10. Sklon ke spotřebě II
1. Důvody k neutráceníPo první kapitole o osmnácti stranách „Sklon ke spotřebě: I. Objektivní faktory,“ nám Keynes nabízí kapitolu o pouhých pěti stranách „Sklon ke spotřebě: II. Subjektivní faktory.“ Začíná prohlášením: „Obecně existuje osm hlavních motivů nebo cílů subjektivního charakteru, které vedou jednotlivce k tomu aby se zdrželi utracení svých příjmů“ (str. 107). Tento výčet si zde odcitujeme celý:
(i) Vytvořit si rezervy proti nepředvídaným událostem;
(ii) Zajistit se pro předvídatelný budoucí vztah mezi příjmy a potřebami jednotlivce či jeho rodiny který je odlišný od současného jako například ve stáří, vzdělání dětí nebo zajištění závislých členů rodiny;
(iii) Těšit se z úroku a zhodnocení, i.e. preferovat větší reálnou spotřebu později než menší spotřebu v současnosti.
(iv) Těšit se z postupně rostoucích výdajů, jelikož toto uspokojuje společný instinkt čekat v budoucnosti postupně se zvyšující životní standard spíše než naopak, i když schopnost užívat si ho může klesat;
(v) Těšit se z pocitu nezávislosti a moci podnikat věci, ačkoliv bez jasné představy o záměrech nebo konkrétním jednání;
(vi) Zajistit si masse de manæuvre pro provádění spekulativních obchodních záměrů
(vii) Zanechat po sobě majetek;
(viii) Uspokojovat čistou lakomost, i.e. Nerozumné, ale trvalé zábrany proti výdajům jako takovým (str. 107-108).
Ačkoliv na této konkrétní klasifikaci osobních motivů k úsporám není nic zásadně špatného, není na ní ani nic zásadně průlomového či názorného. Kdyby chtěl člověk být v některých případech tak specifický jako Keynes, tak by mohl vytvořit seznam o osmdesáti osmi položkách.
Udivující je ovšem to, že v tomto seznamu není explicitně zmíněn ten nejdůležitější důvod, proč se jednotlivci někdy zdrží výdajů, který se vztahuje k ekonomickému cyklu. Tím je očekávání, že ceny budou klesat, nebo že budou i nadále klesat; a že pokud kupující ještě nějakou dobu počkají, tak dostanou to, co chtějí, laciněji.
Dalo by se sice argumentovat, že toto je zahrnuté v Keynesově šestém důvodu. Ale stejně by se dalo i říct, že všechny důvody by mohly být shrnuty pod jediný široce popsaný motiv – vytvořit si rezervy pro budoucí požadavky či přiležitosti, ať už jsou jisté, pravděpodobné nebo jen možné.
Jinými slovy motivem je zajistit se jak na jistoty tak nejistoty budoucnosti – od nákupu zítřejší večeře nebo zaplacení nájmu příští měsíc po využití spekulativní příležitosti nebo zabezpečení rodiny pro případ smrti. Takové věci jako čistá lakomost, zdůrazňovaná Keynesem, mohou být v praktické analýze celkem bezpečně vypuštěny – za prvé, protože jen relativně málo lidí k něčemu takovému projevuje sklony a za druhé, protože relativní velikost dopadů takového jednání se pravděpodobně meziročně moc neliší.
Když už tu mluvíme o úsporách, je ještě jedna důležitá záležitost, kterou Keynes nikde nezmiňuje. Úspory lidí umožňují zavádět oklikovější metody produkce, takže se výrobní kapacity zvyšují a zvyšují se tím i budoucí příjmy (vyjádřené tokem zboží a služeb). Pravda, tohle dělají lidé v roli „výrobců“ podnikatelů a vedoucích korporací spíše než „spotřebitelů“; a Keynes zde uvádí pouze seznam motivů, které vedou „jednotlivce“ (uvažované pouze jako spotřebitele) „ke zdržení se utracení svých příjmů.“
Vynecháním tohoto produktivního motivu ale vynechává ty nejdůležitější důsledky, kvůli kterým je spoření tak zásadní pro celkový ekonomický růst a tak prospěšné společnosti jako celku. Kdybychom redukovali klasifikaci motivu ke spoření na dva nejzákladnější, tak bychom řekli, že to jsou (1) zajistit si rezervy pro budoucí potřeby z části současného příjmu (čisté úspory); a (2) umožnit oklikové metody výroby (kapitálové úspory) a tak zvyšovat budoucí příjem. Keynes projevuje téměř totální slepotu k tomuto druhému motivu a z ní pak plyne jeho podivný předsudek proti spoření.
