Ludwig von Mises Institut

Praktik politik

Mises.cz: 21. května 2013, Dominik Stroukal

Křivka růstu HDP klesá pod horizontální osu, státní dluh z výšky tu samou osu už ani nevidí a nůžky..! Nůžky se nalevo rozevírají a napravo stříhají a odstřihávají. Teorie přestávají platit. Je třeba jednat. Teorie nic nevyřeší, teď je třeba praktických řešení. Potřebujeme politika praktika, který odhodí ekonomické poučky a konečně něco udělá. Pro lidi.

Problémů s politiky je jako politiků samotných. Dnes již nikdo, kdo se chce vážně zabývat politikou, nemůže opomenout poznání, že i politik je člověk maximalizující svůj vlastní užitek. Už víme, že politici jsou lidé jako my všichni (a jak dlouho nám tohle zjištění trvalo!). Snad čím dál více lidem začíná být jasné, že politici nemají žádné mystické schopnosti. Ale vzhledem k tomu, kolik těchto schopností jim bylo po věky přisuzováno, je pochopitelné, že boj za demytizaci politiků ještě neskončil a jen tak neskončí.

Jedním z těchto mýtů je představa, že v určité situaci přestávají teorie platit a spasení přijde v podobě politika praktika, jenž se nebojí neortodoxních řešení, nedá na zaprášené poučky a ukončí strasti svého lidu okamžitě.

Tento fenomén má rozměr, který stojí za bližší prozkoumání – praktičnost vs. teorie. Zásadním rozdílem mezi politikem a ekonomem zdá se být ten, že zatímco ekonom je teoretik, politik je vykonavatelem těchto teorií. Případně je ekonom teoretikem vykonané praxe.

Politici tvrdí, že je teorie nezajímá, že potřebují praktické výsledky. Že zatímco teoretici teoreticky tlachají, někdo se snaží zachraňovat svět. Prakticky. A že se jim to někdy daří, ale často ne (protože muselo dojít ke koaličnímu kompromisu a výsledné parametry nebyly ideální apod.). Tvrdí, že teorie je nezajímá, lidé potřebují blaho a potřebují ho hned. Teorii nepotřebují a nedělají.

Avšak nic nemůže být více vzdálené realitě. Cožpak politik, který žádá vytvoření ministerstva veřejných prací, nestaví svůj požadavek na nějaké teorii? Není tento požadavek vystavěn na teorii, která říká, že zvýšení množství veřejných prací bude stát X a zaměstná L lidí, přičemž stát ušetří Y, případně prodělá Z, ale přinese M lidem blahobyt jistě vyšší než je Z? A dlouhodobé účinky budou taktéž pozitivní?

Jak jinak může praktik politik obhajovat svou politiku než teorií, na které ji založil?

Nemůže. Ať se snaží sebevíc, stejně jen teoreticky hledá kauzální vztahy mezi jednotlivými jevy, připisuje jim pravděpodobnosti, váhy, ceny… A každá teorie stojí na předpokladech a kauzálních vztazích, případně na logické posloupnosti. A chybné teorie lze vyvrátit.

Jak je ale možné, že někdy si veřejnost žádá „praktiky“ a jindy politiky vyzbrojené či podporované teorií? Proč jednou chceme vyvracet teorie a jindy stejné teorie s potleskem vítáme? To se zdá být jednoduché.

Jsou doby dobré a doby zlé. V dobách dobrých hledíme směrem k politikům s přimhouřenýma očima. A ještě trochu skrze prsty. Některé adorujeme, jiní se nesnáší, a tak se na ně snáší. Snad je tento stav přirozený, alespoň do té míry, do které je i doba dobrá přirozenou. Politik hlásající masivní navýšení přerozdělování či nové a nové regulace je přinejlepším podroben pesimisitckým otázkám, někdy je i onálepkováván hvězdami a přebarvován na rudo. A alespoň ne snad nevýznamné části populace je zjevné, že politik „si nahrabává“, „drží se koryta“, krade a lže. Jeho teorie mohou být chybné. Zkusit je nás může bolet.

V dobách zlých je vše zapomenuto. Nyní je politik tím, kdo nás může zachránit. Kdo jiný? Masivní přerozdělování je cestou ven, odpovědí na krizi, a nové a nové regulace jsou odpovědí těm, kteří ji způsobili nebo se na ni alespoň chtějí přiživovat. Sice si politik „nahrabává“ a „drží se koryta“, ale aspoň se snaží. Krade, lže, ale něco se dělat musí! Jeho teorie mohou být chybné. Ale nezkusit je by nás mohlo bolet.

Politici jako by byli proticykličtí. Ekonomicky to dává smysl. Je-li dobře, nechceme riskovat a ztratit slunnou současnost politickými pokusy. Je-li špatně, ať zkusí cokoliv, horší už to být nemůže. A hlavně ať je to hned.

Doba zlá nepotřebuje ověřovat teorie. Potřebuje jednat. Doba zlá tak hraje do karet těm, kteří staví na špatných teoriích. A o to důležitější je ekonomie.

Postfordismus a teorie efektivnostn�ch mezd

Mises.cz: 20. května 2013, Hynek Řihák

Fordismus a postfordismus

Začneme citací profesora M. Sojky z jeho "Dějin ekonomických teorií": "Podle teorie efektivnostních mezd je příčinou relativně vysokých nepružných mezd a platů asymetrie informací spojená s velmi obtížnou a někdy neproveditelnou kontrolou kvalifikovaných pracovníků při výkonu pracovních činností využívajících nejmodernější technologie." [1]. Při výkladu tohoto přístupu se dle Sojky používá srovnání mezi tzv. fordistickým (industriálním) a postfordistickým (postindustriálním) modelem fungování firmy. Kdy fordistický model představoval situaci, kdy byli u montážních pásů zaměstnáváni pracující, jejichž kvalifikace byla velmi nízká, jejich práci šlo dobře monitorovat a normovat. Bylo snadné zjistit, kdo nepracuje dostatečně usilovně, kontrola kvality dokázala odhalit zmetky a určit jejich původce. V takové firmě bylo možné dle neoklasické teorie minimalizovat mzdové náklady a bylo snadné nahradit zaměstnance nezaměstnanými. Systém vyžadoval loajalitu středních řídících pracovníků, kterým bylo nutné vyplácet poměrně vysoké motivační mzdy [2].

"V postfordistickém modelu firmy se využívá moderních technologií a vysoce kvalifikovaných pracovníků, jejichž kvalifikace byla ve významné míře získána při pracovní činnosti v dané firmě… Rozhodující změna spočívá v tom, že v těchto firmách vzniká vysoká kvalifikace dlouhou dobu a je spojena se značnými náklady, zároveň však nejsou výsledky práce ani využívání pracovní doby výkonných pracovníků snadno monitorovatelné. Produktivita firmy je významně závislá na těchto pracovnících a jejich schopnostech týmové práce.". U těchto typů firem by si buď řídící pracovníci museli získávat a udržovat stejnou kvalifikaci jako podřízení výkonní pracovníci anebo je nutné platit efektivnostní mzdy, které mají svou výší motivovat ke kvalitní práci a k loajalitě k firmě. Snahou řídících pracovníků je též zájem na vzniku prostředí vzájemné důvěry a pocitu spravedlnosti. Vysoké motivační mzdy mají bránit zneužívání informací zaměstnanci v jejich prospěch a bránit odchodu kvalifikovaných zaměstnanců do jiných firem [3]. Efektivnostním motivačním mzdám na základě modelu ulejvání (a vlastně i spravedlnosti) se budeme věnovat níže. Některé z těchto rozborů budou platné i pro další modely efektivnostních mezd (model fluktuace a negativního výběru). Nyní se podíváme na rozdíl mezi fordistickým modelem firmy, o kterém psal profesor Sojka v minulém čase a posfordistickým modelem firmy, o němž psal tentýž v čase přítomném.

Úskalí rozlišení mezi fordismem a postfordismem

Montážní pásy (linky) byly v době H. Forda (ten je využíval pro výrobu svých žádaných automobilů) a v době následující a jsou používány i dnes. V dřívější době podobně jako dnes existovala také celá řada firem bez montážních pásů a i celá řada firem, která využívala kvalifikovanou práci a existovala celá řada kvalifikovaných profesí. Mnohé dnes již za příliš kvalifikované nepovažujeme. Mezi kvalifikovanými pracovníky minulosti bychom našli inženýry, projektanty, architekty, obsluhu parních strojů, řidiče prvních automobilů, elektrikáře, měřiče, geografy, obchodníky, účetní, novináře, soukromé učitele, kvalifikované dělníky textilního, strojního a jiného průmyslu, mistry, horníky, návrháře reklam, vědce apod. Dnes zastaralé a nepoužívané metody výroby a strojní zařízení byly svého času také nejmodernějšími technologiemi.

U některých profesí (třeba právě při výrobě fyzických předmětů na výrobní lince) šlo snadněji ověřit fyzicky kvalitu dané produkce, u jiných profesí to i tehdy bylo obtížné, přesto všechny profese musely projít testem výkazu zisků a ztrát na trhu, který poměrně lehce ověřil (ověří), zda je odváděná práce dobrá anebo špatná či neužitečná. Ostatně pro spotřebitele je především důležitý subjektivní přínos daného výrobku anebo služby k jeho meznímu užitku, což je věc, která je především v prvé řadě otázkou duševní a nikoliv otázkou fyzických - tj. změřitelných - parametrů nějakého výrobku. Fyzické parametry jsou odvislé od subjektivně vnímaného přínosu, který se mění, na což musí reagovat i fyzické parametry daného produktu a následně dané metody monitorování a normování. Možná se změnila proporce mezi těmito firmami, ale je otázka jakým směrem.

Pro zajímavost takový cechovní systém středověku a novověku byl dle předložené definice mnohem postfordističtější než je dnešek. Tehdejší mistr anebo tovaryš byl pravděpodobně mnohem více kvalifikovaný než průměrný dnešní pracující, a přesto používaly cechy proti konkurenci často násilí. Je obtížné také pochopit, proč by nemohli být penězi (či nepeněžně) motivováni k vyššímu výkonu i lidé pracující manuálně v málo kvalifikovaných zaměstnáních.

Na trhu také dochází, pokud je to výhodné, k procesu dekvalifikace, kdy jsou kvalifikovaní pracovníci nahrazeni levnější kombinací méně kvalifikovaných pracovníků, jejichž práce je lépe kapitálově vybavena. Historického příkladu takového procesu si všiml ve své knize třeba T. May, který uvádí proces dekvalifikace a masivní výluky kvalifikovaných pracovníků v letech 1897-8 ve Velké Británii [4].

Dalším problémem fordismu a postfordismu je fakt uvedený v Sojkově textu: "Systém vyžadoval loajalitu středních řídících pracovníků, kteří kontrolovali liniové dělníky. Těm musely být vypláceny relativně vysoké motivační mzdy." [5]. Fordistický model firmy, tak ale vykazoval postfordistickou charakteristiku. To dokládá, že fordismus se od postfordismu výrazně neliší.

Teorie efektivnostních mezd

Nyní se podíváme na model efektivnostních (motivačních) mezd, které mají být vyšší, než jsou tržní mzdy. Konkrétně se podíváme na model založený na ulejvání. Ten vychází z toho, že: "Pracovní smlouvy ve většině povolání jsou neúplné. Proto mají zaměstnanci značný prostor pro vlastní rozhodování s ohledem na měnící se okolnosti a podmínky. Protože není možné, aby pracovní smlouva jasně vymezovala práva a povinnosti s ohledem na každý aspekt výkonu pracovních povinností, má placení efektivnostních mezd přesahujících mzdy vyčišťující trh práce motivovat pracovníky k pilné, kvalitní a usilovné práci. Význam efektivnostních mezd posiluje týmový charakter práce, který nabývá na významu.". Toto má, co dočinění s tzv. asymetrickými informacemi - pracovníci lépe znají své pracovní úsilí, ale zaměstnavatelé jsou informováni jen částečně, jednou z cest řešení je placení motivačně efektivnostních mezd. "Hrozba propuštění není dostatečně účinná, pokud lze brzy nalézt práci za stejnou mzdou. Platí-li však firma vyšší mzdy, než jaké lze získat jinde (nebo je-li nezaměstnanost vysoká), mají pracovníci motivaci usilovně pracovat, protože propuštění pro ně přináší ztrátu a ulejvání se je spojeno s podstatně větším rizikem… Jakmile se však placení vysokých motivačních mezd vyplatí jedné firmě, bude se to vyplácet všem. Protože všeobecné zvýšení mzdové hladiny vede k nárůstu nezaměstnanosti, vzniká další motivace k poctivé a usilovné práci, protože propuštěný pracovník může být dlouhodobě nezaměstnaný." [6]. Velice podobná je i hypotéza spravedlivé mzdy za usilovnou práci, kdy pracující přizpůsobí své pracovní úsilí v reakci na to, jak se s nimi zachází a opět se počítá s tím, že spravedlivá mzda je vyšší než mzda vyčišťující trh a vzniká tak nedobrovolná nezaměstnanost [7].

Úskalí teorie efektivnostních mezd

Co je na této teorii ihned zřejmé, je fakt, že platí-li firma vyšší mzdy, než jaké lze získat jinde, mají mít její pracovníci větší motivaci usilovněji pracovat. Totéž má platit, je-li nezaměstnanost vysoká. Z použití spojky nebo v dané citaci se dá odvodit, že za situace vyšší nezaměstnanosti ve skutečnosti firma nemusí platit vyšší motivačně efektivnostní mzdy. Plyne to i z logiky a závěru uvedené citace, kde se konstatuje, že hrozba ztráty mezního užitku za dlouhodobé nezaměstnanosti, také nutí pracovníky pracovat usilovněji. V čem je však pak problém? V době vyšší nezaměstnanosti prostě netřeba zvyšovat mzdy (případně je možné je i snižovat), tak se ale mohou pracovní trhy snadněji pročistit, právě v době, kdy je to potřeba.

Jsou-li pracovní smlouvy neúplné a nemohou-li jasně vymezovat práva a povinnosti s ohledem na každý aspekt výkonu pracovních povinností, tak to pro zaměstnavatele znamená zvýšení nákladů na práci. Pak při stávajících mzdách nebudou zaměstnavatelé ochotni tolik pracovníků zaměstnávat, dá se pak očekávat růst nezaměstnanosti a následný pokles mezd a následně pokles nezaměstnanosti. Vyšší nezaměstnanost by totiž znamenala, že část pracovníků s poměrně vysokou diskontovanou mezní hodnotou produktu je bez práce a může být objevujícími podnikateli výhodně najmuta k práci. Tito nezaměstnaní by se mohli také cenově podbízet. Dále lidské kreativní schopnosti by podnikatele vedly (respektive jistě vedou) ke snaze zpřesňovat pracovní smlouvy tak, aby tyto byly pro ně výhodnější a zároveň tak, aby to bylo pro ně méně nákladné. Možné však je, že růst nákladů pro zaměstnavatele plynoucí z nejasně vymezených práv a povinností nebude tak dramatický, protože toto nejasné vymezení zasahuje i aspekt výkonu zaměstnavatelových povinností vůči zaměstnancům. Zaměstnavatel má tak také prostor pro vlastní rozhodování s ohledem na měnící se okolnosti a podmínky a může tedy s pracovní silou nakládat pružněji a ušetřit tak nějaké náklady - práce je pak pro zaměstnavatele levnější, což znamená z jejich strany vyšší poptávku po práci. Tento problém by teorie ulejvání musela obejít tak, že by dokázala, že se zaměstnancům daří setrvale sjednávat pracovní smlouvy tak, aby byly nejasně vymezeny práva a povinnosti zaměstnanců a naopak jasně práva a povinnosti zaměstnavatelů. Tj. by se musela předpokládat nižší mentální úroveň toho, kdo se stane zaměstnavatelem.

Efektivnostní mzdy a usilovnější práce zaměstnanců

Je jasné, že různým pracovním podmínkám se přizpůsobuje i diskontovaná mezní hodnota produktu, který zaměstnanec vytvoří. Pokud má mzda zaměstnance sklon se blížit této hodnotě, tak je jen logické, že zaměstnancova mzda musí růst v souladu s růstem této diskontované mezní hodnoty produktu, který daný zaměstnanec vytvoří. Efektivnostní mzdy tedy ve skutečnosti mohou být běžnými tržními mzdami, tj. mzdami, které se pohybovat okolo ceny práce, která čistí trhy. Samozřejmě na růst diskontované mezní hodnoty produktu práce mají vliv i pracovní podmínky (zejména kapitálová vybavenost práce) v jiných firmách a odvětvích – viz poznámka [8] dále.

Další otázkou je proč by měli vlastně pracující pracovat usilovněji? Lepší by pro ně bylo, pokud by shrábli větší efektivně motivační mzdy a ulejvali se dále, protože i volný čas plynoucí z ulejvání je pro ně vzácným statkem. Měli by tak stejné množství volného času k ulejvání, ale i větší peněžní příjem. Zdá se, že tomu kontrola vytvořené produkce za strany zaměstnavatelů a výkaz zisků a ztrát z podnikání brání.

Dejme však ale tomu, že zaměstnanci budou pracovat skutečně usilovněji - tj. že dojde k nárůstu jejich produktivity. Prvně je však dobré uvést, že produktivita zaměstnanců přednostně závisí na kapitálové vybavenosti jejich práce, větší úsilí je poněkud druhořadé [8]. Pro zvýšení kapitálové vybavenosti práce jsou nutné úspory a následné investice. Nyní ale tuto skutečnost zanedbáme.

Pokud tedy budou zaměstnanci s efektivně motivační mzdou pracovat usilovněji, a tím pádem zvýší produkci dané firmy, tak daná firma má větší náklady na pracovní sílu. Této produkce však daná firma vyrobí více. Firma, která platí jen mzdu, která čistí trhy (tj. nižší mzdu), má za předpokladu stejného kapitálového vybavení, nižší náklady na pracovní sílu. Produkuje však méně, protože ji v rozšíření výroby brání schopnost získat efektivnější pracující. Dokonce naopak pracující budou mít tendenci se přemísťovat k prvnímu typu firem (a tam snižovat platy), protože ty platí větší mzdy, a pokud by to šlo, pracovali by u těchto firem skoro všichni (ovšem je nutné zohlednit duševní mzdové sazby). Potíž však je, že u firem s efektivními motivačními mzdami nemohou všichni zaměstnanci pracovat, dle teorie ulejvání (a spravedlnosti) musí přece vzniknout nějaká (nedobrovolná) nezaměstnanost, která je vyvolaná právě tím, že efektivně motivační mzdy jsou vyšší než trh práce čistící tržní mzdy. V takovém případě neexistuje důvod, proč by nemohli nedobrovolně nezaměstnaní pracující (byť třeba méně schopní), kteří nemohou najít práci u firem s efektivními motivačními mzdami, vyhledat práci u jiných firem (klidně i v jiném oboru), a to třeba i u těch, které nenabízí tyto efektivní motivační mzdy (tj. vyšší mzdy). V podstatě těmto zaměstnancům ani nic jiného nezbývá (abstrahujeme od sociálních dávek a zdražování legální práce pomocí regulací a předpisů, k dopadům regulace práce se u Sojky nic nedočteme). V tomto směru je zajímavé, že města západu byla ještě před několika desítkami let místem, kde působila řada pouličních prodejců a jiných lidí, kteří nabízeli své nejrůznější služby. Zřejmě nejen stoupající kapitálová vybavenost práce a restrikce toto podnikání z ulic odstranil.

Tvrdit, že nezaměstnaní práci nenaleznou je jako tvrdit, že pracující s nízkou diskontovanou mezní hodnotou produkce nebudou schopni na pracovním trhu obstát, protože budou vytlačeni zaměstnanci s vyšší diskontovanou mezní hodnotou produkce. To je ve světě neomezených lidských potřeb a vzácnosti nemožné. Ostatně mnohdy jsou méně schopní zaměstnanci schopni pracovat ve stejném oboru vedle špičkových zaměstnanců. Není nutné mít na vše špičkového technika, lékaře, hudebníka nebo soustružníka atp., ale často stačí i druhořadí či třetiřadí zaměstnanci. A pokud tito neuspějí v jednom oboru, tak se mohou pokusit vstoupit na trh v jiném oboru. V oboru, který je pro ně vhodnější, a který třeba nepotřebuje zrovna příliš kvalifikovanou práci. Pracující mají prostě různé schopnosti a přístup k práci a přesto práci nacházejí. Samozřejmě jiná situace nastane, pokud zaměstnanci odmítnou pracovat za menší mzdu, tehdy ale již nejde o nedobrovolnou nezaměstnanost.

Navíc samotný proces přežití firem s efektivnějšími motivačními mzdami (za předpokladu, že jsou na trhu skutečně nejefektivnější) povede k tomu, že jejich usilovněji pracující zaměstnanci vyprodukují více statků (to tato teorie předpokládá, protože jinak by nemohly být firmy efektivnější), což znamená, že trh bude zásoben lépe a při nezměněné poptávce vznikne tlak na pokles cen (přirozeně závisí i na nabídce a poptávce po penězích, ale tímto se pro účely tohoto příspěvku nebudeme zabývat). Dojde ke vzniku efektu, který se podobá značně efektu zavádění nových strojů (tj. efektu zvyšování kapitálového vybavení práce). Nižší ceny statků budou znamenat, že spotřebitelům zůstane v kapse více peněz. Budou tak moci nakupovat více zboží a služeb anebo kapitálových statků, než mohli nakupovat do teď. Poptávka se zvýší, a tím dojde ke vzniku nových pracovních míst. Placení efektivních motivačních mezd vede za této situace tedy k růstu produkce a nárůstu poptávky po pracovní síle, a tím se kompenzuje nárůst nezaměstnanosti, který je těmito vyššími mzdami vyvolán. Motivace podnikatelů vyhledávat nevyužité výrobní faktory je tak ještě posílena. Sama o sobě existuje tato motivace i tak, protože existence nějaké skupiny nezaměstnaných a existence řady neuspokojených potřeb lidí, podnikatele vede k témuž sama o sobě [10]. Samozřejmě vedle toho se mohou nezaměstnaní pracující cenově podbízet a dojít na úroveň, která bude již pro podnikatele zajímavá. A v neposlední řadě podle samotné teorie ulejvání budou zaměstnanci v dobách s vyšší nezaměstnaností sami od sebe usilovněji pracovat (viz výše). V takovém případě, ale není důležitým a podstatným předpoklad, na kterém teorie a hypotézy efektivnostních mezd stojí, a to sice, že horší a horší struktura pracovníků u firem, které neplatí efektivnostně motivační mzdy, by vedla k tomu, že by tyto firmy nemohly v konkurenci obstát s firmami, které efektivnostní mzdy platí [9]. Není důležitým a podstatným z toho důvodu, že efektivnější firmy vytvářejí prostor pro uspokojení dalších potřeb lidí, a tím vytváří prostor pro další firmy a nabídku pracovních míst.

Vedle toho můžeme k teorii efektivnostních mezd ještě uvést, že zaměstnavatelé mají i nepeněžní (nebo málo peněžně nákladné) možnosti odměňování zaměstnanců – například pochvalu, veřejnou pochvalu, lepší místo na pracovišti, oběd s ředitelem atp. Je nutné zvažovat i duševní příjem zaměstnanců. Takovéto způsoby odměňování šetří finanční prostředky zaměstnavatelů, ale mohou mít podobný efekt jako růst mezd.

Místo závěru

Profesor M. Sojka uvádí jednu zajímavou věc v souvislosti s efektivními motivačními mzdami. Dle něho má vliv na růst těchto mezd i růst sociálních dávek [11]. Sociální dávky snižují nabídku práce a redukují motivaci zaměstnanců k cenovému podbízení, a tím omezují možnosti podnikatelů k objevování. Zaměstnanci se také méně budou bát propuštění a jejich motivace k usilovnější a produktivnější práci budou slabší. To je ovšem problém poněkud jiného druhu a je škoda, že se mu M. Sojka více nevěnoval. To je však na jiné téma.

[1] Sojka, s. 419.
[2] Ibid, s. 419-420.
[3] srovnej s Ibid, s. 420.
[4] May, s. 49-50. Je otázkou, zda i pracovníci, kteří začínali (začínají) pracovat na nově vynalezených a zhotovených výrobních linkách, ve skutečnosti nepatřili (nepatří) ke kvalifikovanějším a zkušenějším zaměstnancům.
[5] Sojka, s. 420.
[6] Ibid, s. 422.
[7] Ibid, s. 424-425.
[8] Výborné a jednoduché vysvětlení viz Weisenpacher. Viz i Rothbard, s. 419-420.
[9] Sojka, s. 420.
[10] Je zajímavé, že při výkladu teorie o asymetrii informací M. Sojka na funkci podnikatelů a jejich objevování stejně jako na kreativitu lidí obecně při překonávání asymetrie informací zcela zapomněl.
[11] Ibid, s. 423.

Literatura:

1. May, T. Victorian Factory Life. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-724-7.
2. Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
3. Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.
4. Weisenpacher, P. Prečo sú na Slovensku nízké mzdy? [online, 2012]. Dostupný z (přístup III/2013): http://www.mises.cz/clanky/preco-su-na-slovensku-nizke-mzdy--879.aspx.

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - Zachov�n� surovin (2/2)

Mises.cz: 19. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Zachování surovin (2/2)

Dalším nešťastným důsledkem neschopnosti americké vlády povolit soukromé vlastnictví u přírodních zdrojů bylo zničení západních plání na konci devatenáctého století. Každý divák „westernů“ je obeznámen s tajuplností „otevřeného prostranství“ a často násilnými „válkami“ mezi chovateli dobytka a ovcí nad vymezeným územím jejich rančů. „Otevřené prostranství“ bylo selháním federální vlády aplikovat princip homesteadingu na změněné podmínky suššího klimatu západně od Mississippi. Na východě ve vlhčím prostředí bylo garantovaných 160 akrů pro farmáře dostatečnou jednotkou k farmaření. Ale v sušším klimatu na západě nemohla být žádná úspěšná farma s dobytkem založena na pouhých 160 akrech. Jenže federální vláda odmítla rozšířit velikost půdy k zabrání, aby mohly vzniknout větší ranče. Odtud tedy „otevřené prostranství“, na kterém se mohli soukromí chovatelé dobytka a ovcí nekontrolovaně potulovat. Ale to znamenalo, že pastviny, samotnou půdu, nikdo nevlastnil; bylo proto v ekonomickém zájmu každého farmáře užívat tuto půdu a nechat dobytek spást trávu, jinak ji použije nějaký jiný farmář. Výsledkem tohoto tragicky krátkozrakého odmítání zavést soukromé vlastnictví pastvin samotných bylo přílišné spásání trávy, zničení pastvin kvůli spásání trávy příliš brzo zjara a neobnovování zničených pastvin – kdokoliv by se pokusil o obnovu, by se mohl jen bezmocně dívat, jak jeho trávu spásá dobytek jiného farmáře. Proto došlo k přílišnému vyčerpávání pastvin a ke vzniknu „Dust Bowl“. Proto také docházelo k nelegálním pokusům četných farmářů a majitelů dobytka vzít právo do vlastních rukou a oplocením půdu přeměnit na soukromé vlastnictví – a proto také často docházelo k následným válkám o prostor.

Profesor Samuel P. Hays ve své zprávě o hnutí za zachování [surovin] v Americe píše o problému prostoru:

Většina západního obchodu s dobytkem závisela na píci z „otevřeného“ prostranství, vlastněného federální vládou, které ale mohl každý používat… Kongres nikdy neposkytl legislativu regulující pastvu nebo legislativu, která by dovolovala farmářům získat další půdu. Chovatelé dobytka a ovcí se toulali po veřejném pozemku… Chovatelé dobytka ohrazovali půdu drátem, aby získali její výhradní užívání, ale konkurenti dráty přestříhávali. Farmáři se uchylovali k hrubé síle a násilí a „řešili“ svoje spory o pastviny tak, že pozabíjeli konkurenční dobytek, nebo rovnou zavraždili konkurenta… Absence nejzákladnějších institucí vlastnického práva vytvořila zmatek, hořkost a zkázu.

Veřejný prostor se v této hrůze rychle zhoršoval. Nabídka píce, která byla původně hojná a bohatá, byla vystavena silným tlakům v důsledku zvýšené spotřeby… veřejný prostor byl obsazen více zvířaty, než mohl uživit. Jelikož každý majitel dobytka se obával, že ostatní ho předhoní ve spásání píce, vydával se na pastviny brzy v roce, a tak nedovoloval mladé trávě dospět a znovu se vysemenit pro příští rok. Za takových podmínek kvalita i kvantita dostupné píce výrazně klesala; vitální trvalky uvolnily prostor jednoletkám a jednoletky plevelu. [10]

Hays dochází k závěru, že veřejný prostor mohl být díky tomuto procesu oproti svým panenským podmínkám ze dvou třetin vyčerpán.

Existuje životně důležitá oblast, u níž absence soukromého vlastnictví zdrojů způsobovala a způsobuje nejen vyčerpávání zdrojů, ale i kompletní selhání vytvořit obrovské potenciální zdroje. Tímto potenciálně enormním zdrojem je oceán. Oceány jsou mezinárodní veřejné prostory, tj. žádná osoba, společnost, dokonce ani vláda nemá povolená vlastnická práva u oceánu. V důsledku toho zůstávají oceány ve stejně primitivním stavu, ve kterém byla půda v dobách před civilizací před počátkem zemědělství. Způsob produkce primitivních lidí bylo „lovení a sběračství“: lovení divoké zvěře a sbírání ovoce, bobulí, ořechů, semínek a divoce rostoucí zeleniny. Primitivní lidé pracovali pasivně uvnitř svého prostředí, místo toho, aby se ho snažili změnit. Žili pouze z plodů země, aniž by se ji snažili přetvořit. Výsledkem toho byla neproduktivní půda a pouze relativně málo členů kmene dokázalo žít na existenční úrovni. Bylo to pouze s rozvojem zemědělství, s obděláváním půdy a přeměnou země pomocí farmaření, díky čemu mohla produktivita a životní úroveň poskočit dopředu. A jen díky zemědělství mohla vzniknout civilizace. Ale aby mohlo dojít k rozvoji zemědělství, musela existovat vlastnická práva – nejprve k polím a obilí a později k půdě samotné.

Ohledně oceánu jsme nicméně stále v primitivní a neproduktivní éře lovení a sběračství. Kdokoliv může chytat ryby v oceánu nebo z něj sbírat zdroje, ale pouze za pochodu, tak jako lovci a sběrači. Nikdo nemůže v oceánu farmařit, nikdo se nemůže zapojit do vododělství. Tímto způsobem jsme ochuzeni o spotřebu ohromného množství ryb a minerálních zdrojů moří. Například pokud by se někdo snažil farmařit na moři a zvýšit produktivitu rybolovu užitím hnojiv, okamžitě by přišel o plody své práce, protože by nemohl zabránit ostatním rybářům v chytání těchto ryb. A tak se nikdo nesnaží používat hnojivo u oceánů tak, jako je používáno u půdy. Navíc neexistují žádné ekonomické incentivy – ve skutečnosti existují antiincentivy – zabývat se technickým výzkumem způsobů, jak zlepšit produktivitu rybářských oblastí nebo těžení nerostů z oceánů. Takové incentivy budou existovat, pouze když budou u částí oceánů existovat vlastnická práva tak, jako existují u půdy. I nyní existuje jednoduchá, ale efektivní metoda, která by se mohla používat u zvyšování produktivity rybolovu: části oceánů by mohly být elektronicky ohrazeny a díky tomuto hrazení by mohly být ryby oddělovány podle velikosti. Zabráněním tomu, aby velké ryby jedly ty malé, by mohla efektivita rybolovu enormně vzrůst. A pokud by u částí oceánů bylo umožněno soukromé vlastnictví, rozkvět vododělství by vytvořil a znásobil oceánské zdroje četnými způsoby, které teď nedokážeme ani předpovídat.

Národní vlády se marně snažily vypořádat s problémem ztenčování množství ryb uvalováním neracionálních a neekonomických omezení na celkový objem úlovku nebo na délku lovné sezóny. V případě lososa, tuňáka a halibuta byly technologické metody stále primitivní a neproduktivní kvůli tomu, že nadměrně zkracovaly lovnou sezónu a snižovaly tak kvalitu úlovku. Na druhou stranu po zbytek roku stimulovaly nadprodukci a nevyužívání ryb. A samozřejmě taková vládní omezení nedělají vůbec nic pro to, aby stimulovala růst vododělství. Jak píšou profesoři North a Miller:

Rybáři jsou chudí, protože jsou [vládní regulací] nuceni používat neefektivní vybavení a rybařit pouze po malou část roku a také proto, že je jich příliš mnoho. Spotřebitel platí za lososa mnohem větší cenu, než jaká by byla třeba, pokud by byly používány efektivní metody rybolovu. Navzdory stále rostoucím regulacím není stále přežití lososa zajištěno.

