3. Nepřímá směna a peníze
Přímá a nepřímá směna
Jsou dva druhy směny: přímá a nepřímá. Ke přímé směně dochází tehdy, když oba lidé zamýšlejí získanou věc přímo použít. Pozor, neplést s přímým uspokojováním potřeb (pomocí spotřebních statků) a nepřímým uspokojováním potřeb (pomocí výrobních statků). Je zde důležité si uvědomit, že je lhostejno, zda tu věc zamýšlejí použít jako spotřební statek na okamžitou spotřebu nebo jako výrobní statek za účelem výroby spotřebního statku (nebo jiného výrobního statku) – v obou případech ji chce použít sám, a proto se jedná o přímou směnu. O nepřímou směnu se jedná tehdy, pokud alespoň jedna strana směny zamýšlí získaný statek znovu v budoucnosti vyměnit za něco jiného.
Dva žáci základní školy od mámy dostanou svačinu. Jeden dostal rohlík s marmeládou, druhý se sýrem, a když zrovna má každý z nich chuť na to druhé, tak si to vymění. Směňují spotřební statky a jedná se o přímou směnu. V jiném příkladě řekněme, že farmář Alois má mléko navíc a potřebuje sekeru a farmář Bedřich naopak. I v tomto případě se jedná o přímou směnu, i když sekera je pro Aloise výrobní statek, neslouží k přímému uspokojení potřeb, ale slouží k výrobě dřeva do kamen, které Alois teprve spotřebuje.
V posledním příkladě řekněme, že farmář Alois má mléko a potřebuje slepici. Jiný farmář Bedřich má slepici, ale mléko nepotřebuje a místo mléka potřebuje sekeru na nasekání dřeva. Naštěstí pro Aloise je ještě třetí farmář Čeněk, který potřebuje mléko a má sekyru navíc. Alois tedy s Čeňkem vymění svoje mléko za Čeňkovu sekeru. Sekeru ale Alois nezamýšlí použít jako spotřební statek ani jako výrobní statek, ale chystá se ji vyměnit s Bedřichem za slepici. Pro Aloise je tedy sekera směnný statek (prostředek směny), zatímco pro Bedřicha je to kapitálový statek. Směnu mezi Aloisem a Čeňkem (mléko za sekeru) nazýváme nepřímou směnou.
Máme tedy dva druhy směny (přímá a nepřímá) a tři druhy statků: spotřební (slouží k okamžitému uspokojení potřeb), výrobní (slouží k výrobě spotřebních nebo jiných výrobních statků) a prostředky směny (media of exchange). Pokud jsou v ekonomice alespoň tři lidé, můžou statky svoji hodnotu odvozovat vedle spotřeby a schopnosti výroby dalších statků i tím, že je lze vyměnit za statky se spotřební nebo výrobní hodnotou. Spotřební a výrobní hodnotu dohromady nazýváme hodnotou užití a hodnotu odvozenou se schopnosti statku být výměnen za jiný statek nazýváme směnnou hodnotou (nebo také kupní sílou).
Pokud se nějaký statek používá jako prostředek směny, je jeho hodnota vyšší, než kdyby měl pouze hodnotu užití. Proto i poptávka po něm je vyšší, než by jinak byla. S tím, jak se nepřímá směna ve společnosti rozšiřuje, roste i hodnota statků používaných jako prostředky směny. Některé statky se ukazují jako vhodnější pro účely prostředku směny, jiné méně. Jelikož celá pointa prostředku směny je ta, že jej lze využít při směně za cokoliv, je na trhu tendence vybrat právě jednu komoditu, kterou jako prostředek směny používají všichni.
Nyní již můžeme přikročit k definici peněz: peníze jsou všeobecně přijímaným prostředkem směny. Co je prostředek směny jsme si již řekli a „všeobecně přijímaný“ znamená, že ho jako prostředek směny používá prakticky každý člověk ve společnosti. Sekera v příkladě uvedeném výše byla prostředkem směny, ale jen pro Aloise, a proto se nejednalo o peníze. Jakmile je ale nějaká komodita všeobecně přijímána jako jedna strana prakticky každé směny, stává se ta komodita penězi.
Pro přímou směnu se někdy používá termín barter nebo bartrový obchod1). Jindy se zase tento termín barter používá pro jakoukoliv směnu, která není zprostředkovaná penězi, tj. i pro nepřímou směnu. My se nemusíme přiklonit na žádnou stranu, pro naší ekonomickou analýzu to není podstatné.