Tento Keynesův předsudek se projevuje, navzdory Keynesově snaze vypadat nezaujatě, i v celkem banálních maličkostech.
„Těchto osm motivů můžeme nazvat motivy obezřetnosti, předvídavosti, kalkulace, pokroku, nezávislosti, podnikavosti, pýchy a lakomosti. Můžeme také vytvořit odpovídající seznam motivů pro spotřebu jako je požitek, velkorysost, okázalost, štědrost, krátkozrakost a extravagance“ (str. 108).
Může vypadat jako malicherné šťourání na to upozorňovat, ale zatímco Keynes vyjmenovává osm motivů pro spoření včetně pýchy a lakomosti, uvádí pouze šest motivů pro utrácení. Přitom by mohl velmi lehce seznam zaokrouhlit, kdyby k motivům pro utrácení dodal ještě nezodpovědnost a marnotratnost.
Keynes doplňuje seznam motivů pro individuální spoření ještě seznamem čtyř motivů pro institucionální šetření (které provádějí vlády nebo obchodní korporace). Tyto čtyři motivy jsou shrnuty pod názvy podnikavost, likvidita, zlepšení a finanční prozíravost. S těmito motivy zachází Keynes úsečně a pohrdavě a poznamenává, že je téměř jisté, že jsou nadměrné.
2. Obavy z šetrnosti
V druhé části kapitoly o subjektivních faktorech ve sklonu ke spotřebě Keynes detailněji vysvětluje důvody pro svoje obavy ze šetrnosti. My ale raději začneme od jeho závěru než od jeho důvodů:
„Čím ctnostnějšími jsme, čím odhodlaněji šetříme, čím jsme tvrdohlavěji ortodoxnějšími v našich národních i osobních finančních záležitostech, tím více naše příjmy poklesnou když úrokové sazby vzrostou relativně k mezní efektivitě kapitálu. Tvrdohlavé šetření může přinést pouze trest bez odměny. Jelikož výsledky jsou nevyhnutelné“ (str. 111).
Keynes zde mluví o úrokových mírách a anticipuje tak jeden ze svých pozdějších argumentů, který detailněji probereme v dalších kapitolách. Jelikož tento argument hraje v jeho teorii i doporučeních pro ekonomickou politiku tak důležitou roli, krátký komentář na tomto místě bude žádoucí.
„Vliv změn v úrokových mírách na množství, které bude skutečně uspořeno, má prvořadý význam, ale funguje v opačném směru, než jak se obvykle předpokládá. Protože když vidina vyšších budoucích příjmů z vyšších úrokových měr má za účinek snížení sklonu ke spotřebě, tak si můžeme být jistí, že zvýšení úrokových sazeb sníží objem skutečně realizovaných úspor. Agregátní úspory jsou totiž určeny agregátními investicemi; vzestup úrokových měr (pokud není doprovázen odpovídající změnou v poptávkové křivce po investicích) povede ke snížení množství investic; tudíž vzestup úrokových měr musí mít za následek snížení příjmů na úroveň, na které jsou úspory sníženy ve stejném rozsahu jako investice (str. 110). [Keynes pokračuje dále k závěru že] úspory a utrácení poklesnou“ (str. 111).
Je úžasné, kolik chyb a převrácených kauzalit dokáže Keynes nakupit v tak malém prostoru a kolik chyb je, stejně jako v sadě ruských matrjošek, ukryto uvnitř dalších chyb.
