Ludwig von Mises Institut

Mises.cz

Právo na cokoliv vs. soukromé vlastnictví

Nejen díky všemožným tzv. lidskoprávním organizacím se lidé naučili dožadovat se svých práv. Mnozí lidé nabyli přesvědčení, že jejich právo na to, co chtějí, je nadřazeno právu někoho jiného na to, co vlastní.

Nejen díky všemožným tzv. lidskoprávním organizacím se lidé naučili dožadovat se svých práv. Samo o sobě by jistě mohlo být skvělé, že lidé už se nebojí ozvat se, když se jim děje nějaké příkoří. Ono se to ovšem, mimo jiné i kvůli aktivitám těch lidskoprávních organizací, jako již v mnoha jiných případech, podivně zvrtlo z dožadování se práv na dožadování se výhod, a to na úkor druhých. Mnozí lidé nabyli přesvědčení, že jejich právo na to, co chtějí, je nadřazeno právu někoho jiného na to, co vlastní.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem poslouchal místopředsedkyni ČSSD, Lenku Tesku Arnoštovou, jak zcela přesvědčeně a beze studu v České televizi říká, že„provozovny stravovacích služeb jsou veřejné prostory, kde se pohybuje veřejnost“. Od té doby si říkám, kam že jsme se to za těch 27 let dostali, když soukromý majetek označujeme za veřejný jen proto, že jeho majitel umožnil vstup do svých prostor sobě neznámým lidem. Mé zamyšlení je následující:

 

Břemeno nenese veřejnost, ale sám podnikatel

Někdo koupí (ať už ze svých úspor, na dluh nebo jakkoliv) dům nebo jeho část a řekne si - ok, udělám tady restauraci/hospodu/bar/noční klub (to je úplně jedno, co). Podle toho, kde to je, se rozhodne pro nějaký styl (např. luxusní, elegantní, neutrální, rodinný, obyčejná hospoda - pivnice) a ať se rozhodne pro jakýkoliv styl, musí do svého podnikatelského záměru investovat vlastní peníze, nebo se zadlužit a riskovat ztrátu vlastního majetku (nebo majetku ručitele).

Takový odvážlivec si kvůli vhodnému vybavení svého podniku zaplatí třeba interiérového architekta, nebo se jen s místním truhlářem domluví, jak by měly vypadat stoly, židle, aby ten je vyrobil. Nebo to všechno třeba jednoduše nakoupí v nějakém nábytkovém řetězci. S někým jiným se (samozřejmě opět za vlastní peníze) domluví na vzhledu a vybavení kuchyně a provozních prostorách, a protože má rád sport, investuje dokonce i do projektoru a zvuku. Nebo do kulečníku, do šipek apod. Zkrátka investice v řádu stovek tisíc.

Pořád jde o jeho majetek, na který šetřil X let nebo který bude splácet XX let. Když se mu tam někdo vloupá, vybavení zničí a ten projektor ukradne, možná mu dá něco pojišťovna, a pokud investoval i do bezpečnostních kamer, možná to policii o něco usnadní práci. Ale kdyby dal záznam z kamer na internet s prosbou o pomoc dopadení zloděje, porušuje zákon (jak absurdní, že?).

 

Nabídka, nikoliv vykonání práva

Nicméně předpokládejme, že k vloupačce zatím naštěstí nedošlo. Díky reklamě, která stála dalších několik tisíc korun, se o novém podniku dozvěděli lidé v širším okolí, a tak se začali objevovat první štamgasti. Místo toho, aby vysedávali každý na vlastní zahradě, uvítali možnost scházet se v prostoru, který někdo jiný z vlastních zdrojů (pokud to není nějaký vychytrálek, který uprostřed ničeho postavil restauraci z prostředků na rozvoj venkova, nebo jak se ty děsné eurofondy jmenují, ale to teď neřešme) pro své potenciální zákazníky zařídil.

Když se tam něco stane, někdo z hostů něco rozbije, vzniká škoda jen a pouze tomu majiteli/provozovateli, nikoliv veřejnosti, natož státu, protože jde o jeho vlastní majetek a je jen na něm, jestli na takového hosta zavolá policii, vyhodí ho nebo to nechá být. Pořád jde o soukromý prostor, kam pouze tento majitel umožnil ostatním vstup a - považte – většinou (pokud to není hudební klub) zadarmo. Platí se až za objednané produkty.

 

Právo na všechno?

V diskusi na téma označování soukromých podniků jako veřejné prostory, kterýžto pojem dodává lidem psychologické právo dožadovat se tam svých údajných práv, je mimo jiné zajímavé, že když má nějaká luxusní restaurace dress code a nechtějí vás tam pustit v tričku a kraťasech, považuje se to za v pořádku a nikoho nenapadne se svých práv dožadovat natož se ohánět "veřejným prostorem".

Proč nedotknutelnost soukromého vlastnictví nectíme i v ostatních případech, byť nám zvolená obchodní strategie majitele nějakého podniku není po chuti?

Nepřivlastňujme si právo nebo nárok na něco, když nám někdo ze své vlastní vůle poskytuje nějaký servis. Chceme-li jiný druh servisu, hledejme ho jinde nebo ho začněme poskytovat sami.
Není odvaha domáhat se neexistujících práv. Odvaha je (obzvláště v tom našem novodobém socialismu) pustit se do vlastního byznysu a snažit se být úspěšný.

 

Zdroj: http://thefreedompark.blogspot.cz/

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed