i každá daň, to všechno jsou prvky centrálního plánování, které naráží na výše uvedené problémy.

Má-li celý trh v rukou stát, občané žijí v chudobě a nedostatku (příkladem budiž SSSR). Když stát část trhu uvolní svobodným podnikatelům, ta začne jako mávnutím kouzelného proutku fungovat k obrazu spotřebitelů (příkladem budiž část současného trhu, kterou stát reguluje relativně málo: IT, pohostinství, cestovní ruch, retaily a jiné). Naopak ta část trhu, kterou si stát ponechal, funguje zoufale (školství, sociální systém, zdravotnictví, soudnictví a tak dále).

Představte si, že máte dva způsoby, jak řídit běh událostí: nejprve budete vše řídit jedním způsobem, nic nebude fungovat, takže zkusíte třeba polovinu těch věcí dělat způsobem druhým a ony najednou fungovat začnou, přičemž ta druhá polovina stále nefunguje. Kdo, než naprostý blázen, by v takové situaci nezkusil vše řídit tím druhým způsobem? Přesto však bláhově věříme, že některé věci stát prostě vykonávat musí. Proč? Protože nám to říkají ve (státní) škole a tvrdí nám to (státní) politici. Za totality jsme se přesvědčili, že stát zoufale nezvládá ani produkci a dovoz potravin (nedostatek masa, fronty na banány), výrobu aut (pořadníky na auta), produkci a prodej drogistického zboží (nedostatek vložek, toaletního papíru), elektroniky (pořadníky na televize, lednice), s čímž si volný trh poradí hravě a bez problémů; na druhou stranu bláhově věříme, že třeba školství a zdravotnictví v rukou státu je správná volba (ač vidíme tristní výsledky).

Důvodů pro takovou absurdní víru bude pravděpodobně více. Za nejzásadnější považuji propagandu, která je nám servírována už od základní školy. Hned na druhém místě ale spatřuji fakt, že i dnes máme na některých státem přeregulovaných trzích nějaké „soukromé“ subjekty, které moc nefungují; rozhodně o nic lépe než ty státní (zejména soukromé školy či nemocnice). Je pak snadné na ně ukázat a prohlásit: „Pohleďte, soukromá instituce nefunguje o nic lépe než státní.“

Pozorný čtenář jistě už teď chápe, proč je tento argument chybný. Takové soukromé instituce, které mají sice soukromého vlastníka, ale jinak musí prakticky vše dělat tak, jak chce stát, nemají s volným trhem mnoho společného – respektive se tím řeší ten (malý) problém s motivací, nicméně se tím neřeší žádný z (velkých) problémů uvedených v tomto článku (když stát říká, jak musí firmy soukromníků fungovat, odpadá ten moment, kdy jich to mnoho zkusí nejrůznějšími způsoby a uchytí se ti, kdo to udělali správně). Nehledě na problémy s konkurencí; v minulém dílu jsme si vysvětlili, že ti, kdo to dělají špatně, krachují, což znamená, že ti, kdo to dělají dobře, přebírají jejich klienty – jenže stát peníze nezískává tím, že by mu zákazníci platili dobrovolně, nýbrž je vybírá na daních, ergo státní instituce mohou plýtvat vzácnými zdroji, jak je libo, ale stejně nezkrachují (a když se rozpínají po celém trhu, krachují místo toho ti, kdo to dělají lépe). A konečně stát klade na podobných trzích velké překážky pro vstup do daného odvětví, čímž uměle snižuje konkurenci a poškozuje spotřebitele.

Volný trh je tedy efektivnější než centrální plánování; což nelze obejít tím, že stát zvýší motivaci řídících pracovníků, případně sníží korupci a rozkrádání, protože zásadní problém vězí úplně v něčem jiném. Povšimněte si, že to platí obecně – pro všechny obory lidské činnosti. Není důvod, proč by některé měly být výjimkou. Přesto si to ale mnoho lidí myslí, takže budeme tyto jednotlivé oblasti probírat v nadcházejících dílech. Nejdříve se ale, hned v příštím dílu, budeme zabývat otázkami přirozeného práva; ukážeme si, že to, co je efektivní, je také morální a etické.

Předchozí kapitola | Další kapitola | Obsah

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy


centrální plánování
kapitalismus
svoboda
trh/směna

Šiřte tento text dál

Sdílet na Facebooku

Urza

Urza

Profil autora Urza


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.