Kořen tohoto problému leží v současném ne-vlastnickém uspořádání. Není v zájmu žádného jednotlivého rybáře zabývat se zachováním rodu lososů. Právě naopak: v jeho zájmu je chytit během sezóny co nejvíce ryb. [11]

Oproti tomu North a Miller poukazují, že soukromé vlastnictví oceánů, u kterého by majitelé používali méně nákladné a efektivnější technologie a zároveň zachovávali samotný zdroj, je nyní uskutečnitelnější než kdy jindy: „Vynález moderních elektronických zařízení učinil střežení velkých vodních ploch relativně levné a snadné.“ [12]

Rostoucí mezinárodní konflikty o části oceánu jen dále podtrhují důležitost soukromých vlastnických práv v této zásadní oblasti. S tím, jak Spojené státy a další národy prosazují svoji suverenitu dvě stě mil od pobřeží, soukromé společnosti a vlády se hašteří o určité plochy oceánu a traulery, rybářské sítě, ropné vrty a kopači nerostů soupeří o stejné části, vlastnická práva se stávají více a zjevněji důležitá. Jak píše Francis Christy:

Uhlí se těží v šachtách pod povrchem moře, ropa se těží z věží připoutaných ke dnu, nerosty mohou být také těženy z povrchu oceánského dna…, neplovoucí zvířata jsou lovena ze dna, na kterém mohou ležet telefonní kabely, zvířata žijící na dně jsou chytána do pastí, zvířata ze středních hloubek jsou lovena háky nebo traulery, které sem tam překáží ponorkám, druhy žijící na hladině jsou loveny sítěmi a harpunami a samotný povrch oceánu je používán pro lodní dopravu stejně tak jako plavidly, které slouží k získávání surovin. [13]

Tento rostoucí konflikt vede Christyho k přepovědi, že „moře jsou v tranzitivní fázi. Přesouvají se ze stavu, kdy vlastnická práva takřka neexistují, ke stavu, kdy dojde k vytvoření nebo umožnění nějakého druhu vlastnických práv.“ Nakonec Christy uzavírá: „Jak budou mořské zdroje získávat na hodnotě, dojde k vymezení výhradních vlastnických práv.“ [14]

[10] Samuel P. Hays, Conservation and the Gospel of Efficiency (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1959), str. 50–51. Viz také E. Louise Peffer, The Closing of the Public Domain (Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1951), str. 22–31 a dále.

[11] Douglass C. North and Roger LeRoy Miller, The Economics of Public Issues (New York: Harper and Row, 1971), str. 107.

[12] Ibid., p. 108. Viz také James A. Crutchfield and Giulio Pontecorvo, The Pacific Salmon Fisheries: A Study of Irrational Conservation (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1969). O podobných situacích u lovu tuňáků viz Francis T. Christy, Jr., “New Dimensions for Transnational Marine Resources,” American Economic Review, Papers and Proceedings (May 1970), p. 112; a o pacifickém lovu halibuta viz James A. Crutchfield and Arnold Zellner, Economic Aspects of the Pacific Halibut Industry (Washington, D.C.: U.S. Department of the Interior, 1961). Pro nápaditý návrh soukromého vlastnictví částí oceánů před vynálezem elektrických ohradníků viz Gordon Tullock, The Fisheries–Some Radical Proposals (Columbia: University of South Carolina Bureau of Business and Economic Research, 1962).

[13] Christy, “New Dimensions for Transnational Marine Resources,” str. 112.

[14] Ibid., pp. 112–13. Pro nejlepší diskusi – ekonomickou, technologickou a právní – o celém problému oceánu a rybářských oblastí viz Francis I. Christy, Jr., a Anthony Scott, The Common Wealth in Ocean Fisheries (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1965).

Ekonomick� kalkulace podruh�

Mises.cz: 18. května 2013, Petr Málek

V minulém článku jsme si v kostce popsali problém nepřekonatelné ekonomické kalkulace v socialismu. Dnes se podíváme na několik dalších argumentů k tomuto tématu, aby byl ten konečný hřebík do rakve socialismu plně zatlučen.

Jak stanovit cíle

Mimo jiné jsme viděli, že v socialismu je nezbytné, aby diktátor delegoval většinu svých pravomocí na své podřízené a ti učinili totéž ve vztahu ke svým podřízeným atd. A tady je další kámen úrazu. Co to vlastně znamená „delegovat“? Znamená to zadat svému podřízenému nějaký úkol, který bychom jinak museli plnit sami. Jedná se tedy o stanovení nějakého cíle, který je podřízený povinen splnit.

Představte si, že jste součástí byrokratické hierarchie v socialismu a nyní chcete na své podřízené delegovat úkoly. Jak byste to udělali? Jsou dvě možnosti. Buď dáte svému podřízenému detailní seznam kroků, které má udělat (napiš tento email tomuto člověku, zjisti tuto informaci od tohoto pracovníka, sečti tato dvě čísla apod.). Je jasné, že takhle to nepůjde, takové úkoly jsou moc podrobné a situace se moc neliší od situace, kdy všechna rozhodnutí v zemi provádí diktátor sám, což (jak jsme viděli v minulém článku) není reálné.

Druhá, v praxi použitelnější metoda je, že dáme svému podřízenému více svobody a rozhodování necháme zcela na něm. V takovém případě je ale nutné stanovit nějaké měřítko výsledků, podle kterého by bylo možné zpětně vyhodnotit, jestli podřízený této svobody využil efektivně. Na trhu je to snadné – měřítkem je zisk, a pokud podřízený vytváří v rámci jemu svěřeného úseku zisk, pak prospívá firmě i celé ekonomice, protože z ekonomiky odčerpává něco, co je hodnoceno relativně nízko, a vrací do ekonomiky něco, co je hodnoceno relativně vysoko. Jaké měřítko ale stanovit v socialismu, kde nic jako zisk neexistuje? Socialisté si tedy musí vypomáhat stanovováním velkého množství nepeněžních cílů – např. minimalizovat čekací doby, minimalizovat množství použitého materiálu, maximalizovat počet kilometrů postavených dálnic apod.

Jenže takové stanovování cílů nikdy nemůže vést k dobrým výsledkům už jen proto, že tyto cíle vždy budou vzájemně v konfliktu. Například obvykle není možné minimalizovat množství použitého materiálu a zároveň maximalizovat počet kilometrů postavených dálnic. Chudák odpovědný vedoucí tak nebude vědět, kterému z těchto dvou kritérií přiřadit větší váhu. A kdyby měl kritérium pouze jedno, například maximalizovat počet kilometrů dálnic, pak to povede k nadměrné stavbě dálnic a nedostatku materiálu pro jiné účely.

Stejně tak je možné, že vedoucí bude mít možnost zvýšit spotřebu materiálu A a nahradit tak materiál B. Je to dobře, nebo špatně? V socialismu to nevíme – nikdo není tak chytrý, aby si dovedl představit miliardy různých kombinací materiálů A a B a miliardy možností, jak by se tyto materiály daly využít v jiných firmách. Zjistit to můžeme pouze na svobodném trhu – prostým pozorováním, co se stane se ziskem příslušného úseku firmy, když nahradí materiál B materiálem A.

Inovace

Je asi každému jasné, že pro neustálé zvyšování životní úrovně je důležité opakovaně zpochybňovat současné poznání a vymýšlet a zkoušet nové produkty a nové výrobní postupy a na základě získaných poznatků zavádět zlepšení a inovace.

Jenže v socialismu je pro takový přístup velmi omezený prostor. Každý vedoucí má přiřazeny kvóty a jiné nefinanční cíle, a navíc musí dodržovat řadu byrokratických pravidel, která jsou zákonitě založena na statu quo, protože ani neexistuje žádný jiný způsob, jak je stanovit. Odchylování od těchto pravidel není možné, protože by nešlo odlišit, jestli se jedná o odchýlení špatné (vlivem omylu) nebo dobré (úmyslné, směřující k nějaké inovaci).

V praxi to pak musí nevyhnutelně sklouznout k postupu, že vše, co odpovídá většinové představě o správnosti, je správné, a co jí odporuje, je špatně. Protože ale každá úspěšná inovace byla svého času odchylkou od zavedených postupů a zároveň něčím, čemu věřila jen hrstka lidí a většina ostatních ji považovala za blbost, tento postup inovace zákonitě narušuje.

Naproti tomu firmy na svobodném trhu, a do velké míry i oddělení jednotlivých firem, mají obrovský manévrovací prostor zkoušet nová a netradiční řešení. Nikdo po nich nemusí chtít dodržování rigidních pravidel, protože jediný požadavek je vytvářet zisk. Majitel firmy nemusí nikoho přesvědčovat o tom, jestli je daná inovace slibná či nikoliv, i kdyby byl jediným jejím zastáncem na světě. Stačí, když investuje své peníze a nechá realitu, aby ukázala, jestli byl úspěšný, či nikoliv.

Šéf oddělení už to tak snadné nemá, protože obvykle musí větší rozhodnutí konzultovat s nadřízenými, ten počet lidí k přesvědčování je ale stále velmi malý. To samé lze říct, pokud je nutné si k financování inovace brát úvěr, a tedy přesvědčovat bankéře o ziskovosti projektu. A hlavně – to přesvědčování a následné schvalování investičního záměru je opět nepoměrně jednodušší než v socialismu, protože je možné tento investiční záměr vyjádřit v číslech a určit (se zohledněním časové preference vyjádřené tržní úrokovou mírou), zda projekt vytváří hodnoty, nebo je ničí. Jedná se samozřejmě jen o nepřesné odhady budoucích cen na základě cen současných, ale je pořád lepší soudit podle odhadů vycházejících ze současnosti než střílet od úřednického boku, jako je tomu nezbytně v socialismu. A úplně nejdůležitější je to, že pokud je náš odhad vycházející z tržních dat nepřesný, s odstupem času se to dozvíme a přijmeme adekvátní opatření (trh např. nechá zkrachovat podnikatele, který se systematicky plete, zatímco podnikatele, který ukázal, že má na předpovědi talent, štědře odmění a podpoří v dalších aktivitách). V socialismu se to nikdy nedozvíme, protože nikdy nevíme, ani s odstupem času, zda naše výrobní postupy hodnotu vytvářejí, či nikoliv (opět s výjimkou očividných selhání typu Velký skok vpřed).

Korporace, rodiny a stát

V minulém článku jsme zmínili příklad manželského páru řešícího problém, jestli by bylo pro obě strany lepší jít na fotbal, nebo do divadla. Může se tedy vyskytnout názor, že rodina je špatný, špatný socialistický přežitek.

To samozřejmě není pravda, protože rodina se od státní organizace liší v mnoha ohledech, z nichž dva jsou nejdůležitější: Za prvé, díky tomu, že rodina zahrnuje pouze několik málo lidí, kteří se celý život znají a „vidí si do talíře“, budou rozhodnutí typu fotbal/divadlo poměrně málo problematická. Samozřejmě nelze obecně čekat, že otec bude schopen chápat preference své pubertální dcery a naopak – ovšem díky tomu, že dotyční se znají opravdu dobře a opravdu dlouho, lze čekat, že budou vzájemně své preference odhadovat s poměrně malou nepřesností. Újma plynoucí z ne-optimálních rozhodnutí přijatých „socialisticky“ na úrovni rodiny pak bude výrazně menší než přínosy z tohoto uspořádání. Za druhé, rodina je dobrovolnou organizací, takže pokud by první předchozí věta neplatila, nikoho nic nenutí, aby v té rodině setrvával.

Stejné závěry platí i pro jakoukoliv malou firmu. Jistě by nebylo moc efektivní, abych se svým kolegou trávil čas vyjednáváním o tom, jestli mu prodám svůj přebytečný list papíru a za kolik. Takový způsob organizace by nadělal víc škody než užitku, a proto se zakládají firmy, které uvnitř fungují částečně socialisticky (všichni mají nárok na všechny papíry). Pokud je firma dostatečně malá a „přehledná“ (podobně jako rodina), újma z tohoto uspořádání je výrazně menší než užitek, který přináší.

Co velká firma, která není o nic přehlednější než státní byrokratický moloch? Ani zde se nemusíme obávat – ve velkých firmách je zvykem používat tzv. manažerské účetnictví, což znamená, že je firma pomyslně rozdělena na mnoho menších, přehlednějších jednotek (oddělení, nákladová střediska apod.). Všechny náklady i výnosy, kterých firma dosahuje, jsou účetními přiřazeny tomu oddělení, které je za ně odpovědné. V případě nákladů placených „za celou firmu“ (jako např. nájem budovy) jsou tyto náklady rozděleny mezi jednotlivá oddělení pomocí nějakého alokačního klíče (obvykle podíl počtu zaměstnanců oddělení nebo podíl využité kancelářské plochy).

Velká firma si tak může snadno spočítat nejen svůj celkový zisk nebo ztrátu, ale rovněž i zisk nebo ztrátu svých jednotlivých oddělení. A dělat to bude automaticky každá firma, která se snaží maximalizovat zisk, protože je jednoznačně v zájmu její ziskovosti hlídat si, která oddělení výkonnosti firmy přispívají a která jsou naopak přítěží. Pokud to dělat nebude, prohraje v konkurenci s velkými firmami, které manažerské účetnictví praktikují (případně se vzájemně obchodujícími malými firmami, které ho praktikovat nemusí), dostane se do ztráty a zkrachuje.

Ekonomická kalkulace je tedy stále možná ve všech typech organizací, pokud operují v prostředí svobodného trhu se soukromým vlastnictvím výrobních faktorů a svobodně utvářenými cenami. Naproti tomu státní organizace neoperující na ziskové bázi začínají být neefektivní a neschopné kalkulace pravděpodobně už při pár stovkách či tisících zaměstnanců – protože už tehdy jsou „nepřehledné“, a tedy zasažené neschopností prvotřídní koordinace jednotlivých pracovníků.

Závěr

V návaznosti na předchozí článek o ekonomické kalkulaci jsme si ukázali několik dalších aspektů tohoto problému. Ekonomická kalkulace je pro socialismus (částečný či úplný) naprosto nepřekonatelný problém v mnoha ohledech. I kdyby všichni politici i úředníci byli nakrásně poctiví a nezištní, i kdyby na jejich místě seděla Matka Tereza, socialismus by vedl pouze k chaosu, plýtvání a úpadku, čehož jsme bohužel dennodenně svědky.

Co je a co nen� vid�t: VII. Omezov�n� dovozu

Mises.cz: 17. května 2013, Frédéric Bastiat (přidal Kolektiv Mises.cz)

[Celý esej Co je a co není vidět naleznete v sekci Literatura.]

Pan Ochranář (nebyl jsem to já, kdo jej tak pojmenoval, nýbrž pan Dupin) věnoval svůj čas a svůj kapitál tomu, že měnil v železo nerosty, jež se nacházely na jeho půdě. Příroda však byla štědřejší k Belgičanům, kteří proto dodávali Francouzům železo levněji nežli pan Ochranář. Což znamená, že všichni Francouzi neboli celá Francie mohli dostat dané množství železa za menší množství práce, pokud je kupovali od ctihodných Vlámů. Vedeni vlastním zájmem tudíž plně využili této výhody a denně bylo vidět mnoho kovářů, kolářů, mechaniků, podkovářů, cvočkářů a rolníků, jak si v Belgii zaopatřují železo buď sami, nebo pomocí prostředníků. To se velmi znelíbilo panu Ochranáři. První myšlenkou, která ho napadla, bylo učinit přítrž tomuto zlořádu svými vlastními silami. To bylo opravdu nabíledni, protože jen on sám byl tím poškozen. Vezmu svoji karabinu, řekl si, dám si za pás čtyři pistole, naplním si nábojnice, připnu si svůj meč a s touto výzbrojí se odeberu na hranice. Zabiji prvního kováře, podkováře, cvočkáře, mechanika nebo zámečníka, který tam přijde kvůli svému vlastnímu prospěchu, a nikoli kvůli mému; to je naučí, jak se má správně žít!

Málo scházelo, a pan Ochranář by byl opravdu vytáhl na válečnou stezku; v poslední chvíli, kdy již již odcházel, se však v jeho mysli vylíhlo několik dalších myšlenek, které poněkud zchladily jeho bojový zápal. Řekl si: Především není zcela vyloučeno, že kupci železa, moji rodní krajané a nepřátelé, si budou celou věc vykládat jaksi ve zlém a místo toho, aby se nechali zabít, zabijí mne samotného. A navíc, i kdyby k ochraně hranic nastoupili všichni moji služebníci, nebudeme s to uhlídat všechny přechody. A konečně, takový postup by mě stál příliš mnoho, moje náklady by byly mnohem vyšší než hodnota výsledného efektu.

Pan Ochranář se již smutně odevzdával osudu, že nebude mít více svobody než všichni ostatní, když tu náhle jeho mozek byl osvícen paprskem světla. Vzpomněl si, že v Paříži je veliká továrna na výrobu zákonů. Položil si otázku: Co je to zákon? Je to opatření, o kterém platí, že když se jednou nadekretuje, tak aťsi je dobré nebo špatné, každý se mu musí podřídit. K jeho provádění se zorganizuje veřejná moc a aby se řečená veřejná moc mohla reálně ustavit, odčerpají se z národa potřební lidé a peníze.

Jestliže by se mi tedy podařilo, rozumuje pan Ochranář, aby z pařížské továrny vyšel takový docela malinký a hezoučký zákon, který by stanovil, že „dovoz belgického železa se zakazuje“, dosáhl bych následujících výsledků: vláda by namísto těch několika sluhů, které jsem chtěl poslat na hranice, nasadila 20 000 synů kovářů, zámečníků, cvočkářů, podkovářů, řemeslníků, mechaniků a vzpurných rolníků. A aby těchto 20 000 celníků bylo udržováno při dobrém zdraví a radostné mysli, rozdělí vláda mezi ně 25 miliónů franků, které vezme opět těm samým kovářům, cvočkářům, řemeslníkům a rolníkům. Ostraha hranic bude provedena lépe a nebude mě nic stát, nebudu vydán napospas brutalitě vetešníků, prodám železo za cenu, jakou určím, a budu mít dokonalý požitek ze sladkého osvěžení při pohledu, jak je náš veliký národ hanebně mystifikován. To jej naučí stále se prohlašovat za průkopníka a nositele všeho pokroku v Evropě! Bude to pikantní sousto a každopádně stojí za tu námahu!

Pan Ochranář se tedy odebral do továrny na zákony. – Jindy vám snad budu vypravovat příběh o jeho temných a utajovaných pletichách; dnes však chci mluvit pouze o těch krocích, které pan Ochranář podnikl zcela otevřeně a na očích veřejnosti. – Uplatnil u pánů zákonodárců tyto vývody:

„Belgické železo se prodává se Francii za deset franků, což mě nutí, abych svoje železo prodával za tutéž cenu. Prodával bych je raději za patnáct franků, avšak nejde to kvůli tomu belgickému železu, ať je milostivý Bůh zatratí! Vyrobte zákon, který nařídí: Belgické železo již více nevstoupí do Francie! – Hned poté zvýším svoji cenu o pět franků a vizte následek:

Za každý metrický cent železa, který dodám veřejnosti, dostanu patnáct franků místo deseti, zbohatnu rychleji a značně rozšířím těžbu v mých dolech, pročež budu zaměstnávat víc dělníků. Moji dělníci i já zvýšíme svá vydání k velikému užitku našich dodavatelů v okruhu mnoha kilometrů. Jelikož tito dodavatelé budou mít větší odbyt, budou také zadávat větší objednávky průmyslu, a tak se tato aktivita od jednoho k druhému rozšíří postupně na celou zemi. Tento blahoslavený pětifrank, jemuž dopřejete vklouznout do mé pokladny, bude působit jako kámen vhozený do jezera – vyvolá nekonečné množství zářících kruhů, které se budou šířit dál a dál.“

Výrobci zákonů byli jednoduše uneseni tímto projevem a zejména je okouzlilo, když se dozvěděli, jak snadno lze zvětšit národní bohatství pomocí zákonů; hlasovali tudíž pro omezení dovozu. K čemu jsou všechny ty řeči o práci a hospodaření? – řekli. Proč volit tyto obtížné prostředky ke zvýšení národního bohatství, když plně postačuje nějaké nařízení?

A skutečně, zákon měl vzápětí všechny důsledky, jež předvídal pan Ochranář; jenomže kromě toho měl také jiné, neboť – buďme k panu Ochranáři spravedliví – nesoudil chybně, nýbrž soudil neúplně. Když si pro sebe vymáhal privilegium, postavil do popředí následky, které je vidět, a ponechal v temném stínu ony následky, které není vidět. Ukázal pouze dvě osoby, kdežto na scéně jsou tři. A je na nás, abychom napravili toto jeho opomenutí, ať již je nechtěné, anebo úmyslné.

Ano, pětifrank, který byl takovýmto legislativním způsobem přesměrován do pokladny pana Ochranáře, představuje výhodu jak pro něj, tak pro ty, kdo jsou zaměstnáni jeho přičiněním. – A kdyby ono nařízení ještě zapůsobilo tak, že by ten pětifrank spadl z Měsíce, neocitly by se na druhé straně vah žádné špatné účinky, které jinak zahlazují pozitivní efekty řečeného nařízení. Bohužel, tento záhadný pětifrank nepochází z Měsíce, nýbrž z kapsy kováře, koláře, podkováře, rolníka, cvočkáře, strojníka, zkrátka z kapsy Dobroděje Sedláčka, který dnes dává navíc pětifrank, ale nedostává za své peníze ani o miligram železa víc než v době, kdy za ně platil deset franků. Na první pohled je evidentní, že tohle zcela určitě mění celou věc, neboť – a toto je naprosto samozřejmé - zisk pana Ochranáře je kompenzován ztrátou Dobroděje Sedláčka a vše, co pan Ochranář bude s to podniknout s oním pětifrankem ve prospěch rozvoje domácího průmyslu, by udělal rovněž Dobroděj Sedláček, kdyby mu pětifrank nebyl popsanou cestou odebrán. Kámen byl hozen na jisté místo v jezeře jen proto, že jistý legislativní akt znemožnil, aby byl vržen jinam.

To, co není vidět tedy prostě kompenzuje to, co je vidět, a tak jediné, co je výsledkem celé operace, je nespravedlnost, která je o to žalostnější, že byla spáchána zákonem.

To ale není všechno. Řekl jsem, že třetí osoba je vždy ponechána ve stínu. Je třeba ji uvést na scénu, aby nám ukázala druhou ztrátu pěti franků. Pak budeme mít před sebou výsledky celé operace v kompletní podobě.

Dobroděj Sedláček má 15 franků, ovoce své píle. Jsme ještě v době, kdy je mu pořád ještě dovoleno jednat svobodně. Co udělá s těmito patnácti franky? Za 10 franků si koupí nějaké zboží, jež produkuje pařížský módní průmysl, a skrze toto zboží platí (nebo místo něj platí jeho zprostředkovatel) metrický cent belgického železa. Dobroději Sedláčkovi zbývá ještě pět franků. Nehodí je do řeky, ale (a to je to, co není vidět) poskytne je kterémukoliv průmyslníkovi výměnou za něco užitečného, například knihkupci za Bossuetovu knihu Všeobecné dějiny.[1]

Domácí průmyslje tudíž stimulován částkou 15 franků, z čehož jmenovitě:

10 franků jde na pařížský módní průmysl,

5 franků jde knihkupci.

Pokud jde o Dobroděje Sedláčka, obdrží za svých 15 franků dva předměty, které uspokojují jeho potřeby, jmenovitě:

1. metrický cent železa,

2. kniha.

Teď je vyhlášeno nařízení.

V jakém postavení se ocitne Dobroděj Sedláček? Jaká bude teď situace v domácím průmyslu?

Za svých 15 franků, které teď Dobroděj Sedláček dává až do posledního centimu panu Ochranáři za metrický cent železa, nebude mít nic víc než užitek z tohoto centu železa. Ztrácí požitek z knihy nebo jiného předmětu ekvivalentní hodnoty. Ztrácí 5 franků. Na tom se shodneme; není možné nesouhlasit; není možné nesouhlasit, že pokud se skrze omezení dovozu zvyšují ceny předmětů, spotřebitel tento rozdíl ztrácí.

Bylo však řečeno, že pro domácí průmysl tento rozdíl představuje zisk.

Ne, není zde žádný zisk; neboť od vydání nařízení je stimulován v rozsahu 15 franků, tedy stejnou částkou jako předtím.

Jediný rozdíl je v tom, že od vydání nařízení oněch 15 franků Dobroděje Sedláčka připadne kovoprůmyslu, zatímco před vydáním nařízení se tato suma rozdělila mezi módní průmysl a knižní vydavatelství.

Násilí, které by prováděl na hranicích samotný pan Ochranář, nebo násilí, které tam dává vykonávat mocí zákona ve svém vlastním zájmu, lze z morálního hlediska posuzovat velmi různě. Existují lidé, kteří si myslí, že loupež ztrácí veškerou svoji nemorálnost, jakmile se jí dostane legální formy. Co se mne týče, nemohu si představit okolnost více přitěžující. Ať je tomu jakkoliv, je jisté, že ekonomické účinky jsou přesně takové.

Můžete se na věc dívat z jakékoli stránky, avšak když bude váš pohled nezaujatý, tak nahlédnete, že z loupeže – ať již se děje legální nebo nelegální formou – nevzejde nic dobrého. Nepopíráme, že tato loupež přináší zisk 5 franků pro pana Ochranáře a jeho průmyslové odvětví neboli pro domácí průmysl, pokud si přejete. Tvrdíme však, že jejím důsledkem jsou dvě ztráty: první musí nést Dobroděj Sedláček, který platí 15 franků za to, co měl předtím za 10 franků, druhá ztráta postihuje domácí průmysl, kterému již nepřipadne onen rozdíl. Můžete si vybrat, která z těchto dvou ztrát kompenzuje zisk, jehož existenci připouštíme. Ona druhá ztráta však nebude ničím jiným než čistou ztrátou.

Mravní ponaučení: Použití násilí neznamená produkci, nýbrž destrukci. Ó, kdyby násilí bylo výrobou, Francie byla by daleko bohatší nežli je.

[1] Jacques Bénigne Bossuet (1627-1704), biskup v Meaux (zvaný L’aigle de Meaux — Orel z Meaux) byl vynikajícím řečníkem své doby; jeho pohřební řeči nad příslušníky královské rodiny jsou brilantními ukázkami francouzského klasického stylu. Jakožto vychovatel následníka trůnu (syna Ludvíka XIV. který ovšem zemřel dřív než jeho otec) sepsal Bossuet svoji Histoire universelle, klasické dílo, jež sloužilo celým generacím francouzských školáků jako obligátní základ jejich dějepisného vzdělání. Byl také vášnivým a energickým odpůrcem protestantismu a vůdcem galikánského hnutí, jež prosazovalo nezávislost francouzské katolické církve na Římu.

D�jiny 6.3. - Italsk� humanismus � monarchist�

Mises.cz: 16. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal)

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Politický a ekonomický úpadek italských městských států v patnáctém a šestnáctém století, poté, co se obchod přesunul k Atlantiku, byl v zahraničních vztazích poznamenán opakovanými vpády armád bujících evropských národních států. Francouzští králové vpadli do Itálie a dobyli ji opakovaně od devadesátých let 15. století a mezi začátkem dvacátých let a padesátými lety 16. století v o Itálii jako bojiště k dobytí bojovala Francie a Svatá říše římská.

Zatímco byla Florenci a zbytek severní Itálie napadán zvenčí, republikanismus dal konečně vzniknout despotické vládě jednoho muže, signori. Zatímco republikánské síly vedené rodinou Colonna dokázaly během vrcholného patnáctého století zbavit papeže jejich světské moci, na konci století se papežům vedeným Alexanderem VI. (1492-1503) a Juliem II. (1503-1513) podařilo znovu se stát neotřesitelnými světskými vládci Říma a papežských států. Ve Florencii mocná rodina bankéřů a politiků de Medici pomalu ale jistě začala budovat svou politickou moc a stali se dědičnými monarchy, signori. Tento proces začal již ve třicátých letech patnáctého století se slavným Cosimem de Medici a vrcholil v zabráním moci Cosimovým bratrancem Lorenzem „Nádherným“ v osmdesátých letech. Lorenzo si zajistil vládu jednoho muže sestavením „rady sedmdesáti“ s absolutní kontrolou nad republikou, složenou ze svých vlastních stoupenců.

Republikánské síly však vrátily úder a souboj trval další polovinu století. V roce 1494 vyhnali republikánští oligarchové Lorenzova syna do exilu poté, co postoupil Florencii Francouzům. Republikánská vláda se zhroutila v roce 1512, když převzali s pomocí španělských vojáků moc Medicejové. Jejich moc posléze vládla až do roku 1527, kdy je vyhnala další republikánská revoluce, avšak o dva roky později medicejský papež Klement VII. vyslal habsburského císaře Svaté říše římské Karla V., aby vpadl do Florencie a pro Mediceje ji dobyl. Karel tak učinil v roce 1530 a bylo po Florentské republice. Klement VII., císařem pověřený k nadvládě nad Florencií, jmenoval vládcem města doživotně Alessandra de Medici a Alessandro a všichni jeho dědici byli jmenováni navždy městskými lordy. Florentská vláda se rozpadla na medicejské velkovévodství Toskánsko, jemuž medicejové vládli po další dvě století.

Konečné vítězství signori učinilo přítrž optimismu republikánských humanistů raného patnáctého století. Jejich následníci začali být k politice cyničtí a obhajovali životy tichého rozjímání.

Jiní humanisté se však řídili dle hesla kam vítr, tam plášť, a rychle otočili ze vzývání republikánské oligarchie k chvále monarchie jednoho muže. Už jsme viděli rychlost Ferreta Ferretiho ve skládání chvalozpěvů tyranii rodiny della Scala v Padově. Obdobně kolem roku 1400 potulný a většinou republikán P. P. Vergerio během svého pobytu v monarchistické Padově sepsal dílo K monarchii, v němž oslavoval tento systém jako „nejlepší formu vlády“. Monarchie koneckonců ukončila vřavu a neutichající spory frakcí a stran, přinesla mír, „klid, bezpečí a ochranu nevinných“. Také milánští humanisté se s vítězstvím Viscontiho absolutismu v Miláně rychle sešikovali a skládali chvalozpěvy své vládě a zejména vládě Viscontiho. Uberto Decembrio (kolem 1350-1427) věnoval ve dvacátých letech patnáctého století čtyři knihy o místní samosprávě Filippovi Maria Viscontimu a jeho syn Pier Candido Decembrio (1392-1477) pokračoval v rodinné tradici a napsal v roce 1436 Velebení města milánského.

S vítězstvím vlády signori napříč Itálí v pozdním patnáctém a raném šestnáctém století dosáhl pro-vládní humanismus vrcholu nadšení. Humanisté se ukázali jako přinejmenším obratní v předělávání svých teorií tak, aby se hodily republikánské a následně monarchistické vládě. Humanisté začali s vydáváním dvou druhů knih s radami – jednak vládcovi a také dvořanům, jak se mají k vládcům chovat.

Nejoslavovanější knihou rad pro dvořany byla Kniha dvořanů (Il libro del Cortegiano) od Baldassara Castiglione (1478-1529). Castiglione se narodil poblíž Mantovy, byl vzdělán v Míláně a vstoupil tam do služeb vévody. V roce 1504 byl přidružen ke dvoru vévody z Urbina, jemuž věrně sloužil jako diplomat a vojevůdce po dvě desetiletí. Následně v roce 1524 byl vyslán k císaři Karlovi V. do Španělska a ten jej za jeho službu učinil biskupem z Avily. Castiglione sepsal Knihu dvořanů jako sérii dialogů mezi roky 1513 a 1518 a kniha byla poprvé vydána v roce 1528 v Benátkách. Toto dílo se stalo jednou z nejvíce čtených knih v šestnáctém století (pro Italy známé jako Il libro d’oro), jelikož se zjevně dotklo citlivého místa kultury dané doby ve svém popisu a oslavování kvalit dokonalých dvořanů a gentlemanů.

Florentský humanismus raného patnáctého století byl pro člověka, jeho putováním za virtú či dokonalostí a pro „čest, chválu a slávu“ optimistický, tedy u toho, co tradiční křesťanství připisovalo pouze Bohu. Bylo tedy později pro humanisty šestnáctého století snadné přenést tuto pouť za dokonalostí a slávou od jednotlivce k vládci a pouze k němu. Castiglione tvrdil, že dvořanův hlavní cíl, „ten, na který je nasměrován“, musí být radit vládci tak, aby mohl dosáhnout „vrcholu slávy“ a učinit se „slavným a pro svět hodným napodobení“.

Dřívější republikánští humanisté se drželi ideálu „svobody“, za kterou nepovažovali moderní koncept individuálních práv, ale republikánské a obecně oligarchické vládnutí sobě samým. Castiglione tyto staré myšlenky výslovně zavrhnul ve prospěch monarchistických ctností míru, absence sváru a úplné poslušnosti absolutistickému vladaři. V Knize dvořanů jedna z postav v dialogu protestuje, že vládci „drží své poddané v nejtužším zajetí“, takže se ztratila svoboda. Castiglione mazaně kontruje starými slovy, užívanými často v apologiích despotismu, že taková svoboda je pouze přáním „žít jak si zachceme“, spíše než „dle správných zákonů“. Jelikož svoboda je pouze privilegiem, monarcha musí „postavit svůj lid před takové zákony a nařízení, aby mohli žít v klidu a míru“.

Vůdčí autor knih rad vladařům i dvoraně a mužem, jenž se s pochybami označuje za prvního merkantilistu, byl neapolský vévoda Diomede Carafa (1407-1487). Carafa napsal Dokonalého dvořana během služby na dvoře krále Neapole Ferdinanda v osmdesátých letech patnáctého století. Během stejné doby napsal také Úřad dobrého vladaře. V Dokonalém dvořanovi Carafa představil tón, ve kterém se neslo enormně vlivné Castiglioneho dílo o generaci později. V Úřadu dobrého vládce Carafa představil model pro ekonomické rady přednášené rádcovskými úřady. Stejně jako u mnoha knih později začíná tato s principy obecné politiky a obrany, poté se zabývá správou spravedlnosti, veřejnými financemi a nakonec samotnými hospodářskými opatřeními.

V detailních opatřeních byly Carafovy rady relativně smysluplné a zdaleka ne tak orientovány na absolutní moc či tak etatistické jako rady pozdních merkantilistů směrem k národním státům. Rozpočet by měl být vyrovnaný, jelikož nucené půjčky jsou srovnatelné s loupeží a krádeží, a daně by měly být snesitelné a přiměřené, aby neutlačovaly pracovníky či nevytlačovaly kapitál ze země. Obchod by měl být ponechán sám sobě, avšak na druhou stranu Carafa volal po státních dotacích průmyslu, zemědělství a obchodu a také po značných sociálních výdajích. Oproti pozdním merkantilistům Carafa tvrdil, že zahraniční obchodníci jsou vítaní, jelikož je pro zemi jejich činnost vysoce užitečná.

