Anarchokapitalismus, první díl za koncem: Drogy

Mises.cz: 1. října 2015, Urza

V úvodu seriálu jsem deklaroval, že narazím-li na téma, jež stojí za článek, plánuji psát i další přídavné díly; a protože se mi za ty dva roky od jeho publikování sešlo hodně připomínek týkajících se drogové problematiky v bezstátní společnosti, rozhodl jsem se jí věnovat tuto stať. Mezi lidmi nezřídka panuje přesvědčení, že státní regulace narkotik, založená na postavení prodeje i držení mnohých z nich mimo zákon, chrání společnost před narkomany a kriminalitou s nimi spojenou; nyní se pokusím ukázat, proč je tato úvaha až tak neuvěřitelně scestná, že i její pravý opak lze označit za pravdivý výrok.

Osobně považuji za hlavní důvod, proč by stát neměl zasahovat do toho, kdo a jak moc si jakými drogami ničí své tělo, prostě fakt, že toto tělo nenáleží státu, ale dotyčnému jedinci; a tedy by on, nikoliv stát, měl mít právo o něm rozhodovat. Brání-li mu vláda a policie v takovém počínání, hrubě tím porušuje jeho práva. Ačkoliv já sám tento argument považuji za tak zásadní, že žádný další již nepotřebuji, plně chápu, že mnozí čtenáři uvažují více utilitaristicky a spíše než porušení něčích práv je zajímá celkový dopad na společnost; pro ně v článku rozeberu nejprve důvody, proč nelze účinně pomocí zákonů chránit uživatele návykových látek před nimi samými a pak se pokusím nastínit zásadní omyl v představě o jakési „společenské nebezpečnosti“ drog.

Při posuzování dopadů zakázaných narkotik na jejich uživatele je třeba si v prvé řadě uvědomit, že návykové látky nejsou pro každého automaticky špatné, neboť o tom, co komu přináší jak velký užitek, může rozhodnout jen sám dotyčný; pokusíme-li se své vlastní hodnocení životního štěstí vnucovat jiným, nebude to fungovat. Existují lidé, kteří se ani nedotknou alkoholu či dokonce kávy (a kdybychom přijali jejich měřítka, měli bychom zakázat i tyto drogy); většina pak nemá nic proti alkoholu a kávě, ale proti mnohým dalším drogám ano; někteří zas považují za přijatelnou ještě marihuanu, případně LSD; a jsou i tací, již si čas od času dají kokain, ale za nic na světě by se nedotkli heroinu. Neexistuje žádná univerzálně správná míra, kterou bychom mohli předepsat každému. Co nám dává právo soudit, který z výše uvedených přístupů je ten jediný správný? Nemůžeme o nikom předem vědět, jaké množství kterých drog jej učiní nešťastným či šťastným a kdy. Jak pak můžeme prohlašovat, že nějaké zákazy jsou tu pro jeho dobro? Pomocí této logiky bychom stejně dobře mohli zakazovat horolezcům zdolávat hory, protože mnozí to špatně odhadli a zaplatili životem.

V rámci „války proti drogám“ se na různých protidrogových školních akcích mezi jednotlivými ilegálními narkotiky prakticky nedělají rozdíly, popisují se v podstatě účinky heroinu, jehož vlastnosti se implicitně přiřknou všem zakázaným látkám; nebezpečí legálních drog (například alkoholu) se na takových přednáškách typicky pomíjí (často pak můžeme slyšet podivné slovní spojení „alkohol a drogy“ – jako kdyby alkohol drogou ani nebyl). Rozhodně netvrdím, že brát drogy je bezpečné, neboť užívání všech návykových látek je vždy spojeno s riziky, navíc existuje i mnoho takových, které nelze pravidelně užívat bez sebezničujících následků (a některé není možné vzít s rozumnou mírou rizika ani jednou); na druhou stranu si však nemyslím, že je rozumné dětem o účincích narkotik lhát, protože odhalí-li tuto lež v případě méně rizikových drog, dost možná nebudou považovat za důvěryhodné ani informace o těch vskutku nebezpečných.

Ač existuje řada způsobů, jak posuzovat nebezpečnost jednotlivých narkotik (například míra poškozování organismu, rychlost tvorby závislosti, síla a typ závislosti, problémy s odvykáním, abstinenční příznaky), pro všechny slušné lidi, kteří by „na drogy nikdy nesáhli, ale pivo si dají rádi“, mám špatnou zprávu: Alkohol patří k těm spíše nebezpečnějším narkotikům (ač samozřejmě existují i horší) a třeba ze srovnání s LSD (což je mimochodem droga netoxická, takže se jí ani nelze předávkovat) vychází katastrofálně špatně podle téměř všech myslitelných kritérií. Ve skutečnosti jsou rozdíly mezi jednotlivými drogami propastné (teď nemluvím o pofidérním dělení na „tvrdé“ a „měkké“) a podobně jako mnoho lidí pije a kouří, aniž by se uchlastali k smrti, případně zemřeli na rakovinu plic (i když se to stává), je možné úplně stejně užívat většinu narkotik dlouhé desítky let bez vážnějších následků. Na některé si lze vytvořit návyk neskutečně rychle (heroin), na jiné zase pomalu (extáze), některé způsobují závislost fyzickou (nikotin), jiné psychickou (kokain), některé poškozují zdraví velmi zásadně (barbituráty), jiné zanedbatelně (LSD) a již existující závislosti na některých drogách se lze zbavit relativně snadno (marihuana), u jiných je to extrémně obtížné (alkohol). Jakkoli lze mnohé návykové látky (a patří mezi ně i některé z již jmenovaných) považovat za poměrně spolehlivý nástroj pomalé sebevraždy (krokodýl), většinu drog (například LSD, alkohol, kokain, kofein, marihuanu, extázi bez příměsí, tabák a mnohé další) však lze užívat pravidelně celoživotně (samozřejmě s velmi různou četností v závislosti na uživateli a droze) a prožít spokojený dlouhý život. Teoreticky.

Proč teoreticky? Protože v praxi je mnoho drog nesmyslně předražených, neboť se cena kvůli jejich ilegalitě pohybuje mnoho řádů nad výrobními náklady; to má dva zásadní následky: Jednak výrobci a prodejci narkotik, jejichž obživa je tak či tak ilegální a oni jsou za ni pronásledováni bez ohledu na kvalitu jimi dodávaného zboží, míchají drogy s kdejakou omítkou, což je činí ještě nebezpečnějšími, ale především se narkomani dostávají do finančních problémů, stávají se zoufalými existencemi, končí na ulici, před svými problémy se snaží utéci zpět k droze, takže se jejich život změní jen v nekonečné shánění další dávky a závislost vzniká daleko rychleji, než kdyby takových problémů nebylo; mnozí se pak v tomto stavu dopouštějí kriminality, čímž ohrožují i ostatní – je však třeba si uvědomit, že nebýt „války proti drogám“, jež řádově zvyšuje ceny narkotik, drogově závislí by ničili ve většině případů jen sami sebe, podobně jako to můžeme pozorovat například u bezdomovců popíjejících krabicové víno na lavičkách v parcích. Prosím, nechápejte tento text jako obhajobu těch, kdo loupí, aby měli na další dávku, neboť takové jednání je v každém případě neomluvitelné; nepopiratelným faktem však je, že státní represe celou situaci zhoršuje (kdyby dávka stála jednotky korun, netřeba kvůli tomu přepadat či dokonce vraždit – i pro feťáka existují snazší způsoby, jak sehnat drobné; potřebuje-li však narkoman na ukojení svých potřeb – vinou státu – mnoho set korun denně, k násilí se uchýlí daleko pravděpodobněji).

Připouštím, že krom přímého ohrožení loupeživými narkomany vzniká ještě další problém – drogově závislí jsou v průměru mnohem nemocnější než jiní lidé (a to jak kvůli narkotikům samotným, tak i kvůli jejich ilegalitě, která zvedá ceny drog a přináší tak jejich uživatelům bídu, nouzi, šílené životní podmínky, špinavé jehly a podobně). Ostatní jim pak platí zdravotní péči; to však pochopitelně není argument pro drogovou prohibici (která situaci narkomanů – a sekundárně všech ostatních – ještě zhoršuje), nýbrž pro svobodné zdravotnictví, kde každý nese své náklady (typicky skrze pojištění, jehož výše je spočítána podle rizik).

