Bydlení a život v anarchokapitalismu

Mises.cz: 01. dubna 2019, Matthias Lukl, komentářů: 3

Někdy přemýšlím nad tím jak by vypadal život ve městech, vesnicích a obecně, kdyby lidstvo došlo do bodu, který by byl velice blízko tomu, co nazýváme „anarchokapitalismus“.

Město je obvykle složeno ze dvou částí. První je veřejný prostor (tj. silnice, ulice, parky, chodníky, nadchody, podchody, obecně infrastruktura, a tak dále) a druhý je soukromý prostor (domy, byty, pozemky firem a tak dále). Protože veřejný prostor obvykle vlastní stát, je docela obtížné si představit, že by mohl být vlastněn soukromou osobou. Možná i to je důvod, proč je „A kdo by stavěl bez státu silnice?“ první otázka, kterou lidé pokládají, když se setkají s anarchokapitalismem.

V anarchokapitalismu by město mohlo být vlastněno několika lidmi i firmami. A když řeknu „vlastní“, obvykle si druzí (a to jak etatisté, tak o někteří anarchokapitalisté) automaticky představí to, že ta firma vlastní i soukromé pozemky druhých lidí. To znamená, že třeba vlastním dům v části města X a část města X vlastní firma A, takže vlastnictví firmy A je nadřazeno mému vlastnictví domu.

To pak znamená, že firma A může uplatňovat své zákony. Čili třeba zakáže ve městě X brát drogy, takže se tenhle zákaz vztahuje i na mě.

Osobně se k této představě nepřikláním. Myslím, že vlastnictví firmy A končí tam, kde začíná mé vlastnictví domu (včetně třeba zahrady, příjezdové cesty a kousku chodníku venku). A pokud by mi tato firma chtěla vnutit pravidla, bylo by to nejspíše porušení principu neagrese.

To je podle mě zásadní věc pro svobodu jako takovou, protože stát mi může říkat, co na svém pozemku smím či nesmím, což v bezstátní společnosti nikdo standardně nemůže.

Aby tato firma mohla vlastnit celou část města včetně všech domů a pozemků a firem, musela by ho od každého odkoupit individuálně. Jinak to nejde.

Na druhou stranu je tady celé řada ALE.

První je, že nějakou část města či čtvrť či ulici může zbudovat nějaký developer od nuly. Koupí pozemek, postaví na něm domy a silnice. Domy pak pronajímá, což znamená, že pokud tam chci bydlet (tj. pronajmout si dům), musím souhlasit s nějakými pravidly, které mi nastaví. A pak už je mohou vynucovat, aniž by porušili princip neagrese.

To znamená, že spolu uzavřeme nějakou smlouvu, která bude definovat pravidla a omezení, kterými se musím řídit já, pak pravidla a omezení, kterými se musí řídit ta firma. Definovala by obecně mnoho různých práv a povinností a vztahů. Taková smlouva by mi mohla nastavit pravidla a omezit moc firmy do takové míry, aby se ve městě dalo důstojně žít.

Je možné, že by si takové developerské firmy mezi sebou konkurovaly. A to znamená, že pokud by byla firma, která by měla příliš nesmyslná pravidla, lidé by se prostě přestěhovali jinam – do jiné ulice, části města či úplně do jiného města.

Což mě přivádí k otázce stěhování. Domnívám se, že stěhování by v bezstátní společnosti bylo teoreticky daleko jednodušší než dnes. Dnes existuje mnoho byrokracie, která je svázaná s místem bydliště. Kdybych se chtěl přestěhovat, musel bych to nahlásit na celé řadě úřadů a vyřídit si velké množství povolení.

Když se třeba podíváme do USA, tam je běžné, že rodina jednoduše prodá dům (dá si před něj ceduli „For sale“) a přestěhuje se do jiného státu. Třeba za prací. To není tady v ČR tak úplně běžné. Proč tomu tak je? Je to pochopitelně dané mnoha faktory, včetně odlišné mentality a historie a tak dále. Svou roli ale nepochybně může hrát fakt, že USA bývala relativně dost svobodná a bohatá země.

Nehledě na to, že svět má tendenci se globalizovat. Dnes je více běžné, že se člověk sebere a přestěhuje se na opačnou stranu planety. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří toužili po tom někde žít, a tak se tam prostě přestěhovali, našli práci a do dnes ve své vysněné zemi žijí.

Z toho mi vychází, že lidé v bezstátní společnosti by byli daleko ochotnější se stěhovat, a také daleko vybíravější – tedy, že budou mít náročnější požadavky na místo, kam se přestěhují.

Já osobně nemám moc rád Silvetra. Nemám rád rachejte – dělají rámus, plaší zvířata a jsou mi nepříjemné. Spoustu lidí se mnou tento názor sdílí a tvrdí, že veškerá pyrotechnika by se měla zakázat. Jedna známá, která má koně, mi říkala, že je petardy a rachejte stresují, plaší. Slyšel jsem i o případech, kdy březí klisny potratí, když jsou vystresované.

Tím bych chtěl říct dvě věci. Za prvé bych čtenáře poprosil, aby se na pyrotechniku vykašlal a dvakrát si rozmyslel,  jestli to stojí za to. Já vím, že užitek je subjektivní a interpersonálně neporovnatelný, přesto říkám – způsobuje to větší problémy, než si myslíte. 

Ale za druhé z toho plyne i anarchokapitalistické poučení.

Jelikož dnes jsou lidé velice spjati se svým místem bydliště, obvykle reagují na problémy okolí tím, že volají po zákazech.

Věřím, že v anarchokapitalistické společnosti by se prostě přestěhovali jinam, protože by to nebyl takový problém.

Dokonce věřím, že lidé by se k sobě stěhovali dle svých požadavků a preferencí. Kupříkladu ti, kteří nemají rádi ohňostroje, rachejte, petardy a obecně pyrotechniku by se přestěhovali tam, kde by taková věc byla developerem zakázaná.

A tak by mohly vznikat třeba nekuřácká sousedství. Veganská sousedství. Sousedství chovatelů exotických zvířat, kde by člověku nevadilo, že jeho soused má jedovaté hady a tygry. Sousedství bez psů pro lidi, kteří nemají rádi psy. A tak dále.

Zní to přehnaně? Já osobně věřím, že poptávka na trhu by klidně mohla vést i tímhle směrem. Ale možná se pletu úplně ve všem, protože koneckonců – volný trh nelze předvídat.