Avšak oproti scholastikům se Carafa ani zmínkou nesnaží pochopit či analyzovat tržní proces. Jedinou důležitou otázkou bylo, jak jej může vládce ovládat. Schumpeter o Carafovi napsal: „Obyčejné procesy ekonomického života nebyly pro Carafu žádným problémem. Jediným problémem bylo, jak je ovládat a zlepšovat.“

Schumpeter také Carafovi přisuzuje první koncept národní ekonomiky, celé země jako jednoho velkého podniku řízeného vládcem. Carafa byl,

„pokud je mi známo, prvním, kdo se obsáhle věnovat ekonomickým problémům vznikajících moderních států… fundamentální myšlenkou, kterou Carafa podkreslil svou myšlenkou Dobrého vladaře… (tedy problému) národní ekonomiky… (která) není jen sumou jednotlivých domácností a firem či skupin a tříd uvnitř hranic státu. Nahlíží na ní jako na jaksi roztříštěný podnik, jako na něco, co má svou vlastní existenci a své vlastní zájmy a je potřeba to řídit jako velkou farmu.“ [1]

Asi hlavní knihou v tomto novém žánru knih rad vládcům byla kniha Francesca Patriziho (1412-1494) [2] Království a vzdělání královo, napsaná v sedmdesátých letech 15. století a věnovaná prvnímu aktivistickému papeži Sixtovi IV., jenž se zapojil do obnovy světské moci papežského stolce v Římě a papežských států. Patrizi, humanista ze Sieny, byl později učiněn biskupem v Gaetě.

Patrizi stejně jako v jiných humanistických rádcovských knihách viděl podstatu ctnosti ve vladaři. Avšak mělo by být poznamenáno, že vedle svých pro-vladařských humanistických kolegů a raných republikánů byl Patriziho ctnostný vladař především příkladem křesťanské ctnosti. Vladař musí být oddaný křesťan a musí vždy hledat spravedlnost a lpět na ní. Musí být zejména svědomitě upřímný a čestný. „Nikdy se nesmí účastnit podvodu, nesmí nikdy lhát a ani jiným dovolit říkat lži.“ Spolu s ostatními humanisty však Patrizi o vladaři mluvil jako o někom, kdo má odlišné ctnosti než jeho pasivní poddaní. Jelikož je například tvůrcem dějin a hledá slávu, tak nemusí být pokorný. Na druhou stranu má být velkorysý, marnotratně utrácející a obecně „báječný“.

Vítězství signori vedlo k nazývání mnoha knih jednoduše jako Vladař (Il Principe). Jednu z nich napsal Bartolomeo Sacchi (1421-1481) v roce 1471 na počest vévody z Mantovy a jinou důležitou napsal Giovanni Pontano (1426-1503), jenž se tak představil králi Ferdinanovi z Neapole, jelikož Vladaře napsal na jeho počest v roce 1468. Na oplátku z něj učinil král Ferdinand svého tajemníka na více než 20 let. Pontano pokračoval ve vychvalování svého opatrovníka ve dvou oddělených pojednáních, která velebila dvě vladařské ctnosti Ferdinanda, a to velkorysost a bohatou honosnost. V knize K osvícenosti Pontano tvrdí, že „nic není pro vladaře méně důstojné,“ než nedostatek velkorysosti. V knize Ke vznešenosti Pontano trvá na tom, že budování „honosných staveb, bohatých kostelů a divadel“ je zásadním prvkem vladařovy slávy a chválí krále Ferdinanda za „honosnost a majestát“ veřejných budov, které postavil.

[1] Joseph A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 163-164.
[2] Francesco Patrizi se dle některých zdrojů narodil spíše v roce 1413. Známý je i jeho jmenovec, Chorvat žijící v Itálii i století později, filozof v aristotelovské tradici, pozn. překl.

Pozn�mky a vzpom�nky - 11. Dal�� studie nep��m� sm�ny

Mises.cz: 15. května 2013, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa)

[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]

V Teorii peněz a úvěru jsem s řadou věcí nebyl spokojen. Považoval jsem za nezbytné tyto nedostatky napravit.

Ani kritika mé knihy, ani další práce kolegů zabývající se problémem nepřímé směny mými základními tvrzeními nijak neotřásly. Jsem vděčný za podněty pocházející z prací B. M. Andersona, T. E. Gregoryho, D. H. Robertsona, Alberta Hahna, Hayeka a Machlupa. Díky nim jsem svoji teorii poněkud přeformuloval a vylepšil její prezentaci. Avšak i tam, kde některým mým argumentům oponovali, tak jádro mého učení spíše potvrdili, než vyvrátili. Z knih těchto mužů jsem nezískal jen poučení, ale dodávaly mi zároveň jistotu, že nezůstávám osamoceným nepochopeným ekonomem, který píše jenom do regálů knihoven.

Zbytek publikací o problému peněz a úvěru, jež se objevily v posledních třiceti letech, byl spíše nevýznamný. Úpadek vědeckého myšlení byl šokující. Člověk může říci, že některé z prací, které se objevily během této doby, měly obecně přijatelnou úroveň, ačkoliv některé věci v nich byly neobhajitelné. Avšak většina knih a článků byla vskutku zcela bezcenná.

Tento příkrý odsudek se vztahuje hlavně na ty práce, které o sobě prohlašují, že poukazují na „chyby“, jež zůstávají nevysvětleny „ortodoxními“ ekonomickými teoriemi nebo jim protiřečí. S jen velmi chabou znalostí historie peněz a bankovnictví tito autoři označují tyto chyby za nové a bezprecedentní. Nepokoušejí se vysvětlit fakta ve světle „ortodoxních“ teorií, protože znalosti těchto teorií i schopnost vědeckého myšlení jim unikají.

Jsem přesvědčen, že je důležité mít přehled o dnešní odborné literatuře a poskytovat solidní kritiku každého nesmyslného tvrzení, které se v ní objeví. Samozřejmě to nezamezí opakování starých chyb, ale může to být důležitou službou veřejnosti zabývající se ekonomickými otázkami. S několika přáteli jsme se pokusili o založení časopisu s tímto cílem, ale nebyli jsme schopni najít vhodného vydavatele.

Navíc jsem toho názoru, že vyvracení současných chyb je vhodným tématem pro doktorské disertace mladších zástupců naší vědy. Minimálním požadavkem na ekonoma je totiž to, aby byl schopen omyl rozpoznat a kriticky se s ním vypořádat. Příležitostně tedy práce tohoto druhu podporuji.

O jedné takové disertaci, jejímuž vydání zabránily obtížné podmínky v Rakousku v roce 1920, bych se tu rád zmínil. Je to práce, která zajistila Helene Lieserové první doktorát v oblasti společenských věd, jenž rakouská universita udělila ženě. Tato disertace pojednává o návrzích na měnovou reformu prosazovaných v Rakousku během období hyperinflace. Ukázala, že většina reformních návrhů diskutovaných v té době nebyla tak nová, jak jejich autoři věřili.

V mém semináři jsem využil každé příležitosti pro vyvracení populárních omylů. Vskutku ale nemám ani čas ani chuť věnovat svoje polemické úsilí boji proti něčemu, co již bylo vyvráceno stokrát. Dnes spíše lituji, že jsem věnoval tolik času a své omezené energie boji proti pseudoekonomii. V hodinách tichého přemítání upevňuji svoje odhodlání řídit se myšlenkou ze Spinozy: Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi est. Ale znovu a znovu se nechávám strhnout svým temperamentem.

V průběhu hyperinflace jsem napsal mnoho článků zaměřených na vysvětlení podstaty znehodnocení měny a vyvrácení chybných teorií, které se ohledně toho objevovaly. Napsal jsem článek Zahlungsbilanz und Devisenkurs pro Mittelungen des Vereins Österreichischer Banken und Bankiers.

Pro Schriften des Vereins für Sozialpolitik jsem napsal článek Geldtheorie Seit des Stabiliserungsproblems. Jeho vydání však vedení Vereinu dlouhou dobu zdržovalo, protože zpochybňoval oficiální tezi, že znehodnocování marky je způsobeno reparacemi a francouzskou okupací. Nakonec vyšel až v létě 1923. V roce 1919 jsem ještě přispěl esejem o problémech připojení Rakouska k německé říši a problému měny.

V druhém vydání Teorie peněz a úvěru a v malé publikaci Geldwertstabilisierung und Konjunkturpolitik jsem formuloval teorii ekonomického cyklu takovým způsobem, aby byl cyklus kompletně vysvětlen. Boom je následkem úvěrové expanze. Ale co způsobuje úvěrovou expanzi? V prvním vydání jsem na tuto otázku nedal odpověď. Nyní zde již odpověď byla. Banky se snaží snížit úrokovou míru prostřednictvím úvěrové expanze. Monetární politika, která dává přednost „levným penězům“ a je založena na předpokladu, že úvěrová expanze je udržitelným prostředkem pro snížení úrokových sazeb, tyto praktiky podporuje a snaží se vytvářet pro ně nezbytné institucionální podmínky.

Při psaní své Nationalökonomie jsem měl příležitost znovu promyslet svoji teorii peněz a úvěru a představit ji v nové formě.

Ve své knize o penězích jsem kritiku zaměřil na široce přijímaný koncept směny se zanedbáním úlohy peněz jenom natolik, nakolik to bylo nezbytné k odmítnutí doktríny neutrality peněz. Problémem peněžní kalkulace jsem se zabýval jen do té míry, jak to bylo nezbytné pro můj výzkum společenských následků znehodnocování peněžní jednotky. Avšak základní myšlenka zde již obsažena byla: jsou zde hodnoty a hodnocení, ale žádná měření hodnoty a žádné hodnotové kalkulace; tržní ekonomika kalkuluje pouze s cenami vyjádřenými v penězích. To nebylo nic převratně nového, toto logicky vyplývá ze subjektivní teorie hodnoty. Gossen se již dotkl tohoto závěru, který může být vyvozen pro socialistickou ekonomiku. Pierson, s jehož dílem jsem se seznámil o mnoho let později díky Hayekovým překladům, Gossenovy myšlenky zopakoval.

Když jsem připravoval svou knihu Socialismus, byl jsem přesvědčený, že musím klást zvláštní důraz na základy katalaxie. Teorie socialismu, která by nebrala v úvahu základní problémy ekonomické kalkulace, by byla jednoduše absurdní. V roce 1919 jsem tudíž napsal a před Nationalökonomisch Gesellschaft prezentoval esej Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen. Na radu přátel jsem ji poté v roce 1920 uveřejnil v Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. Je zahrnuta i v Socialismu v zásadě nepozměněné formě.

Doposud byly všechny pokusy vyvrátit moje závěry odsouzeny k neúspěchu, protože nepronikly k jádru problému teorie hodnoty. Všechny knihy a eseje, které se snažily zachránit socialismus a ukázat, že je možné vytvořit socialistické společenství, v němž by mohla probíhat ekonomická kalkulace, nedokázaly odpovědět na to, jak v ekonomice, která je založena na preferování jednoho a odříkání druhého – tedy na lidech činících nestejná hodnocení – může člověk dojít ke srovnatelným hodnocením a jejich použitím v rovnicích. Tak přišli s absurdním nápadem doporučit rovnice matematické katalaxie, což dává obrázek zcela postrádající lidské jednání jako náhradu za peněžní kalkulaci tržní ekonomiky.

V Socialismu jsem měl konečně příležitost prezentovat plný význam problému ekonomické kalkulace. Mezitím jsem se spokojoval s poukazováním na chyby a protimluvy v tehdy navrhovaných řešeních pro socialistickou ekonomickou kalkulaci.

Bylo to vysvětlení předložené ve třetí části Nationalökonomie, kde moje teorie peněz byla završena. V ní jsem splnil plán, který jsem pojal o třicet pět let dříve: skombinoval jsem teorii přímé a nepřímé směny do jednoho unifikovaného systému lidského jednání.

Ultim�tn� argument

Mises.cz: 14. května 2013, Josef Tětek

Občas přemýšlím nad tím, zda existuje argument ve prospěch svobody, který by přesvědčil každého, kdo by jej vyslyšel. Jak by takový argument vypadal? Byl by založen na argumentaci utilitaristické, právní či emocionální? Rovnou zkraje se přiznám, že sám nemám tušení – tento článek je spíše námětem k zamyšlení a diskuzi.

Vhodnými kandidáty na ultimátní argument jsou podle mého názoru následující myšlenky.

Argument komplexnosti

Lidská společnost je nepopsatelně složitým systémem; složitost dosahuje takové míry, že je pro člověka jen těžko představitelná. V lidském chápání je pro svou neuchopitelnost spíše něčím abstraktním, a proto také často opomíjeným. Při snaze uchopit složitost společnosti si však můžeme uvědomit, jak domýšlivé jsou sny o všeobjímající regulaci.

Pro zjednodušení si pojďme vzít příklad Prahy – řekněmě, že zde žije 1 000 000 dospělých jedinců, kteří disponují svobodnou vůlí, odlišnými životními cíly a různorodými preferencemi. Tito lidé spolu každý den obchodují, přátelí se a vzájemně se ovlivňují. Každý Pražan může kdykoli vstoupit do vztahu s kýmkoli ze zbývajících 999 999 sousedů. Máme zde tedy 1 000 000 000 000 možných interakcí. Jeden bilión proměnných. To jsme však teprve na počátku mapování pražské společenské složitosti. Lidské preference nejsou v čase konstantní, jelikož sám svět není konstantním systémem, nýbrž systémem dynamickým, neustále se měnícím. V rámci dalšího zjednodušení řekněme, že se jedincův preferenční žebříček mění každou hodinu. 24 biliónů proměnných za den. Stále málo? 4 032 bilionů možných interakcí za týden, 16 128 bilionů za měsíc a 193 536 000 000 000 000 decentralizovaných, stejně pravděpodobných mezilidských vztahů za jediný rok. Zdá se tedy, že i po značném, až směšném zjednodušení na úroveň počtů pro první stupeň základní školy jsme se dostali zpět k neuchopitelné složitosti.

Proč tedy nežijeme v chaosu, ale ve zjevném řádu, kdy můžeme každý den se slušnou jistotou očekávat potraviny v obchodech? Díky koordinačnímu systému, který propojuje veškeré výše uvedené proměnné – cenám. Je to právě decentralizovaný, neplánovaný cenový mechanismus, kterému můžeme vděčit za nejlepší možný soulad mezi lidskými potřebami a snahou o jejich naplnění. A naopak, jsou to mocenské zásahy do tohoto sofistikovaného, lidskou myslí neuchopitelného mechanismu, které můžeme vinit z pokračujícího marasmu v mnoha odvětvích lidského snažení.

Svoboda je nástrojem diverzifikace rizik a cest k pokroku – ve svobodné společnosti působí tisíce zásobovacích firem a miliony jedinců, kteří usilují o zlepšení podmínek života pro sebe a své blízké. Selžou-li někteří z těchto subjektů, žádná katastrofa v podobě masivního nedostatku či stagnace nenastane. Je-li však kontrola nad zásobováním, vzděláním a výzkumem centralizována v rukou jednoho poskytovatele – státu – společnost je vystavena ohromnému riziku v případě jeho selhání.

Argument agrese

Státní zvůle je přímým popřením svobody. Nejčistší manifestací státní zvůle je pak válka, která není ničím jiným než masovým vražděním, loupením a zotročením. Během posledních sta let bylo lidstvo svědkem a obětí dvou světových válek, bezpočtu lokálních konfliktů a zahraničních „misí“, přičemž většina těchto státních výbojů nebyla nazvána svým pravým jménem, nýbrž opěvována jako Boj za monarchii, Boj za demokracii, Boj proti terorismu či Boj za státnost a státní suverenitu. Objem lidského utrpení způsobený státními válkami posledních sta let je nepředstavitelný – ztracené životy lze počítat po stovkách milionů, zdevastované bohatství přivedlo úsilí několika generací vniveč.

Válka však není jediným aktem státní agrese. Stát jako instituce je agresivní již z principu, a tak veškeré činy této instituce jsou manifestací síly. Daně, regulace, prohibice, zákony, dotace, příkazy a zákazy – všechny tyto akty staví na výlučné pozici státu jako monopolu na užití násilí ve společnosti. Velká část násilí v dnešní společnosti, z kterého bývá obviňována samotná lidská povaha, je státem mohutně podporována – drogové kartely, gangy a mafie jsou potomkem prohibice, vraždy a násilnictví zase následkem neefektivního státního monopolu na poskytování bezpečnostních a právních služeb.

Představitelé státu užívají k dosažení svých cílů vyhrožování, věznění a odcizení. Jedná-li někdo ve společnosti stejně jako stát, je po právu obžalován ze zločinu a odsouzen k trestu. Společnost však stále ještě nedosáhla takové úrovně, aby v ní byly činy každého subjektu bez výjimky posuzovány stejným metrem. Velikým pokrokem vpřed by bylo obecné poznání, že zdanění je krádež, válka je masová vražda a nadvláda je zotročení.

Argument rovnosti

Úspěch v politice se odvíjí od schopností politika lhát, manipulovat a činit kompromisy v oblasti ideálů a morálky. Kromě toho je pro úspěšného politika zásadní mít kontakty na vhodných místech, ideálně vybudované již jeho rodiči, kteří rovněž byli aktivní v politice (jak ostatně můžeme vidět na mocných politických dynastiích v rozvinutých demokraciích, jako jsou USA). Úspěšný politik kolem sebe buduje kult osobnosti – cílí na emoce, nikoli rozum svých voličů. Politické divadlo, kdy se představitelé jednotlivých frakcí pohádají před televizními kamerami do krve, aby si pak v zákulisí společně připili na dobře odvedenou práci, má zakrýt jeden prostý fakt – totiž že politik nemůže nikdy ze své pozice dlouhodobě zajistit prospěch větší části společnosti, jelikož pouze přerozděluje bohatství, vyvolává třídní nenávist a lže o skutečném původu prosperity. Politik slibuje voličům rovnost ve výsledku, kterou nemůže zajistit, a zničí při snaze o její nastolení rovnost v příležitostech.

Úspěch na volném trhu se odvíjí od schopnosti jedince nabídnout ostatním výhodnou směnu – ať se jedná o směnu za peníze, službu, zboží či dobrý pocit. Díky existenci fenoménu komparativní výhody má na trhu příležitost opravdu každý, jakkoli je talentovaný či obdařen lidským a finančním kapitálem. Ano, na trhu existují samozřejmě náhody, štěstí a smůla, ta však dopadá na všechny jedince se stejnou matematickou pravděpodobností; hlavní roli hraje vždy píle a ochota poskytovat druhým hodnotné zboží a služby.

Ve svobodné společnosti má každý stejné postavení před zákonem, jelikož poskytování služeb práva se v takovém případě řídí stejnými principy jako poskytování jakékoli jiné služby. Soudci a právníci pak nejsou podřízeni politikům, ale svým klientům. Nikdo z nich navíc nemá zajištěné monopolní postavení, jako je tomu dnes.

Svobodná společnost zaručuje rovnost a spravedlnost v příležitostech, jelikož nikdo v ní nemá legitimitu k omezování druhých.

Jak to vidí naši čtenáři? Který argument ve prospěch svobody je nejpřesvědčivější pro vás osobně? Kterým jste přesvědčili ostatní? Který naopak selhává a setkává se s nepochopením a ťukáním na čelo?

Sofiina parlamentn� volba III.

Mises.cz: 13. května 2013, Kolektiv Mises.cz

[Pro Mises.cz napsali Martin Pánek a Dominik Stroukal.]

Přestože si myslíme, že máloco je lepší než pořádná libertariánská filipika, nakupila se nám bohužel v uplynulém roce spousta povinností (včetně rozvoje LvMI CZ & SK a dalších libertariánských aktivit), takže odpovídáme až po tak dlouhé době. Napjatým čtenářům se omlouváme a doufáme, že čekací dobu vynahradíme aspoň kvalitním obsahem.

Na náš původní článek Sofiina parlamentní volba si vyhradil značnou porci času Jakub Skala a ve své rozsáhlé odpovědi přinesl několik zajímavých postřehů, za které děkujeme a ke kterým se tímto článkem chceme vyjádřit. Budeme je brát postupně, jak šly v článku za sebou.

Odmítání různých typů voleb (i těch, kde neexistuje agresor) jsme slyšeli nesčetněkrát, ale i kdyby taková výtka neexistovala, považovali jsme dobrovolné volby za dobrý stavební kámen naší argumentace. Ano, je nespornou pravdou, že v dobrovolných sdruženích existují různá kvóra (i stoprocentní), ale to je dáno prostě tím, v jakém poměru jsou vůči sobě externí náklady – tedy jak velká újma je způsobena těm, co hlasovali jinak než většina – a náklady na rozhodování, tj. na přesvědčování, aby kvóra bylo dosaženo (external cost vs. decision-making cost). Hledání konsensu se totiž může značně protáhnout a zejména u voleb, kde existuje více stejně dobrých alternativ (multiple equilibria: bude se po silnici jezdit vlevo, nebo vpravo?), může být zjevně žádoucí rozhodovat rychle, nikoliv konsensuálně.

Ne snad, že by to bylo jakkoliv relevantní, ale není pravda, že absolutní většina (více než 50 %) je standardní kvórum. Neplatí to ani v akciových společnostech, kde rozhoduje většina přítomných na valné hromadě, ani například v TV soutěži Kdo přežije?, ve které se jednak rozhoduje o vítězi miliónu dolarů a jednak o úspěšnosti pořadu vysílaném v prime-timu. Pokud by mělo být dokázáno, že je absolutní většina standardem, zasloužilo by si to zásadní studii, nikoliv anekdotickou evidenci, kteroužto taktéž poskytujeme – avšak tvrdíme, že nejde o nic zásadního (není to protiargument), a nadto lze snadno vzpomenout na protipříklady ze světa, který není regulovaný vůbec nebo jen minimálně. O tom, že státní aparát svým byrokratickým podjednotkám často do vínku vrývá absolutní většinu, nepochybujeme.

Opakovanou námitkou bylo, že politickým slibům nelze věřit a že „jeden hlas nic nezmění“. Zatímco to druhé nijak nesouvisí s morálním rozměrem voleb – ale i tak se s tímto stanoviskem vyrovnáme později – relevanci první námitky lze vyvrátit dedukcí. Souhlasíme, že mezi politickými programy a reálnou politikou není 100% pozitivní korelace, ale tvrdíme, že pozitivní korelace může existovat.[1] Je potom logickou jistotou, že pokud v našich modelových příkladech oběma volbám (odevzdat jedno dítě / neodevzdat žádné; snížit pracovní dobu otroka / nesnížit pracovní dobu otroka) připíšeme stejnou pravděpodobnost jejich naplnění, nezmění to na obsahu příkladů vůbec nic, pouze se o něco protáhne jejich zadání.

Pokud si člověk vybere program a ryze subjektivně uvažuje nad pravděpodobností jeho plnění či splnění, může se rozhodnout ho volit. [2] Může se také rozhodnout ho nevolit, a dokonce nevolit žádný z programů. Jelikož cílem této odpovědi a předchozího článku není snaha o inzultaci nevolení, ale snaha o ospravedlnění možnosti volit, proto možnost nevolit žádný program nevylučujeme a a priori nesoudíme. Pokud si někdo vybere program politické strany a zhodnotí jeho důvěryhodnost, nelze vyloučit, že program interpretuje správně a správně odhadne důvěryhodnost, tedy jeho plnění.

Abychom tento bod ještě lépe ilustrovali a vrátili se k hlavní hrdince našeho článku, představme si opět Sofii před její volbou. Nyní však čelí volbě mezi dozorcem A a dozorcem B, přičemž dozorce A ji tvrdí, že ji před Sofiinu volbu nepostaví, a dozorce B s ďábelským úsměvem jasně proklamuje, že ano. To je příklad politické volby a Sofie si volí mezi A, B a nevolením (v takovém případě za ní dozorce zvolí zbytek vězňů). Ano, můžeme se domnívat, že je pro Sofii nevolba dobrou možností, například pokud se domnívá, že má zbytek vězňů lepší informace o důvěryhodnosti plnění deklarovaných programů. Nevolení JE legitimní možnost. Avšak stejně tak volení. Není vzdálené naší politické zkušenosti, že je minimálně hodné obav spolehnout se ve volbě na ostatní spoluvězně (většina z nich ani nemá děti). Pro Sofii MŮŽE být zcela legitimní se rozhodnout pro jednoho z dozorců. Na základě předchozí zkušenosti (kdy jí dozorce A pomáhal, nikomu neublížil, anebo dokonce už prošla několika stejnými volbami a své slovo vždy dodržel). Volba může být ospravedlnitelná a zcela v souladu s NAP.

Následuje diskuse o tom, zda jsme pochopili NAP. Nedomníváme se, že NAP je tak jednoznačný,[3] jak nastiňuje Jakub, avšak na poctivou diskusi zde není místo. NAP bude ostatně porušen, i kdyby na vedlejší koleji nebyl žádný člověk, ale třeba pouze pohozená ponožka majitele trati, jak v diskusi správně upozornil Urza. Dále to vypadá, že záměr našeho článku nebyl zcela srozumitelný, proto si přejeme učinit toto shrnutí: Někteří libertariáni odmítají volit, protože to je údajně iniciace agrese, ať už volíte kohokoliv, i kdyby jako Sinn Féin v parlamentu následně vůbec nezasedal. Pokud přijmeme tento výklad, pak předpokládáme, že volení porušuje NAP a v otázce nevolení máme dvě možnosti:

• volení porušuje NAP a nevolení také
• volení porušuje NAP a nevolení ne

První možnost nám nepřipadá odůvodněná, a tak nám zbývá druhá. Pokud je pravdivá druhá možnost, ke které se přiklání Jakub a v této chvíli asi i většina čtenářů, pak nesouhlasíme s tím, že to je definitivní odpověď z hlediska etiky.

Nelze přijmout za morální postoj, kdy nás i sebemenší porušení NAP odradí od činu, který pokládáme za mnohem morálnější. Kdo by nechal milovaného člověka utopit jenom proto, že neměl povolení ke vstupu do cizího rybníka? Snad i všichni libertariáni by souhlasili, že je morálně ospravedlnitelné přejet ponožku namísto pěti lidí. Ano, majitel ponožky by zcela jistě mohl chtít požadovat náhradu. Složitější otázky jsou jeden člověk vs. dva lidé. Jeden a miliarda. Jeden člověk a všechny obrazy nakreslené do roku 1945. Ať jsou volby jakkoliv hororové, za to, že jste před ně byli postaveni a byli nuceni je hrát, může Jigsaw, nikoliv lidé, které uspal a svázal a nechal hrát své brutální hry.

Tedy, ve zkratce, věříme, že volba nemusí být agresí, jako v případě Sofiiny volby mezi dozorcem A a B. I kdyby nutně muselo dojít k agresi, jako když Sofie nevolí mezi dozorci, ale musí volit mezi jedním a druhým dítětem, poté je agresorem zcela jistě dozorce, nikoliv Sofie.

Roderick Long uvádí tyto dva příklady (bez dovolení převyprávěno pro české publikum):

Smith argumentuje, že samotné převzetí politického úřadu nebo schválení jiného do tohoto úřadu je agresí proti obyvatelstvu. Ale je to opravdu tak? Představte si, že Sauronova armáda míří do Hobitína, který chce zničit a rozdrtit jeho bezmocné obyvatele na cimprcampr. Bilbo Pytlík hrdinně navrhne, že Hobitín zachrání tím, že se zmocní Prstenu moci, který potom následně zničí v plamenech Hory osudu. Avšak Gandalf ho nesouhlasně poučuje: „Bilbo! Copak nevidíš, že když se zmocníš Prstenu a jeho moc bude v tvých rukou, budeš ve stejné pozici, v jaké je teď Sauron! Samozřejmě říká, že potom Prsten zničíš v plamenech Hory osudu a já ti věřím. Ale tvoje benevolentní úmysly jsou teď mimo debatu. Samotný fakt, že budeš mít Prsten, znamená, že budeš mít moc nás všechny zabít, a nikdo nesmí mít právo takovou moc nabýt, jedno zda ji chtějí použít, nebo ne. Prsteny moci jsou špatná věc a nechci, aby kdokoliv nějaký takový měl.“ Bilbo je přesvědčen Gandalfovou pronikavou logikou a svůj plán neuskuteční. Hobitín je absolutně zničen a Sauronova armáda i s Prstenem zamíří do další bezbranné vesnice. (Nezranitelný Gandalf samozřejmě nezemře. Bilbo stejně jako ostatní obyvatelé ale nemá takové štěstí.)

Ale Smith by asi namítal, že tato analogie mezi vládou a Prstenem není dokonalá. Pokud se Bilbo Pytlík zmocní Prstenu, získá pouze moc – což je morálně přípustné, dokud ji nepoužije vůči nevinným. Ale když se libertariánští politici ujmou úřadu, získají nejenom moc, ale taky legální autoritu. Politická moc s sebou nenese pouze možnost agrese, ale také právo na agresi (tím míním legální právo, samozřejmě ne morální.)

Ale je to pravda? Co je legální právo? Není to nic hmotného; je to konvence. Že mám právo na to, abych udělal X, spočívá v různých faktech ohledně názorů, zvyků, dispozicí a institucí konkrétní skupiny lidí. Takže teď si představme, že Hobitín není ohrožován Sauronem a jeho Prstenem, ale násilným náboženským kultem, který si říká Sparta Ultras a který oznámil, že Hobitín napadne a nevěřící povraždí. Každý člen Sparta Ultras nosí šálu, která z pohledu sparťanských Ultras symbolizuje jejich právo týrat kohokoliv, kdo neuctívá Spartu. Bilbo Pytlík (který se zázračně uzdravil ze svého posledního souboje se Sauronem) navrhne, že se oblékne jako Sparta Ultras, vezme si šálu a všechno, infiltruje nepřátelský tábor, aby je mohl špehovat, zjistit jejich plány a ukrást jejich zbraně. Ale Gandalf ho opět odrazuje: „Bilbo! Cožpak nevíš, že aby ses mohl maskovat za člena Sparta Ultras, budeš muset nosit jejich šálu? Víš, co ta šála podle jejich zvyků symbolizuje, znamená přece legální právo týrat nevěřící. Tím, že si kolem krku omotáš jejich šálu, převezmeš na sebe to legální právo. Ale legální právo týrat nevěřící je zcela jasně nelegitimní, a tak pokud se ho zmocníš, budeš proti nám páchat agresi.“ Bilbo je opět přesvědčen a svůj plán nechá být. Zanedlouho Bilbo umírá a spolu s ním i spoluobyvatelé jeho vesnice v rukou sparťanských Ultras. (Tentokrát podlehne i Gandalf, protože Sparta Ultras získali v předchozí vesnici kryptonit.) [4]

K dalším připomínkám. Uznáváme, že z principu demonstrovaných preferencí jsme odvodili příliš silný závěr. Zde má Jakub pravdu. Avšak nadále se domníváme, že libertariánská kritika státu by mohla být silnější, pokud by ve volbách demonstrovali svoji preferenci. Jde však o otázku strategie a přesvědčení a nemá smysl se dále tímto bodem zabývat.

Shodně s Roderickem Longem [5] se domníváme, že nelibertariáni spíše dezinterpretují nevolení jako defétismus nebo lhostejnost než volení jako nekonzistentnost. I nelibertariáni vědí, že sami nevolí někoho, s kým by se shodli stoprocentně.

Avšak vyjadřujeme hlasováním souhlas s tímto amorálním systémem? Nikolivěk, praví Lysander Spooner:

Vzít něčí majetek bez jeho souhlasu a potom usuzovat na jeho souhlas, protože se hlasováním pokouší zabránit tomu, aby byl tento majetek používán k jeho újmě, je velmi nedostatečný důkaz jeho souhlasu s podporou Ústavy (Lysander Spooner, No Treason No. VI: The Constitution of No Authority).

Tím se dostáváme k tomu, zda volení má nějakou ekonomickou logiku, nebo ne, přestože to předmětem našeho článku vůbec nebylo. Smyslem našeho článku nebylo přesvědčovat někoho, aby volil, natož aby volil nás dva – takže anonymní komentátor nemá pravdu. Smyslem článku byla filosofická debata, nad tím, zda libertarián volit může, aniž by porušoval hodnoty, které jsou mu vlastní.

Ale když už Jakub toto téma nakousl, rádi se s ním vyrovnáme. Problém standardních ekonomických a politologických volebních modelů je ten, že vznikají většinou v Británii a v USA, kde mají jednak zcela jiný volební systém a jednak mnohem větší volební okrsky.

Už několikrát se stalo, že v parlamentních volbách v ČR rozhodovalo několik málo hlasů. [6] Nechceme procházet výsledky komunálních voleb, ale pokládáme za takřka nemožné, aby se ve více než třiceti tisících komunálních voleb od revoluce nerozhodovalo o některých mandátech rozdílem jediného hlasu.

Kromě toho každý hlas v parlamentních a evropských volbách znamená dotace pro danou politickou stranu. Ano, samozřejmě nesouhlasíme s přerozdělováním a s pokřivením (i politického) trhu, ale prostě není pravda, že jeden hlas nic neznamená. Znamená, byť je to třeba pouze 30 Kč. [7]

Jakub dále píše: „Zbytek textu pak tvoří myšlenkově prázdné zesměšňování zastánců nevolení, kterým se nebudeme zbytečně zabývat.“ Mrzí nás, že nějakou část textu vnímal jako zesměšňování. Chceme zdůraznit, že to rozhodně nebylo naším cílem. Naopak k debatě přistupujeme se vší vážností. Takové množství příkladů s různými nuancemi jsme uvedli proto, abychom zcela jasně ukázali, proč si myslíme, že účast ve volbách je morální, přestože samozřejmě souhlasíme, že vláda NAP porušuje. Nadto hypoteticky vhodit libertariánovu-nevoličovu ženu do cizího rybníka a nechat ho volit mezi tím, zda k ní doplave, dopluje, či se rozhodne této agrese na cizím majetku neúčastnit, není zesměšňováním, ale standardní snahou o přiblížení jinak komplexních a stěží představitelných případů.

Na samém konci odpovědi pak čteme pochybnosti o tom, zda se dá svoboda nastavit takzvaně shora. Přejeme si opět ocitovat Rodericka Longa:

Co můžeme říct na takovou námitku? Souhlasím, že žádná libertariánská reforma, která by byla uvalena shora, nemá žádnou šanci uspět. Musí v ní být i zabudována i reforma zdola. Také souhlasím, že ideální scénář pro dosažení libertariánské společnosti by obsahoval pouze tu část zdola. Až sem s námitkou souhlasím.

„My libertariáni tvrdíme, že víme, že soukromá řešení jsou lepší než veřejná, ale když jedeme ráno do práce, používáme veřejné silnice. Jak nenápadité! Když jsme tak neohroženě a konsistentně libertariánští v ostatních věcech, tak proč volíme takovou nelibertariánskou strategii, abychom se dostali do práce? Copak nevíme, že soukromé silnice jsou lepší než veřejné? Takže, pokud skutečně věříme tomu, co kážeme, měli bychom používat pro cestu do práce pouze soukromé silnice.“ Samozřejmě jsou soukromé silnice lepší strategií, jak se dostat do práce – ale moc vlády vytvořila velký nedostatek soukromých silnic, a tak nám zabránila používat tu nejlepší strategii. Totéž platí i pro čistě nepolitické strategie, jak rozmontovat stát.

Vypadá to, že voluntaristé mají za to, že libertariánský aktivismus shora a zdola si konkuruje, nebo je dokonce v konfliktu, ale já si myslím, že se nevyhnutelně doplňují. Po celé dějiny lidstva vyhrála všechna osvobozující hnutí, o kterých vím – od zrušení obchodu s otroky a ukončení britské nadvlády nad americkými koloniemi až k emancipaci žen a triumfu Ligy proti obilným zákonům – kombinací strategií shora a zdola. Nevidím žádný důvod, proč očekávat, že by triumf libertarianismu měl být jiný.

Koneckonců, jak by mohl být nějaký Dobroděj Sedláček vůbec zvolen do úřadu, pokud už by „dole“ neexistovala libertariánská nálada?

Nejde o jednoduché otázky a jednoduché odpovědi. Ale jde nepochybně o zajímavé a nakonec snad i důležité otázky. Věříme, že některé staré otázky byly zodpovězeny a některé nové položeny. Těšíme se na komentáře.

[1] Studie na toto téma budou zřejmě trpět celou řadou metodologických nedostatků způsobených problémem s ohodnocením „splnění slibů“. Není těžké představit si fanouška ODS, mohl by se jmenovat třeba Petr Nečas, který by i dnes tvrdil, že ODS svoje předvolební programy plní. A že by to nějak, podle nás patrně ne příliš věrohodně, vyargumentoval. V argumentaci ale přesto pokračujeme, nicméně s vidinou toho, že rádi povedeme nad tímto bezpochyby zajímavým bodem debatu.
[2] I přes svoji vrozenou skromnost považujeme za nutné zareagovat na poznámku ohledně TOP 09. Oba autoři tohoto článku před volbami hlasitě upozorňovali na to, k čemu povede volba této strany. Viz např. http://martinpanek.blog.idnes.cz/c/120468/TOP-nemuzete-myslet-vazne.html, http://martinpanek.blog.idnes.cz/c/139876/Pravicakuv-pruvodce-po-politicke-galaxii.html
[3] Při důsledné aplikaci NAP bychom museli tvrdit, že pokud kdokoliv mluví, dopouští se agrese, protože mi rozvibruje moje ušní bubínky, aniž bych s tím jakkoliv vyslovil souhlas. Kdokoliv se pohybuje v mém zorném poli, útočí na moje oční receptory, aniž bych s tím vyslovil souhlas. Nebo když si soused rozsvítí. Nejenom z tohoto důvodu se domníváme, že rozlišit páchání agrese od nepáchání není tak snadné. V morální filosofii se o tom vede rozsáhlá debata. Přesto považujeme NAP za logickou, smysluplnou a ověřenou zásadu a problémy útoků na ušní bubínky přenecháváme faktu, že lidé objevili právo a umí problémy s NAP řešit tímto nesmírně impozantním způsobem. Této otázce se můžeme podrobně věnovat v nějakém speciálním kolokviu LvMI.
[4] Více filosoficky a rigorózně o tomto tématu např. Walter Block http://mises.org/document/5174/Is-There-an-Anomalous-Section-of-the-Laffer-Curve, Michael Huemer http://www.amazon.com/Problem-Political-Authority-Examination-Coerce/dp/1137281650/ref=la_B001H6GHNU_1_1?ie=UTF8&qid=1366426045&sr=1-1, Bryan Caplan http://www.cato-unbound.org/2013/03/06/bryan-caplan/plausible-libertarianism-philosophy-social-science-and-huemer/ nebo Matt Zwolinski http://www.libertarianism.org/blog/six-reasons-libertarians-should-reject-non-aggression-principle
[5] http://aaeblog.com/2006/11/23/in-defense-of-voting-sort-of-part-2/
[6] Pithart vyhrál o 24 hlasů http://cs.wikipedia.org/wiki/Sen%C3%A1tn%C3%AD_obvod_%C4%8D._44_-_Chrudim#2006. Volby 2006 – od vlády ČSSD nás dělilo 337 hlasů http://php.vrana.cz/volby-2006.php. Ostatně George W. Bush se stal prezidentem USA díky rozdílu 537 hlasů.
[7] Samozřejmě chápeme, že to lze brát jako další důvod navíc proti účasti ve volbách. Nicméně je na zvážení, zda je lepší použít peníze ze státního rozpočtu jako příspěvek pro libertariánské politiky, kteří šíří naše myšlenky, nebo nechat politikům diskreci v tom, na jaké zlo ty peníze použijí. Opět jde však o otázku strategie, preferencí apod., která není relevantní k zodpovězení ústřední otázky našeho článku.

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - Zachov�n� surovin (1/2)

Mises.cz: 12. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Zachování surovin (1/2)

Jak jsme již zmínili, ti stejní liberálové, kteří tvrdí, že jsme vstoupili do věku „po vzácnosti“ a že již není důvod k ekonomickému růstu, jsou v první řadě těch, kteří si stěžují, že „kapitalistická chamtivost“ ničí naše vzácné přírodní zdroje. Například jasnovidci věštící úpadek a zkázu z řad Římského klubu, kteří jednoduše extrapolovali současné trendy ve využívání surovin, sebevědomě předpovídají vyčerpání zásadních zdrojů do čtyřiceti let. Ale sebevědomé a zcela chybné předpovědi vyčerpání surovin byly prováděny již nesčetněkrát po minulá staletí.

Co však tito jasnovidci přehlížejí, je zásadní role, kterou při zachovávání surovin hrají mechanismy volného trhu. Uvažujme například typický důl na měď. Jak to, že nebyla všechna měděná ruda již dávno vytěžena neúprosnou poptávkou naší průmyslové civilizace? Jak to, že horníci, jakmile našli a otevřeli žílu měděné rudy, ji okamžitě zcela nevytěžili? Proč s ní místo toho šetří a těží měď postupně rok po roce? Protože majitel dolu si například uvědomuje, že pokud letos ztrojnásobí produkci, může skutečně letos zvýšit svoje příjmy na trojnásobek, ale zároveň bude důl vyčerpávat, a tedy bude snižovat budoucí příjmy z dolu. Na trhu je tato ztráta budoucího příjmu okamžitě promítnuta do jeho peněžní hodnoty – ceny – dolu jako celku. Tato peněžní hodnota promítnutá do prodejní ceny dolu a poté do jednotlivých akcií dolu je založena na očekávaném budoucím příjmu, který důl vydělá produkcí mědi. Jakékoliv vyčerpávání dolu potom snižuje jeho hodnotu, a tedy i cenu jeho akcií. Každý majitel musí zvážit výhody okamžité těžby oproti ztrátě „kapitálové hodnoty“ dolu jako celku, tj. oproti ztrátě ceny jeho akcií.

Rozhodnutí majitelů dolů jsou určována jejich očekáváními o budoucí těžbě a poptávce po mědi, existujícími a očekávanými úrokovými mírami atp. Uvažujme například, že se očekává, že měď bude kvůli nové syntetické látce za pár let zastaralým materiálem. V takovém případě se budou majitelé dolů snažit vytěžit co nejvíce mědi nyní, kdy má větší hodnotu, a pro budoucnost, kdy bude mít menší hodnotu, jí ušetřit méně – čímž více prospívají spotřebitelům a ekonomice jako celku, když produkují měď nyní, kdy je žádanější. Ale naopak, pokud se očekává v budoucnosti nedostatek mědi, majitelé dolů budou nyní produkovat méně a počkají s těžbou na pozdější dobu, kdy budou ceny mědi vyšší – čímž opět prospívají společnosti, když těží měď ve chvíli, kdy je více požadovaná. Vidíme tedy, že tržní ekonomika obsahuje úžasný zabudovaný mechanismus, kdy rozhodnutí majitelů surovin o rozdělení současné a budoucí těžby neprospívá pouze jejich vlastnímu příjmu a bohatství, ale také masám spotřebitelů a ekonomice jako takové.

Ale na tomto tržním mechanismu je toho víc: Předpokládejme, že v budoucnosti je očekáván rostoucí nedostatek mědi. Výsledkem je, že mědi bude nyní více zadrženo a ušetřeno pro budoucí produkci. Cena mědi nyní vzroste. Růst ceny mědi bude mít několik „zachovávajících“ efektů. V první řadě je rostoucí cena mědi signálem jejím uživatelům, že měď je nyní vzácnější a dražší; lidé používající měď budou snižovat používání tohoto dražšího kovu. Budou používat méně mědi a místo toho ji budou nahrazovat levnějšími kovy nebo plasty; a měď bude o to více zachovávána a uložena pro ta užití, ve kterých za sebe nemá náhradu. Mimo to vyšší cena mědi bude stimulovat za a) touhu najít nové měděné doly a za b) hledání levnějších substitutů třeba pomocí technologického pokroku. Vyšší ceny mědi také podpoří kampaně za její ochranu a recyklaci. Cenový mechanismus volného trhu je přesně ten důvod, proč měď a další kovy již dávno nevymizely ze světa. Jak ve své kritice Římského klubu popisují Passell, Roberts a Ross:

Rezervy a potřeby přírodních zdrojů jsou v předpovědi využívání přírodních zdrojů vypočítány… za absence cen jako proměnné. Ve skutečném světě rostoucí ceny slouží jako signál k zachování vzácných surovin, poskytují motivaci využívat levnější zdroje místo nich, podporují výzkum jak šetřit surovinami a zvyšují ziskovost dalšího průzkumu nových ložisek surovin. [6]

Ve skutečnosti navzdory chmurným předpovědím zůstávají ceny surovin a přírodních zdrojů nízké a obecně vzhledem k ostatním cenám klesají. Pro liberální a marxistické intelektuály je to většinou znakem kapitalistického vykořisťování rozvojových zemí, které jsou často producenty surovin. Ale ve skutečnosti je to znakem něčeho úplně jiného: toho, že suroviny ve skutečnosti nejsou vzácnější, ale hojnější, proto jejich relativně nižší cena. Vývoj levných substitutů, např. plastů a syntetických vláken, udržel přírodní zdroje levné a hojné. A v následujících dekádách můžeme předpokládat, že moderní technologie vyvinou pozoruhodně levný zdroj energie – jadernou fúzi. Takový vývoj automaticky zajistí velkou hojnost surovin na práci, která bude potřebná.

Vývoj syntetických materiálů a levnější energie zdůrazňuje zásadní aspekt moderních technologií, který všichni zvěstovatelé zkázy přehlížejí: technologie a průmyslová produkce vytváří zdroje, které předtím jako skutečné zdroje vůbec neexistovaly. Například před vynalezením petrolejové lampy a především automobilů nebyla ropa zdrojem, ale nechtěným odpadem, obrovským, černým, tekutým „plevelem“. Byl to pouze rozvoj moderního průmyslu, který změnil ropu v užitečný zdroj. Moderní technologie také díky vylepšeným geologickým postupům a tržní motivaci nachází nové zdroje ropy rapidní měrou.

Předpovědi blížícího se vyčerpání zdrojů, jak jsme poznamenali, nejsou ničím novým. V roce 1908 svolal prezident Roosevelt konferenci guvernérů o přírodních zdrojích, kde varoval před jejich „blížícím se vyčerpáním“. Na stejné konferenci předpovídal ocelář Andrew Carnegie vyčerpání Iron Range poblíž hořejšího jezera do roku 1940, zatímco železniční magnát James J. Hill předpovídal vyčerpání většiny našich zásob dřeva do deseti let. Nejen to, Hill dokonce předpovídal brzké nedostatky produkce pšenice ve Spojených státech, v zemi, kde se neustále potýkáme s přebytky pšenice způsobené dotačním programem našim farmám. Současné předpovědi zkázy jsou postaveny na stejném základu: tragické podcenění možností moderní technologie a ignorování fungování tržní ekonomiky. [7]

Je pravda, že několik konkrétních přírodních zdrojů trpělo v minulosti i současnosti vyčerpáváním. Ale v každém jednotlivém případě nebyla důvodem „kapitalistická hamižnost“, ale právě naopak selhání vlády připustit soukromé vlastnictví těchto zdrojů – ve zkratce: selhání sledovat logiku vlastnických práv dostatečně daleko.

Jedním příkladem je dřevo. Na americkém Západě a v Kanadě je většina lesů v rukou nikoliv soukromých majitelů, ale federální (a provinční) vlády. Vláda potom pronajímá jejich užívání soukromým těžařským společnostem. Zkráceně: soukromé vlastnictví je dovolenou pouze u využívání zdroje, ale nikoliv u lesa, tj. zdroje samotného. V takovéto situaci nevlastní soukromé společnosti kapitálovou hodnotu lesa, a proto se nemusí strachovat o jeho vyčerpávání. Těžařská společnost nemá žádnou ekonomickou motivaci zachovat tento zdroj, znovu vysazovat stromy atp. Její jedinou motivací je porazit co nejrychleji co nejvíce stromů, protože udržování kapitálové hodnoty lesa nemá pro společnost žádnou hodnotu. V Evropě, kde je soukromé vlastnictví lesů mnohem obvyklejší, je jen málo stížností na ničení zásob dřeva. Jelikož tam, kde je dovoleno soukromé vlastnictví lesa, je přínosem pro jeho majitele zachovávat a obnovovat růst stromů, zatímco těží dřevo, aby zabránil vyčerpání kapitálové hodnoty lesa. [8]

Ve Spojených státech je tedy hlavním viníkem Forest Service ministerstva zemědělství, která vlastní lesy a pronajímá roční práva na těžbu, což vede k devastaci stromů. Oproti tomu soukromé lesy, jako jsou ty vlastněné velkými těžařskými společnostmi jako Georgia-Pacific a U.S. Plywood, vědecky kácí a znovu vysazují svoje stromy tak, aby si udržely svoji budoucí nabídku. [9]

[6] Ibid., str. 12
[7] Ohledně těchto chybných předpovědí viz Thomas B. Nolan, “The Inexhaustible Resource of Technology,” in H. Jarrett, ed., Perspectives on Conservation (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1958), str. 49–66.
[8] Ohledně dřeva a zachovávání obecně viz Anthony Scott, Natural Resources: The Economics of Conservation (Toronto: University of Toronto Press, 1955), str. 121–25 a dále. O způsobech jak samotná federální vláda ničí místo aby ochraňovala zásoby dřeva, viz Edwin G. Dolan, TANSTAAFL (New York: Holt, Rinehart and Winston, 1971), p. 96.
[9] Viz Robert Poole, Jr., “Reason and Ecology,” v D. James, ed., Outside, Looking In (New York: Harper and Row, 1972), str. 250–51.

Ve�ejn� �charita� a jej� �skal� ve viktori�nsk� Anglii a Walesu II

Mises.cz: 11. května 2013, Hynek Řihák

Nové chudinské právo v letech 1834 až 1870

Roku 1832 vláda jmenovala mimo jiné kvůli rostoucím výdajům chudinského práva (své sehrály, ale i třeba teorie T. Malthuse o přelidněnosti) královskou komisi pro vyšetření chudinského práva („Royal Commission to Investigate the Poor Laws“). Zpráva této komise volala po rozsáhlých reformách, které mimo jiné dle G. Boyera zahrnovaly zrušení sociálních dávek (outdoor relief) pro práceschopné a jejich rodiny. Brzy po této zprávě parlamentní rozhodnutí („Poor Law Amendment Act“ z roku 1834) implementovalo některá doporučení této komise včetně (pouze) regulování sociálních dávek (outdoor relief) [16]. V pozdější době ve snaze regulovat sociální dávky práce schopným bylo vydáno několik dalších nařízení – např.: „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ určený pro chudinské unie, které neměly workhouse anebo kde nebyl vynutitelný test pomocí pobytu ve workhousu, tento předpis umožnil dávat práceschopným mužům sociální dávky jen, když nastoupili do práce dané unií. Dále: „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“ zakázal dávání sociálních dávek jak práceschopným mužům, tak i ženám s výjimkou kvůli nemoci anebo ‚náhlým a urgentním potřebám‘. „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ rozšířil pracovní test pro ty, kterým se pomáhalo mimo wokrhousy (obsahoval však i některá změkčení předchozích).“ Dle P. Murraye první z těchto opatření „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ byl aplikován jen u čtvrtiny unií (většinou městských). Zajímavostí tohoto opatření bylo to, že pomoc neměla být celá vyplácena v hotovosti, ale i v jídle anebo palivu. Druhé opatření „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“: „Pravděpodobně třem-čtvrtinám země bylo zakázáno dávat outdoor relief, ale nařízení byla často ignorována a nařízení nebylo aplikováno na většině severu.“. Samotné nařízení bylo možné interpretovat velmi pružně (viz zmíněná výjimka výše), navíc si někteří komisaři stěžovali, že chudí mařili toto opatření lékařskými potvrzeními o svém špatném zdraví. I po třetím opatření „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ většina chudých zůstala na sociálních dávkách (dle Murraye to bylo roku 1855 86 % uživatelů chudinského práva) a tedy i mimo workhousy [17].

Jak je patrné z Boyerem uvedených statistik, tak došlo po té k poklesu ve výdajích na chudinské právo (ty nejsou vyjádřeny v reálných číslech) a došlo i k poklesu reálných výdajů na hlavu: „Reálné výdaje na dávky na hlavu spadly o 43 procent od 1831 do 1841, a stouply pomalu potom.“ [18]. Ovšem to se stalo v době rostoucího bohatství společnosti, kdy docházelo i k nárůstu reálných mezd, a tím i k růstu nákladů obětované příležitosti volného času. Je také možné, že vliv mohl mít nárůst charitativních aktivit a změny v preferencích lidí. Dalším vlivem je skutečnost, které si všimli někteří historici: „Někteří tvrdí, že nařízení regulující sociální dávky [outdoor relief, pozn. autora] většinou byly obcházeny jak venkovskými, tak městskými uniemi, mnoho z nich pokračovalo v poskytování sociální dávek nezaměstnaným a částečně zaměstnaným mužům.“. Dle P. Murraye zůstalo do roku 1840 mimo systém nového chudinského práva 800 anglických far s 2 miliony obyvatel a v systému bylo 14 000 far s 12 miliony obyvatel. Až teprve koncem 60. let byla naprostá většina far do systému začleněna. Sociální dávky pak dle téhož nebyly odstraněny – respektive do roku 1871 se jen jedna ze šesti unií řídila nařízením z roku 1844 („The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“) o zákazu sociálních dávek pro práceschopné muže. Obcházení v některých oblastech uvádí i B. Howson [19]. Nezbývá než věřit logice a vzít v úvahu, že dané opatření byla realizována jen zčásti.

Jeden z důvodů proč panoval zejména v průmyslových oblastech odpor proti novému chudinskému právu byl i ten fakt, že workhousy způsobí pokles mezd přinucením pracujících vzít jakoukoliv alternativní formu práce bez ohledu na to, jak je špatně placená [20]. Celý efekt by sice skutečně znamenal pokles mezd některých pracujících, který by byl na druhé straně kompenzován vznikem nových placených míst pro nové pracující a úsporou na daních. Zároveň by, ale vedl i k větší produkci a poklesu cen pro spotřebitele, což by nejvíce prospělo nejchudším spotřebitelům. Díky tomu, že spotřebitelé by ušetřili za statky, které kupují, tak by jim nově zbyli finance i na uspokojení dalších potřeb, které dříve nemohli tito uspokojit, což by vedlo ke vzniku nových podnikatelských a pracovních příležitostí.

Tažení proti sociálním dávkám

V 70. letech 19. století chudinské unie omezily sociální dávky (outdoor relief) chudým, a to na základě podnětů od „Local Government Board“ (centrální autorita chudinského práva) a od soukromé „Charity Organization Society“. Tyto organizace zastávaly názor, že: „… snadná dostupnost sociálních dávek zničila samostatnost chudých.“. Dle G. Boyera toto tažení (crusade) vedlo k ostrému zlomu v počtu lidí, kteří obdrželi sociální dávky (od roku 1871 do roku 1876 počty chudých na dávkách klesly o 33 %) a podíl lidí ve workhousech naopak vzrostl. [21]. Opět však platí, že existovaly i jiné vlivy, které měly vliv na počty lidí na dávkách, a není tedy správné uvedenou kvantitativní změnu považovat jen za důsledek tažení proti sociálním dávkám – viz i hned následující. Pokud vyjdu z oficiálních dat uvedených autorem v tabulce 1 a budu předpokládat, že podíl lidí ve workhousech je dán procentem na položce „Share of Pop. Relieved (Official)“, tak klesl i počet lidí ve workhousech z asi 147 tisíc v roce 1871 na asi 136 tisíc v roce 1876 a v roce 1881 stoupl jen na asi 176 tisíc lidí. Dle P. Murraye pak proporce lidí na chudinském právu spadla ze 4,7% v 60. letech na 2,5 % v roce 1900 [22].

Šlo však opět o polovičaté opatření, protože: „Městské unie typicky podporovaly mnohem větší podíl svých chudých ve workhouses než venkovské unie, ale byly zde signifikantní diference v praxi napříč městy. V 1893 přes 70 procent chudých v Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu a v mnoha londýnských unijí chudinského práva obdrželo indoor relief; nicméně, v Leedsu, Bradfordu, Newcastlu, Nottinghamu a několika jiných průmyslových a hornických městech většina chudých pokračovala v přijímání outdoor relief.“ [23]. Z hlediska logiky věci vliv zpřísnění sociálních dávek jistě zapůsobil, ale toto zpřísnění bylo jen polovičaté. Navíc proti němu působil i výše zmíněný fakt, že do poloviny století byly nejhorší excesy odstraněny a do 60. let 19. století se zlepšily podmínky ve workhousech a administrativa, když vznikly nemocnice chudinského práva (viz výše). Také, a to je zajímavé, se názor pracujících změnil a do konce století jich většina hleděla na péči o chudé jako na stigma, a byla zde snaha chudých se těmto podporám vyhnout, došlo také k rozvoji svépomocných aktivit [24]. Dále lokální správy také podporovaly nezaměstnané muže i po roce 1870, ale typicky ne skrze chudinské právo. K zmíněnému stigmatu doplňme, že když od roku 1886 „Local Government Board“ pobízel města, aby začala poskytovat v době vysoké nezaměstnanosti („keynesiánské“) nouzové práce, tak se domníval, že toto opatření neznamená stigma chudoby [25]. Z hlediska kvantitativního se vliv zpřísnění pobírání dávek tedy nedá dost dobře vyčíslit, ale o to zde ani nešlo. Důležité je, že zde nadále existoval jistý prostor pro zneužívání sociálních dávek, který zpřísnění pobírání dávek jen omezil. Existoval zde tedy prostor pro to, aby chudoba byla větším problémem než by jinak byla.

Shrnutí

Na základě výše uvedeného nemůžeme příliš tvrdit, že na tehdejší dobu bylo chudinské právo celkově nějak extra tvrdé. Práce ve workhousech zřejmě nebyla o mnoho tvrdší než práce jinde. Těžký byl dle B. Howsona režim trestů ve workhousech a v některých případech byl i nehumánní – viz výše. Dle P. Murraye trvala pracovní doba ve workhousech za nového chudinského práva v létě 10 hodin a doba spánku byla 9 hodin. Pro srovnání pracovní doba byla dle Ch. Aspina v továrnách omezena na 10 hodin pomocí „Ten Hours Act“ v roce 1847, tj. 13 let po vzniku nového chudinského práva. Ovšem dle wikipedie a jiných zdrojů mělo jít jen o časové omezení práce žen a dětí. Dle citovaného pramenu i děti pracovaly dříve 12 nebo 14 hodin denně (velmi pravděpodobně však i s přestávkami). U dílen regulovala pracovní dobu na maximálně 12 hodin denně legislativa od roku 1904. Pracovní doba sloužící byla dle Ch. Garwood roku 1873 kalkulována (spíše zřejmě odhadována?) na 13,5 hodiny denně (bez přestávky) a odhad pracovního týdne byl 80 hodin. Mnohem později na menší, hlavně mléčné farmě nebyla žádná známka volného času v běžném dni, jen trvalé kolo dřiny. Atp. [26] Také tvrdá a neveselá práce ve workhouse uváděná třeba Murrayem (například rozbíjení kamenů nebo kostí) se nijak výrazně nelišila třeba od náročné práce v textilních továrnách, dílnách anebo dolech [27].

Systém nebyl moc tvrdý zejména, pokud šlo o sociální dávky vyplácené mimo workhousy (outdoor relief). Jistý prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) dávek ze strany chudých jednoznačně existoval, stejně tak jako existoval v novém chudinském právu prostor pro vydávání se za potřebné – viz poznámka [17]. Musela tedy i tehdy platit následující citace týkající se obecně programu sociální politiky: „Tento program je zcela zřetelně podporováním chudoby. Lidé kvůli své chudobě získávají automaticky nárok na peníze od státu. Mezní náklady volného času (představující užitek z ušlého příjmu) v důsledku volby volného času se snižují, a dochází proto ke vzniku tendence k nárůstu počtu zahálejících lidí a nárůstu chudoby.“. Čili: „…budeme mít v zemi přesně tolik chudých, kolik se jich země rozhodne podporovat.“ [28]. Že tomu tak bylo i dříve naznačuje i to, že v době „jiříkovských“ časů (Georgian period, období vlády Jiřího I. až Jiřího IV.) institucionalizovaní chudí jedli lépe než rodiny, u kterých byl živitel v práci. Pro období nového chudinského práva pak P. Murray praví, že: „Odpůrci [nového, pozn. autora] chudinského práva často naznačovali, že chudí hladověli ve workhousech, ale množství jídla doporučovaného komisaři bylo ve skutečnosti větší než průměr konzumovaný nezávislými pracujícími (ale mnohem menší než, co bylo poskytované vězňům).“ Nicméně dle téhož alespoň pro určité odrazení bylo jídlo mdlé a nudné, jak jen bylo možné anebo ve 30. letech 19. století nebyl někde poskytován příbor. Tentýž historik také uvádí, že: „Mnoho jiných [myšleno mimo případ Andover – viz poznámka, pozn. autora] údajných krutostí vytvořených oponenty nového chudinského práva se ukázalo býti buď velkým přeháněním nebo kompletním výmyslem.“ [29]. To jsou závažná tvrzení a i zde tedy do jisté míry existoval prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) této sociální pomoci za nového chudinského práva ze strany chudých a dá se tedy i zde hovořit o určitém podporování chudoby.

Za připomenutí stojí fakt, že zde uvedené se odehrávalo většinou v době, kdy politická reprezentace nemusela korumpovat chudé, aby získala jejich hlasy v konkurenčním politickém boji. Důvodem byl ten fakt, že chudí neměli v té době volební hlas. Rozhodnutí parlamentu z roku 1884 rozšířilo britský volební lektorát z 3,2 milionu oprávněných voličů na 5,7 milionu voličů, což dle P. Murraye představovalo 60 % mužů [30]. Před tím tedy měla hlas asi jen třetina mužů (vyšší a střední vrstvy a kvalifikovaní pracující). Pro politiky bylo do této doby téměř zbytečné korumpovat chudé voliče, aby se mohli dostat k moci. Volební hlasy to nepřinášelo.

[16] Boyer, The New Poor Law, 1834-70. U práce neschopných nová právní úprava omezovala výši podpory hranicí, která měla být vždy nižší než příjem nejhůře placeného místního pracovníka (Matoušek, s. 95).
[17] Boyer, The New Poor Law, 1834-70 a Murray, s. 42-43. Důvodem k odporu byla nenávist k wokrhousům, strach ze života ve workhousech, strach ze snížení mezd (viz dále), odpor proti centralizaci a tím ztráta moci lokálních autorit. Nové chudinské právo také dle Murraye ohrožovalo tradiční právo chudých na základní úroveň podpory z far, když na chudé dolehly těžké časy. Původní úředníci starého chudinského práva také rozlišovali mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými (dodejme, že to pramenilo z toho, že je lépe znali), kdežto nyní se tvrdě pracující lidé obávali, že skončí spolu s nejdrsnějšími elementy společnosti ve workhousu (Murray, s. 44 a 46). Z toho plyne, že workhousích byli přítomni nejen zasloužilí chudí. V neposlední řadě bylo významnou námitkou, že workhousy byly oproti sociálním dávkám drahé.
[18] Ibid, Table 1 a Historical debate about the effect of the New Poor Law.
[19] Ibid, Historical debate about the effect of the New Poor Law, Murray, s. 44 (viz i s. 60) a Howson, s. 60.
[20] Murray, s. 47. Zmíněná komise dokonce navrhovala přemístit nezaměstnané zemědělské pracující do továrních měst severu.
[21] Boyer, The Crusade Against Outrelief.
[22] vypočteno z Boyer, Table 1. Podobný vývoj má i odhad využití workhousů během celého roku dle Leese. Roku 1901 bylo ve workhousech v průměru asi 227 tisíc lidí (využití během celého roku dle Leese bylo asi 488 lidí). Reálně to ovšem nebylo o moc více než v roce 1871 nebo 1881, protože značně narostla populace Anglie a Walesu. Murray, s. 61.
[23] Boyer, The Crusade Against Outrelief. Z důvodu citace názvy podpor nepřekládány.
[24] Ibid, Change in the attitude of the poor toward relief a Increased availability of alternative sources of assistance. Je představitelné, že rozvoj svépomocných aktivit byl podpořen omezením podpor.
[25] Ibid, Work relief. Veřejné práce byly oficiálně ustaveny ve velkých městech roku 1905 pomocí „Unemployed Workman Act“.
[26] Murray, s. 53. V zimě začal den o dvě hodiny později, což mohlo mít vliv i na délku pracovní doby, tu ale již Murray přímo pro zimní období neuvádí. Dále Aspin, s. 30 a anglická wikipedie, heslo „Factories Act 1847“; Fogg, s. 14; Garwood, s. 34 a Brown, s. 5. Samozřejmě u pracujících existoval nějaký čas, kdy tito nepracovali (nezaměstnanost, modré pondělí, preference volného času apod.).
[27] Murray, s. 53-54. Pro ilustraci pracovní podmínky v bavlnářské textilce (tyto podmínky však byly často dané tehdejší technologií výroby anebo omezenými úsporami): hluk, prach a v ranné době nebezpečí úrazu, ale také třeba mráz a vlhkost v továrnách nebo vydýchaný vzduch kvůli plynovému osvětlení (Aspin, s. 30-31).
[28] Rothbard- Ekonomie státních zásahů, s. 287. Soukromá charita naopak nemá takové důsledky, protože chudí nemají státem vynucený nárok na peníze. Také formy zaměřené charity u práceschopných byly spíše určeny k tomu, aby se člověk postavil na vlastní nohy.
[29] Howson, s. 54 a Murray, s. 54 a 57. Kvalita jídla byla dle Murraye různorodá a příprava jídla často bídná. V té době však byla zřejmě cena preferována značně před kvalitou (šlo z pohledu současnosti o chudou společnost, i když znatelně rostoucí) a jídlo pro chudší vrstvy bylo tehdy obecně často pančované (Garwood, s. 43. Ke konci století ovšem se začala situace zlepšovat, a to i díky růstu mezinárodního obchodu. Dodejme, že i díky růstu úspor a investic, a tím i výroby a příjmů). Je také otázkou nakolik bylo rozšířeno používání příborů ve 30. letech 19. století. Samozřejmě ne v každém workhousu musela být situace za nového chudinského práva takhle relativně dobrá, v extrémním a netypickém případě workhousu v Andoveru (Hampshire) roku 1846 byli lidé podvyživení (Murray, s. 55-56). Samostatnou a poněkud temnější kapitolou (mimo možnosti tohoto příspěvku) by byly workhousy, před vznikem nového chudinského práva, zdá se však, že jejich význam byl v té době relativně menší než za nového chudinského práva.
[30] Murray, s. 90.

Poznámka: Citace nestránkované práce G. Boyera jsou pro přehlednost upřesněny pomocí názvů kapitol a podkapitol.

Literatura:

1. Aspin, Ch. The Citron Industry. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-85263-545-2.
2. Bloy, M. The Speenhamland System [online, 2002]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://www.victorianweb.org/history/poorlaw/speen.html
3. Boyer, G. English Poor Laws [online, 2002]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://eh.net/encyclopedia/article/boyer.poor.laws.england
4. Brown, J. The Edwardian Farm. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-74780-807-7.
5. Downs, J. The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-74780-781-0.
6. Fogg, Ch. Chains and Chainmaking. Oxford: Shire Publications 2008, ISBN 978-0-85263-561-2.
7. Garwood, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
8. Higgs, M. Life in the Victorian Hospital. Stroud: The History Press 2009, ISBN 978-0-7524-4804-6.
9. Howson, B. Almshouses: A Social&Architectural History. Stroud: The History Press 2008, ISBN 978-0-7524-4258-7.
10. Matoušek, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
11. Murray, P. Poverty and Welfare 1815-1950: Second Edition. London: Hodder Education 2006, ISBN 978-0-340-88900-8.
12. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
13. The Peel Web. The Speenhamland System 1795 [online, 2011]. Dostupný z (přístup IV/2013):
http://www.historyhome.co.uk/peel/poorlaw/speen.htm

Prof. George Selgin v 16. kv�tna v Praze!