K čemu jsou peníze?
Existence peněz řeší problém takzvané dvojité shody potřeb (double-coincidence of wants). V příkladu uvedeném výše jsme viděli, že Alois má mléko a chce slepici. Musí tedy nalézt někoho, kdo má slepici a chce mléko. Takové hledání pro každou jednotlivou položku bude samozřejmě obrovsky náročné a pro drtivou většinu potenciálních směn se vůbec nepovede a směny se tudíž neprovedou. „Obyčejná“ nepřímá směna je lepší než nic, protože Aloisovi dává další možnost vyměnit své mléko pomocí sekery jakožto prostředku směny. Ale teprve až peníze, které lze použít prakticky v každé transakci, tuto překážku odstraňují. Alois ani nikdo jiný si už nemusí lámat hlavu a složitě zjišťovat, jaká množství jaké komodity je kdo ochotný vyměnit za jakou z jeho komodit, protože ví, že peníze přijme každý.
Přesněji řečeno peníze neodstraňují problém dvojité shody potřeb: i nadále je potřeba najít někoho, kdo bude chtít vyměnit svoje peníze za Aloisovo mléko. Ale tím, že peníze každý přijímá, problém dvojité shody potřeb sice není odstraněn, jeho řešení je ale nyní snadné.
Druhou výhodou peněz je umožnění dělby práce, specializace a kapitalistické produkce. Bez existence peněz by profesor ekonomie, pokud by si chtěl přečíst noviny, musel najít trafikanta ochotného si poslechnout řekněme 10-ti minutovou přednášku. Aby se profesor Pafko mohl dobře najíst v restauraci, bez peněz by musel najít nějakého hospodského, který potřebuje triviální chirurgický zákrok. Je zřejmé, že spousta profesí, tak jak je známe dnes, by bez peněz vůbec nevznikla.
Třetí výhodou peněz je umožnění ekonomické kalkulace. Jakákoliv firma musí být schopna posoudit, zda zvyšuje svůj čistý majetek (net assets) nebo snižuje, neboli zda vykazuje zisk či ztrátu. Bez peněz, tohoto společného jmenovatele, by nejen musela vést evidenci každé položky majetku (to musí vést i dnes), ale ke každé položce by musela i vést prakticky nekonečný seznam položek a jejich množství, které lze za ně vyměnit. Pokud na začátku roku má firma na skladě deset židlí a dva stoly a na konci devět židlí, čtyři stoly a jedny dveře, nemůže vědět, zda utrpěla ztrátu či dosáhla zisku, aniž by pro každou židli, stůl i dveře na začátku i na konci roku měla seznam, který ukazuje kolik chleba, benzinu, koberců, kalhot, hodin práce atd. lze pořídit za jednu židli, stůl atd. Je jasné, že v takovém prostředí přežije jen ta nejprimitivnější úroveň produkce. Tato skutečnost souvisí se slavnou Misesovou argumentací, že socialistická společnost nemůže racionálně využívat své zdroje2).
Jaké vlastnosti mají dobré peníze?
Je důležité si uvědomit, že definice peněz je ta, již jsme uvedli: všeobecně přijímaný prostředek směny. Není třeba nic dodávat. Empiricky ale pozorujeme, že komodity, které se na trhu staly penězi, mají určité objektivní vlastnosti, kvůli kterým jsou pro peníze vhodné.
Mezi takové vlastnosti patří trvanlivost: jistě jako peníze je vhodnější komodita, která své vlastnosti nijak zásadně v průběhu času nemění. Vejce nebo uran proto příliš vhodné nejsou. Další užitečnou vlastností je vhodný poměr objektivní směnné hodnoty k jednotce váhy. Měď je příliš „levná“, pro každý větší nákup by jí byly potřeba tuny, což je obtížné přemisťovat i skladovat. Na druhou stranu i nepatrné množství platiny 190 lze směnit za několik letadlových lodí, těžko tedy za tento typ platiny nakupovat v supermarketu. Další vlastností je dělitelnost – aby mohly peníze být jednou stranou k prakticky jakémukoliv obchodu, je potřeba, aby byly libovolně dělitelné, a tedy mohly se obchodovat za jakékoliv množství jakékoliv komodity. Peněžní komodita musí rovněž být likvidní. Likvidita neznamená, že statek můžete rychle prodat - i dům můžete prodat prakticky okamžitě, pokud půjdete s cenou dostatečně nízko. Likvidní statek můžete ale prodat rychle za cenu, kterou nelze zvýšit časově náročným "hledáním nejlepší ceny". A nakonec je důležité, aby šlo jednoduše rozpoznat, zda skutečně jde o pravou komoditu a ne falzifikát. Z historie samozřejmě víme, že se ukázalo, že nejlepší peníze jsou zlato a stříbro. V různých etapách vývoje a v různých situacích se ovšem používaly i jiné komodity, například skot, zvířecí kůže, čaj, škeble, cukr, sůl, měď, rybářské háčky atp. V zajateckých táborech se jako peníze prosadil tabák, jak dokumentuje tento krásný článek od R. A. Radforda, který to zažil na vlastní kůži3).