Růst úrokové míry, argumentuje Keynes, nepovede ke zvýšení objemu úspor ale ke snížení. Proč? Protože ačkoliv vyšší úrokové míry mohou podpořit šetření, odrazují od půjčování si. Pravda. Totéž lze říci nejen o ceně půjčitelných fondů ale o jakékoliv jiné ceně. Vyšší cena jakékoliv komodity sníží poptávané množství pokud nebude poptávka také vyšší. Ale může to být přesně z toho důvodu, že se poptávka po komoditě zvýšila, že se zvýšila i její cena. Tudíž vyšší cena nezpůsobí snížení poptávaného množství přesně z toho důvodu, že je to zvýšení poptávky, co vedlo ke zvýšení ceny.
Tytéž důvody lze aplikovat i na úrokové míry, což je jiný název pro cenu půjčitelných fondů. Vzestup nebo pokles ceny na každém konkurenčním trhu je něčím způsoben. Když není cena arbitrárně úředně stanovována bez ohledu na nabídku a poptávku, je její změna způsobena právě změnou v nabídce či poptávce. Pokud byl vzestup úrokových měr způsoben růstem „poptávkové křivky po investicích“ (což Keynes mimochodem ve své závorce připouští jako možné), je vzestup úrokových měr prostým přizpůsobením vyšší poptávce a nezpůsobí, že bude požadováno méně půjčitelných fondů než před tím. A jelikož tento vzestup úrokových měr může podpořit lidi, aby šetřili a půjčovali, je přesně tím, co je zapotřebí k vytvoření více půjčitelných fondů, které by uspokojily zvýšenou poptávku.
Ve výše citovaném odstavci je dobře patrný Keynesův omyl (táhnoucí se celou Obecnou teorií), že zvažuje dopad pohybu úrokových sazeb pouze na dlužníky a nikoliv na věřitele; účinek mzdových sazeb pouze na příjmy pracovníků a nikoliv na náklady podnikatelů. Je to tato záměrná slepota k dvoustrannosti každé transakce – tato koncentrace na podněty k půjčování si a zanedbáváni podnětů k poskytování půjček, k podnětům působícím na kupujícího a nikoliv na prodávajícího, na spotřebitele a nikoliv na výrobce, jeho ohromný povyk kolem sklonu ke spotřebě zatímco sklon k práci je považován za daný či je docela zapomenut – tato jednooká vize, z níž se zrodila keynesiánská „revoluce.“
Přirozené důsledy filosofie keynesiánské ekonomiky dobře zobrazil Patrick Barrington ve své básni v Punchi:[1]
I Want to be a Consumer
„And what do you mean to be?“
The kind old Bishop said
As he took the boy on his ample knee
And patted his curly head.
„We should all of us choose a calling
To help Society’s plan;
Then what do you mean to be, may boy,
When you grow to be a man?“
„I want to be a Consumer,“
The bright-haired lad replied
As he gazed upon the Bishop’s face
In innocence open-eyed.
„I’ve never had aims of a selfish sort,
For that, as I know, is wrong.
I want to be a Consumer, Sir,
And help the world along.
„I want to be a Consumer
And work both night and day,
For that is the thing that’s needed most,
I’ve heard Economists say,
I won’t just be a Producer,
Like Bobby and James and John;
I want to be a Consumer, Sir,
And help the nation on.“
„But what do you want to be?“
The Bishop said again,
„For we all of us have to work,“ said he,
„As must, I think, be plain
Are you thinking of studying medicine
Or taking Bar exam?“
„Why, no!“ the bright-haired lad replied
As helped himself to jam.
„I want to be a Consumer
And live in a useful way;
For that is the thing that’s needed most,
I’ve heard Economists say.
There are too many people working
And too many things are made.
I want to be a Consumer, Sir,
And help to further Trade.
„I want to be a Consumer
And do my duty well;
For that is the thing that’s needed most,
I’ve heard Economists tell.
I’ve made up my mind,“ the lad was heard,
As he lit a cigar, to say;
„I want to be a Consumer, Sir,
And I want to begin today.“
Pozn.:
1)Vydání 25. duben 1934. Přetištěno se svolením Punche, Londýn.