Mises.cz: 10. května 2013, Kolektiv Mises.cz

Ve čtvrtek 16. května 2013 se uskuteční další přednáška z cyklu CEVRO Institut Academic Forum. Hostem bude tentokrát prof. George Selgin z University of Georgia v USA.

Vystoupení ponese název: "Central Planning of Money Production and Economic Crises"

Přednáška se uskuteční od 17.00 hod. v atriu vysoké školy CEVRO Institut, na adrese Jungmannova 17, Praha 1.

Registrovat se můžete na webu školy: www.cevroinstitut.cz nebo emailu konference@vsci.cz

Facebooková událost na tomto odkaze.

Ve�ejn� �charita� a jej� �skal� ve viktori�nsk� Anglii a Walesu I

Mises.cz: 10. května 2013, Hynek Řihák

Chudinské právo

Anglie a Wales patřily k jedněm z mála zemí, které měly veřejný systém chudinského práva (Poor Law) již od doby ranného novověku (od doby vlády Alžběty I.). Tento systém se skládal ze sociálních dávek a obávaných workhousů [1]. V tomto článku prozkoumáme možnost vzniku prostoru pro zneužívání tohoto sociálního systému v případě sociálních dávek (outdoor relief nebo i out-relief) za starého chudinského práva a nového chudinského práva a workhousů (také indoor relief nebo in-relief) za nového chudinského práva. Tento systém byl z dnešního (ale někdy i tehdejšího) pohledu považován za dosti tvrdý. V roce 1834 přijaté rozhodnutí parlamentu vedlo k rozdělení země do tzv. Poor Law Unions, které měly workhouse v každé faře anebo skupině far (administrativní jednotka zavedená novým chudinským právem, dalo by se přeložit výrazem chudinský okres, zde se přidržíme slova unie). Toto tzv. New Poor Law bylo zaměřeno na chudé schopné práce. Takovíto chudí měli nyní místo dostávání podpory vstoupit do workhousu.

Zde dle historičky Ch. Garwood ztratili tito lidé svobodu, byly zde uniformy ve vězeňském stylu, tvrdá práce, ponížení a sociální potupa, hubená strava a striktní segregace (včetně oddělení rodičů a dětí). Cílem workhousů bylo odstrašení a přinucení práce schopných k najití si práce tím, že se poskytovaly životní standart nižší než standart dostupný s nejnižší dostupnou mzdou. Dle autorky pak chudí dělali téměř cokoliv, aby se vyhnuli tomu, že budou muset zaklepat na dveře workhousu. Nicméně do poloviny století byly některé nejhorší excesy odstraněny a do 60. let 19. století se zlepšily podmínky ve workhousech a (jejich) administrativa, když vznikly u některých velkých chudinských unií nemocnice chudinského práva. Ve stejné dekádě však vláda vedla tažení proti sociálním dávkám, ve snaze donutit chudé ke vstupu do workhousů (a dodejme, že šlo i o to přimět chudé pracovat), což vedlo k růstu počtu chovanců ve workhousech a redukci počtu chudých nárokujících dávky [2]. B. Howson uvádí, režim trestů byl ve workhousech těžký a v některých případech i nehumánní [3].

Počty lidí na dávkách a ve workhousech od roku 1840, kdy existovala oficiální statistika, přináší G. Boyer. V letech 1840 až 1911 kolísalo procento podporovaných lidí vzhledem k populaci od 2,4 do 8,3 %. Tato data jsou založena na zprůměrování dat statistik k 1. I. a 1. VII. daného roku. Počty lidí, kteří využili podpory tohoto systému (sociální dávky i workhousy) během roku mělo být zhruba dvojnásobné – od 5,2 do 18,5 %. Dle tohoto pramenu tedy asi 10 % populace využilo každý rok asistence tohoto sociálního systému v letech 1850 až 1870. V obou případech je však patrná u počtů poměrně výrazná klesající tendence jak v absolutním, tak procentním vyjádření [4]. Dle toho co píše Ch. Garwood by se zdálo tedy, že možnost jak zneužívat sociální podporu a touha ji vůbec zneužívat byla díky tvrdým poměrům tedy poměrně omezená. To nyní prozkoumáme detailněji. Tento příspěvek však nemá za cíl detailně analyzovat chudinské právo v Anglii (Walesu) 19. století a začátku 20. století, provedeme zde jen dílčí analýzy.

Gilbertův akt a Speenhamlandský systém

Začněme v dřívějších dobách. Gilbertův akt z roku 1782 stanovil, že: „…jen nemohoucím chudým by mělo být pomoženo ve workhousu; tělesně schopným by buď měla být nalezena práce nebo jim měla být udělena podpora.“ [5]. Jak je z tohoto a předchozího patrno, tak je jasné, že celý systém se neskládal jen z neoblíbených workhousů. Dokonce podle statistiky uváděné G. Boyerem byla většina uživatelů chudinské péče právě příjemci sociálních dávek (outdoor relief). Ve sledovaném období 1840 až 1911 to bylo nejméně roku 1911, kdy šlo o 64,9 % uživatelů a nejvíce roku 1851, kdy to bylo 87,9 % [6].

Dalším zajímavým opatřením během periody 1750 až 1834 byl Speenhamlandský systém. Ten byl založen na příplatcích k práci. Tento systém byl adoptován ve velké části jižní Anglie k pomoci chudým v době krizí (vysokých cen potravin). Dále existovaly příplatky pracovníkům, kteří měli velké rodiny a sezónně nezaměstnaným zemědělským pracovníkům. V Berkshire v Speenhamlandu (dnes distrikt města Newbury) existoval nejznámější zástupce těchto příspěvků, a to od roku 1795. Za tohoto systému hlava domácnosti (zaměstnaná nebo nezaměstnaná) měla garantován minimální týdenní příjem. Ten byl určen cenou chleba a velikostí rodiny. Tyto podpory byly dávány jen v letech s vysokou cennou jídla a po jejím poklesu byly odstraněny. Příplatky na děti byly rozšířené na venkovském jihu a východě (Anglie). Typická fara platila malé týdenní sumy pro rodiny se čtyřmi a více dětmi do 10 nebo 12 let věku. Problém sezónní práce narostl ve druhé polovině 18. století, kdy došlo k větší specializaci produkce obilí na farmách (a zároveň úpadku jiných zdrojů příjmu). Nárůst sezónnosti přinutil mnoho sezóně nezaměstnaných zemědělských pracovníků vyhledat podporu sociálních dávek během zimy [7].

Aranžmá Speenhamlandského systému bylo určeno jen k dočasnému překlenutí doby vyšších cen potravin a tedy vedlo k tomu, že pracovníci v tu dobu místo hledání pro ně příznivějšího zaměstnání v oblastech s větší poptávkou po práci, byli motivováni více zůstávat na svém místě. Respektive byla snižována motivace pracovníků se přesunovat do oblastí s větší poptávkou po práci. To ovšem znamenalo, že výrobní faktor práce byl z pohledu spotřebitelů nasazen na méně důležitější činnosti, což se odrazilo v tom, že více žádaných statků bylo méně a méně žádaných statků bylo více. Taktéž byla snížena motivace pracovníků zlepšovat se v práci a omezeny snahy o hledání alternativního zabezpečení. Totéž platilo pro problém sezónní práce. Nicméně výhodou Speenhamlandského systému bylo to, že byl jen dočasný. Vliv na zavedení tohoto systému měly mít války s Francií (omezení možnosti dovozu obilí z Evropy) a neúroda. To však platilo jen z počátku, systém byl využíván v menší míře až do vzniku nového chudinského práva. Nakonci platnosti tohoto opatření měly mít vliv i tzv. Swingovi nepokoje („Swing Riots“). Ovšem v době tohoto systému také existovalo clo na dovoz obilí, které bránilo dovozu levnějšího obilí ze zahraničí. Clo na obilí vedlo v zemi k vysokým cenám obilí, což zhoršovalo nejvíce právě pozici chudých. Někdo by se mohl otázat, kam měli jít daná pracovníci pracovat? V té době již do průmyslu. 2. polovina 18. století byla totiž v Anglii již dobou průmyslové revoluce. Výhodou takového odchodu by bylo nejen uspokojení poptávky pro práci v průmyslových oblastech, ale i pokles nabídky práce v uvedených zemědělských oblastech, díky čemuž by zde mzdy ceteris paribus stouply.

Příplatky pracovníkům, kteří měli velké rodiny, pak znamenali, že člověk byl odměněn za to, že má více dětí. Vyplatilo se tedy mít více dětí, protože tak člověk dosáhl na sociální dávky. Počty chudých byly tímto opatřením tedy zvyšovány. Toto byl problém i Speenhamlandského systému, který byl založen, jak bylo uvedeno, na tom, že výše sociální dávky závisela i na velikosti rodiny. Navíc systém garantoval minimální týdenní příjem bez ohledu na to, zda byla hlava rodiny zaměstnána anebo nezaměstnána. To vzhledem k tomu, že volný čas je pro lidi vzácným statkem muselo vést ke snížení motivace k práci. Člověk v podstatě pracoval jen za rozdíl mezi mzdou a garantovaným příjmem. Obětování volného času mu tak nepřineslo celou mzdu, ale jen tento rozdíl. Náklady obětované příležitosti volného času, tak byly sníženy.

Dle jednoho pramene platilo konkrétně pro Speenhamland, že pokud stál bochník chleba (3,9 kg) z druhořadé mouky 1 šilink, tak: „…potom každý chudý a pracovitý muž má mít pro svoji vlastní potřebu 3 š(ilinky) týdně, buď získané jeho vlastní prací anebo prací jeho rodiny, nebo příspěvkem z chudinských daní [tj. ze sociálních dávek, pozn. autora], a pro podporu jeho ženy a každého z jeho rodiny, 1 š(ilink) 6 p(encí).“. Když stoupla cena bochníku na 1 šilink a 4 pence, potom každý takový muž měl mít pro sebe 4 šilinky týdně a 1 šilink a 10 pencí pro podporu každého z jeho rodiny atd. [8]. Dle uvedeného zdroje je patrné, že za každé další dítě se platila sociální dávka proporcionálně [9]. Pro srovnání dle J. Downse ve své knize „The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810“, že týdenní mzda 7 šilinků a 6 pencí do 10 šilinků byla v jím zkoumané době běžná. Při ceně bochníku chleba 1 šilink si čtyřčlenná rodina měla přijít na celkem 7 šilinků a 6 pencí, zatímco při zmíněné ceně 1 šilink a 4 pence, to již bylo 9 šilinků a 6 pencí. Pokud tedy žena a děti nepracovaly (často však také pracovaly), tak šlo ve srovnání se mzdou o téměř stejnou částku [10]. Nicméně ve skutečnosti byla tato sociální politika decentralizovaná a byla tedy variabilnější. Pod „roundsman system“ a „work schemes“ (částečně i pod „labour rate“) byli (mohli být) žadatelé o podporu posláni na práce na farmách nebo na údržbu silnic, kde tato práce byla placená ze silniční daně [11]. Tyto modifikace snižovaly (záměrně?) výnosy z toho, že byl člověk na sociálních dávkách. Tento systém také nebyl v činnosti trvale (viz výše).

Samotný G. Boyer cituje, že domácnosti v jižní Anglii trpěly významným poklesem reálných příjmů. Průměrně reálné mzdy pro nádeníky pracující v zemědělství klesly o 19 % od let 1767-70 do roku 1795 v 15 jižních obilí produkujících hrabství, pak zůstaly zhruba konstantní mezi léty 1795 a 1824, a do roku 1832 vzrostly zhruba o 10 % oproti roku 1770. Na severu a ve střední části země mzdy nádeníků pracujících v zemědělství zůstaly zhruba konstantní v letech 1770 až 1810 a potom ostře vzrostly, takže ve 20. letech 19. století byly vyšší o 50 % než v roce 1770 [12]. Směr toku pracovních sil se zdá být tedy jasný (vedle toho zde byl ovšem i Londýn a některé jiné oblasti a města). Sociální dávky tomuto toku ovšem poněkud bránily. Tato situace je i pěknou ukázkou dopadů zvyšování kapitálové vybavenosti práce v jednom odvětví na druhá odvětví. Důležitá je ještě poznámka, že: „Výdaje na hlavu [chudinského práva, pozn. autora] byly v průměru větší v zemědělských hrabstvích než více průmyslových hrabstvích, a byly speciálně vysoké v obilí produkujících jižních hrabství -- Oxford, Berkshire, Essex, Suffolk a Sussex.“ [13].

Zneužívání sociálních dávek zaměstnavateli

O kuriózním zneužívání těchto sociálních dávek nás informuje sám G. Boyer: farmáři najímající pracovníky se zasazovali o Poor Law a snažili se tak šetřit peníze, protože pracovníky během okurkové sezóny propustili a tito pobírali podporu, kterou platili farmáři najímající pracovníky na daních spolu s plátci daní, kteří nikoho nenajímali (rodinní farmáři, kupci a řemeslníci). Toto platilo až do roku 1834 [14]. Ovšem znovu zopakujme důležitý fakt, že volný čas je pro člověka vzácný, jeho užívání je spojeno s náklady obětované příležitosti. V situaci bez sociálních dávek člověk přichází o výdělek a statky, které si za něj může koupit, proto si bude užívat volný čas jen po určitou dobu, po které půjde opět vydělávat peníze. Ovšem sociální podpora znamená, že náklady obětované příležitosti jsou nyní menší a čas, kdy si lidé budou chtít užívat volný čas, tak bude delší. Dojde k poklesu nabídky práce, a tím i růstu její ceny. Za takových okolností museli farmáři nabídnout pracujícím vyšší mzdu, aby byly náklady obětované příležitosti dostatečně vysoké. Pak je otázka, zda se práci najímajícím farmářům toto opatření vůbec vyplatilo. Zda se jim to vyplatilo ve vztahu k výhodám, které jim plynuly z toho, že část roku nemuseli platit plné mzdy (část daní platili), a že chudí neodcházeli za prací do továren a hospodářsky rostoucích oblastí, a u práce v zemědělství tak ve vrcholné sezóně byla tendence k její nižší ceně díky její vyšší nabídce (Jistě by to bylo výhodnější tehdy, pokud by muselo dojít k přerušení vyplácení dávek v době zvýšené potřeby práce, což nemůžeme vyloučit.). Zaměstnavatelé nebyly sami. Zneužívání sociálních dávek chudými naznačuje příklad z Walesu, kdy rodiče měli nevzdělávat své děti a vydávat je za imbecilní, aby získali sociální dávky [15].

[1] Podobné instituce se nalézaly i v Českých zemích, kde se používal například název robotárny anebo donucovací pracovny, název workhouse budeme používat i na dále.
[2] Garwood, s. 73-75. Je nutné předpokládat, že změny počtu chudých nárokujících dávky byly ovlivněny i dalšími faktory, jako byl zejména růst reálných mezd díky růstu blahobytu a i díky zrušení řady omezení mezinárodního obchodu a zrušení některých daní. P. Murray je ohledně strachu z workhousů za nového chudinského práva více zdrženlivější (viz dále), ale v případě disciplíny mluví o úzkoprsé tyranii. Každopádně za nového chudinského práva se dle téhož již nepoužívalo bytí dospělých a dívek a ani příděl jídla nešlo (za trest) redukovat pod určité minimum (Murray, s. 46 a 53).
[3] Howson, s. 60. Jsou zde uvedeny i příklady. Práce zde uváděné pro workhousy jsou rozbíjení kamení, mletí obilí a sbírání koudelí.
[4] Boyer, Table 1 a Historical debate about the effect of the New Poor Law. Podíl chovanců ve workhousech na celkovém počtu lidí, kteří využili asistenci chudinského práva, měl však stoupající tendenci (viz dále).
[5] Ibid, Gilbert’s Act and the Removal Act.
[6] Ibid, Table 1. Získáno dopočtem z podílu chudých pobývajících ve workhousu „Share of paupers relieved indoor“.
[7] Ibid, Speenhamland System and other forms of poor relief.
[8] Bloy. 1 šilink byl 12 pencí, 1 libra se rovnala 20 šilinkům.
[9] Ibid. Jiný pramen uvádí drobné odchylky – viz historyhome.co.uk.
[10] Downs, s. 49.
[11] Bloy.
[12] Boyer, Causes of the Increase in Relief to Able-bodied Males a North and Midlands.
[13] Ibid, Regional differences in relief expenditures and recipients. Zajímavá je zde i tato věta: „Zvláště, podíl přestárlých a invalidních příjemců podpory byl vyšší na severu a západě než na jihu; jako důsledek, podíl těch co byli tělesně zdatní, byl vyšší na jihu a východě než jinde.“.
[14] Ibid, Labor-hiring farmers take advantage of the poor relief system.
[15] Higgs, s. 91.

D�jiny 6.2. - Italsk� humanismus � republik�ni

Mises.cz: 9. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal)

Obhájci starých oligarchických republik se proti vzestupu signori obrátili se svým vlastním pro-republikánským absolutismem. Vše začalo výukou rétoriky. Na počátku dvanáctého století započaly univerzity v Boloni a dalších italských městech pro výuku právníků kurzy rétoriky, původně umění psaní dopisů, ke kterým bylo později přidáno i umění veřejné promluvy. V první polovině třináctého století již profesoři rétoriky do svých přednášek a učebnic přidávali jasné politické komentáře. Jednou z oblíbených forem byla propagandistická historie vlastních měst, jež je velebila i se svými vládci a byla výslovně věnována vštěpování ideologie podpory městské vládnoucí elity. Nejvíce prominentním raným mistrem tohoto žánru byl boloňský rétor Boncampagno da Signa (kolem 1165 - po roce 1240), jehož nejpopulárnějším dílem bylo Obéhání Ancony (1201-1202). Další prominentní formou, vyvinutou italskými rétoriky druhé poloviny třináctého století, byly knihy rad pro vládce a městské úředníky, kteří vládcům radili. Nejdůležitější ranou knihou rad byla Vláda měst Johna z Viterba, jenž knihu psal ve čtyřicátých letech 13. století, poté, co sloužil jako soudce u zvoleného vládce, zvaného podesta, ve Florencii. John z Viterba však nebyl úplný absolutista, jelikož jeho odhodlaný mravní přístup radil vládci vždy následovat ctnost a spravedlnost a vyhýbat se neřesti a zločinu.

Zatímco byl italský způsob výuky rétoriky v Boloni a jinde čistě praktický, francouzští profesoři rétoriky ve třináctém století přijali za svůj model stylu řecké a římské autory. Tato francouzská metoda byla vyučována na Pařížské univerzitě a zejména v Orleans. Během druhé poloviny třináctého století přinesli italští rétorikové, kteří studovali ve Francii, tento nový přístup i do Itálie, a tak se tento širší a více humanistický přístup rychle šířil obor a získal si i Univerzitu v Boloni. Brzy začali tito raní humanisté studovat nejen styl psaní klasických básníků, historiků a řečníků, ale i jejich myšlenky, a začali skrze odkazy na klasiku a klasické modely oživovat jejich politickou teorii.

Nejvýznamnějším z těchto raných humanistických rétoriků byl Florenťan Brunetto Latini (kolem 1220-1294). Latini byl ve věku 40 let vyhnán z rodné Florencie do Francie, kde vstřebal díla Cicera a francouzský rétorický přístup. Během svého vyhnanství sepsal Latini své hlavní dílo, Pokladniční knihy, které uvedly Cicera a další klasické autory do tradičních děl italské rétoriky. Při svém návratu do Florencie roku 1266 Latini také přeložil a vydal některé z Cicerových hlavních děl.

Zejména významnou v tomto novém učení byla Univerzita v Padově s počátky u slavného soudce Lovata Lovatiho (1241-1309), jehož takový básník jako Petrarca (polovina čtrnáctého století) nazval největším italským básníkem do oné doby. Nejvýznamnějším z Lovatiho žáků byla fascinující postava jménem Alberto Mussato (1261-1329). Právník, politik, historik, dramatik a básník Mussato byl vůdcem republikánské odnože Padovy, hlavní opozice k táhlé kampani rodiny della Scala za účelem uzmutí moci nad městem. (Ironické bylo, že Ferreto de Ferreti, chvalořečník vítězství della Scala, byl taktéž žákem Lovatiho.) Mussato napsal dvoje dějiny Itálie a jeho nejvíce prominentním činem byla pozoruhodná latinská veršovaná hra Ecerinis (1313-1314), první světské drama napsané od doby klasiky. V ní Mussato užil novou rétoriku jako politik a jako propagandu. V úvodu ke hře vysvětlil, že jeho hlavním cílem je „prudký útok nářků proti tyranii“, pochopitelně zejména tyranii rodiny della Scala. Tato politická propaganda v Ecerinis byla brzy rozpoznána padovskou oligarchií, která obratem Mussata korunovala roku 1315 věncem z vavřínů a vydala dekret, dle kterého měla být hra nahlas čtena každý rok před městským lidovým sněmem.

Nové studie klasiků také zapříčinily nárůst sofistikovaných městských kronik, jakou byla Kronika Florencie, napsaná na začátku čtrnáctého století Dinem Compagni (kolem 1255-1324), prominentním městským právníkem a politikem. Compagni byl ovšem také sám vládcem z florentské oligarchie. Dalším důležitým příkladem republikánského rétorického humanismu byla kniha Bonvesina della Riva Slávy města milánského (1288). Bonvesin byl předním profesorem rétoriky v Miláně.

Všichni tito autoři, Latini, Mussato, Compagni a další, se zaobírali politickou teorií k obraně oligarchické republikánské vlády. Došli k závěru, že k vzestupu nenáviděných signori došlo ze dvou základních důvodů: kvůli vzestupu frakcí uvnitř města a kvůli lásce k hrabivosti a luxusu. Oba důvody byly pochopitelně implicitním útokem na vzestup nouveau riche popolani a výzvou pro popolani proti starým republikánským magnátům. Bez nového bohatství popolani a či bez vzestupu jejich frakcí by stará oligarchie klidně dál vykonávala nerušeně svou vládu. Compagni to řekl zpříma: Florencie byla rozložena, jelikož „mysli falešných popolani“ byly „zkorumpovány činit zlo za účelem zisku“. Latini viděl zdroj zla v „těch, kteří prahnou po bohatství“, což podlamuje občanskou zodpovědnost. Všimněte si zdůraznění „chtíče“ či „prahnutí“ po penězích, tj. po novém bohatství, zatímco staré, a tedy „dobré“ bohatství, bohatství magnátů, nevyžaduje chtíč či prahnutí, jelikož ho tato oligarchie již vlastní.

Podle humanistů bylo pro lid způsobem, jak ukončit frakce, odložení soukromých zájmů pro jednotu „veřejného“ či obecného „zájmu“, „společného dobra“. Latini s tím začal vkladem z Platóna a Aristotela. Platóna kvůli návodům k tomu, že „máme zvažovat zisk společnosti nad vším ostatním“, a Aristotela kvůli zdůraznění, že „pokud má každý člověk následovat svou vlastní vůli, vláda lidí je zničena a úplně rozložena“.

Žvanit nad „veřejným zájmem“ a „společným dobrem“ může být skvělé, až do té doby, než přijde čas interpretovat v praxi, co tyto vznešené koncepty mají znamenat a zejména kdo má být tím, kdo jejich význam interpretuje. Pro humanisty byla opověď jasná: ctnostný vládce. Zvolte si ctnostné vládce, věřte v jejich ctnost a problém je vyřešen.

Jak ale mají lidé ctnostného vládce vybrat? To nebyla otázka, kterou by se italští humanisté zabývali nebo ji položili. Jelikož by to nevyhnutelně vedlo k zvážení institucionálních mechanismů, které by pomohly vybrat ctnostné vládce, nebo ještě hůře pomohly nevybrat ty zkažené. Každé takové manipulace s institucemi by vedly k omezení absolutní vlády, což nebylo pro tyto humanistické apologety suverénní moci oligarchie myslitelné.

Humanisté však jasně tvrdili, že ctnost je součástí jednotlivců a nikoliv šlechtických rodin per se. Zatímco bylo rozhodně rozumné se vyvarovat centralizaci ctnosti v dědičnosti šlechtických rodin, na druhou stranu to také znamenalo, že ctnostný vládce může sám vládnout neomezen jakýmikoliv tradičními rodinnými vztahy či přísliby.

Jediným omezením, jež bylo nabídnuto k zajištění ctnosti vládců, jediným skutečným kritériem pro takovou ctnost, bylo, zda vládci následovali rady těchto humanistů z jejich knih. Naštěstí, i přestože Latini a jeho humanističtí přívrženci ustavili veškeré podmínky pro absolutní vládu, samotný absolutismus neschvalovali. Stejně jako před nimi John z Vitreba totiž trvali na tom, že vládce musí být skutečně ctnostný, zejména poctivý a hledající spravedlnost. Latini a jeho žáci, stejně jako John z Vitreba a další autoři takzvané literatury „zrcadel vládců“, trvali na tom, že vládce se musí vyvarovat veškerého pokušení k podvodům a nečestnosti a že musí sloužit jako vzor bezúhonnosti. Pro Latiniho a další byla skutečná ctnost a vlastní zájem panovníka jedno a totéž. Čestnost nebyla správná pouze mravně, ale také byla v pozdějším slova smyslu „nejlepší politikou“. Spravedlnost, bezúhonnost, milovanost poddanými a nikoliv jejich strach, to vše má sloužit vládci v uchování moci. Zdání spravedlivosti a čestnosti, jak jasně řekl Latini, není dostatečné. Vládce „musí být takovým, jak chce být viděn“, jak pro ctnost, tak pro zachování moci, jinak totiž bude „velmi zklamán“, pokud „se pokusí nabýt slávy falešnými způsoby…“ Ve zkratce tedy nebyl žádný rozdíl mezi morálkou a užitkem vládce, etické se harmonicky stalo užitečným.

Další velký růst italského humanismu přišel ve Florencii o století později. Nezávislost Florenci, pevnosti oligarchického republikanismu, byla ohrožována po tři čtvrtiny století, od 80. let čtrnáctého století do 50. let století patnáctého, rodinou Viscontů z Milána.Giangeleazzo Visconti, signor a vévoda milánský, se v 80. letech čtrnáctého století rozhodl podmanit si celou severní Itálii. Do roku 1402 Visconti dobyl celou severní Itálii s výjimkou Florencie, kterážto byla zachráněna vévodovou náhlou smrtí. Brzy však Giangelaezzův syn, vévoda Filippo Maria Visconti, znovu vyhlásil dobyvačnou válku. Absolutní válka mezi Florencií a říšským Milánem pokračovala od roku 1423 do roku 1454, kdy Florencie přiměla Milán uznat nezávislost Florentské republiky.

Bojovná nálada ve Florentské republice vedla k návratu republikánského humanismu. Zatímco však tito florentští humanisté raného patnáctého století byli více orientováni na filozofii a byli více optimističtí než jejich padovští a další italští předchůdci z raně čtrnáctého století, jejich politická teorie byla téměř totožná. Všichni vůdčí florentští humanisté (pro pozdější historiky mnohem známější než dřívější Padované), měli podobné životopisy – byli vyučeni jako právníci a rétorici a stali se buď profesory rétoriky anebo vrchními byrokraty ve Florencii, jiných městech nebo při papežském stolci ve Vatikánu. Doyen florentského humanismu byl Coluccio Salutati (1331-1406), jenž studoval rétoriku v Boloni a stal se kancléřem různých italských měst a v posledních třech desetiletích svého života ve Florencii. Jeden z jeho největších žáků, Leonardo Bruni (1369-1444) studoval právo a rétoriku ve Florencii, stal se tajemníkem papežské kurie, vrchním byrokratem a nakonec kancléřem Florencie od roku 1427 do své smrti. Pier Paolo Vergerio (1370-1444) začal studovat právo ve Florencii a později se z něj stal tajemník papežské kurie a podobně Poggio Bracciolini (1380-1459) studoval občanské právo v Boloni a Florenci a poté se stal profesorem rétoriky při papežské kurii.

Druhá generace Salutatiho žáků taktéž následovala podobné kariéry a měla obdobné názory. Mezi nimi by měl být zmíněn významný architekt Leon Battista degli Alberti (1404-1472) ze velké bankéřské rodiny, jenž získal doktorát v kanonickém právu v Boloni a následně se stal papežským tajemníkem; Giannozzo Manetti (1396-1459), jenž byl vyučen v právu a humanistických studiích ve Florencii a poté sloužil dvě dekády u florentské byrokracie, následně se stal tajemníkem papežské kurie a nakonec tajemníkem neapolského krále; a Matteo Palmieri (1406-1475), jenž se na pět desetiletí stal vrchním byrokratem ve Florencii a během této doby byl osmkrát ambasadorem.

Demokracia ako ve�n� diskusia

Mises.cz: 8. května 2013, Robert Chovanculiak

Pán Eduard Chmelár pozval na svojej FB stránke potenciálnych záujemcov na diskusiu k 9. výročiu vstupu SR do EÚ. V príspevku poukázal na to, že diskusia bude pravdepodobne názorovo nevyrovnaná a má pravdu. Podľa účastníkov to skutočne vyzerá na prevahu skepticko-realistického pohľadu na súčasný stav EÚ. Čo ma však zaujalo, bol jeho komentár pod príspevkom, kde pomerne výstižne zhrnul dnešný pohľad demokrata na každý spoločenský problém:

„… rozdielne názory považujem za prirodzené, falošná jednota je kontraproduktívna, podstatné je, akým spôsobom ich prezentujeme, v demokracii by sa to mali naučiť všetci, racionálnu polemiku s argumentmi bez osobných útokov by mal zvládnuť každý, ktorého IQ dosiahlo aspoň úroveň izbovej teploty, spoločnosti by to dosť prospelo.“

Na prvý pohľad je proti takémuto názor ťažko niečo namietať. Znie racionálne, spravodlivo, mierumilovne a intelektuálne vyzreto. V momente, keď si však uvedomíme, o čom sa bude diskutovať, objavujú sa prvé pochybnosti. Diskusia sa totiž nebude viesť o tom, či je na vzdialenej planéte prítomný život, alebo aké sú správne kŕmne techniky oviec, ak má chovateľ určité špecifické požiadavky, či aká je kvalita slovenského tímu na tohtoročných MS v hokeji. Nie, diskutujú sa vážnejšie témy…

Diskutuje sa, či vaše dieťa bude musieť navštevovať štátne zariadenie povinne 8 alebo 10 rokov. Či pôjde do väzenia za držbu minimálneho množstva drogy, teda za zločin bez obete, či si tento rok ponecháte 45 % alebo 55 % vášho zárobku a do akej španielskej banky poputuje jeho časť, či si k cene potravín priplatíte 19 % alebo 23 %, či váš otec pôjde do dôchodku o 4 alebo 6 rokov, akej skupine ľudí bude vaša rodina podriadená a bude musieť dodržiavať jej príkazy po najbližšie roky. Diskutujú sa existenčné otázky, diskutuje sa váš život. V roku 1934 sa diskutovalo o živote menšín v Nemecku, o pár rokov na Slovensku.

Obyčajný človek sa však nemôže zastaviť, on žije každý deň, neprečká diskusiu niekde vo vzduchoprázdne a výsledky diskusie nebudú najprv testované na králikoch.* Tento človek sa len raz zobudí, polovica života za ním a okolo neho sa vášnivo na zasadaniach a summitoch diskutuje, ako bude vyzerať tá druhá polovica.

A výsledky diskusií? Absolútne žiadne. V diskusii o spoločenských vedách sa totiž nikdy nedočkáme empirického dôkazu sporom. Každú historickú udalosť je možne interpretovať podľa vlastného presvedčenia. Zdalo sa vám, že myšlienka socializmu po neúspechu v Kambodži, hladomoroch v Číne, tragédiách v SSSR, spomienkach u nás a po pohľade do Severnej Kórey bude odmietnutá? V žiadnom prípade! Sám pán Chmelár by uvítal nejakú formu socializmu a dnes sú dokonca v SR vo vláde vášniví socialisti ako pán Blaha, ktorý vyjadril hlbokú sústrasť venezuelským občanom. Navyše existujú aj mladí voľnočasoví filozofovia, ktorí sa dobrovoľne drilujú a učia naspamäť marxistické bláboly.

Preto ma ospravedlňte, že aj napriek mojej mladosti už strácam trpezlivosť dookola diskutovať s týmito pseudohumanistami. S týmito ľudmi z mäsá a kostí, ktorí by chceli diskutovať o práve mojich rodičov na vlastníctvo malého obchodu, na ktorý šetrili a dreli 20 rokov, už ma nebaví diskutovať o tom, či ma imbecil v uniforme skopne na zem a hodí do klietky za 1 g rastlinky, už ma nebaví diskutovať o tom, ako mi z Bratislavy a Bruselu budú usmerňovať každý krok, krok, pri ktorom nikomu neubližujem.

Voltairov výrok, že „síce s vami nesúhlasím, ale budem sa do krvi biť za to, aby ste svoj názor mohli vysloviť,“ je síce platný, ale v momente, keď banda zvrhlíkov diskutuje pred pieskoviskom o svojich pedofilných chúťkach, je načase zobrať deti a ísť domov. Keď však na zasadaniach vlády či summitoch diskutujú naivní konštruktivisti na tému „ako mi vylepšiť život“, nemám sa kam zobrať, oni totiž prídu aj do môjho vlastného domu, prídu s obuškami a vysvetlia mi, že jednoducho zachraňovať banky v Španielsku a poslať nevinných do basy za držbu rastlinky je výsledok ich diskusie. Títo vášniví diskutéri však často ani nepocítia následky svojich názorov, ekonomicky sú zabezpečení a v prípade ich omylu budú straty externalizované na milióny obyčajných ľudí. Riziko a náklady názorov sú tak oddelené od osôb a ich rodín, ktorí ich prezentujú. Nikdy nejdu s kožou na trh.