Funkce peněz a kupní síla – časté omyly
Mnoho učebnic ekonomie vyjmenovává několik funkcí peněz, jako prostředek směny, účetní jednotka, měřítko hodnoty, uchovatel hodnoty atd. Ve skutečnosti se ale nejedná o další funkce, které existují navíc vedle funkce všeobecného prostředku směny. V definici „všeobecně přijímaný prostředek směny“ už jsou všechny tyto funkce zahrnuty. Peníze lze skladovat, a proto je lze směnit i v budoucnosti, takže proto jsou „uchovatelem hodnoty“; peníze se používají v prakticky každé směně, proto je lze brát jako „účetní jednotku“ atd.
Peníze navíc neměří ani neuchovávají hodnotu, která je, jak víme, subjektivní. Peníze ale neměří ani ceny. Peníze jsou společným jmenovatelem při vyjádření cen a správné je říct, že ceny jsou vyjádřeny v penězích. A nakonec: kupní síla je něco jiného než cena peněz. Kupní síla je schopnost peněz být vyměněny za nějaké množství jiného statku, zatímco cena je to určité množství onoho jiného statku.
Hodnota peněz
Peníze jsou zvláštním ekonomickým statkem a v jejich klasifikaci se ani rakušané úplně neshodnou. Böhm-Bawerk je považoval za výrobní statek, neboť se podílejí na výrobě spotřebních statků. Argumentoval, že sice nevstupují fyzicky přímo do žádného výrobku, ale to nákladní auta přemisťující kámen z lomů nebo distribuující výrobky z velkoskladů do prodejen také ne, a přesto málokdo pochybuje, že se jedná o kapitálové statky. Mises ale argumentoval, že mezi nákladním autem a penězi přesto je kvalitativní rozdíl: zatímco čím více máme náklaďáků, tím jsme bohatší, to samé ale neplatí pro peníze. Sice platí, že čím více peněz má jednotlivec, tím je bohatší, pro společnost jako celek to ale neplatí. Spotřební statky se spotřebovávají, což lidem přináší uspokojení. Výrobní statky se „spotřebují“ při výrobě spotřebních. Ale peníze se nikdy nespotřebují. Kolují navždy od jednoho k druhému a i když jejich existence je nezbytná pro fungující moderní ekonomiku, jakékoliv množství peněz je optimální4). Proto podle Misese i Rothbarda má smysl považovat peníze za zvláštní druh statku.
Peníze jsou tedy specifickým druhem statku. Platí pro ně stejná ekonomická analýza hodnoty jako pro ostatní statky, ale v případě peněz musíme jít dále. Ultimativně je hodnota nepeněžních statků daná a na poli ekonomie nelze dále vysvětlit. Proč někdo preferuje hokej před divadlem není otázka pro ekonoma. Nicméně penězům lidé nepřisuzují hodnotu kvůli nim samotným, ale kvůli statkům, které si za ně nakonec přejí pořídit. Kompletní vysvětlení toho, jak vzniká hodnota peněz tedy náleží do ekonomie.
Podívejme se, jak Mises dále analyzuje hodnotu ve svém díle Theory of Money and Credit. Hodnotu jakéhokoliv statku lze dělit na hodnotu užití (use value) a směnnou hodnotu (exchange value), viz výše. Hodnota je dále potom objektivní nebo subjektivní. Máme tedy čtyři možné kombinace.
