05. Pracovní jednotka a mzdová jednotka
Nyní se dostáváme ke krátké kapitole, kterou Keynes nazval „Volba jednotek.“ Ta má slabých devět stránek, ale její důkladná analýza se bohatě vyplatí, protože na ní si můžeme velmi názorně ilustrovat nekonzistenci v myšlenkách stejně jako vágnost, posunování smyslu a rozpory v konceptech, jenž jsou prohlašovány za základní.Kapitola začíná poukazem na to, že jednotky, se kterými ekonomové obvykle pracují, jsou neuspokojivé. Keynes to znázorňuje na „konceptu národního příjmu, reálné zásoby kapitálu a obecné cenové úrovně“ (str. 37). Národní příjem, jak ho definovali například Alfréd Marshall a A. C. Pigou, má být měřítkem „objemu současného výstupu nebo reálného příjmu a nikoliv peněžní hodnoty výstupu a monetárního příjmu“ (str. 38). Na tomto základě, pokračuje Keynes, byl učiněn pokus založit „kvantitativní vědu.“ Ale existuje „vážná námitka proti definici s tímto záměrem a totiž ta, že výstupy zboží a služeb v celé komunitě jsou nehomogenním komplexem který je striktně řečeno neměřitelný, s výjimkou zvláštních případů, kdy jsou například předměty jednoho výstupu obsaženy ve stejných poměrech v jiném výstupu.“
Tato námitka proti pokusům změřit národní příjem v „reálných“ jednotkách je zcela platná. Stejně tak další Keynesova námitka proti Pigouovu pokusu vypořádat se s faktory zastarávání. Jak Keynes poukazuje, když Pigou provádí odečty zastarávání, tak pokud nedošlo k žádné změně ve fyzickém množství továren a jejich vybavení, které zkoumá, dochází ve skutečnosti „ke skrytému zavádění změny v hodnotách“ (str. 39, Keynesova kurzíva). Keynes pokračuje s dalšími námitkami, že Pigou nemůže v reálných jednotkách „ocenit nové vybavení oproti starému, pokud nastala změna technologie a tato vybavení nejsou identická.“ A vyvozuje z toho, že Pigouův cíl „ nalézt správný a patřičný koncept pro ekonomickou analýzu… dokud nebude přijat přiměřený systém jednotek a tyto nebudou precizně definovány, je nesplnitelným úkolem.“ Dodává ještě, že pokusy srovnávat „reálné“ výstupy nehomogenních komodit nebo vybavení představuje „hlavolam, o němž se dá s jistotou říci, že nemá řešení.“
Kritika „kvantitativní neurčitelnosti“ (str. 39) takových konceptů jako „národní příjem“ a „obecná cenová hladina“ musí být akceptována jako zcela správná. Keynes dokonce parafrázuje von Misesovu poznámku, že tyto koncepty nenáleží do ekonomické teorie, ale pouze „do podoboru historické a statistické deskripce… kde naprostá přesnost … není ani obvyklá ani nezbytná“:
„Tvrzení, že dnešní výstupy jsou větší, ale cenová hladina je menší než byla před deseti lety je stejného charakteru jako tvrzení, že královna Alžběta byla lepší královnou ale méně šťastnou ženou než královna Viktorie – není to tvrzení nesmyslné či zcela nezajímavé, ale je naprosto nevhodné jako základ pro diferenciální počet. Naše přesnost by byla směšnou přesností, kdybychom se snažili používat takové vágní a nekvantitativní koncepty jako základ kvantitativní analýzy“ (str. 40).