Preto opakujem po Voltairovi, mali by ste mať právo diskutovať, o čom chcete, ja však – ak voči nikomu neiniciujem násilie – chcem mať právo ignorovať výsledok vašej diskusie…

* Trochu ironicky vyznieva iniciatíva EU za zrušenie testovania kozmetiky na zvieratách, pričom produkty samotnej EÚ napr. vo forme spoločnej meny sú bez obáv testované na miliónoch ľudí.

Pen�ze Nejvy��ho soudu

Mises.cz: 7. května 2013, George Selgin (přidal Vladimír Krupa)

Takto zněl původní název fantastické knihy Dicka Tiberlakea, kterou Cambridge University Press publikoval pod pozměněným názvem: Constitutional Money: A Review of the Supreme Court’s Monetary Decisions.

Mně se více líbil původní název, protože daleko lépe zdůrazňuje fakt, že základními penězi je dnes ve Spojených státech něco, co ve skutečnosti bylo „vytvořeno“ rozhodnutími Nejvyššího soudu, a ne něco, co by bylo „ústavní“ v tom smyslu, že by to bylo povoleno, nebo snad dokonce výslovně autorizováno tím, co je dosud nominálně nejvyšším zákonem naší země.

Tento zákon se vyjadřuje k penězům na dvou místech v první části. V oddíle 8 je zmíněno, že Kongres má moc „razit peníze“ a „regulovat jejich hodnotu“. V oddíle 10 se pak prohlašuje: „Žádný ze států nesmí… razit mince, vydávat papírové peníze [Bills of Credit] či učinit cokoliv jiného mimo zlatých a stříbrných mincí zákonným platidlem pro dluhy.“

Z debat, které vedli otcové zakladatelé, z jejich názorů vyjádřených (podle zápisků Jamese Madisona) na ústavních konventech a z toho, co se objevilo ve všech autoritativních komentářích k ústavním debatám, je jasné, že tyto klauzule měly garantovat, že ani státy, ani federální vláda již nikdy nebudou vydávat nesměnitelné papírové peníze toho typu, který dříve vydávalo několik kolonií a kontinentální kongres, když se chtěli vyhnout splácení svých dluhů měnovým kovem. Účelem bylo, jak to tehdy vyjádřil Roger Sherman, jednou pro vždy „zničit papírové peníze“.

Fakt, že pouze státům je výslovně zakázáno vydávat papírové peníze nebo učinit zákonným platidlem něco jiného než zlato a stříbro, rozhodně neznamenal, že by otcové zakladatelé byli smířeni s tím, že některou z těchto věcí bude dělat kongres. Jak měl vyjasnit 10. dodatek, v případě, že by na to někdo zapomněl, účelem ústavy bylo explicitně vyjmenovat ty pravomoci, které se státy rozhodly svěřit centrální vládě. Ostatní pravomoci měly zůstat jednotlivým státům, a pokud byly zakázány i státům, tak zůstaly „lidu“.

Pokud je tomu tak, nabízejí se dvě očividné otázky: (1) Jak se stalo, že dnes máme jako oficiální měnu bankovky Federálního rezervního systému, které jsou nesměnitelné za zlato či stříbro, a jsou tedy očividně oním druhem peněz („bill of credit“), které ústava výslovně zapovídá? (2) Jak to, že vláda z těchto bankovek učinila „zákonné platidlo pro všechny soukromé a veřejné dluhy“? A můžeme si položit ještě třetí otázku: Kde k čertu spal Nejvyšší soud, když se toto dělo?

Odpověď na poslední otázku samozřejmě zní, že Nejvyšší soud nikde nespal, ale aktivně mučil text ústavy, dokud z něj nevymáčkl interpretace, které vedly k tomu, co máme dnes. Detaily o mučících nástrojích, které soud uplatnil, aby překroutil, natáhl a nakonec vykleštil ústavní peněžní klauzule (a s nimi i velkou část ostatních klauzulí v tomto dokumentu), spolu s lidmi, kteří jimi vládli, i těmi, kteří proti jejich postupu statečně (avšak marně) protestovali, tvoří podstatu Dickova příběhu. Tento příběh je vyprávěn tak, jak ho zvládne vyprávět jen vůdčí autorita v oboru amerických monetárních dějin. Jako vypravěč oplývá jak velkou jistotou, tak poctivostí a objektivitou, která je tváří v tvář některým nesnesitelným sofistikám, kterými se musí probírat, téměř nadlidská.

Podle Timberlakeova retrospektivního pohledu poprvé jezinky papírových peněz strčily své dva prstíčky do dveří zásluhou předsedy nejvyššího soudu Johna Marshalla v případu z roku 1819 McCulloch vs. Maryland, který se týkal pravomoci kongresu založit centrální banku. Marshall nabídl dva důvody, proč má mít kongres tuto spornou pravomoc. Zaprvé to byl jeho postřeh, že „v ústavě není nic, co by to zakazovalo.“ Pak, jako kdyby si vzpomněl na existenci desátého dodatku, dodal, že ústavnost centrální banky spočívá na pravomocích kongresu „přijímat zákony, které jsou nutné a patřičné“ (necesary and proper clause) pro výkon pravomocí vyjmenovaných v ústavě. Tento druhý argument záleží na tom, jestli si někdo slovo „nezbytné“ vyloží podle slovníku jako „nepostradatelné“, či „absolutně podstatné“, nebo, jako ho vyložil Marshall, jako „vhodné, užitečné a nezbytné“. Když tedy Marshall svévolně rozšířil význam slova „nezbytné“, aby vyznělo jako „nezbytné a užitečné“, tak poté pokračoval v argumentaci, jako by místo spojky „a“ byla spojka „nebo“. Tak se stalo, že implicitní pravomoci kongresu, místo aby byly definovány úzce, jak bylo přijato na ústavních konventech, byly tak rozšířeny, že jejich předchozí explicitní výčet se stal téměř bezpředmětným.

Dalším velkým krokem byl případ Juilliard vs. Greenman z roku 1884 – třetí z takzvaných „případů zákonného platidla“ (Legal Tender Cases). Zde předseda soudu Horace Gray sepsal většinový názor, že emitováním nesměnitelných greenbacků během Občanské války a jejich povýšením na zákonné platidlo kongres pouze vykonal „pravomoc, o které se všeobecně soudí, že má náležet svrchovaným národním suverénům… v čase vytváření a přijímání ústavy Spojených států. Vlády v Evropě,“ pokračuje Gray, „měly a mají jako suveréni stejné právo vydávat papírové peníze jako razit mince.“ [Je zajímavé, jak univerzálně funguje argument, že když nějakou hloupost mají už jinde, tak jí musíme mít i u nás. Stačí si jen vzpomenout na argumenty typu – „progresivní daně mají všude na západě a my bychom chtěli patřit k vyspělému západu“ a mnohé jiné. Pozn. překl.] Jinými slovy, protože různé, většinou monarchické vlády v Evropě zahrnovaly mezi své suverénní pravomoci financovat se z papírových peněz, tak kongres by jistě měl mít tutéž pravomoc. To, že otcové zakladatelé chtěli vytvořit republiku na základě lidové suverenity spíše než absolutní monarchii, byl detail očividně mimo chápání soudce Graye a ostatních (tehdy republikánských) soudců, kteří se připojili k většinovému názoru.

Ačkoliv zlatý standard přežil případ Juilliard vs. Greenman, nepřežil Velkou depresi, když Rooseveltova administrativa dále posunula meze „implicitních pravomocí“ federální vlády, změnila bankovky Federálního rezervního systému na poslední verzi kongresem posvěcených papírových peněz, zkonfiskovala soukromé zásoby měnového zlata, snížila obsah zlata v dolaru a prohlásila jak veřejné, tak soukromé smlouvy obsahující ustanovení o zlatých platbách za neplatné. Při tom jí asistoval Nejvyšší soud v posledním záchvěvu měnové nespravedlnosti známém jako Gold Clause[1] rozhodnutí.

Možná si někteří z Vás při tomto výčtu pomyslí: „Takže Nejvyšší soud zvrátil úmysly otců zakladatelů a zrušil zlatý standard. Bod pro něj. Kdyby to byl neudělal, tak by nás ty zlaté „okovy“, na které byli předkové tak pyšní, stále stahovaly ke dnu Velké deprese. Otcové zakladatelé konec konců nemohli předvídat, jaké budeme mít díky dnešnímu finančnímu systému možnosti pro podporu usilování o štěstí. Mysleli si, že zlato a stříbro jsou těmi nejlepšími penězi, ale v tom se spletli.“

Na podobné úvahy lze odpovědět na několika rovinách. Zaprvé – i pokud bychom přijali předpoklad, že správnou léčbou Velké deprese byla měnová expanze, tak té ve třicátých letech zlatý standard nestál v cestě. Jak Timberlake upozorňuje (na str. 185), na vrcholu velké peněžní kontrakce „byly zásoby měnového kovu v držení Fedu tak velké, že i při dodržení vlastních rezervních požadavků by bez problémů dokázal vyprodukovat téměř dvojnásobek peněžních substitutů – bankovek a běžných depozit – než kolik jich tehdy bylo v oběhu.“ Navíc Fed měl pravomoc uvolnit své vlastní, tehdy velmi přísné, rezervní požadavky, které zahrnovaly 40% rezervy proti bankovkám. Krátce řečeno, kolaps peněžní zásoby nebyl výsledkem odhodlání Fedu udržet zlatý standard, ale jeho neochoty rozloučit se s nadbytkem zlata, i když by to mohlo odvrátit paniku.

Zadruhé autoři ústavy nikdy nepředstírali, že by uměli anticipovat budoucí vývoj, který by mohl učinit změny žádoucími. Naopak, přesně na takové případy je pamatováno v pátém článku, kde je popsána procedura změny ústavy. Požadavky na provedení této procedury jsou sice přísné, ale (jak nám historie ukazuje) zdaleka nejsou nepřekonatelné. A takto by to mělo být, pokud má ústava zůstat vyjádřením vůle lidu nebo jeho většiny.

Obhajoba činnosti Nejvyššího soudu v případě převálcování ústavních peněžních klauzulí, ke které má sklon řada fanoušků papírových peněz, znamená ohrnutí nosu nad vládou zákona. Znamená to brát ústavu jako nějaký zpráchnivělý kus pergamenu, který odhodíme vždycky, když někomu v excelové tabulce při výpočtu společenského užitku vyjde, že nové uspořádání, ačkoliv je očividně protizákonné, by mohlo podpořit společenský blahobyt.

Takové myšlení je ovšem hluboce pomýlené. Otázkou není rozhodnutí o tom, jaké uspořádání by mohlo přinést největší užitek, i kdyby takové kalkulace měly nějaký reálný vědecký základ a nehledě na rizika poškození některých skupin, jako jsou například věřitelé, jimž Hick-Kaldorovské kompenzační šeky pravděpodobně nikdy nedorazí. Účelem je mít pravidla, která nás uchrání před uspořádáním, které má velký potenciál škodit. Otcové zakladatelé si konec konců byli argumentů ve prospěch papírových peněz velmi dobře vědomi, protože Ben Franklin je přednesl se svou obvyklou výmluvností a zápalem. Ovšem pravděpodobnost, že takové papírové peníze budou řízeny odpovědně, tehdy byla a dodnes zůstala velmi malá. Stoupenci ústavy toto pochopili na rozdíl od řady dnešních kalkulujících ekonomů.

[1] Na základě zkušeností s greenbackovou epizodou se v USA na konci 19. a počátkem 20. století rozmohla praxe vkládat do smluv o půjčkách takzvané „zlaté klauzule“ - tedy záruka dlužníka, že věřiteli na jeho přání vyplatí zlaté mince ekvivalentní standardu hmotnosti a ryzosti v době uzavření smlouvy, bez ohledu na to, co mezi tím vláda s penězi provede. Tyto zlaté klauzule se ujaly a byly vloženy i do Liberty bonds, se kterými USA financovaly první světovou válku. Po roce 1933 jejich platnost zrušil Nejvyšší soud v řadě případů, které vešly ve známost jako „případy zlaté klauzule“ (Gold Clause Cases). Nález Nejvyššího soudu: „Kongres má pravomoc výslovně zakázat a zrušit kontrakty, i kdyby tyto byly uzavřené dříve a v době uzavření platné, pokud zasahují do sféry monetární politiky, kterou může kongres přijmout.“

Původní článek vyšel na freebanking.org.

V�lka ve�ejn�ho vlastnictv� proti chud�m? Aneb o divok�m socialismu 19. stolet�

Mises.cz: 6. května 2013, Hynek Řihák

V této kapitole se podíváme na to, jaké překážky kladl veřejný sektor do života nižších vrstev v době tzv. divokého kapitalismu. Tomu jsme se již zde porůznu věnovali, proto se nyní budeme věnovat jiným případům, a to buď z Českých zemí, anebo z viktoriánské Británie. Prvně je nutné zdůraznit, že toto téma by vydalo na celou knihu a zde se z prostorových důvodů budeme věnovat spíše jen nástinu této problematiky. Začneme v našich luzích a hájích. V žádném případě zde ale nebudeme tvrdit, že veřejný sektor byl odpovědný za celý rozsah chudoby.

Živnostenský řád starého Rakouska

Živnostenský řád vyhlášený císařským patentem z 20.12.1859 a účinností od 1.5.1860 dle autorů „Dějin hospodářství Českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie“ zajišťoval živnostenskou svobodu v intencích hospodářského realismu a proklamoval naprostou volnost výroby a obchodu [1], ale realita byla poněkud jiná (jistě však šlo o zlepšení situace). Za prvé bylo nutné zaplatit u (osobních) živností předepsanou taxu. Po jejím zaplacení měl občan teoreticky přístup ke všem živnostem bez vyžadování průkazu způsobilosti či nutného vzdělání. Ale za druhé, živnosti byly rozděleny na svobodné, u nichž stačilo podat ohlášení (odpověď) u živnostenského orgánu, a dále na živnosti koncesované, kde už bylo nutné splnit zákonné požadavky. Mezi tyto koncesované živnosti patřilo knihařství, knihkupectví, periodická doprava osob, stavitelství, výroba zbraní atp. Živnostenský řád zrušil (konečně) cechy, ale zavedl společenstva, jejichž členem se stal zákonným následkem každý, kdo začal (nastoupil) živnost. Přitom se platila tzv. „inkorporační taxa“. Doklad o jejím zaplacení bylo nutné dodat k ohlášení živnosti [2]. Situace s přístupem k podnikání se zhoršila přijetím novely živnostenského řádu roku 1883. Tato novela zavedla vedle dvou výše uvedených živností i třetí skupinu živností, a to skupinu řemeslných živností. K jejich provozování nebyla třeba koncese, ale bylo nutné vysvědčení o vyučení nebo o pracovním poměru v oboru. K této kategorii patřila většina nejběžnějších povolání. Třeba obuvníci, pekaři, krejčí, truhláři, řezníci, holiči, sklenáři atp. Došlo i k rozšíření počtu koncesovaných živností, například o instalaci plynu, vody, elektřiny, pohřební ústavy, nosiče, od roku 1894 cestovní kanceláře. Roku 1907 byl počet řemeslných živností rozšířen na 54 a zároveň vznikly nové vázané obchodní živnosti, které vyžadovaly průkaz způsobilosti (např. vysvědčení z obchodní školy) [3]. Dle jiného pramene od roku 1883 měly být živnosti striktněji organizovány ve společenstvech [4]. Je tedy možné, že před rokem 1883 mohla být situace poněkud uvolněnější.

Takováto opatření dopadala na nižší vrstvy ve dvou rovinách. Pokud vezmeme pouze nekoncesované živnosti, tak za prvé bylo nutné zaplatit při vstupu do živnostenského povolání nějaké poplatky, což zvyšovalo náklady na vstup do tohoto podnikání. Dalšími náklady (zřejmě mnohem významnějšími) byly náklady na získání potřebné způsobilosti - vyučení, škola nebo praxe, a to jak v podobě případné platby za toto vzdělání, tak i v podobě ušlého příjmu. Tyto náklady omezovaly počet lidí, kteří mohli vstoupit do živnostenského podnikání, což pro ně znamenalo omezení počtu pracovních příležitostí a nutnost hledání druhého nejlepšího alternativního zaměstnání. U koncesovaných živností byla situace horší.

Druhá rovina plynula z té první, kdy omezení nabídky práce v daných oborech vedlo (s výjimkou omezené možnosti prodloužení pracovní doby) k omezení nabídky služeb a jejich inovací v těchto oborech, což muselo při stejné poptávce vyvolat zvýšení ceny těchto služeb pro jejich uživatele (zároveň došlo k růstu odměn za tuto práci). Zároveň vyhledání druhých nejlepších alternativních zaměstnání pro obživu znamenalo rozšíření nabídky práce v těchto alternativních oborech a k rozšíření nabídky služeb a větším inovacím u těchto oborů, což muselo při stejné poptávce vyvolat snížení ceny těchto služeb pro jejich uživatele (zároveň došlo k poklesu odměn pro tuto práci). Zatímco na úrovni odměňování práce (případně úrovně inovací) se při takové politice celkově výnosy a náklady kompenzují, tak z hlediska spotřebitelů to znamenalo, že méně žádaných služeb (a případně i zboží) bylo více a více žádaných služeb bylo méně. To nejvíce muselo dopadat právě na ty nejchudší.

Dalším problémem, kterému musela část nižších vrstev shánějících obživu čelit a který dopadal i na spotřebitele, byla snaha omezit podomní obchod (po staru hausírnictví): „Společný postup řady obchodních grémií se projevil při boji proti rozmáhajícímu se podomnímu prodeji. Jednotlivá grémia požadovala přísné omezení podomního prodeje s poukazem na to, že živnostníkům způsobuje 'nedozírné škody'. Pasáže o podomním obchodu a obchodních agentech byly upraveny v novele z roku 1902. Ta omezovala vyhledávání zakázek obchodními cestujícími a prodej denních potřeb dům od domu.“ [5]

Daně a jiné poplatky

Za císaře pána „státní příjmy naplňovaly daně, poplatky, výnosy monopolů a cla. Cesta ke zvýšeným výdajům byla spatřována ve vyšší daňové zátěži obyvatelstva… Daňové zatížení v monarchii patřilo v Evropě k největším.“ [6] Dopady cel na spotřebitele jsou dostatečně známé a zájemce je najde podrobněji třeba v knize H. Hazlitta „Ekonomie v jedné lekci“. Výsledkem cel je ve stručnosti následující: cla způsobují pokles mezd a životní úrovně a nevytvářejí žádná nová pracovní místa [7]. Dle I. Jakubce a Z. Jindry nejvíce plynulo z cel do státní pokladny z dovozu kávy (asi 33 % výnosů cel), minerálních olejů (asi 17 %), bavlněné příze (asi 4 %) a železa a železných výrobků (asi 5 %) [8].

V Předlitavsku existovaly na počátku 20. století daně přímé i nepřímé. Přímými daněmi byly všeobecná výdělková daň, výdělková daň podniků veřejně účtujících, rentová a úroková, důchodová či z osobních příjmů, z vyššího služného, výčepní, majetková pozemková a majteková domovní daň a horní daně (dávky). Nepřímé daně tvořily daně z cukru, lihu, piva, petroleje, masa, vína a akcíz (potravní daň na čáře). Vedle toho zde byla ještě řada poplatků a tax [9]. Výhodou nižších vrstev tehdy bylo, že důchodová daň uložená na příjmy fyzických osob měla nezdanitelné minimum 1 200 korun ročně. Dle R. Vondry si dělník měl přijít kolem roku 1910 dle kvalifikace zhruba na 50 až 75 K měsíčně a kovářský mistr měl zhruba 90 K (tj. 600 až 900 K ročně, pokud měl práci skutečně 12 měsíců ročně, respektive u kováře to bylo 1 080 K). Pokud to vůbec přicházelo v úvahu, tak u daně rentové a úrokové platilo, že od daně byla osvobozena renta do 1 200 K za rok (osvobozeny od této daně byly i úroky ze státních dluhopisů). Daň z vyššího služného se také nižších vrstev netýkala [10]. Tím ovšem netvrdíme, že by tyto daně placené bohatšími neměly nepřímé dopady na nižší vrstvy.

Daň výdělková podniků veřejně účtujících byla předepsána podnikům, které byly zákonem nebo stanovami povinny předložit účty valné hromadě nebo veřejnému orgánu (akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie, těžířstva, pojišťovny, veřejné úvěrní ústavy, družstva aj.). Sazba daně byla 10 % z čistého zisku v daném roce, ale nejméně 0,1 % podnikového základního kapitálu. Dále dle autorů: „Zdanění akciových společností bylo v Předlitavsku ve srovnání s ostatními státy mimořádně vysoké a mělo přímo retardační vliv na rozvoj těchto forem podnikání.“ [11] Tento retardační vliv na podnikání se musel projevit negativně i při uspokojování potřeb spotřebitelů. Navíc šlo o dvojí zdanění (při vyplacení zdaněním prošlého zisku se tento stal předmětem daně důchodové či z osobního příjmu), které obecně penalizuje příjmy korporací v porovnání s příjmy z jiných tržních forem, jako jsou třeba právě živnostníci. Jinými slovy uměle znevýhodňuje tyto formy podnikání před jinými formami podnikání a zdroje mají tendenci se uměle přesouvat od korporací k těmto jiným tržním formám, až se očekávaný výnos v celé ekonomice vyrovná [12]. Tím je narušeno směřování těchto zdrojů do nejefektivnějšího užití, což znamená opět ztráty spotřebitelů a opět na tom nejvíce tratí ti nejchudší. Bohužel z Jakubcova a Jindrova díla není patrné, zda se 0,1 % podnikového základního kapitálu platilo i tehdy, pokud korporace nedosáhla žádného zisku, pak by totiž šlo i o daň majetkovou (z akumulovaného kapitálu).

Majetkové daně

Takovou daní ovšem byla daň domovní, kterou platili za Kaisera majitelé nemovitostí určených k bytovým účelům, pokud tedy nebyli od daně osvobozeni (osvobozeny byly veřejné budovy, všeužitečné ústavy, školy apod.). Tato daň se dělila na daň činžovní, které podléhaly domy, ve kterých byly nájemní byty (řídila se výší nájemného), a třídní, která se platila tehdy, pokud nepodléhal subjekt dani činžovní (vypočítala se podle počtu obytných místností). V pozdějších novelizacích byly alespoň poskytnuty výhody dělnickým domkům, novostavbám a stavbám malých bytů [13]. Jaký je dopad majetkových daní? Ve stručnosti: Majetková daň snižuje kapitálovou hodnotu majetku a jde ji přenést vzad, a to zejména na majitele půdy. Zatímco pracovníci se budou přemísťovat do lépe placených pozic a kapitalisté budou investovat do výnosnějších odvětví, i když ti první se přesunou do druhé nejlepší práce (druzí do druhého nejlepšího odvětví). Spotřebitelé utrpí díky této vynucené změně v alokaci výrobních faktorů ztráty. Majitelé půdy - a my můžeme dodat, že i majitelé již postavených domů (nejdou přesunovat) - se tomuto daňovému břemenu a ztrátě kapitálové hodnoty majetku nemohou už vyhnout, a to ani při následném prodeji majetku [14]. V případě bydlení bude konečný výsledek takový, že od investování do něho bude majetková daň odrazovat a investoři budou svoje investice směřovat jinam. Výsledkem je utlumující dopad na trh s byty a domy, projevující se omezením počtu novostaveb a neprováděním oprav.

Vedle toho byla majetková daň uvalena i na pozemky určené k zemědělskému využívání. Výnos majetkových daní činil v Předlitavsku před první světovou válkou asi 166 milionů korun ročně [15]. Nešlo tedy o malé příjmy. A to ještě byly možné přirážky nižších správních cleků. Ve stejné době jsou doloženy problémy s neudržováním bytového fondu pro dělníky a omezená nabídka bydlení [16]. Vliv ovšem mohly mít i jiné věci - třeba omezené bohatství společnosti či stavební regulace. Celý tento problém by jistě stál za podrobnější zkoumání vědců a laiků z řad ekonomických historiků.

Nepřímé daně

Akcíz (daň potravní na čáře) představoval daň na potravní čáře. Šlo o státní daň, k níž mohly být vybírány i obecní přirážky – viz dále. Daň zatěžovala vesměs potraviny, ale i některé jiné zboží, jako bylo uhlí, a to zpravidla u dovozu do měst. V zásadě se tato daň vybírala jen v zemských hlavních městech (v té době jimi byly Opava, Brno a Praha), kde tato daň měla nahrazovat daň z masa a vína. Daň se vybírala i u zboží vyrobeného ve městě, pokud se toto tedy z města nevyvezlo [17]. Tato daň měla dopady v podstatě jako daň spotřební. Klasickými spotřebními daněmi byla daň cukerní, která měla po určitou dobu podobu daně z řepy a od zákona č. 97 z roku 1888 šlo opět o daň z cukru, která činila 38 korun za 100 kg řepného nebo třtinového cukru. Historik J. Janák však uvádí jen 11 zlatých – tj. 22 korun za 100 kg konzumního curku a od roku 1896 26 korun a další nespecifikované zvýšení této daně roku 1898 a současně zákaz dovozu a volného prodeje sacharinu. Dále existovala dle Jakubce a Jindry daň z lihu, a to ve dvou sazbách 35 zlatých (tj. 70 korun, tato platila do určité míry roční produkce) a 45 zlatých (tj. 90 korun, placená nad tuto roční produkci) na 100 litrů lihu. Denaturovaný líh nebyl zpoplatněn. Velmi výnosnou a jednoduchou daní byla daň z piva, vybíraná z mladinky (slad vařený s chmelem). Do roku 1916 činila tato daň 34 haléřů z každého hektolitrového stupně. V roce 1913 vynesla tato daň v Předlitavsku 78 milionů korun. Ovšem vedle toho bylo pivo zatíženo ještě zemskými daněmi a do konce 60. let i propinací (výhradní právo prodeje) [18].

Dále existovala daň z masa s výnosem v Předlitavsku 17 milionů korun roku 1910 [19]. A daň z petroleje (minerálních olejů) dle zákona č. 55 z roku 1882 ve výši 13 korun za 100 kg čisté váhy (této dani později nepodléhal benzín pro motorová vozidla a ten, který podléhal živnostenským účelům) [20]. „K přímým i nepřímým daním byly ještě předepisovány přirážky (tzv. lokální daně), které sanovaly samosprávné rozpočty. Vypisované přirážky tak byly zemské, okresní a obecní. Přirážky se obvykle pohybovaly v řádu desítek procent.“ K vypsání samotných lokálních daní, které nebyly ve formě přirážek, bylo potřeba zemského zákona. J. Janák uvádí však i přirážky k přímým daním přes 200 % [21]. Uvedená čísla každopádně není možné brát za konečná. Pro příklad, dle historika L. Fasory byl život v Brně nákladnější, a to i díky vybírání právě tzv. potravní daně na čáře [22]. R. Vondra uvádí, že kolem roku 1910 stál kilogram cukru 82 haléřů. Přičemž z výše uvedeného je patrné, že daň činila 38 haléřů na kilogram cukru [23]

Podívejme se na dopady spotřební daně, respektive na dopady částečné spotřební daně - tj. spotřební daně uvalené jen na některé komodity, a nikoli na všechny komodity. Tato daň penalizuje jisté druhy výrob. Nejde ji přesunout vpřed, ale má tendenci se přesouvat vzad k faktorům používaným v dané výrobě. „Daň ale nyní vyvíjí tlak na nespecifické faktory a podnikatele, aby opustili zdaňované odvětví a přesunuli se do odvětví, jež není zdaňováno. Během období přechodu může docházet k tomu, že daň je přičítána k nákladům. Protože ale nelze cenu zvýšit přímo, mezní firmy v daném odvětví budou vytlačovány z podnikání a budou se snažit najít uplatnění jinde. Exodus nespecifických faktorů a možná také firem ze zdaňovaného oboru snižuje zásobu zboží, které bude vyráběno. Toto snížení zásob čili nabídky zvýší při dané spotřebitelské poptávce tržní cenu zboží.“ Dochází k jisté formě „nepřímého přesunu“, tím že se cena pro spotřebitele vlivem menší nabídky zvýší. Zatímco nespecifické výrobní faktory se přesouvají do oblastí, kde získávají nižší příjem. V důsledku snížení diskontované hodnoty mezního produktu ve zdaňovaných oborech jsou zvlášť postiženy specifické výrobní faktory, které mohou být jen obtížně využity jinde. Ztrácí i spotřebitelé, „neboť je ve srovnání s tím, co by nejlépe uspokojovalo jejich potřeby, narušena alokace faktorů a struktura cen. Nabídka faktorů ve zdaňovaném odvětví se nadměrně snižuje a prodejní cena v těchto oblastech je příliš vysoká, zatímco nabídka faktorů v ostatních oblastech je nadměrně vysoká a ceny výrobků jsou tam příliš nízké.“ [24] Přirozeně na dani vydělává veřejný sektor a lidé a obory, které jsou jimi dotováni.

Na druhou stranu podíl veřejných výdajů nepřesahoval na začátku 20. století zpravidla 10 % HDP [25]. Pokud patřilo v Rakousku zdanění v Evropě k největším, mohlo to být o něco více. Tudíž přímý dopad na obyvatele a i chudé obyvatele nemusel být až tak výrazný. Na druhou stranu vzhledem k tehdejší úrovni blahobytu musela být pravděpodobně i malá ztráta prostředků pociťována intenzivněji než dnes. Vedle toho bylo nutné se potýkat se státními monopoly, jako byl třeba tabákový průmysl. Roku 1889 se podílel čistý výnos z monopolů na státních příjmech Rakouska-Uherska 25,37 %, zatímco daně a kolky, taxy a poplatky 60,73 % a cla 13,88 % [26]. Dále bylo nutné se potýkat s jinými regulacemi či nepřímými dopady daní (viz dopady majetkových daní atp.).

Přínos veřejných výdajů pro nižší vrstvy

Z veřejných výdajů ovšem plynul některým částem nižších vrstev také nějaký přínos. Prvně šlo o (nepříliš úspěšnou) obranu. Výsledky obrany z let 1859, 1866 a 1914-8 jsou pro Habsburskou monarchii dosti tristní. Při napadení Bosny roku 1878 nebo Srbska roku 1914 [27] se dá o „obraně“ více či méně účinně pochybovat. Dále šlo o policejní a soudní služby, které se vyznačovaly z hlediska nižších vrstev dosti proměnlivou kvalitou a někdy se obracely i proti bezúhonným nižším vrstvám (o využívání těchto služeb proti nižším vrstvám bude ještě řeč). Dalším přínosem bylo veřejné školství. Nemůžeme zde však říci, že šlo zcela o oblíbenou věc mezi dětmi a rodiči z nižších vrstev. O tom svědčí záškoláctví, které bylo běžné i v 19. století, a to dlouho po vydání Všeobecného školského řádu Marií Terezií roku 1774 a zavedení povinné školní docházky císařem Františkem I. roku 1805. Například ještě v první polovině 19. století řada dětí do školy nechodila [28]. Dle A. Zbavitele ještě ve školním roce 1876/1877 někteří rodiče neposílali děti ve Frenštátě pod Radhoštěm do školy anebo je posílali velmi nedbale. Těmto zde hrozila pokuta anebo vězení [29]. Pokuty za neposílání dětí do školy ve výši dvojnásobné školní platby a případně obecní práce pro ty, co byli chudobní, uváděl i J. Baďura za tehdejší Lipenský okres [30]. Jiní rodiče raději ustoupili předem.

Dalším významným výdajem byly výdaje na dopravu. Veřejný sektor se zabýval výstavbou a provozováním silnic, některých železnic a někde i hromadné městské dopravy [31]. Nižší vrstvy v námi sledované době většinou chodily pěšky. Za svůj denní výdělek si tkadlec (zdá se, že tito patřili ke kvalifikovanějším, a tedy lépe placeným pracovníkům zdejšího textilního průmyslu) mohl v Brně koupit 3 až 4 jízdenky na zdejší pouliční dráhu. Tentýž autor klade postupné mizení kočovného způsobu života dělníků (myšleno je stěhování) na začátek 20. století, kdy ke stabilizaci přispěla lepší dostupnost veřejných (myšleno včetně soukromých) dopravních prostředků [32]. Jinde tento autor přímo píše, že pouliční dráhu v Brně do roku 1899 používali spíše příslušníci nižších středních vrstev, cena jízdného byla pro dělníky vysoká a představovala pro řadu dělníků třetinu denního výdělku [33]. Pravděpodobně podobné poměry vládly i jinde a přínos této dopravy dlouho nebyl pro nižší vrstvy nijak vysoký. Podobné to bylo jistě i s železnicí. Větší význam mohl být nepřímý, a to díky dopravě zboží pro nižší vrstvy. Další výdaje, které část nižší vrstvy čerpala z veřejných rozpočtů, byly chudinské dávky, veřejné stravování a lékařská péče. A zejména ve městech se mohli lidé (ovšem všech vrstev a spíše dříve u těch bohatších) těšit z postupné výstavby (většinou) veřejných kanalizací a vodovodů. Ovšem je otázkou na kolik byly nižší vrtvy ochotné platit daně, protože koneckonců šlo o daně, jejichž vybírání je spojeno skoro vždy s donucení. Tolik stručné shrnutí dopadů různých opatření veřejného sektoru na chudé. Pravdou je, že by nebylo špatné, kdyby se historici blíže zaměřili na to, jaké vlastně byli přínosy a ztráty nižších vrstev z veřejného sektoru v době dlouhého století.