Objektivní hodnota užití spočívá v tom, na co lze objektivně nějakou věc využít. Z prasete lze získat jitrnice, ze semínek lze objektivně vypěstovat jahody. Ovšem i zde je objektivní hodnota v jistém smyslu subjektivní, neboť je podstatné, co daný jednající člověk o té věci ví. Pokud nebude vědět, že ropu se dá využít na výrobu léků, tak pro něj ropa nemá na tento účel objektivní hodnotu. Subjektivní hodnota užití potom spočívá v tom, nakolik si člověk cení objektivní hodnoty oné věci. Pro milovníka masa tedy bude mít prase pravděpodobně větší užitnou hodnotu než semínka, pro vegetariána naopak.
Objektivní směnná hodnota je odvozena z toho, že danou věc lze směnit. Na trhu lze směnit prase za mnoho kilogramů semínek. Objektivní směnné hodnotě se také říká kupní síla. Subjektivní směnná hodnota je odvislá od toho, jak člověk dokáže odhadnout objektivní směnnou hodnotu. Celkový hodnotový žebříček potom ovlivňují dohromady subjektivní užitná hodnota a subjektivní směnná hodnota. Pokud tedy vegetarián správně odhadne objektivní směnnou hodnotu prasete, pravděpodobně bude na jeho hodnotovém žebříčku prase výše než několik málo semínek jahod. Proto válečný zajatec bude mít cigarety vysoko na svém žebříčku, i když je sám nekuřák.
Pro všechny statky kromě peněz je subjektivní užitná hodnota v ekonomii externě daná a dále ji neanalyzujeme. Je taková, jaká je. Peníze ale žádnou objektivní ani subjektivní užitnou hodnotu nemají, mají jen objektivní a subjektivní směnnou hodnotu (pokud abstrahujeme od použití peněžní komodity na nepeněžní účely jako například zlato ve výrobě elektroniky).
Vysvětlit objektivní užitnou hodnotu například pšenice je úkolem pro přírodní vědy. Subjektivní užitnou hodnotu nepeněžních statků může vysvětlit psychologie. Směnnou hodnotu, objektivní i subjektivní, všech statků vysvětluje ekonomie, ale u nepeněžních statků ji nakonec odvozuje od užitné hodnoty. Jak jsme si ale řekli, peníze užitnou hodnotu nemají a z pohledu člověka mají peníze jen subjektivní směnnou hodnotu. A vysvětlit, odkud se bere, je opět úkolem pro ekonomii5).
Vezměme si příklad, kdy farmář Alois prodá deset litrů svého mléka za 100 korun. Ze standardní teorie hodnoty vyplývá, že je to proto, že 100 korun má výše na svém žebříčku hodnot než 10 litrů mléka. To platí i pro peníze, ale zde se nemůžeme zastavit. Proč má 100 korun výše, když je nemůže sníst ani jinak spotřebovat? Dejme tomu, že situace je na trhu taková, že 100 korun může vyměnit za slepici, která je výše na jeho žebříčku hodnot než posledních 10 litrů mléka. Neboli objektivní směnná hodnota 100 korun je taková, že za ně lze pořídit jednu slepici. Jak ale Alois ví, že za 100 korun lze získat slepici?
Obvinění z argumentace v kruhu a Misesovo řešení, regresní teorém
Alois stokoruně přisuzuje subjektivní směnnou hodnotu, protože ví, že její objektivní směnná hodnota je schopnost pořídit slepici. Zde se ale zdá, že se pohybujeme v kruhu. Objektivní směnná hodnota (Alois udělá obchod s mlékem za peníze) závisí na subjektivní směnné hodnotě a ta zase zpátky na objektivní směnné hodnotě (100 korun pořídí slepici). Vypadá to, že kupní sílu peněz (objektivní směnnou hodnotu) vysvětlujeme poukazem na kupní sílu peněz. Proto si ekonomové tehdejší doby (konec 19. století) mysleli, že mezní teorie užitku je úžasná pro barter a pro teorii relativních cen, ale ne pro peníze a absolutní výši cen. Pro peníze bylo údajně třeba jiných nástrojů.
Mises ale přinesl řešení tohoto problému. Hodnocení totiž probíhá v různém čase. Alois dnes prodá mléko za 100 korun, neboť se domnívá, že zítra za ně bude moci koupit slepici. Z čeho tak usuzuje? Z toho, že včera viděl, že Bedřich slepici za 100 korun koupil (nebo ji včera koupil sám Alois, to není podstatné). Neboli dnešní kupní síla (dnešní objektivní směnná hodnota) závisí na očekávání budoucí kupní síly (subjektivní směnná hodnota), což zase závisí na pozorované kupní síle v minulosti (minulá objektivní směnná hodnota).
To ale představuje další problém: pokud dnešní kupní síla závisí na včerejší, ta zase na předvčerejší, kde se to zastaví? Nejde o nekonečnou regresi? Mises ale přišel s tím, že regrese není nekonečná, neboť se zastaví v momentě, kdy peněžní komodita byla poprvé použita v nepřímé směně. Dokud bylo zlato jen zlatem a používalo se na ozdoby, mělo svou relativní cenu vůči ostatním stakům jako jakýkoliv jiný spotřební statek. V momentě, kdy se poprvé použilo na nepřímou směnu, vycházelo se z užitné hodnoty zlata, ne směnné. Postupně se směnná hodnota zvyšovala až tak, že užitnou hodnotu výrazně převýšila.
Této argumentaci se říká regresní teorém a platí pro všechny peníze, i papírové. Protože je třeba si uvědomit, že papírové peníze kdysi byly poukázkami na zlato a až po mnoha desítkách let se úplně oddělily od zlatého podkladu. Kdyby se státy pokusily zlato jako peníze zrušit a místo něj nabídnout papírové peníze „na zelené louce“, neuspěly by ze dvou důvodů. Za prvé by samozřejmě vyvolaly značnou nedůvěru obyvatel v něco nového, co nemá žádnou pozorovatelnou vnitřní hodnotu. Proto odluka peněz od zlatého standardu probíhala salámovou metodou, československé bankovky ještě poměrně nedávno obsahovaly větu „Bankovky jsou kryté zlatem a dalšími aktivy Státní banky československé“ a ještě dnešní anglické libry mají větu „I promise to pay the bearer on demand the sum of 10 pounds“, i když vám za ně zase dají maximálně tak dvě pětilibrové ale jinak úplně stejné bankovky. Za druhé by ale měly problém i za předpokladu totální důvěry lidí v nové papírové peníze: neexistoval by žádný počáteční bod. I když by si lidé ještě pamatovali, že auto stojí desetinásobek toho co motorka, nevěděli by, zda má stát auto 100 000 nových korun a motorka 10 000, nebo má být auto za desetikorunu a motorka za kačku.
Vidíme tedy, že peníze vznikají na trhu, což platí i pro naše papírové peníze, které jsou dnes do značné míry ovládané státem. Hayek proto řekl, že peníze jsou produktem lidského jednání, ne lidského plánu. Podobně jako jazyky vytvořili lidé, ale žádný člověk ani nějaká malá skupina lidí na ně neměli monopol a umělé jazyky neuspěly (viz esperanto). Nebo pěšinu v lese : tu vyšlapou lidé, ale neexistuje žádný plán, podle kterého byla vyšlapána. Prostě první člověk šel divočinou a prosekal si tu nejjednodušší cestu. Další člověk už měl situaci ulehčenou a vyšlapal jí dále. V průběhu doby se ale pěšina může měnit, pokud někde vyroste mohutný strom nebo se zřítí kus skály atp.
S penězi je to podobné. V době, kdy peníze ještě nejsou na světě, nemůže Alois přijít za Bedřichem a nabídnout mu za jeho slepici škeble. Bedřich samozřejmě namítne, že škeble mu jsou k ničemu. A když se ho Alois pokusí přesvědčit, ať je přijme, protože študovaní ekonomové mají skvělou teorii a podle ní škeble bude moci dále vyměnit za sekyru, Bedřich si samozřejmě zaťuká na čelo a řekne svým dětem, ať se Aloisovi vyhýbají. Škeble prostě v tento moment ještě nejsou peníze. Mohou se jimi stát tehdy, pokud je nejdřív někdo poptává kvůli jejich užitné hodnotě.