Poté, co Keynes napsal tuto velmi přiléhavou kritiku, se ovšem dopouští zcela nepochopitelné věci. Když nám zopakoval, že nelze sčítat nehomogenní komodity a nehomogenní kapitálové vybavení a dostat jakýkoliv smysluplný výsledek v „reálných“ jednotkách (a ne pouze v jednotkách peněžní hodnoty) tak vyslovuje předpoklad, že můžeme sčítat nehomogenní práci a dostat smysluplný výsledek v „reálných“ „pracovních jednotkách.“
Většině lidí by snad na první pohled mělo být jasné, že práce různých zaměstnanců je nejen stejně nehomogenní jako komodity nebo kapitálové vybavení, ale její odlišnost je ještě nekonečněkrát větší. Je evidentní, že nelze sečíst tunu cementu a tunu zlatých hodinek a dostat jakýkoliv jiný smysluplný výsledek než je součet hmotností, který nemá žádný ekonomický význam. Je samozřejmě možné sečíst miliony bušlů obilí téže obchodní kvality či miliony liber bavlny téže kvality a získat výsledek, který má ekonomický význam.
Pokud ovšem budeme sčítat „pracovní jednotky“ v „reálném“ vyjádření, tak jaký máme společný standard měření? Jak sečteme hodinu práce špičkového chirurga s hodinou práce prodavačky v supermarketu? Jak sečteme hodinu houslové hry Yehudi Menuhina s hodinou práce zedníka? Pokud bychom se snažili být striktně přesní, tak ani jedna hodina práce zedníka se v „reálném“ vyjádření nikdy nerovná jiné hodině práce téhož zedníka nebo hodině práce kteréhokoliv jiného zedníka. Musíme brát v úvahu rozdíly v rychlosti, přesnosti, zručnosti, únavě, náladě atd. atd.
O žádný z těchto problémů nejeví Keynes ani ten nejmenší zájem. Dobře si vědom toho, co napsal o několik odstavců nazpět o „směšné přesnosti“ při sčítání nehomogenních komodit v reálných jednotkách, píše:
„Při pojednání o teorii zaměstnanosti tudíž navrhuji užívat dvou základních kvantitativních jednotek, jmenovitě velikost peněžní hodnoty a velikost zaměstnanosti. První je homogenní a druhá tak může být počítána. Jelikož různé druhy práce a placené výpomoci se těší více méně fixním relativním ohodnocením, objem zaměstnanosti může být příhodně definován pro náš účel tím, že si vezmeme hodinu obyčejné práce jako jednotku a hodiny specializované práce budeme vážit úměrně jejich ohodnocení; i.e. hodina specializované práce odměněná dvojnásobkem obvyklé sazby se bude počítat jako dvě jednotky.“ (Moje kurzíva, str. 41.)
To, že prominentní ekonom byl schopen napsat takový odstavec a použít takový koncept v roce 1936 se zdá neuvěřitelné. Je to totiž stejný koncept, jaký použil Karel Marx ve své pracovní teorii hodnoty v „Das Kapital“ roku 1867. Tento koncept byl zcela rozdrcen Böhm-Bawerkem v roce 1896.
Marx připisoval veškerou hodnotu komodit práci do nich vtělené. Na otázku, co myslí prací a jak jí měří, odpovědělm že jde o „jednoduchou průměrnou práci“:
„Složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Zkušenost ukazuje, že tato redukce neustále probíhá. Ať je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce.“[1]
Böhm-Bawerk se vysmál této pasáži ve svém Karl Marx and Close of His System, (anglické vydání, 1898, str. 162):
„Stejnou argumentací by šlo obhájit i tvrzení, že hmotnost materiálu v komoditách je principem a měřítkem směnné hodnoty – že se komodity směňují v poměrech k hmotnosti materiálu do nich vtělené. Deset liber materiálu v jedné komoditě se vyměňuje proti deseti librám materiálu v jiné komoditě. A kdyby se objevila přirozená námitka, že to není pravda, protože deset liber zlata se nevyměňuje za deset liber železa, ale za 40 000 liber železa nebo za ještě větší množství uhlí, tak bychom mohli v Marxově duchu odpovědět, že je to hmotnost společensky průměrného materiálu, co ovlivňuje formování hodnoty a slouží jako společné měřítko. Nákladnější materiály o speciálních vlastnostech se počítají jako umocněné či spíše znásobené běžné materiály, takže menší množství vzácného materiálu se rovná většímu množství běžného materiálu. Zkušenost ukazuje, že tato redukce neustále probíhá. Komodita může být zhotovena z těch nejvzácnějších materiálů; její hodnota jí činí rovnou komoditám zhotoveným z běžnějších materiálů a představuje tedy sama jen určité množství běžného materiálu.“
Keynesův „objem zaměstnanosti“ vyjádřený v „pracovních jednotkách“ je nemožné změřit fyzikálně nebo „reálně“ stejně, jako Marxovo „množství práce.“
„Věřím“, píše Keynes, „že se můžeme vyhnout zbytečným komplikacím pokud se striktně omezíme jen na dvě jednotky, peníze a práci, když budeme pojednávat o chování ekonomického systému jako celku“ (str. 43). A právě tyto údajně nezávislé jednotky množství, jmenovitě „množství peněžní hodnoty“ a „objem zaměstnanosti“ jsou obojí pouhými peněžními kvantitami. Pokud je propuštěno deset pracovníků, kteří pracují za $8 na den a najati jsou dva specialisté s platem $40 na den, tak podle Keynesovy metody nedošlo k žádné změně v objemu zaměstnanosti. Keynesův „objem zaměstnanosti“ není objemem zaměstnanosti. Je to objem peněz, které dostanou ti, kteří jsou zaměstnaní.[2]
Tato interpretace je potvrzena veškerými argumenty, které Keynes snáší na obranu svojí takzvané „pracovní jednotky.“ Píše například:
„Tento předpoklad homogennosti nabídky práce není narušen očividným faktem velkých rozdílů ve specializaci a schopnostech jednotlivých pracovníků a jejich použitelnosti pro různá povolání. Jelikož odměňování pracovníků je úměrné jejich produktivitě, rozdíly jsou odstraněny tím, že budeme uvažovat, že každý jednotlivec přispívá k objemu práce úměrně svojí odměně.“ (str. 41-42, moje kurzíva)
Pokud by tyto pozoruhodné předpoklady byly platné, měli bychom stejné oprávnění předpokládat homogenitu ve fyzické nabídce zboží a služeb. Pokud je tržní cena každého předmětu či služby úměrná jeho hodnotě, „jsou rozdíly odstraněny tím“, že budeme uvažovat, že každá komodita nebo služba přispívá k celkové fyzické nabídce úměrně svojí ceně!
Mohli bychom sledovat Keynese dále zákrutami jeho logických kliček, kterými se snaží obhájit svůj koncept „pracovní jednotky.“ To by ale bylo již nadbytečné a únavné. Holou pravdou je, že Keynesův koncept „pracovní jednotky“ je otevřen nejen všem námitkám, které vznesl a zopakoval on sám o nemožnosti kvantitativního měření národních příjmů nebo cenových hladin, ale i námitkám daleko závažnějším a podstatnějším. Zkrátka se dostal z deště pod okap, když odmítl koncepty s omezenou použitelností a přijal koncept, který je pro jakýkoliv účel zcela bezcenný. Když nám svými slovy vysvětlil, proč takové věci jako „čistý reálný výstup a obecná cenová úroveň… jsou naprosto nevhodné jako základ pro diferenciální počet,“ mechanicky aplikuje algebraické symboly a diferenciální počet na svůj zcela chybný koncept objemu zaměstnanosti.
Kapitola končí několika matematickými rovnicemi, které mají znázorňovat, jak jsou některé z těchto špatně definovaných „kvantit“ „funkcemi“ jiných. Tyto rovnice mohou sloužit jen jako dobrý příklad „směšné přesnosti“ a nepatřičné a bezcenné aplikace matematiky na ekonomickou analýzu.
Pozn.:
1) Karel Marx, Kapitál (Everymanovo vydání), I, 13-14.
2) Srov. Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare, str. 393. Také Frank H. Knight, The Canadian Journal of Economics and Political Science, únor, 1937, str. 115: „Co si může kdokoliv myslet, že znamená fyzická jednotka práce? Přesto od začátku až do konce pan Keynes pojednává o práci jako o homogenní kapalině s uniformní cenou za jednotku.“