Cesta ke svobodě v praxi

Mises.cz: 04. února 2026, Urza, komentářů: 0

Svoboda je mé celoživotní téma; zkoumám ji odmalička. Hledal jsem ji v demokracii, různých (centralizovaných) utopiích, osvícených monarchiích (s jednoduchou legislativou a drakonickými tresty) i v malém státu, až mě asi před dvaceti lety touha po poznání dovedla ke studiu anarchismu (především anarchokapitalismu); ten jsem zpočátku tvrdě odmítal, až dokud mě pátrání po argumentech proti němu nedovedlo k jeho (zpočátku neochotnému) přijetí. Před třinácti lety (ten čas docela letí) jsem o něm zde publikoval sérii článků; ta řadu čtenářů popudila – považují ji za snůšku nesmyslů a mě za idiota, jenž jim věří – přesto jsem za většinu jejich kritiky opravdu vděčný.

Tehdy mě ještě ani nenapadlo, že stojím vlastně na začátku zajímavé cesty; ty články posloužily jako základ pro knihu a posledních deset let o svobodě přednáším, píši, diskutuji i natáčím videa. Svým založením jsem patrně spíše teoretik než praktik (což nepovažuji za slabost ani přednost); přemýšlím relativně abstraktně – potřebuji většinou věci nejprve pochopit, odhalit jejich principy a až pak je uvádět v život. Tomu odpovídá i má tvorba (včetně první knihy), která byla mnoho let převážně teoretická, což jí spousta lidí vytýkala; já však ten čas (i kritiku) potřeboval k hlubšímu porozumění. Nakonec mě zájem o souvislost svobody se sebeřízeným vzděláváním dovedl do Ježka bez klece – soukromé základní školy a gymnázia, kam jsem nastoupil před čtyřmi lety; život s dětmi, kterým ponecháváme autonomii a odpovědnost v rozhodování o sobě samých, změnil mé nazírání na spoustu témat.

Vždy jsem kritizoval centralizované státní školství především pro nemožnost vyhnout se plošné indoktrinaci dětí určitými hodnotami – různé skupiny lidí se přetahují o to, kdo bude mít zrovna možnost na ministerstvu ovlivňovat směr vzdělávání všech, což bez ohledu na výsledek vždy povede k oprávněné nespokojenosti některých; té lze dle mého názoru předejít pouze decentralizací vzdělávacího systému a umožněním skutečné (nejen) názorové plurality. V Ježku bez klece mi však došlo, že daleko větší překážku svobodě představuje slepá poslušnost, ke které (především ve školách) děti vedeme; považujeme za ctnost, když bez odporu dělají, co jim nařídí vnější autorita. Ponecháváme-li dětem odpovědnost za jejich vzdělávání, stávají se z nich jedinci, kteří daleko lépe vědí, co vlastně od života chtějí i jak toho docílit; neočekávají zadání, neptají se na svolení. Vyrůstají-li mezi lidmi, kteří si hlídají vlastní hranice a nenechají si šlapat po hlavě (to je zase opačný extrém), nevede takový přístup ani k bezohlednosti, ale naopak (již v překvapivě nízkém věku) ke schopnosti srozumitelně komunikovat své potřeby i vnímat potřeby ostatních.

Škole, která chce tímto způsobem fungovat, bohužel stojí v cestě celá řada překážek; tou největší je asi školský zákon následovaný třeba zákonem stavebním (nesmyslně zdražujícím budovy mnohými absurdními požadavky pro kolaudaci na školu) či řadou hygienických norem (děti si legálně samy nesmí ani ohřát vodu v rychlovarné konvici, natož třeba uvařit jídlo, když mají hlad – a opuštění školy pro nákup surovin je zase další kapitola vracející nás zpátky k tomu školskému zákonu) a spoustou další zbytečné či škodlivé legislativy.