Peníze v užším smyslu, penežní substituty, fiat money a fiduciary media
Penězům, tak jak jsme je zatím popisovali, Mises říká „peníze v užším smyslu“, v angličtině „money in the narrow sense“ nebo také „money proper“. Peníze v užším smyslu mohou být buď komoditní peníze, například ono samotné fyzické zlato, nebo (jako v dnešní době) to jsou papírové bankovky. V reálném životě je často nepraktické používat skutečné peníze, ať už kvůli riziku krádeže nebo kvůli transakčním nákladům na skladování nebo často složitému fyzickému přesunu peněz z místa na místo. Proto se objevily takzvané peněžní substituty, což jsou poukázky na peníze v užším smyslu, například na zlato. Tak vznikly i bankovky. Člověk si mohl uložit své zlato do banky, která se specializovala na jeho úschovu a měla na to patřičné vybavení, bezpečné sejfy, ochranku a podobně. Na uložené zlato banka vystavila potvrzení – bankovku. Takové bankovky byly považovány za dokonale bezpečné poukázky na zlato, které mohlo být proti nim vydáno na požádání. V praxi se ale bankovky používaly místo zlata a neustále kolovaly, aniž by docházelo ke zpětné výměně za zlato. Proto mezi nimi a zlatem (penězi v užším smyslu) nebyl z ekonomického hlediska žádný rozdíl a samotné bankovky plnily ekonomickou roli peněz. Proto termín „peníze v širším smyslu“ označuje jak samotné peníze (peníze v užším smyslu), tak i peněžní substituty.
V dnešním systému plní roli peněžních substitutů například bankovní účty, které nemají žádnou fyzickou formu, ale používají se jako poukázky na peníze v užším smyslu, kterými jsou bankovky vydané státní centrální bankou.
Na závěr si ještě definujme dva používané termíny, které nám připraví půdu na příští téma bankovnictví. Je rozdíl mezi „fiat money“ a „fiduciary media“. Český překlad se nezdá být konzistentní, pro naše účely budeme fiat money překládat jako papírové peníze a fiduciary media jako nekryté peníze nebo nekryté peněžní substituty nebo nekryté peněžní poukázky, většinou ale budeme používat anglický termín.
Fiduciary media jsou peněžními substituty, patří tedy mezi peníze v širším smyslu. Jsou to ale jen takové peněžní subsituty, které nejsou kryty penězi v užším smyslu. V praxi u jednotlivé bankovky samozřejmě nelze rozeznat, zda právě tato je krytá, nebo není, ale v součtu to zjistit lze. Pokud si všichni zákazníci banky u ní uloží 100 kilogramů zlata, ale banka oproti tomuto zlatu vydá bankovky v nominální hodnotě 150 kilogramů zlata, tak vytvořila fiduciary media v hodnotě 50 kilogramů zlata. Podobně v našem současném systému, pokud si uložím u své banky 1000 korun a banka 100 korun nechá na svých rezervách pro případ, že bych si je šel zase vybrat, a 900 korun poskytne dál jako úvěr, který připíše někomu jinému na účet, vytvořila právě 900 korun fiduciary media. Fiduciary media mohou existovat jak na zlatém tak na papírovém standardu. Jak později uvidíme, mají klíčovou roli při vzniku hospodářských cyklů.
Fiat money je oproti tomu termín označující peníze v užším smyslu. Fiat money je standard papírových peněz, tak jak ho známe dnes. Fiat money nejsou poukázky na žádné jiné peníze, fiat money jsou těmi samotnými penězi. Zatímco ale z komoditních peněz dělá peníze právě ta komodita, z fiat money dělá peníze něčí razítko. Na zlatém standardu bylo penězi zlato, lhostejno odkud se vzalo, jestli bylo upravené do tvaru mince s vyraženým razítkem nebo jestli ho člověk sám surové vykopal ze země. Penězi byl ten chemický prvek Au. Naproti tomu u fiat money ona komodita není podstatná, z papíru dělá peníze nařízení a razítko6). Přesto mějme na paměti, že i pro fiat money platí výše uvedené zákony hodnoty odvozené obecně pro peníze a že i fiat money musejí lidé dobrovolně přijmout pro své denodenní transakce, jinak o status peněz přijdou.
Dělení peněz je možno jednoduše znázornit pomocí tohoto obrázku:
1) Murray Rothbard, What Has the Government Done to Our Money?, Ludwig von Mises Institute, 1980, strana 12
2) Ludwig von Mises, Economic Calculation in the Socialist Commonwealth, Ludwig von Mises Institute, 1990
3) R. A. Radford, The Economic Organization of a P.O.W. Camp, Economia, vol. 12, 1945
4) Murray Rothbard, Mystery of Banking, druhe vydání, Ludwig von Mises Institute, 2008, strana 45
5) Ludwig von Mises, Theory of Money and Credit, Yale University Press, 1953, strana 98
6) Ludwig von Mises, Theory of Money and Credit, Yale University Press, 1953, strana 62