Nezanedbatelnou námitkou zastánců drogové prohibice často bývá zdraví našich dětí. Budou-li narkotika legální, mohou být prodávána i v okolí škol! Jistě, ale to jsou i nyní; chce-li školák sehnat drogu, sežene ji, nedělejme si žádné iluze. Můžeme se sice utěšovat tím, že jde o „systémové selhání“ a „lepší policie“ by to zajisté vyřešila, nicméně to jednak není pravda, ale především na tom momentálně nezáleží; podstatné je, že k tomu prostě dochází. Jistě, na jedné straně by to asi bylo v případě legalizace drog trochu snazší, na straně druhé by odpadlo lákadlo zakázaného ovoce. Především by ale byla přenesena zodpovědnost za děti zpět na jejich rodiče, jejichž primárním úkolem by bylo je poučit, ne očekávat, že to za ně zajistí stát (který to mimochodem dělá velmi špatně, vizte výše). Tuto tendenci státu přebírat od rodičů zodpovědnost za děti vnímám jako velmi nebezpečnou; sice si můžeme stále stěžovat na to, že rodiče se o své děti nestarají, avšak čím více zodpovědnosti s nich stát sejme, tím méně zodpovědní oni budou. Jak nedozírné škody způsobují všechny tyto „přenosy zodpovědnosti“ vyvolané státními zásahy, detailněji rozebírám v předchozích dílech; nesmíme však zapomínat, že zákaz drog jako takový ještě navíc poškozuje zodpovědné narkomany (což není oxymoron, jak se nám někteří snaží namluvit; úplně stejně jako může být zodpovědný člověk závislý na nikotinu, může být zodpovědný i ten, kdo užívá drog ilegálních – některé to možná překvapí, ale jejich působení na lidský organismus je naprosto nezávislé na tom, co říká zákon); poškozuje je tím, že jejich „zálibu“ zakazuje a neúměrně zdražuje.

Někdy se můžeme setkat s obavami, že kdyby byly drogy legální, celá společnost by tím zničila sama sebe a všichni by se ufetovali k smrti; někteří lidé by tak pravděpodobně učinili, ostatně dochází k tomu i za použití legálních narkotik. Na druhou stranu je absurdní předpokládat, že by legalizace návykových látek nějak rozložila naši společnost, neboť většina lidí prostě nemá zájem zničit si život a ani dnes tak nečiní, ačkoliv by to zajisté bylo možné. Drogová prohibice je v zásadě úplně stejný nesmysl s totožnými negativními důsledky jako ta alkoholová ve dvacátých letech v USA; jediný rozdíl spočívá v tom, že se netýká tolika lidí, takže nejsou její katastrofální dopady vidět na každém kroku a porušováním práv narkomanů se většina z nás příliš netrápí. V bezstátní společnosti si však lze představit prodej drog podobně jako prodej libovolného jiného zboží, což krom výrazného poklesu ceny bude mít též nesporný dopad na čistotu oněch látek, které se přestane vyplácet smíchávat s kdejakým svinstvem; něco takového by mimo jiné znamenalo i úplný konec drogových mafií, jež jsou jednoznačně vytvářeny jen a pouze „válkou proti drogám“, neboť k čemu pašovat či v tajnosti skladovat a vyrábět něco, co je běžně k dostání v obchodech?

Známka: 1,21
Známkujte jako ve škole: 1 2 3 4 5

 

Podobné články:

Letní Akademie/Seminář Mises Institutu 2016
9. května 2016, Josef Tětek

Chcete vyhrát válku proti drogám? Stačí vyhlásit mír
23. března 2016, Jakub Skala

Kudy ke svobodě?
2. ledna 2016, Urza

PF 2016
1. ledna 2016, Josef Tětek

SLEVA V E-SHOPU
2. prosince 2015, Kolektiv Mises.cz

 

Komentáře k článku:

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

Název Autor Datum
Prohibícia SPA 1.10.2015 7:08:06
addendum Kohi 7.10.2015 13:16:51
XXX Vostál Petr 15.10.2015 18:56:53

Zobrazit komentáře | Přidat komentář

 

Přihlášení
Registrace

Hledání

Tagy

anarchokapitalismus
drogy
stát
svoboda

Šiřte tento článek dál

Ohodnotit na Flattru

Urza

Urza

Profil autora Urza


 

RSS feed RSS feed (nadpisy) | RSS feed RSS feed (celé články) | Navštivte nás na Facebooku Navštivte nás na Facebooku | Navštivte nás na Twitteru Navštivte nás na Twitteru

Mises.cz, 2016   Licence Creative Commons

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Ludwig von Mises Institut, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .

Web by Petr Málek | Hosting by Softech | Base Camp

Cílem Mises.cz je ekonomická osvěta veřejnosti, takže uvítáme, když naše texty budete co nejvíce šířit.
Budeme rádi, když ale v rámci slušnosti uvedete, že text máte od nás. Děkujeme!
Šíření je možné pouze u našich vlastních textů. Pokud byl článek převzat nebo přeložen z jiného zdroje, šíření je možné pouze se souhlasem původního zdroje.

Názory prezentované na těchto stránkách jsou individuálními osobními názory jednotlivých přispěvatelů.
Provozovatel tohoto webu k nim nevyjadřuje žádný názor a nenese za ně žádnou odpovědnost.