[1] Jakubec, s. 64.
[2] Ibid, s. 64-65.
[3] Ibid, s. 67.
[4] Vlnařská centra Evropy, s. 31.
[5] Jakubec, s. 66.
[6] Ibid, s. 70.
[7] Hazlitt, s. 72-81. Jako důsledek nelze opomenout i rozšířené pašování (viz třeba na mnoha místech Nevrlý).
[8] Jakubec, s. 71.
[9] Ibid, s. 71.
[10] Ibid, s. 72-73 a Vondra, s. 50.
[11] Ibid, s. 72-73.
[12] Srovnej s Rothbard-Ekonomie státních zásahů, s. 202.
[13] Jakubec, s. 72.
[14] Rothbard-Ekonomie státních zásahů, s. 215-221.
[15] Jakubec, s. 72. Při srovnání s tabulkou ze strany 70 by šlo pro rok 1909 a 1913 o necelých 5 % až 6 % příjmů státního rozpočtu.
[16] Fasora-Tovární dělník, s. 177-178.
[17] Jakubec, s. 73.
[18] Ibid, s. 73-74 a Janák-Morava, s. 121-123.
[19] Vzhledem k počtu obyvatel nebyla tato daň zřejmě příliš zatěžující, otázkou jsou případné přirážky samospráv.
[20] Jakubec, s. 74.
[21] Ibid, s. 75 a Janák-Morava, s. 84.
[22] Fasora-Tovární dělník, s. 175.
[23] Vondra, s. 50-51. Alternativní údaje k cukerní dani viz J. Janák. Z přísně ekonomického hlediska nelze říci, že bez daně by stál kilogram cukru o 38 haléřů méně.
[24] Rothbard-Ekonomie státních zásahů, s. 192-193.
[25] Šuster-Jak obrovský byl nárůst. Tabulka v Jakubec, s. 70 ukazuje, že se hospodařilo s deficity, ale běžně i s přebytky, tudíž daně v té době více odpovídaly výdajům než dnes – tj. jistého zjednodušení se snad můžeme dopustit. Pro představu tyto příjmy činily roku 1889 562,4 milionu zlatých a roku 1913 1 743 milionu zlatých (Jakubec, s. 70).
[26] Jakubec, s. 71. Velmi podobné to bylo roku 1913. V roce 1883 byly uvedená procenta 16,98 %, 67,64 % a 14,98 %.
[27] A možná i Dánska roku 1864.
[28] Padrnosová, s. 111-112. Autorka klade vznik povinné školní docházky již do doby Marie Terezie. Srovnej ochotu posílat děti do školy s Dvořák-Vánoce.
[29] Zbavitel, s. 80.
[30] Baďura, s. 55.
[31] Řihák-Příběhy z dějin našich drah a Řihák-Soukromá MHD.
[32] Fasora-Tovární dělník, s. 175 a 177.
[33] Fasora-Svobodný občan, s. 215.

Literatura:

1. Baďura, J. Lipenský okres. Brno: Musejní spolek 1919.
2. Dvořák, L. Vánoce, Ryba a školní docházka [online, 2011]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://www.libinst.cz/clanky-a-komentare/2123-vanoce-ryba-a-skolni-dochazka/
3. Fasora, L. Svobodný občan ve svobodné obci?: Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851-1914. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-43-1.
4. Fasora, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
5. Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3.
6. Jakubec, I. a Jindra, Z. Dějiny hospodářství Českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Karolinum 2007, ISBN 978-80-246-1035-1.
7. Padrnosová, J. Učitel: Příklad Jana Jaroslava Jelínka. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
8. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
9. Řihák, H. Pavel Schreier: Příběhy z dějin našich drah - aneb příběhy z dějin etatismu [online, 2011]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://www.mises.cz/clanky/pavel-schreier-pribehy-z-dejin-nasich-drah-aneb-pribehy-z-dejin-etatismu-459.aspx.
10. Řihák, H. Pavel Schreier: Soukromá MHD v minulosti a současnosti [online, 2010]. Dostupný z (přístup IV/2013): http://www.mises.cz/clanky/soukroma-mhd-v-minulosti-a-soucasnosti-389.aspx.
11. Šuster, M. Jak obrovský byl nárůst státních výdajů v průběhu 20. století? [online, 2009]. Dostupný z (přístup: v současnosti nedostupné): http://www.leblog.cz
12. Vlnařská centra Evropy. Brno-Jihlava. Od počátků do 20. století. Brno-Jihlava: Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Matice moravská, Muzeum Vysočiny Jihlava 2008 a město Jihlava, ISBN 978-80-86736-08-2.
13. Zbavitel, A. Z dějin frenštátského školství. Frenštát pod Radhoštěm: vlastním nákladem 1940.

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - �tok na technologii a r�st

Mises.cz: 5. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Útok na technologii a růst

Módní útok na růst a blahobyt je hmatatelně útokem zpohodlnělých, spokojeně žijících liberálů z vyšší třídy. Pro liberály z vyšších tříd, užívající si materiální pohodlí a žijící si na poměry, o kterých se nezdálo ani těm nejbohatším lidem v minulosti, je snadné ohrnovat nos nad „materialismem“ a volat po zmrazení veškerého dalšího ekonomického rozvoje.[3] Pro masy světové populace, které ještě stále žijí v bídě, je takové volání po zastavení růstu opravdu sprosté; dokonce ale ani ve Spojených státech neexistuje příliš důkazů o přesycení a superpřebytku. Navíc se ani sami liberálové z vyšších tříd nezviditelnili pálením svých výplatnic jako příspěvku k jejich válce s „materialismem“ a blahobytem.

Široce rozšířený útok na technologii je ještě více nezodpovědný. Pokud by se technologie měla vrátit na úroveň „kmenové“ a preindustriální éry, výsledkem by byl masový hladomor a smrt na vesmírném měřítku. Drtivá většina celosvětové populace je závislá svým vlastním přežitím na moderní technologii a průmyslu. Severoamerický kontinent byl schopný v dobách před Kolumbem pojmout přibližně jeden milion Indiánů, kdy všichni žili na existenční úrovni. Nyní je tento kontinent schopný uživit několik set milionů lidí, kdy všichni žijí s nekonečně vyššími životními standardy – a důvodem jsou moderní technologie a průmysl. Opuštěním těchto opustíme také lidi. Nikdo neví, jestli by třeba pro naše fanatické antipopulační aktivisty bylo toto „řešení“ populační otázky dobrou věcí, pro velkou většinu z nás by to ale bylo zcela jasně drakonické „konečné řešení“.

Nezodpovědný útok na technologii je dalším liberálním přemetem: pochází od stejných liberálních intelektuálů, kteří před asi 30ti lety odsuzovali kapitalismus za nevyužívání plného potenciálu moderních technologií ve službách státního plánování a volali po absolutistické vládě moderní „technokratické“ elity. Přesto se nás nyní ti naprosto stejní intelektuálové, kteří nedávno toužili po technokratické diktatuře nad všemi našimi životy, snaží zbavit životně důležitého ovoce technologie samotné.

Přesto různé rozporuplné fáze liberálních myšlenkových pochodů nikdy úplně nevymřou; a mnoho těch samých antitechnologů ve 180stupňové otočce oproti automatizační hysterii rovněž sebevědomě předpovídá technologickou stagnaci do budoucna. Radostně předpovídají ponurou budoucnost lidstva předpokládajíc, že technologie bude stagnovat a nebude pokračovat v pokroku a zrychlování. Toto je též technika pseudovědecké široce vychvalované protirůstové zpávy Římského klubu. Jak Passell, Roberts a Ross píší ve své kritice oné zprávy, „pokud by telefonní společnost byla omezena na užívání technologie z přelomu 19. a 20. století, bylo by třeba 20 milionů operátorů k obsloužení dnešního objemu hovorů.“ Nebo jak britský redaktor Norman Macrae vypozoroval, „extrapolace trendů z roku 1880 by ukazovala dnešní města zahrabaná pod koňským trusem.“ [4] Nebo dále:

Zatímco model týmu (Římského klubu) vyslovuje hypotézu exponenciálního růstu pro průmyslové a zemědělské potřeby, ustanovuje svévolné, neexponenciální omezení technického pokroku, který by mohl pojmout tyto potřeby…

Reverend Thomas Malthus došel ke stejnému závěru před dvěma stoletími bez pomoci počítačů… Malthus tvrdil, že lidé mají sklon se množit exponenciálně, zatímco zásobování jídlem roste přinejlepším konstantní měrou. Předpokládal, že hladomor a války pravidelně napraví rovnováhu…

Neexistuje ale žádné konkrétní kritérium mimo krátkozrakost, na kterém by šlo založit takovou spekulaci. Malthus neměl pravdu; objemy jídla se drží růstu populace. Ačkoliv to nikdo neví jistě, technický pokrok zatím nejeví žádné známky poklesu tempa. Nejlepší ekonometrické odhady naznačují, že doopravdy roste exponenciálně.[5]

Co potřebujeme, je větší ekonomický růst, ne menší; více a lepší technologii, a ne nemožný a absurdní pokus k odstavení technologie a návratu k primitivním kmenům. Vylepšené technologie a vyšší investice kapitálu povedou k vyšším životním standardům pro všechny a zaručí vyšší materiální zabezpečení, stejně jako kvalitu volného času k pěstění a užívání si „duchovní“ strany života. Je to cenná malá kultura či civilizace dostupná pro lidi, kteří musí pracovat dlouhé hodiny, aby si našetřili na decentní obživu. Opravdovým problémem je, že produktivní kapitálové investice jsou odčerpávány daněmi, omezeními a vládními smlouvami na neproduktivní a nehospodárné vládní výdaje, včetně vojenských a vesmírných marnotratných hrátek. Navíc cenný technický zdroj vědců a inženýrů je intenzivněji než kdy dříve odkláněn k vládě namísto k „civilní“ spotřebitelské produkci. Co potřebujeme, je, aby vláda šla z cesty, odstranila svého upíra zdanění a výdajů z ekonomiky a umožnila produktivním a technickým prostředkům znovu se plně uplatnit ke zvyšování blahobytu mas spotřebitelů. Potřebujeme růst, vyšší životní standardy a technické a kapitálové prostředky, které splňují potřeby a požadavky spotřebitelů; můžeme jich ale dosáhnout pouze tak, že odstraníme upíra etatismu a umožníme seberealizaci veškeré energii populace ve volnotržním hospodářství. Potřebujeme ekonomický a technologický růst, který se objevuje svobodně, jak ukázala Jane Jacobs, z volnotržního hospodářství, a ne z různých narušení a plýtvání uvalených na světové hospodářství liberálním nátlakem z 50. let dvacátého století. Potřebujeme, ve zkratce, opravdu svobodný trh, libertariánské hospodářství.

[3] Srovnejme interpretaci v knize Williama Tuckera, „Environmentalism and the Leisure Class“, Harper’s (Prosinec 1977): 49-56, 73-80. Naštěstí začínají černé skupiny chápat význam liberální protirůstové ideologie. V lednu 1978 rada ředitelů Národní asociace pro rozvoj barevných občanů (NAACP – National Association for the Advancement of Colored People) vzdorovala energetickému programu presidenta Cartera a volala po deregulaci cen ropy a zemního plynu. K vysvětlení nového postoje NAACP předsedkyně rady Margareth Bush Wilson prohlásila:

Znepokojuje nás pomalá růstová politika energetického plánu presidenta Cartera. Otázkou je, jaký typ energetické politiky se propůjčí… životaschopné expansivní ekonomice, takové, která není restriktivní, protože při pomalém růstu trpí černí víc než kdokoliv jiný.

Paul Delaney, „NACCP in Major Dispute on Energy View“, New York Times (30. Leden 1978)
[4] D. Meadows a kol., The Limits to Growth (New York: Universe Books, 1972); P. Passell, M. Roberts a L. Ross, „Review of The Limits to Growth,“ New York Times Book Review (2. Duben, 1972), str. 10
[5] Passell a kol., „Review of The Limits to Growth,“ str. 12

D�ti a charita ve viktori�nsk�m Lond�n�

Mises.cz: 4. května 2013, Hynek Řihák

Péči o děti považuje naprostá většina lidí za velmi důležitou věc, dost možná že za důležitější než péči o jiné skupiny lidí. Součástí péče o děti byla v dřívějších dobách (někdy je i dnes) i dobrovolná charita ve prospěch chudých dětí. Té jsem se zde již věnoval, a to jak pro viktoriánskou Británii, tak pro České země. Nyní se krátce podíváme na tuto problematiku ve viktoriánském Londýně a uvedeme zde pár jiných příkladů této charity a několik jiných zajímavostí. Opřeme se zde o knihu historičky H. Amy „The Street Children of Dickens’s London“.

Pro ranou viktoriánskou periodu (1837-1870) H. Amy uvádí, že „nepříznivá situace londýnských pouličních dětí během této periody byla zoufalá, ale nebyly bez pomoci. Tato pomoc byla zaměřena na chudé obecně, stejně jako specificky na potřebné děti, včetně těch na ulici.“ Pomoc vycházela ze snahy dětem pomoci a zachránit je, ale také z vlastního zájmu - snahy očistit ulice od těchto dětí a chránit tak reputaci Londýna. V té době se dle autorky vláda zabývala sociálními problémy, jen pokud se staly příliš urgentními, a pak je navíc řešila pomalu [1]. Vznikl tak prostor pro soukromou iniciativu. Než přejdeme dále, musíme uvést opět jednu důležitou věc: „Pouličním dětem, speciálně těm, které žily ve slumech, bylo často pomáháno ze strany jiných chudých lidí. Přátelé a sousedé v nejchudších komunitách přicházeli s pomocí sobě navzájem. Na rozdíl od charity nabízené jinými vrstvami, taková pomoc nebyla oficiálně zaznamenána, ačkoliv investigativní žurnalisté, duchovní a misijní pracovníci si jí byli vědomi.“ [2] To platí jistě i pro pozdní viktoriánskou periodu od roku 1870, kdy „londýnští chudí, včetně pouličních dětí, si pomáhali navzájem také.“ [3]

Nyní přejděme pro ilustraci k několika příkladům. V Londýně: „Pomoc a přístřeší byla dostupná pouličním dětem v řadě [několika?, pozn. autora] útulcích napříč metropolí pro chudé všeho věku. Některé útulky nicméně přijímaly jen děti v doprovodu jejich matek.“ Dvacet devět institucí, které nabízely nějakou pomoc pouličním dětem, bylo zaneseno v „List of Charities“ pro 1852-3. [4] Známý baptistický kazatel Ch. H. Spurgeon dostal 20 tisíc liber na stavbu sirotčince pro chudé chlapce bez otce. Založil tedy „Stockwell Orphanage“, který byl otevřen pro chlapce roku 1867. Od roku 1879 byl i pro dívky. Zde se těmto nabízelo vzdělání, které bylo mnohem širší, než jaké se obvykle pro chudé uvažovalo [5]. V Londýně existovalo i několik charitativních organizací na pomoc kriminálním dětem. „Royal Philantropic Society" byla ustavena již roku 1790. Tato společnost poskytovala střechu nad hlavou pro chlapce a dívky a trénovala je pro to, aby si vydělávali namísto žebrání a kradení. Společnost měla i vlastní farmářskou školu, která do roku 1857 ubytovávala 250 chlapců. Jiná instituce pro dívky-kriminálnice od 7 do 13 let vznikla v Chelsea roku 1825. Tyto dívky zde byly trénovány na pozici služebná. A „Reformatory and Refuge Union“ ustavená v roce 1856 mimo jiné založila domy na půli cesty [6]. Roku 1884 vznikla v Londýně i společnost pro prevenci krutosti proti dětem („London Society for the Preventetion of Cruelty to Children“), která měla do roku 1889 32 poboček v Anglii, Walesu a Skotsku. Tato společnost zaměstnávala i inspektory ke zkoumání příčin zneužívání a zanedbání dětí [7]. A dalo by se pokračovat.

I když byla přítomnost chudých dětí stále zřejmá, tak počty pouličních dětí v Londýně začaly dle H. Amy po roce 1870 upadat [8]. „Pouliční děti pozdější [viktoriánské, pozn. autora] periody měly jednu důležitou výhodu nad jejich dřívějšími protějšky; ony se nemusely protloukat samotné, protože jim bylo dostupné mnohem větší množství pomoci. Filantropové a charity již zabývající se záchranou lidí bez domova a strádajících dětí pokračovali a zvyšovaly své úsilí, když další se připojovali k záchranné práci. Ovšem ne každé dítě o tuto pomoc stálo: „... některé děti si vybraly zůstat na ulici, protože si užívaly svobody a nezávislosti, kterou tento životní styl dovoloval.“ [9]

Kniha H. Amy také přináší některé z rozhovorů, které prováděl novinář H. Mayhew v ranné viktoriánské periodě. Překvapivě často tyto zde uvedené rozhovory neobsahují žádnou sebelítost anebo žehrání na poměry. Například při rozhovoru s osmiletou prodavačkou řeřichy (water-cress), která navíc o víkendu sloužila i v židovské rodině, byl Mayhew ze své středostavovské perspektivy překvapen nedostatkem sebelítosti a vlastně akceptací situace. Dvě prodavačky květin (15 a 11 let, sirotci) se vyznačovaly pevností, odhodláním čelit nepřízni a nedostatkem sebelítosti. Nestěžujícím si stoicismem se vyznačoval i 14letý chlapec, který musel pracovat (ve skutečnosti sbírat to, co přinesla řeka) kvůli nemoci a obchodnímu neúspěchu své ovdovělé matky. 14letá metařka pracovala mimo neděli dlouhé hodiny, ale „ačkoliv přinucena jejími okolnostmi k tvrdému životu londýnských pouličních dětí, tato vybraně mluvící a veselá dívka se nejevila býti nešťastnou... Jako mnoho jiných akceptovala svůj životní osud odvážně a beze stopy sebelítosti.“ [10] Z pohledu tehdejšího průměrného člověka – tj. v podstatě člena nižší vrstvy, protože tato vrstva byla nejvíce v populaci zastoupená – nešlo v zásadě o úplně odlišný způsob života.

[1] Amy, s. 82. Nelze plně vyloučit, že si tehdejší vlády uvědomovaly i negativa sociálních politik - například zavedení povinné školní docházky vedlo ke ztrátě příjmů pro rodiny chudých a tedy prohloubení jiného problému.
[2] Ibid, s. 83. K témuž viz i s. 38-39.
[3] Ibid, s. 114.
[4] Ibid, s. 86. Mezi tyto útulky patřil již v kapitole 9.2 uvedený „Field Lane Refuge“.
[5] Ibid, s. 88 a anglická Wikipedie, heslo „Charles Spurgeon“.
[6] Amy, s. 91-92.
[7] Ibid, s. 115.
[8] Ibid, s. 104 a podobně s. 115.
[9] Ibid, s. 110 a 115. Podobně i s. 48.
[10] Ibid, s. 33-35, 38 – 39 a 46-47

Literatura:

1. Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.
2. Anglická Wikipedie.

Rudolf Tom��: Krize pohledem star�ho praktika

Mises.cz: 3. května 2013, Kolektiv Mises.cz

Vážení, po odchodu do penze jsem cítil nutnost vyjádřit se k té krizi, z níž v žádném případě nejsme venku a která je tragickým potvrzením geniálního díla Ludwiga von Misese… Budu rád, pokud najdete sílu a čas přečíst si názory starého praktika. Ještě předtím, než si přečtete následující řádky chtěl bych poznamenat, že byly napsány pro 17. ročník „Letní akademické školy" v Chebu v srpnu 2009. Následovala exkurze ve firmě, kterou jsem v lednu 2009 předal svému nástupci. Rekvizitou – jak z textu vyplývá – byl ve zlatém papíru zabalený balíček. Rudolf Tomšů

Krize sedmkrát jinak, aneb úvahy spíše nevědecké

Dovolil bych si rozdělit moje dnešní pojednání na dvě části. Nejdřív bych se zmínil o dramatu právě probíhajícím - o světové finanční a dnes už i hospodářské krizi. Ve druhé bych se zamyslel nad obecnými otázkami a důvody, které ke krizím vedou, případně mohou vést.

A jelikož stejně jako mnozí z vás nemám rád takové to plané nadávání na poměry, zazní po každé úvaze moje představa o řešení problému – spíše námět k přemýšlení,než hotový recept.

Vycházet budu z mých zkušeností a hovořit budu o firmě, kterou jsem vybudoval. Teď však nejdřív do Ameriky, odkud to celé přišlo.

Pro lepší pochopení vám položím jednoduchou otázku: Vidíte před sebou skvěle zabalené zboží, doporučené třemi nezávislými ratingovými velmi důvěryhodnými společnostmi s hodnocením AAA. Tím ho označily za kvalitní a prověřené. Rating je posouzení kvality… Toto zboží stojí pouhých 490 korun a je pro Vás tak výhodné, že se musíte rozhodnout rychle, protože před týdnem stál tento balík 390 korun a všichni očekávají, že za měsíc ho bude možno dál prodat za 590 korun.

No – nekupte to!

Pouze zaostalý a nemoderní člověk – jako jsem například já – by se v této chvíli plné radostného očekávání zeptal:“ A co je uvnitř?“

Sklidil by útrpný úsměšek účastníků této dobrodružné jízdy, při níž přece všichni vydělávají, a do níž nenastoupí pouze ňouma, který ničemu nerozumí a nechápe, že bez risku není zisku. Je s podivem, že se v tomto léta trvajícím boomu (neboli nafouknuté bublině) najednou našel ještě větší ňouma než já a zeptal se znovu:

„A co je uvnitř?“

Konečně to někdo rozbalil a po okolí se rozšířil nelibý pach. Balík byl opravdu dobře zabalen, takže nebylo cítit ven, co je s k u t e č n ě uvnitř. Ten zápach nasáli úplně všichni po celé zeměkouli a ona prázdná bublina obsahující právě o n o praskla. Smrduté vakuum, které tím vzniklo, způsobilo uragán. Ten smetl burzovní kurzy, bilance bank, perspektivu rozvoje a způsobil tu největší představitelnou škodu, která se jmenuje ztráta důvěry.

Banky, které zajišťují pohybem peněz krevní oběh celého světového hospodářství, si náhle přestaly věřit a tedy si mezi sebou půjčovat. Tím zaškrtily ten krevní oběh a nastal rychlý kolaps. Globální rozsah celé katastrofy donutil k zásahu jediného hráče, který měl, a doufejme ještě má dost peněz na její odvrácení: jsou to státní rozpočty všech zemí světa.

Ano – zisky byly privatizovány a ztráty zaplatíme všichni. Jak se to mohlo stát?

Historie této katastrofy je krásným příkladem toho, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Není snad dobrým úmyslem, aby každý Američan měl svůj dům? Aby u měst nevyrůstaly slumy plechových přístřešků? O takovém úmyslu hovořil už po válce prezident Roosevelt ve svém New Dealu. Velikou razanci pak tomuto zákonu dodal u nás velmi populární Bill Clinton novelou z roku 1995, která nutila banky dávat hypotéční úvěry lidem, na jejichž majetkové poměry se nesměly zeptat…

Pokud se do toho bankám nechtělo, (čemuž se nelze divit), byly k tomu donuceny dokonce před soudem, u čehož například v Chicagu úspěšně – jako advokát chudých – asistoval u nás ještě populárnější Američan, jistý Barack Obama.

Politika zasáhla do podnikání – a to je vždycky špatně. Začal tím proces, na jehož konci je tahle finanční krize. Takže krátce: Možnost půjčit si vysoký hypotéční úvěr - pro každého kdo přijde – znamenala rapidní růst cen těchto domů. Ten za sebou táhnul růst hypotéčních úvěrů, které jsou při rostoucích cenách domů stále výhodné. Banky však věděly, že tyto úvěry – lidově – smrdí. Usilovně tedy vymýšlely, jak se jich zbavit, nejlépe je „šoupnout“ někomu jinému – a co nejdál. Vymyslely právě takovéhle balíky a zamořily jimi doslova celý svět – aby se zbavily rizika, které jim bylo vnuceno. Říká se jim „ nové produkty“.

Není divu, že - mně nejbližší- ekonom, ředitel mnichovského IFO institutu, Hans Werner Sinn pojmenoval svoji novou knihu o této krizi „Kasino - kapitalismus“. Poslechněte si jak tento renomovaný německý ekonom popisuje jen jeden z mnoha způsobů spekulace takzvaného „Hedge“ fondu. Ostatně „Hedge“ znamená houští. Cituji: Jde o takzvané výprodeje. Těmi byly tyto fondy schopny vydělat i na prudce padajícím kurzu akcií, což je jinak znamení konce. Fond si vypůjčil určité cenné papíry za jistý poplatek. Se slibem, že je do určitého termínu vrátí. Okamžitě je na trhu prodal spolu s papíry stejného druhu, které vlastnil. Vyslal tím signál, kterého si ostatní majitelé těchto papírů všimli a prodali také.

Když to fond udělal šikovně, v okamžiku nejhlubšího poklesu cen koupil tyto papíry levně zpět - a vrátil je majiteli. Rozdíl cen, který sám způsobil, byl jeho ziskem. Konec citátu.

To by se v kasinu nepovedlo nikomu. Ještě šílenější je historie pojišťovacích smluv na tyto balíky. Bylo - a je totiž možno je pojistit proti riziku a objem jen těchto pojišťovacích smluv činil ve druhém pololetí roku 2007 přes 60 bilionů dolarů, což je o 5 bilionů víc, než byl výkon celého světového hospodářství.

Rozsah těchto spekulací překročil jakoukoli představitelnou mez.

Hodinu by trvalo všechny ty finanční vynálezy jen vyjmenovat. Ty byly( a jsou i nadále) doslova a do písmene takovými balíky s neznámým obsahem. Bankám a jejich akcionářům totiž také přestaly už dávno stačit úroky z půjčených peněz a začaly vytvářet tyto takzvané nové produkty – a půjčovat na ně. Namíchaly předražené americké hypotéky s akciemi investičních fondů jihoafrických dolů a s třeba dvaceti dalšími nečitelnými záležitostmi do přesně takového balíku. A poslaly ho do oběhu s doporučením ratingových společností, které mohly obsah nanejvýš tušit ale nikdy ne znát. Inkasovaly za své nezávislé služby samozřejmě skvělá procenta, takže o nějaké nezávislosti nemůže být řeč. Možná , že se zeptáte, jak můžu vědět, že nic nevěděly?

Jistě bude stačit jediný oficiální údaj ze sousedního Německa. V této zemi existovalo a existuje přes sto tisíc druhů – pozor - nikoliv kusů – druhů takových produktů, rovná se takovýchto balíků. Umí si někdo představit zkontrolování jejich obsahu?

Mnozí z vás se jistě pamatují na takzvanou IT krizi z devadesátých let,kdy praskla uměle nafouknutá bublina informačních technologií. Odborníci soudí, že ztráty byly rovněž velké, byly to však ztráty konkrétních investorů. Tahle nová ruleta je na dluh a proto mohla narůst do těchto rozměrů a postihnout bankovní systém, jehož vina je jasná: Vytvořil a svými úvěry financoval něco, čemu nerozumí dodnes nikdo a co možná způsobilo větší škody než válka…

Trh má ale své velmi silné samoregulační síly. Stále platí, že dlouhodobého úspěchu může dosáhnout pouze čestně a rovně jednající firma, jejíhož majitele, případně šéfa známe. Většinou dokonce stačí stisk jeho ruky…Jak je to ale s manažerem, který pracuje pro pětadvacet tisíc akcionářů?Které navíc zajímá hlavně ta letošní dividenda? Po nás potopa?

A to právě signalizuje tahle bankovní krize. Žádná branže na světě není tak závislá na na dobrém jménu a pověsti jako banka. Už ten název býval přímo synonymem solidnosti… A co zjišťují v těchto dnech statisíce zákazníků slavných bankovních domů? Že byli podvedeni, že jim byly do nebe vychváleny šance a ani slovo o rizicích, že to, co je na těch smlouvách vzadu a malinkým písmem, je připravilo o třeba celoživotní úspory. Banka jako symbol solidity? Bejvávalo. Silnou větev solidnosti, na které seděly – si samy pod sebou podřízly. Naše banky utrpěly - díky přísné restrikci České národní banky – podstatně menší ztráty. Jsou však většinou pouhými pobočkami…Ono by vůbec neškodilo uvědomit si naší sílu: Jediná německá firma – Volkswagen má větší roční obrat, než kolik činí náš státní rozpočet.

V rozsáhlé anketě, kterou jeden z velkých německých deníků uspořádal mezi řediteli největších bank, byla položena otázka: „Jak to, že jste se toho zúčastnili?“ Odpovědí bylo ve většině případů pokrčení ramen: „Dělali to všichni…“

To je odpověď absolventů Harvardů, Oxfordů a dalších špičkových univerzit, manažerů s milionovými platy a odměnami.

Před pár lety bylo ještě samozřejmostí, že banky musely mít desetiprocentní rezervu- vlastní kapitál - aby mohly krýt případné ztráty. Obzvláště v Americe byly tyto -v uvozovkách- překážky podnikání v podobě zákonů ve vší tichosti odstraněny a teď se ukázalo , že banky nejsou společnostmi s ručením omezeným –ony jsou už dlouho společnostmi s ručením žádným. Některé z nich mají totiž vlastní kapitál menší, než jedno procento bilanční sumy. Jinak řečeno – jedním procentem ručí za případný krach. Pro ten případ však mají své rukojmí – a tím je stát. Ten totiž nemůže připustit bankrot velkých bank, protože by to znamenalo zhroucení celého hospodářství – absolutní chaos – něco, čemu se musí zabránit za každou cenu. Ano slyšíte dobře a slyší to i ti bankéři: Za každou cenu.

To řešení musí být v každém případě takové, aby případný další bankrot byl jednoznačně bankrotem banky, byl beze zbytku vyrovnán z jejích rezerv a vlastního kapitálu a ne ze státních rozpočtů. Nesmí být možné ručit jedním procentem a pětadvacet procent zisku sklízet. Přesně to konstatovali účastníci říjnového setkání „G – dvacítky“ v Pittsburgu. V závěrech tohoto zasedání zaznělo mnohokrát ono známé :“ Musí se…“ Konkrétního a vymahatelného – nic… Sázím se, že jsou právě verbovány pluky nejlepších lobbyistů, aby takovému omezení moci bank i v parlamentech zabránili.Globalizovaná finanční síť už dávno přerostla státům přes hlavu a teď se ukáže neproveditelnost globální regulace.
Zjištění bankovních manažerů, že jejich instituce jsou „příliš velké, než aby mohly zkrachovat“ bude mít pro světovou ekonomiku z dlouhodobého hlediska horší důsledky, než kdyby banky v minulých měsících zkrachovaly a následky obřích bankrotů nesli jejich akcionáři a střadatelé.

Zkusme se teď vrátit na naší – řekněme – tachovskou úroveň a zamysleme se nad otázkami obecnými, které však s krizí velmi úzce souvisí.

Úvaha číslo 1: V kasinu za cizí?

Zeptám se tedy znovu: Koupili byste ten balík? Určitě ne, protože byste ho museli zaplatit ze svého. Nikdo normální přece nekoupí v krámu krabici, když neví co je v ní.
Něco jiného je ale hrát v tom kasinu ne svými, ale cizími penězi.To se potom jinak riskuje…A v tom je podle mého názoru ono pověstné „jádro pudla“.

Teď je ta chvíle kdy musí nastoupit státní moc – nikoli proto, aby do podnikání zasahovala, nýbrž aby pro něj vytvořila podmínky a právní rámec. Budeme-li se držet našeho případu – nesmí být možné hrát ruletu s cizímí penězi bez souhlasu jejich vlastníka.

Rozčilovat se nad faktem lidské chamtivosti je úplně zbytečné. Je to přirozená lidská vlastnost a je dokonce motorem veškerého pokroku. Všichni, kdo si koupili ty balíky, tak udělali z chamtivosti. Oni nemuseli jít do žádného rizika, nikdo je nenutil. Mohli nechat peníze v bance za běžný úrok. Jenže: úrok je málo – chceme víc – a teď nemáme nic. To má sice krutou, ale přece jen logiku.

Tady ale jde o to, že obzvlášť přísná kontrola musí být tam, kde je možno to přirozené riziko pro sebe vyloučit, kde je možno sázet cizí peníze Není-li ta chamtivost brzděna strachem o vlastní peníze, musí být omezována soustavou zákonů a pravidel.

V kasinu za cizí? Ne – v kasinu jedině za své...

Úvaha číslo 2: Pryč s kapitalismem?

Ne – žádná krize kapitalismu. Je to krize způsobená nedostatečností pravidel při zacházení s cizími penězi, krize zneužití důvěry, která způsobila onu škodu největší – ztrátu důvěry.

Tržní hospodářství, jinak řečeno kapitalismus je jediným hospodářským systémem, který přežil všechny pokusy o likvidaci, prokázal svoji životaschopnost a prokazuje ji i nadále. I tato krize je toho důkazem.

Mám zcela jednoduché vysvětlení toho, proč tomu tak je. Podle mne je to tím, že se tento systém podobá přírodnímu výběru: vítězí silnější, šikovnější, chytřejší – prostě lepší. Je to živelná a někdy i brutální síla a všichni ti slabší, nešikovnější a ne tak chytří dělají všechno pro to, aby se jí nemuseli postavit. Aby to, že oni nevítězí, nebylo tak vidět, usilovně vymýšlí různé manévry, politické strany, státní úřady, teplá místečka, kde ten drsný vítr nefouká. Všemožně se snaží tu živelnou sílu omezovat, spoutávat a vyhýbat se jí. Nejsou schopni se jí postavit, ale chtějí se také nějak uplatnit, chtějí se také uživit,což je v pořádku a úplně normální.

Mají navíc zásadní výhodu: jsou v naprosté přesile.

Těch nejsilnějších, nejšikovnějších a nejchytřejších je přirozeně málo… Jistě i Vás napadne: Proč s touto směšnou menšinou ta většina prostě „nezamete“? A už jsme u komunismů, socialismů a všech těchto krásných, ale zkrachovalých pohádek pro dospělé, které stály miliony zmařených lidských životů. My jsme s jednou takovou skončili právě před dvaceti lety. Je tedy jasné, že k tomu, aby se tahle směšná menšina mohla této nepřátelské většině postavit, musí mít velmi silné argumenty a velikou odvahu Jaký je tedy ten hlavní argument?

Oni totiž všechny ty, kdož na nich nenechají ani jednu nit suchou, nadávají jim do vykořisťovatelů, vydřiduchů, lupičů, tunelářů, zbohatlíků – oni je totiž všechny živí. Svým spolupracovníkům platí mzdy a ostatní živí ze svých daní.

Ano, oni je všechny živí z daní, které platí ze zisku, jehož dosahují. Cítíte, jak se Vám to strašně příčí? Stejně jako mojí sestře učitelce, kterou dodnes úplně slyším: „Moment – já přece taky platím daně!“

Ano – ale z čeho? Celý její plat přišel ze státního rozpočtu (to je z těch podnikatelských daní) a ona z něj část odevzdala zpět k dalšímu přerozdělování.
Je opravdu strašně těžké se s tím smířit. Státní rozpočet opravdu nemá jiný zdroj než daně, které jsou částí zisku podnikatelů. Oni jediní jsou totiž schopni ten zisk v y t v o ř i t .

Pro snadnější pochopení: z obyčejných pár prken se udělají pěkné dveře a prodají se za násobek ceny těch prken.

Z toho násobku se zaplatí: ta prkna, mzda truhlářů, stroje, elektřina, laky a spousta dalších nákladů. A z toho, co zbyde – to je totiž ten zisk – se zaplatí daně, které jediné jsou zdrojem našeho rozpočtu. Podobně u obchodníka:Za sto koupí – za sto dvacet prodá a z těch dvaceti zaplatí své náklady a odvede daň. Opravdu není jiný zdroj.

Titul této úvahy zněl: Pryč s kapitalismem? Ano, pryč s ním – ale jen v tom případě, že víte o něčem lepším. V té chvíli jste také jistým kandidátem na Nobelovu cenu a nejslavnějším člověkem na Zemi. Pravděpodobnost ale není velká. Nikdo zatím nevymyslel nic lepšího.Je totiž stejně dobrý a špatný, jako jsme my lidé…

Úvaha číslo 3: O svobodě a riziku

Být svobodný, dělat si co chci já, to je věc, po níž touží úplně každý z nás. Jen málokomu se to však podaří, protože cena svobody je velmi vysoká. Tvrdím, že lidé se pouští do podnikání právě z touhy po svobodě, po možnosti sami rozhodovat o svém životě.

Existují totiž - jistě mi dovolíte nutné zjednodušení - jen dvě možnosti: buď můžete poroučet a nebo musíte poslouchat.

Ale – to přece ne – to se nám nelíbí! V demokracii přece nikdo nic nemusí!

A tím jsme došli k dalšímu velmi nepříjemnému poznatku: demokracie je skvělá, ale končí před bránou podniku, v němž pracuji – nebo v tom lepším případě – který mi patří. A protože podnikatel nese veškeré riziko, tak má také právě tak veškeré rozhodovací právo.

Často vidíte v televizi záběry z demonstrací pracujících, protestujících proti propouštění a zavírání továren. Můžu si vždycky vykroutit hlavu: Oni totiž protestují proti sobě! Kdyby se vrátili do obchodů a pokračovali v šíleném nakupování, kdyby si koupili to třetí auto – mohli by v těch fabrikách zůstat. Podnikatelé, kteří je zaměstnávají,(ne stát, proti němuž omylem protestují) by je nepropustili, protože by měli zakázky a všechno by jelo dál. Jak je může zaměstnavatel zaměstnávat – když pro ně nemá práci? Z čeho je bude platit? Proboha lidi – vzpamatujte se!

Ano – je to hrozné – ale: jeden poroučí a ostatní poslouchají. Jedině tak může dobře fungovat firma, a spousta z vás to dobře ví, a zná z vlastní zkušenosti. A komu se to nelíbí – projde ven tou bránou, a je zase na svobodě. A znovu se může rozhodovat: poroučet – nebo poslouchat, protože je zpátky v demokracii a ta mu tu možnost výběru dává.

Podnikat u nás skutečně není jednoduché. Po tom převratu před dvaceti lety( a zaplaťpánbůh za něj) bylo jasné, že po čtyřicetileté vládě soudruhů to s obecnou morálkou u nás nebude žádná sláva. Jaká hrůza to ale bude – to netušil nikdo.

Nejdřív byly v takzvaném bankovním socialismu Václava Klause rozkradeny banky. Škoda? Čtyři sta až sedm set miliard – odhady se různí. Jisté však je, že do basy za to nešel nikdo. Nezbankrotoval také nikdo. Pak byla zřízena takzvaná Konsolidační agentura, v níž si mohli tuneláři přes nastrčené hejly koupit své vytunelované a zbankrotované firmy za zlomek ceny zpátky, což znamenalo opět miliardové ztráty. Ano, budovali jsme kapitalismus bez bankrotů, což je možno přirovnat k organismu bez ochranných látek, bez bílých krvinek. Není tedy divu, že se v něm jako lavina šířila nákaza: neplacení faktur. Ano – velmi jednoduché: ty mně dodáš zboží a já ti za něj nezaplatím…Nevěříte? Zeptejte se kteréhokoli podnikatele a on vám bude vyprávět příběhy. Neuvěřitelné – a stále o tomtéž. Neplacení faktur – toto hrozné svinstvo- ohrožuje ale samu podstatu celého hospodářství,takže řešení musí být velmi razantní. Můj návrh, který jsem zveřejnil poprvé před dvanácti lety pouze zopakuji:

Termín splatnosti faktury musí být stanoven zákonem a částka v tomto termínu nezaplacená musí být považována za ukradenou se všemi důsledky.

Jiné řešení nevidím. Nezaplacení faktury nemůže být otázkou svobody podnikání – to je prostě zločin. Zločin, zasahující samou podstatu systému,který doslova rozvrací.
A teď do toho ta krize. Pro gaunery skvělá výmluva, pro slušné ztráta poslední možnosti být od gaunerů k rozeznání. Oficiální, v tisku uveřejněné údaje hovoří o tom, že faktury svým dodavatelům neplatí v současné době dvě třetiny firem…Umíte si představit mladého člověka, který by chtěl začít podnikat a přitom měl dvoutřetinovou jistotu, že za své výrobky nedostane zaplaceno? Uvědomuje si někdo tu hrůzu? V této zemi totiž není způsob, jak se legálně domoci svých peněz. Proč? Už jsem se o tom zmínil - státní instituce, které si na to platíme, prostě nefungují. Proč nefungují? No – protože jsou státní…

Já si ve své firmě sakra ohlídám, aby každý fungoval – protože to platím ze svého.

Kdo to kontroluje ve státním? Nikdo, protože to nikdo neplatí ze svého.

A pak už si stačí položit jednoduchou otázku: co je pro policistu jednodušší – zasáhnout, nebo nezasáhnout? Chodit po ulici a honit grázly – nebo sedět v kanceláři (nanejvýš v autě). Kdy jste naposled potkali na ulici policistu – natožpak v noci?Kdo z nás ještě nebyl okraden? Co je pro soudce jednodušší a bez rizika: Rozhodnout – nebo nerozhodnout? Když je navíc neodvolatelný a skvěle placený – z našich daní?

Kdo kontroluje produktivitu státních úředníků? Státní úředníci?

Skoro se stydím za ten prastarý vtip: Už jste viděli kapry, kteří by si vypustili vlastní rybník?

Takže se vlastně nedivím, že sedm let čekám na prosté rozhodnutí o dědictví, že už přes rok čekám na provedení soudního platebního rozkazu, který má být podle zákona proveden do čtrnácti dní. Jde o čtvrt milionu – polovinu výplat pro tehdy mé zaměstnance. A teď do toho krize…

To všechno jsou následky omylu, že prý je možno vybudovat bezbolestný kapitalistický systém, kde všichni vítězí a nikdo neprohrává.

Stát zachraňoval a z našich daní dotoval zbankrotované firmy, což je proti všem pravidlům tržního hospodářství i prosté logiky. Populistický blábol.Bylo dokonce možno nechat „oddlužit“ firmu… To je pojem, který žádnému svému zahraničnímu partnerovi nevysvětlíte – jeho absurdita překračuje veškeré myslitelné meze. Tenkrát by logický postup – bankrot - bolel těch pár nepoctivých… V tom dnešním pseudosystému už dávno nerozeznáte jedny od druhých.

My totiž nežijeme v právním státě. Teoreticky snad ano – parlament chrlí zákony jeden za druhým. Státní aparát je však není schopen vymáhat, prosazovat a hlavně jejich nedodržování účinně trestat. Kriminály jsou plné malých zlodějíčků – od pár milionů výš jsi ale „za vodou…“ Vymáhat, prosazovat a účinně trestat – obzvlášť tu rafinovanější kriminalitu „bílých límečků“ je totiž pracné a nepohodlné. To na státních úřednících skutečně nelze chtít…Nevidím sílu, která by to chtěla - a mohla změnit.

A teď o tom normálním riziku. Mluvím teď o mojí fírmě, kterou jsem před šestnácti lety rozjel v garáži, z ničeho s jedním kamarádem a kterou jsem letos v lednu předal svému nástupci i s pětadvaceti zaměstnanci, abych mohl odejít na odpočinek. Za těch šestnáct let dosáhla firma čtrnáctkrát zisku a vytvořila celkový obrat přes 224milionů . Na daních, sociálních, zdravotních a ostatních odvodech odevzdala do státního rozpočtu přes 25milionů korun.

Tato čísla nejsou nijak omračující a vůbec nejsou důvodem k vychloubání. Vyrábíme „jenom“ rámečky na dveře a nábytek… Snad mi ale tyto výsledky dávají jakés takés právo na tyto úvahy.

Každý podnikatel, jako jsem byl já, hospodaří pouze se svými penězi. Často také s vypůjčenými, za které se však zaručil celým majetkem, domem, pozemky, riskuje jednoduše všechno co má. Celou svoji existenci.

Proč to dělá? Protože to jinak nejde. Podnikání bez rizika neexistuje, a to riziko je většinou skutečně absolutní. Něco podnikat znamená něco risknout. A protože ty osobní příklady jsou nejlepší – tady je:

Před osmi lety jsem potřeboval výrobu diversifikovat (rozložit rizika) a zároveň rozšířit. V té chvíli mi bývalý majitel nabídl celý areál, v němž jsem byl do té doby v nájmu, za skutečně dobrou cenu. Tou dobou byla celá budova obsazena, a vydělávala na nájmu milion ročně. Jeden za druhým navíc jezdili němečtí sousedé a hledali prostory pro své filiálky.

Bylo ale nutno vyměnit okna, postavit kotelnu, instalovat nové topení, a když to bylo všechno hotové, nájemníci jeden po druhém zkrachovali, němečtí sousedé přestávali hledat a mimo prostorů, kde vyrábíme a skladujeme, je půlka budovy už roky prázdná. Z investice, z níž byla i banka tenkrát nadšená (a která je dnes už naštěstí zaplacená), není žádný zisk.

Risknul jsem – a prohrál.

Svoboda podnikání je i tohle…

Já jsem ovšem podnikal za své.

Globalizace ale vytvořila tak velkou koncentraci podniků,(jednoduše řečeno – jsou tak veliké), že už je neřídí podnikatelé, ale manažeři. Manažeři řídí, ale nevlastní - není to tedy „za své“, protože vlastníků – akcionářů je třeba dvacet tisíc. Manažer má svoji smlouvu, na jejímž základě třeba vyinkasuje svůj zlatý padák i kdyby firma zkrachovala a vlastníkům – akcionářům nezbývá, než tiše doufat že se tak nestane. Jsou v podstatě bezmocní, protože takové giganty jsou těžko kontrolovatelné.

Abych to ilustroval a přitom tento text odlehčil, uvedu jeden ze zákonů profesora Parkinsona : Na zasedání správní rady ohromné akciové společnosti se za deset minut schválí investice za pět milionů dolarů, protože jí rozumí jen ti dva, co ji navrhují. Hodinu pak trvá debata o tom, kam se půjde na oběd, protože tomu rozumí všichni.

A teď už zase vážně: Svoboda bez vyššího principu mravního se může změnit v anarchii, jejíž konce raději nedomýšlet. Není totiž nikde psáno, že dobro samo vítězí nad zlem. Odvážní a slušní lidé vítězí nad zlem.

Úvaha číslo 4: O jednom gigantickém omylu

Hospodaření firmy (hovořím o malé, kontrolovatelné firmě) je prakticky stejné, jako hospodaření rodiny. Můžu si koupit jen to, na co si vydělám. V dobrých, tučných a stabilních časech si můžu půjčit, abych si něco mohl pořídit rychleji, a snáz pak dluh splatit. Že to nemusí vždycky vyjít, jsem před chvílí popsal na vlastním příkladu.

A teď k tomu gigantickému a neuvěřitelně rozšířenému omylu: Hospodaření státu je prý něco jiného. Omyl: Hospodaření státu je totéž. Zásadní rozdíl je právě v té otázce z úvahy číslo jedna: Za vlastní nebo za cizí?

Ve firmě za vlastní, v rodině za vlastní, ve státním rozpočtu za cizí.

Odpovědnost za nasekané dluhy nenese žádný konkrétní člověk, nýbrž anonymní masa poslanců ve vládě a parlamentu, kteří ten průšvih nebudou platit ze svého. S velkou pravděpodobností už nebudou ani při tom, až to bouchne. Podle mého názoru ale není nic jistějšího, než že to bouchne. Že ne?

Podle oficiálních údajů OECD přesáhne celkový dluh Německa hodnotu šestašedesáti procent HDP, u Francie je to sedmdesát devět procent HDP, u Belgie devadesát dva procent a dluh Itálie se blíží sto šestnácti procentům. Znamená to, že jsou tam dlužni víc, než jsou schopni za rok vyprodukovat. Náš dluh je zhruba třicet pět procent hrubého domácího produktu, což například v březnu dělalo přesně bilion korun. Je nás deset a půl milionu, z čehož pět milionů tři sta tisíc je ekonomicky činných – na každého z nás 190 tisíc dluhu.

30 korun regulačních poplatků zahýbalo s volebním výsledkem – 190 tisíc dluhu, na který by většina z nás vydělávala devět měsíců - jaksi s nikým nehne…Přitom jen úroky dělají 40 miliard korun ročně.

Celá léta se o těchto dluzích hovořilo jako o něčem abstraktním, normálním, nedůležitém. Dokonce vznikl dojem, že se to jaksi nikdy nebude řešit. A teď je tu krize a poprvé zaznělo cosi předtím neslýchaného – státní bankrot. On opravdu může zbankrotovat celý stát. Hovoří se o Pobaltských státech, o Maďarsku, Irsko už je v bankrotu, Island také. Investoři dosud ochotně nakupující státní dluhopisy šlápli na brzdu a teď přijde účet za ten gigantický omyl: Státní dluhy jsou zase jenom dluhy, které se budou muset splatit. Dlouhodobá ztráta se stejně jako doma nebo ve firmě jmenuje bankrot.

Veškerý ten blahobyt, ta nízká nezaměstnanost u nás a všude kolem nás – a úplně nejvíc v Americe – to všechno je na dluh.

Každému rozumnému člověku dojde, že se bude muset šetřit. Každému rozumnému…

Rozumný člověk totiž ví, že si nemůže půjčit milion, když vydělává taktak na živobytí.

Úvaha číslo 5: Pasti populismu a lobbyismu

Všechny ty obrovské, naprosto nepředstavitelné a možná ani nesplatitelné státní dluhy vznikají z dědičné choroby demokracie, choroby nevyléčitelné, z populismu.

Jedna ze základních demokratických svobod – svoboda projevu – zahrnuje i svobodu říkat nesmysly. Rozlišit smysluplné myšlenky od nesmyslů je na občanovi – voliči a jeho schopnostech. A to je ten problém. Je lidské, že lépe se poslouchají věci jednoduché a příjemné, snáze se jim věří, a ten kdo maže med je nám příjemnější – je populárnější – než ten, kdo nás obrazně kope kamsi, abychom se konečně vzpamatovali. Jasně se to ukazuje právě na této krizi. Ta je totiž právě takovým kopancem. Umožňuje nám v tom šoku na chvíli se zastavit a zamyslet nad nakupováním zbytečností, vysmát se stupidní reklamě malující svět na růžovo, rozmyslet si, zda opravdu koupit to druhé auto, když nemám kam postavit ani to první…

Všichni vědí, že příčinou jsou snadno dosažitelné peníze, nesplatitelné hypotéky a půjčky, hory výrobků, které nikdo nepotřebuje, auta, kterých chrlí automobilky o třetinu víc, než je možno prodat. Produktivita výroby v mnoha oborech už dávno překonala možnosti trhů – není problém vyrobit , problém je prodat.

Můj německý známý si koupil nový Mercedes a dal mi se smíchem přečíst v návodu k použití řadu stránek o tom, jak je to auto skvělé – když nejede. Co všechno umí, když stojí v zácpě. Je to smutná absurdita a moc k smíchu mi to nepřišlo. Stejně jako fakt, že tele, než je z něho telecí ujede osmsetpadesát kilometrů napříč Evropou.

A jaký je recept populistů, kteří nechtějí ty problémy řešit – oni chtějí být zvoleni?!

Tisknou další peníze, vyhlašují šrotovné na auta, lijí stamilióny do bank, které si jimi řeší svoje dluhy a stejně nepůjčují… Místo aby to zasviněné prostředí nechali vyčistit očistnými bankroty. No ano – bylo by to logické a dokonce nutné, ale bankrot není populární. Naopak – je velmi nepopulární. Takže pryč od něj. Ta krize je ale - znovu opakuji – důkazem životaschopnosti systému, varováním, že takhle dál nelze. Všechny současné pokusy to ošidit jen odsunou problémy do budoucna.

Ale populisté skutečně hasí požár benzínem, opakují stále stejné chyby, řeší dluhy děláním dalších dluhů; chyby, které by každou rodinu, každou normální firmu hospodařící za své, okamžitě zabily.

Aby byli zvoleni…

Spoléhají totiž na to, že jsme hloupí. A jak ukázaly krajské volby, které si koupili za dvě piva – třicet korun zdravotních poplatků – mají pravdu. Byl to podle mého názoru zatím vrchol populismu. V demokracii – lépe řečeno v této naší karikatuře demokracie však existuje víc takovýchto nebezpečných rizik . Další se jmenuje lobbyismus.

Tvrzení, že lobbyismus je legitimní součástí demokracie považuji za omyl. Připouštím, že tomu tak kdysi bylo. Vše se však vyvíjí a to ne vždy k lepšímu. Řeči o tom, že jsou to poradci poslanců… Směšné . Dnes je to podle mého názoru nejúčinnější forma korupce…

Stačí si zase položit tu základní otázku „Za vlastní – nebo za cizí?“ Za vlastní si poslanci přece platí vlastní poradce. Takže za cizí. Když ale ty lobbyisty někdo platí, tak jim také říká, co mají těm poslancům poradit. Nejúčinnější korupce a navíc zcela legální.

Pro ilustraci: v Bruselu je kolem Evropského parlamentu oficiálně přes deset tisíc lobbyistů. A nedávno tam zazněla krásná ilustrace toho, jak to chodí… Bude prý zakázáno, aby pozměňovací návrhy poslanců byly podávány na papírech s hlavičkou lobbyistických firem. Ano – oni to ani neopíšou…

Dovolte, abych zde uvedl pár názorných a konkrétních příkladů jak to pak funguje, když je to za cizí.

Jistě si umíte představit, co bych jako podnikatel asi řekl dodavateli těch zmíněných prken, kdyby mi je vyfakturoval za trojnásobnou cenu. On by si to také ani nedovolil. Nikdo se ale nediví obecně známému faktu, že se v této zemi staví kilometr dálnice o třetinu dráž než u sousedů v Německu. Před mnoha lety, ( to se ještě dálnice dostavovala) za mnou přijel lehce opilý kamarád z vojny a nabídl , že mne seznámí se „šestkou“. Šestce dám stovku (rozuměj tisíc) ,ona mne seznámí s pětkou,ta za dvě stovky se čtyřkou - a tak dále – a na konci mám zakázku na dálnici. Když viděl jak jsem vyjevený a neschopný slova, mávnul rukou a byl pryč.

Proto je u nás kilometr dálnice dražší než v Německu. A proto je snem a cílem každé firmy u nás: být „nacucnuta“ na státní rozpočet…

Přestože jde o miliardy, nikomu to nevadí, protože to jde z cizího – pardon – z našeho. Korupci v mnoha podobách se vůbec nelze vyhnout a pokud to zkusíte, můžete firmu rovnou zavřít. .

Další příklad: je tady krize – musíme šetřit. Takže ministr vnitra těsně před svým odchodem přidá státním zaměstnancům obrovskou sumu na platech, místo aby jich třetinu propustil, což by byla jediná logická reakce na krizovou situaci.

To ale nestačí: on k tomu ještě přidá zdůvodnění, že je třeba „podpořit spotřebu“… To už skutečně hlava nebere.

Umíte si představit, že bych já- jako podnikatel – místo účetní- jediné administrativní síly na pětadvacet dělníků – jich přijal pět a ještě jim přidal na platu: abych podpořil spotřebu?

To bych se musel sám nechat odvézt na psychiatrii. To prosím řekne ministr s vážnou tváří a – provede to. Protože se ho nikdo nezeptá, jestli by se nechtěl nechat vyšetřit, ale hlavně proto, že to jde z cizích peněz. Pardon - z našich.

Vrátíme-li se ke krizi, je v jejím pozadí totéž: spolehnutí se na stádní, davové chování nemyslících lidí, kteří pak na svojí obhajobu řeknou tu neuvěřitelnou pitomost:„No- když to dělali všichni…?“

Máme demokracii a každý uvažující člověk je za to šťasten. Jen bohužel nikdo neví, jak ji zbavit těch výše zmíněných slabin.Veškerá nutná opatření jsou nepopulární a tedy populisticky neprodejná. Všichni ví,stejně jako já, že by to chtělo změnit – nikdo ale neví jak. Kdo na to přijde - má rovněž Nobelovu cenu jistou…

Ano – je gigantickým omylem myslet si, že státní rozpočet je něco jiného, než rozpočet rodinný nebo firemní. Je to totéž – jen v gigantických rozměrech. A protože prakticky není možné nezvolit neschopné a všehoschopné, vidím jediné řešení, které je – předesílám - neprosaditelné . V historii tu však už několikrát bylo: volební právo pouze pro ty, kdo platí daně. Ne, nebojte se, nešlo by o vytváření nějakých elit. Oddělilo by to pouze ty, kdo tu káru táhnou, od těch, co se v ní vezou…

Populisty nelze odstranit, je však nutno jim zásadně nevěřit. A také je nevolit. Jediným účinným opatřením proti jejich řádění by bylo: uzákonit vyrovnaný státní rozpočet. A lobbyismus? Musí z demokracie zmizet, protože ohrožuje její důvěryhodnost.

Moje dnešní pojednání se chýlí k závěru. V průběhu práce na něm jsem vyřadil i na radu mých konzultantů řadu bodů a odstavců, které asi opravdu nebyly tak docela k tématu. Dva z nich jsem vyřadit nedokázal protože si myslím, že jejich souvislost pochopíte a přijmete. Je to

Úvaha číslo 6: Peníze, peníze, peníze

Ano, správně – celé tohle pojednání je o penězích, protože peníze jsou důležité. Dávají nám svobodu a nezávislost, což jsou statky velmi, velmi vzácné. Přes všechna pozitiva však nejsou hodnotou absolutní, což je podle mne třeba zdůraznit právě teď, před koncem mého uvažování. Pokusím se o výčet toho, co si za ně koupit nelze.

Nevnucuji – předkládám k zamyšlení:

nekoupíte si za ně své zdraví (pouze snad lepší léčení)
nekoupíte si za ně klidný spánek
nekoupíte si za ně skutečnou lásku
nekoupíte si za ně vyrovnanost, vnitřní klid a dobrý pocit
nekoupíte si za ně veselou mysl
nekoupíte si za ně radost z dobře udělané práce
nekoupíte si za ně skutečné přátelství
nekoupíte si za ně lásku svých dětí
nekoupíte si za ně vážnost v očích vašich bližních
nekoupíte si za ně nesmrtelnost.

Tou druhou nevyřazenou je

Úvaha číslo 7: Chovej se tak, aby…

Dovolte mi prosím v této poslední z mých nevědeckých úvah jednou jedinkrát citovat vědce. Před jeho dílem pokorně stojím, neschopen ho ani přečíst, natožpak interpretovat.

Velký filosof Immanuel Kant je autorem takzvaného kategorického imperativu, který v mém laickém podání zní:

Chovej se tak, aby se podle tvých činů mohly psát obecně platné zákony.

To je pro mne věta, spojující jako křišťálová, nedotknutelná věž výšiny jeho díla s námi,kteří se pachtíme tady dole… a tam nahoru nám prostě není dáno…

Možná je opravdu ta naše mizerie způsobena tím, že svoboda sama bez vyššího principu mravního zřejmě nestačí…Snad nejvýstižněji tento náš problém definoval významný ekonom profesor Wilhelm Röpke, když řekl:“ Trh, aby fungoval, je odkázán na kulturní a mravní síly, které sám vytvořit nedokáže, předpokládá je však a konzumuje.“

Pokud tedy tyto principy nemáme v sobě, pokud nám není nejsilnější zábranou, že „to se přece nedělá…“ – pak skutečně začíná džungle. Není totiž možno ke každému vykukovi postavit dva policisty, aby ho hlídali. Dříve bylo tím korektivem – tím omezením- desatero božích přikázání a respekt před tou vyšší mocí. Tomu se dnešní mocní pouze unaveně pousmějí…

Cituji Tomáše Baťu, největšího z našich podnikatelů,

“ To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, pracovat a šetřit tak, aby to bylo žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“ Tato sedmdesát sedm let stará slova mi poslal můj syn s poznámkou: „Tohle tesat do kamene a zlatit…“
Svatá pravda.

Děkuji vám za pozornost.

(Přednáška pro Tachovský den při „Letní akademické škole v Chebu.“ Rudolf Tomšů, Srpen 2009)

Autor je český podnikatel v penzi.

M��e socialismus fungovat?

Mises.cz: 19. dubna 2013, Dominik Stroukal

Exportova� sa d� aj so silnou menou

Mises.cz: 28. ledna 2013, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Ako dosiahnu� hum�nnu spolo�nos�

Mises.cz: 12. ledna 2013, Stefan Molyneux (přidal Peter)

Tom Woods - Ako M. Rothbard zmenil m�j �ivot

Mises.cz: 3. ledna 2013, Mises.org (přidal Peter)

Vyzdob predsie� s makro babr�kmi

Mises.cz: 25. prosince 2012, EconStories.tv (přidal Peter)

Stre�ba na �kol�ch a regul�cia zbran�

Mises.cz: 19. prosince 2012, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

O prezidentsk�ch vo�b�ch

Mises.cz: 8. listopadu 2012, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Spotrebn� ekonomika

Mises.cz: 25. října 2012, Irwin Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Zru�i� centr�lnu banku?

Mises.cz: 15. října 2012, LearnLiberty.org (přidal Peter)

Demokrat�: Zaka�me zisky!

Mises.cz: 7. října 2012, Peter Schiff (přidal Jan Mašek)

Operace Pytel

Mises.cz: 1. října 2012, Peter Schiff (přidal Jan Mašek)

O vysokom �kolstve

Mises.cz: 5. září 2012, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Copyright - Naveky m�nus jeden de�

Mises.cz: 2. června 2012, CGPGrey (přidal Peter)

Johanna Blakley - Du�evn� vlastn�ctvo a m�dny priemysel

Mises.cz: 27. května 2012, TED.com (přidal Peter)

Prep��anie kv�li zisku je dobr� vec

Mises.cz: 24. května 2012, Peter Schiff (přidal Peter)

Ako Bernanke vyu��va centr�lnu banku na z�skanie kamar�tov a ovplyv�ovanie �ud�

Mises.cz: 4. dubna 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Peter Schiff varuje hypotek�rnych bank�rov (2006)

Mises.cz: 18. března 2012, Peter Schiff (přidal Kolektiv Mises.cz)

Nie�o pre z�stancov �t�tu...

Mises.cz: 11. března 2012, Stefan Molyneux (přidal Kolektiv Mises.cz)

Ako funguje vl�da

Mises.cz: 10. března 2012, Larken Rose (přidal Kolektiv Mises.cz)

Inv�zia susedn�ch �t�tov (Pr�vo v slobodnej spolo�nosti �as� 6/6)

Mises.cz: 3. března 2012, Bob Murphy (přidal Kolektiv Mises.cz)

Po�me sa porozpr�va� o prie�ahoch v konan�. (Dfens-cz.com)

Maso bez pap�ru po�kod� Va�e zdrav�! (Dfens-cz.com)

Jak jsem kdysi vid�l korunova�n� klenoty a jak na to nikdy nezapomenu (Marek Numerato)

Dv� hodiny pro kamiony (D-FENS)

Nulov� tolerance -- aneb zvyk�me si na policejn� st�t (Dfens-cz.com)

Another Point in Favor of Private, Competing Police Services (Robert Murphy)

Puzzle v sol�rn�m tunelu (Dfens-cz.com)

The Truth About Economic Forecasting (Mises.org)

Datov� trezor �esk� po�ty (Dfens-cz.com)

Bitcoiny zaplat�te i v restauraci na Manhattanu, ��k� �esk� pr�kopn�k po��ta�ov� m�ny (iHNed.cz)

The Hoover-Roosevelt Depression (Mises.org)

Obama on Drugs (Mises.org)

Nejlep�� kamar�d pro va�e d�t�? No p�eci strejda bengo! (Dfens-cz.com)

Kdy u� teda skon�� v�roba aut? (D-FENS)

Jak o�ebra�it chud� (Petr Hampl)

O d�lu sociologa Charlese Murraye

Americk� �ber��k� prolomil dal�� tabu � odpov�d� va�e da�ov� p�izn�n� informac�m z Facebooku? (Ale� Rod )

Bitcoin From an Austro-Libertarian Perspective, Part I (Robert Murphy)

Botostroj n.p. (Dfens-cz.com)

Fabi�nsk� socialismus II: Volte men�� zlo, sal�mov� metoda a dal�� taktiky (Josef T�tek)

Parkovac� z�ny? Rad�i m�sta vydra�te v aukci (Finmag.cz)

Libertari�n-za��te�n�k a jak m� postupovat

Ludwig von Mises Institut

Praktik politik

Postfordismus a teorie efektivnostn�ch mezd

Fordismus a postfordismus

Úskalí rozlišení mezi fordismem a postfordismem

Teorie efektivnostních mezd

Úskalí teorie efektivnostních mezd

Efektivnostní mzdy a usilovnější práce zaměstnanců

Místo závěru

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - Zachov�n� surovin (2/2)

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy

13Ochrana přírody, ekologie a růst

Ekonomick� kalkulace podruh�

Jak stanovit cíle

Inovace

Korporace, rodiny a stát

Závěr

Co je a co nen� vid�t: VII. Omezov�n� dovozu

D�jiny 6.3. - Italsk� humanismus � monarchist�

Pozn�mky a vzpom�nky - 11. Dal�� studie nep��m� sm�ny

Ultim�tn� argument

Argument komplexnosti

Argument agrese

Argument rovnosti

Sofiina parlamentn� volba III.

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - Zachov�n� surovin (1/2)

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy

13Ochrana přírody, ekologie a růst

Ve�ejn� �charita� a jej� �skal� ve viktori�nsk� Anglii a Walesu II

Nové chudinské právo v letech 1834 až 1870

Tažení proti sociálním dávkám

Shrnutí

Prof. George Selgin v 16. kv�tna v Praze!

Ve�ejn� �charita� a jej� �skal� ve viktori�nsk� Anglii a Walesu I

Chudinské právo

Gilbertův akt a Speenhamlandský systém

Zneužívání sociálních dávek zaměstnavateli

D�jiny 6.2. - Italsk� humanismus � republik�ni

Demokracia ako ve�n� diskusia

Pen�ze Nejvy���ho soudu

V�lka ve�ejn�ho vlastnictv� proti chud�m? Aneb o divok�m socialismu 19. stolet�

Živnostenský řád starého Rakouska

Daně a jiné poplatky

Majetkové daně

Nepřímé daně

Přínos veřejných výdajů pro nižší vrstvy

For a New Liberty: Ochrana p��rody, ekologie a r�st - �tok na technologii a r�st

ČÁST DRUHÁAplikace libertariánství na současné problémy

13Ochrana přírody, ekologie a růst

D�ti a charita ve viktori�nsk�m Lond�n�

Rudolf Tom��: Krize pohledem star�ho praktika

Krize sedmkrát jinak, aneb úvahy spíše nevědecké

Úvaha číslo 1: V kasinu za cizí?

Úvaha číslo 2: Pryč s kapitalismem?

Úvaha číslo 3: O svobodě a riziku

Úvaha číslo 4: O jednom gigantickém omylu

Úvaha číslo 5: Pasti populismu a lobbyismu

Úvaha číslo 6: Peníze, peníze, peníze

Úvaha číslo 7: Chovej se tak, aby…

M��e socialismus fungovat?

Exportova� sa d� aj so silnou menou

Ako dosiahnu� hum�nnu spolo�nos�

Tom Woods - Ako M. Rothbard zmenil m�j �ivot

Vyzdob predsie� s makro babr�kmi

Stre�ba na �kol�ch a regul�cia zbran�

O prezidentsk�ch vo�b�ch

Spotrebn� ekonomika

Zru�i� centr�lnu banku?

Demokrat�: Zaka�me zisky!

Operace Pytel

O vysokom �kolstve

Copyright - Naveky m�nus jeden de�

Johanna Blakley - Du�evn� vlastn�ctvo a m�dny priemysel

Prep���anie kv�li zisku je dobr� vec

Ako Bernanke vyu��va centr�lnu banku na z�skanie kamar�tov a ovplyv�ovanie �ud�

Peter Schiff varuje hypotek�rnych bank�rov (2006)

Nie�o pre z�stancov �t�tu...

Ako funguje vl�da

Inv�zia susedn�ch �t�tov (Pr�vo v slobodnej spolo�nosti �as� 6/6)

Po�me sa porozpr�va� o prie�ahoch v konan�. (Dfens-cz.com)

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Pen�ze Nejvy��ho soudu

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Prep��anie kv�li zisku je dobr� vec