Ještě v roce 2017 jsem se snažil pomáhat tuto nesmyslnou legislativu měnit skrze ministerstvo školství v rámci skupiny pokusného ověřování, v následujících letech pak ve Stálé konferenci asociací ve vzdělávání; výsledky byly navzdory obrovskému množství času a energie spousty zúčastněných bizarně tristní – pamatuji si třeba jedno setkání ministryní, na které bylo tak moc vidět, jak moc potřebuje nějak působit, něco vykázat, ale jinak je jí nějaké sebeřízené vzdělávání dokonale ukradené a jen se těší, až vypadne. Časem mi došlo, že podobné (tedy žádné) výsledky snahy o dosahování svobody legislativní či politickou cestou pořád nejsou to nejhorší, co může člověka potkat; nezřídka různí „bojovníci za svobodu“ (asi v důsledku frustrace z neúspěchu) zaprodají sami sebe a obrátí proti vlastním ideálům – Svobodní (a bohužel nejen oni) by mohli vyprávět.

Co tedy s tím? Asi před pětadvaceti lety jsem poprvé slyšel v jednom ze svých oblíbených filmů Morphea říkat Neovi: „Některá [pravidla] se dají ohnout; ostatní lze porušit. Rozumíš?“ Hodně dlouho mi trvalo tuhle větu začít vážně důsledně aplikovat do vlastního života; nemluvě o složitosti rozlišování, která pravidla mi dává smysl ctít dobrovolně – protože by bylo snadné sklouznout k rebelství bez příčiny a vzdoru za každou cenu proti všem a všemu, což rozhodně nechci. Navzdory tomu, že tato cesta není jednoduchá a často s sebou přináší i různá rizika, na rozdíl od přesvědčování politiků o svobodě nese skutečné ovoce; přitom nejde o snahu měnit životy jiných lidí, dokonce ani o žádné sociální inženýrství s cílem „osvobodit společnost“, nýbrž o prostou obranu vlastní svobody a vytváření – s pomocí ostatních podobně smýšlejících lidí – autonomních prostorů (takzvaných agor), které mají schopnost do značné míry odstiňovat moc vnucených autorit zvenku. Ježek bez klece může posloužit jako příklad takové agory; ačkoliv sebeřízené vzdělávání není v ČR legální, pro „naše“ děti představuje každodenní realitu.

Sám se účastním dění v několika agorách – v některých jen občas, ve dvou prakticky žiji a považuji je za svou rodinu – každá z nich je úplně jiná (liší se předmětem zájmu, počtem členů, způsobem komunikace a dalšími parametry), do všech však dopadají nařízení vnějších autorit (třeba státu) jen „zvenčí“, neboť jejich členové je v rámci společenství bezúčelně neprosazují; ne že bychom se jimi nikdy neřídili (někdy společně vyhodnotíme rizika jako příliš vysoká), ale vnímáme je jako překážky fungování, nikoliv jako něco, co bychom měli „správně“ dodržovat.

Své zkušenosti jsem se rozhodl sepsat do knihy Anarchoagorismus. Její první kapitoly věnuji analýze příčin nesvobody; tyto poznatky následně aplikuji na současné instituce či některé celospolečenské problémy. Poslední část knihy pojednává o praktické cestě ke svobodě v našich každodenních životech za pomoci prostředků dostupných každému z nás. Jak žít v současné společnosti co nejsvobodněji? Co konkrétně mohu teď a tady udělat pro svobodu? Musím být závislý na státu? Lze se před státním aparátem „zneviditelnit“? Je možné i jinak omezit moc oficiálních institucí nad mým životem? Existují místa, kde efektivně přestávají platit státní zákony? A jak taková místa vytvářet? Kniha přináší vyčerpávající odpovědi na tyto (a mnohé další) otázky. Přitom nemusíte být anarchisty, abyste mohli efektivně využívat poznatky v knize zachycené; záleží na každém, jak daleko chce po své cestě ke svobodě zajít.

Prostředky pro publikaci knihy jsem se rozhodl – stejně jako minule – získat v crowdfundingové kampani na Startovači (případně i v kryptopenězích); rozhodnete-li se přispět, můžete si knihu (s velkou slevou) předkoupit, případně získat i další zajímavé odměny. Všechny vybrané peníze budou použity k vydání knihy samotné, případně k její propagaci či šíření myšlenek svobody; sám se nejen vzdávám jakéhokoliv zisku, ale nenárokuji si ani žádná autorská práva.