Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

8.8. Ludvík XIV: Vrchol absolutismu (1638-1714)

Co se Ludvíka XIV. týče, neměl s rolí absolutního vládce žádný problém. Podařilo se mu úplně identifikovat své vlastní soukromé zájmy se zájmy státu a „veřejným dobrem“, ještě více než Colbert. Ať už Ludvík XIV. pronesl či nepronesl slavná slova, která jsou mu často přisuzována, „Já jsem stát“, určitě v ně věřil a choval se dle nich, stejně jako jeho otec Ludvík XIII. před ním, který řekl: „To nemluvím já, ale stát.“ Etatismus logicky implikuje, že stát vlastní veškerou půdu a všichni, kdo na ní žijí či pracují, tak činí pouze, jelikož to „skutečný“ vlastník trpí. A Ludvík si skutečně myslel, že je právoplatný vlastník všeho ve Francii. Spravedlnost byla „mou spravedlností“ a přisvojil si inherentní právo danit všechny poddané. A proč vlastně ne, když ve skutečnosti v jeho království žijí pouze z jeho, vlastníkovo dobré vůle?

Navíc prakticky každý, i královi oponenti, věřil, že král vládne z boží milosti a božím právem. Kardinál Richelieu dříve nazval krále obrazem Boha. Na začátku vlády Krále Slunce dvorní propagandista Danie de Priézac ve svých Politických diskurzech (1652,1666) nazval monarchovu suverenitu „velkým světlem, které nikdy nezhasne“. Navíc je toto světlo velkou božskou záhadou ukrytou před obyčejnými smrtelníky. Jak napsal sám Priézac:

„Zdroj královského majestátu je natolik vznešený, jeho podstata tak skrytá a moc tak božská, že by nemělo být divné, že ji lidé uctívají, aniž by jim bylo umožněno ji pochopit, stejně jako je tomu u věcí nebeských.“ [1]

V kontrastu proti těmto lichotícím vzývačům svatyně královské polo-božskosti stáli skeptici montaignovského typu, pesimisté v otázce lidské přirozenosti, kteří však do zástupu chvalozpěvů na Ludvíka XIV. přispívali taktéž, i když vlastním způsobem. Cynický Samuel Sorbière, obdivovatel a překladatel Thomase Hobbese, v souboru tří Skeptických diskurzů (1664) odsoudil tendence zvířecího a zkaženého moderního člověka, jenž pouze hrabe ze společného, ale nemá žádný smysl pro společné dobro. Avšak dle Sorbièra existuje možnost změny – absolutní podřízení příkazům (pravděpodobně nadlidského) krále, které z neustálého konfliktu ustavují řád. V tomto úplném podřízení najdou lidé cestu zpět ke své instinktivní dětské jednoduchosti, přirozenému stavu, který předcházel vstupu do společnosti. Jak o Sorbièrovi píše profesor Keohane: „Tvrdil, že jako poddaní absolutního despoty mohli žít v klidné jednoduchosti, šťastní ve svém otroctví, absolutně závislí svým životem a bohatstvím na suverénovi, který je chrání proti neoprávněným zásahům ostatních lidí.“ [2]

Král Ludvík XIV. byl schopen propojit obě skupiny do jedné velké skupiny absolutistického myšlení. Na jednu stranu ve svých soukromých Memoárech, napsaných na pokyn svého syna, jasně odhalil svůj pohled na lidskou přirozenost (tedy alespoň na přirozenost obyčejných smrtelníků), pohled pesimistický a machiavelistický. Jednotlivci jsou od přírody omezení, vždy prahnou jen po svých osobních cílech a bezmyšlenkovitě nedbají smyslu toho, proč by měli být podřízeni rozkazům jiných. Naopak král je nadčlověk, který je nad všemi, vše vidí a jako jediný pracuje pro „veřejné“ dobro, které je shodné s jeho vlastním. A Král Slunce si také přivlastnil status poloboha, když je stejně jako Slunce

„nejnoblesnější ze všech… z podstaty své jedinečnosti, vytříbenosti, jež ho obklopuje, světlem, které září na ostatní nebeská tělesa, jež mu za to vděčí, září na všechny stejně a spravedlivě stejné světlo, do všech koutů světa, dobrem, které všude vykonává, neustále díky němu všude vzniká život, radost a činy, svým nepostřehnutelným, ale neustálým pohybem, nikdy se neodchýlí od svého jasného a neměnného kurzu, to jest jistě nejživější a nejkrásnější obraz velkého monarchy.“

Profesor Keohane správně komentuje, že Ludvík XIV. „není spokojený se srovnáním s Bohem – porovnává se s ním takovým způsobem, že je zjevné, že kopií je právě Bůh.“ [3]

Vrchol absolutistického myšlení představil Jacques-Bénigne Bossuet (1627-1704), biskup v Meaux, dvorní teolog a politický teoretik Ludvíka XIV. Biskup tvrdil, že celý stát „je ztělesněn ve vladaři… V něm je veškerá vůle lidu.“ Králové jsou veřejným blahem, jelikož „Bůh je vychoval tak, aby nikdy nežádali nic pro sebe samotné“. Absolutismus je nezbytný, tvrdil Bossuet, jelikož jakékoliv ústavní limity vládnutí představují hrozbu „anarchie“ a nic nemůže být horšího než stav bezvládí. Jediným omezením suverénovy moci mohou být limity, které si sám určí ve svém vlastním zájmu, jenž je identický s veřejným zájmem, jelikož vladař „vidí stát jako své vlastnictví, které kultivuje a předává svým následovníkům“.

Bossuet nakonec následujícím způsobem srovnává krále a Boha:

„Výsost je velkolepým obrazem Boha ve vladaři. Bůh je nekonečný, Bůh je vším. Vladař je jako vladař nesrovnatelný s člověkem – je veřejnou osobou, celý stát je v něm obsažen… Stejně jako je veškerá dokonalost a ctnost sjednocena v Bohu, tak je všechna moc lidí svedena dohromady v osobě vladaře. Jak velkolepé, kolik toho dokáže jeden člověk obsáhnout.“ [4]

Katolické politické myšlení ušlo od španělské scholastiky dlouhou cestu.


[1] Citováno v Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 241.
[2] Citováno v Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 244.
[3] Pasáž z Memoárů, citovaná v Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), poznámka 2, str. 251.
[4] Citováno v Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), poznámka 2 str. 252.

předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed