Mises.cz

Mises.cz

Člověk proti státu III. - Hříchy zákonodárců

Ať už je či není pravdou, že člověk je utvářen v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelným faktem, že vlády vznikly agresí a udržují se agresí.

Ať už je či není pravdou, že člověk je utvářen v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelným faktem, že vlády vznikly agresí a udržují se agresí. V malé nerozvinuté společnosti, kde po generace panoval mír, neexistuje nic, co bychom mohli nazvat vládou. Je zde pouze čestné místo náčelníka, pokud je zde vůbec nějaký náčelník. V těch výjimečných komunitách, které jsou neagresivní a proti kterým z určitých příčin nebyla vedena agrese, panují jen velmi malé odchylky od ctnostní, jako je pravdomluvnost, čestnost, spravedlnost a štědrost, takže k jejich řízení není nutné nic více než občasné neformální setkání starších. [1] Na opačné straně nalézáme společnosti, ve kterých se postupně kvůli válkám ustavila autorita náčelníka. Tato autorita roste, když se úspěšnou agresí daří podmanit si sousední kmeny. Odtud už můžeme čerpat z hojnosti historických příkladů, jak se pozice a donucovací moc náčelníka vyvinula v pozici krále a krále králů (což byl častý titul na starověkém Východě). Centralizace moci stoupá, když se dobyvačné války stanou zvykem a množství podrobených národů se rozšíří. [2] Srovnání nám odhalí další pravdu, kterou bychom vždy měli mít na paměti – agresivita vládnoucí moci dovnitř společnosti se zvyšuje s agresivitou této společnosti projevovanou navenek. K vytvoření efektivní armády musí být vojáci v několika stupních podřízeni veliteli. Stejně tak k vytvoření efektivní válečnické komunity musí být občané podřízeni vládnoucí moci. Musí jí poskytnout rekruty v požadovaném rozsahu a vzdát se jakéhokoliv majetku, který je vyžádán.

Očividnou implikací je, že etika vlád, která byla původně identická s etikou války, v nich zůstane hluboce přítomna a vytrácí se pouze pozvolna, jak utichají válečné aktivity a válečné přípravy. Současné dění je toho dokladem. Na kontinentu má občan svobodu jen tehdy, když stát nepožaduje jeho služby jakožto vojáka. Během zbytku svého života je pak z velké části zotročen na podporu válečné mašinérie. Dokonce i u nás by větší válka pravděpodobně vedla k zavedení odvodů, zrušila svobody velkého počtu a omezila svobody zbytku, od kterého by si prostřednictvím daní brala vše, co by bylo potřeba. To znamená, by že lidé museli pro stát pracovat o mnoho dní více než dnes. Nevyhnutelně tak je způsob, jakým vlády jednají se svými občany, naprosto odlišný od způsobu, jakým občané jednají mezi sebou.

V tomto článku nebudu pojednávat o státních přečinech a odvetách za tyto přečiny, jejichž výčet z velké části tvoří zaznamenané dějiny. Nebudu sledovat vnitřní nespravedlnost, která vždy doprovázela vnější nespravedlnost. Nebudu zde katalogizovat všechny zločiny nezodpovědných zákonodárců, které počínají králem Chufuem, jehož hrobka byla vystavěna dřinou desetitisíců otroků, pokračují všemi zločiny dobyvatelů, Egypťanů, Asyřanů, Peršanů, Makedonců, Římanů a končí Napoleonem, jehož ambice položit nohu na krk civilizovanému světu stála život nejméně dva miliony lidí. [3] Nebudu zde ani vyjmenovávat ty hříchy zákonodárců spočívající ve vytváření legislativy, která slouží zájmům dominantních tříd – tento seznam by v naší zemi začínal zákony, kvůli kterým se dlouho udržovalo otrokářství a obchod s otroky, kdy téměř 40 000 černochů ročně bylo namáčknuto k sobě a během tropické cesty velké množství z nich zemřelo, a končil by obilnými zákony, o nichž Sir Erskine May řekl: „Aby byla zajištěna vysoká renta, bylo nařízeno milionům hladovět.“ [4]

Ne, že by byl výčet takových viditelných přečinů zákonodárců zbytečný. Dal by se použít například k objasnění toho, o čem jsme mluvili výše – identity vládní morálky s vojenskou morálkou, která nezbytně existovala v těch dobách, kdy armáda byla zkrátka mobilizovanou společností. Tato morálka dokonce i v dnešní době velmi ovlivňuje tvorbu našich zákonů a naše každodenní životy. Mohli bychom například ukázat, že u početných divokých kmenů nemá náčelník funkci soudce a že v raných fázích evropské civilizace musel každý člověk obecně bránit sám sebe a trestat soukromé újmy, které na něm byly spáchány, jak nejlépe dovedl. Ve středověku pak bylo právo na soukromé války mezi členy válečnické kasty ukončeno nikoliv proto, že by vrchní vládce považoval za svou povinnost je spravedlivě rozsoudit, ale protože soukromé války snižovaly efektivitu jeho armády pro veřejné války. Provádění spravedlnosti vykazovalo i v dalších obdobích tyto primitivní prvky. Například rozsouzení v souboji před králem nebo jeho zástupcem jako rozhodčím bylo v této zemi nominální alternativou soudu až do roku 1819. Dokonce i dnes máme rozsouzení v souboji, ačkoliv v poněkud jiné podobě. Právníci jsou šampióny a peněženky zbraněmi. V občanských sporech se současná vládní moc, stejně jako vládní moc minulosti, jen zřídka stará o nápravu nespravedlnosti, která se stala poškozenému. Prakticky její zástupce pouze dohlíží na dodržení pravidel boje a výsledek bývá méně otázkou spravedlnosti a více otázkou movitosti.

Pokud by byl takový portrét vládních přečinů proveden adekvátně a doložil by, že přežívající vládní etika, která má původ ve válečném stavu, stále ovládá vládní aktivity, mohlo by to velmi zmírnit naděje těch, kteří jsou tak dychtiví rozšiřovat státní kontrolu. Kdyby si reformátoři a filantropové uvědomili, že spolu s vlastnostmi oné primitivní politické struktury, kterou zplodil chronický militarismus, přežívají i její primitivní principy, mohli by od ní očekávat méně dobra a byli by náchylnější věřit institucím nestátního druhu.

Zanechme ovšem větší část tématu, jenž naznačuje název tohoto článku, ke zpracování někomu jinému. Já zde budu pojednávat pouze o jedné malé části – o těch hříších zákonodárců, které neplynou z jejich osobních ambicí nebo třídních zájmů, ale z nedostatku vědomostí, které by v rámci přípravy na funkci zákonodárce mělo být morální povinností získat.

Asistent lékárníka, jenž si vyslechne popis pacientových bolestí, mylně je diagnostikuje a připraví pacientovi lék, co způsobí jeho smrt, je shledán vinným zabitím. Neuznává se jeho omluva, že neměl v úmyslu způsobit škodu a že doufal v dobrý výsledek. Námitka, že se pouze dopustil chyby ve své diagnóze, není připuštěna. Je mu řečeno, že zkrátka neměl právo riskovat katastrofální následky zasahováním do záležitosti, ohledně které byly jeho znalosti tak nedostatečné. Fakt, že nevěděl, jak veliká je jeho neznalost, nemá pro soud relevanci. Lze totiž předpokládat, že běžná zkušenost přístupná všem ho poučila, že i daleko zkušenější (a tím spíše nezkušení) dělají chyby při identifikaci nemoci a stanovení adekvátního léčebného postupu. Pokud tedy nedbal poučení, jenž lze vyvodit z této běžné zkušenosti, musí nést zodpovědnost za následky.

Zodpovědnost zákonodárců za jejich omyly oproti tomu soudíme daleko shovívavěji. Ve většině případů nám ani nepřijde na mysl, že by si zasloužili potrestání za katastrofy, které tito zákonodárci způsobili hloupě zavedenými zákony. Máme za to, že běžná zkušenost měla poučit asistenta lékárníka, aby nezasahoval do záležitosti studovaných a zkušených lékařů.Nevidíme už ale, že by běžná zkušenost měla stejně tak poučit zákonodárce, aby nezasahoval do záležitostí, v nichž není dostatečně vzdělán. Ačkoliv má před sebou obrovskou záplavu faktů pocházejících jak ze zaznamenané legislativy naší vlastní země, tak zemí ostatních, z nichž by měl získat představu o ohromných zlech způsobených chybnou léčbou, zákonodárce není viněn za přehlížení těchto varování proti zbrklému zasahování. Naopak je považováno za záslužné, když – možná starší z university, možná mladší a od své psí smečky, díky níž se stal populárním ve svém obvodu, možná od soudního dvora, kde si získal pověst jako advokát – vstoupí do parlamentu a vrhne se přímo a s lehkou hlavou do tvorby toho či onoho opatření, které pak skrze politiku bude působit na všechny. V tomto případě ho nelze omluvit ani tím, že neví, jak málo toho ví, protože většina veřejnosti souhlasí s názorem, že je zbytečné, aby o záležitosti věděl něco víc, než se dozví z veřejných debat.

A přesto jsou škody způsobené neznalostmi při tvorbě zákonů ohromné (ve srovnání se škodami způsobenými neodborností při lékařských postupech) a jsou také patrné všem, kteří se jen trochu zabývají historií. Čtenář mi promine, že zde připomenu několik známých případů. Století za stoletím zákonodárci zaváděli zákony proti lichvě, které zhoršovaly podmínky dlužníků – zvedly úrokové míry „z pěti na šest, když je zamýšlely snížit na čtyři,“ [5] jako za Ludvíka XV. Nepřímo tyto zákony vyprodukovaly všechna možná zla - od nemožnosti využít reproduktivně volný kapitál až po „zatížení malých dlužníků množstvím věčných služeb“. [6] Stejně tak opatření k zamezení překupnictví, která byla v Anglii přijímána přes pět století a která ve Francii podle svědectví Arthura Younga zakazovala komukoliv koupit na trhu „více než dva bušly obilí“ [7] z generace na generaci zvyšovala utrpení a úmrtnost hladem. Jak dnes všichni vědí, velkoobchodník, který byl v zákonu „De Pistoribus“ tupen jako „veřejný utlačovatel lidu“ [8] je zkrátka osobou, jejíž funkcí je vyrovnávat zásoby komodity brzděním příliš rychlé spotřeby. Příbuzné opatření se objevilo v roce 1315, kdy byly v době hladomoru předepsány maximální ceny jídla. To ale bylo rychle zrušeno poté, co způsobilo zmizení některých druhů jídla z trhu. Podobně působí vyhlášky starostů, které stanovují „rozumné zisky“ hospodským. [9] Ve stejném duchu a doprovázena stejnými potížemi byla řada zákonů Eduarda III. Ty stanovovaly fixní mzdy a byly zrušeny teprve před šedesáti roky. Po dlouhé době, kdy tyto zákony udržovaly na Spitalfields upadající průmyslová odvětví a živily zde bídnou populaci, se poslanci konečně vzdali úsilí stanovit zisky tkalcům hedvábí.

Na tomto místě by mohlo dojít k netrpělivému přerušení. „Tohle všechno přece známe. To jsou staré příběhy. Nepravosti, které způsobilo zasahování státní legislativy do obchodu, nám byly vtloukány do hlav, až jsme z toho zmožení, a nikdo tuto lekci nechce poslouchat znovu.“ Mou odpovědí je, že velká většina se bohužel z těchto lekcí nikdy nepoučila a mnozí z těch, co se poučili, už poučení zapomněli. Jsou to totiž stále tytéž argumenty, které byly vznášeny ve prospěch oněch starých zásahů a které se dnes objevují znovu. V nařízení Eduarda III., které mělo regulovat cenu sleďů (které ale bylo brzy zrušeno, protože cenu zvýšilo) zaznívá stížnost, že lidé, kteří „přišli nakupovat sledě… vedeni chtivostí a závistí se navzájem přehazovali v nabídkách, a když jeden nabídl čtyřicet šilinků, druhý nabídl o deset šilinků více a třetí šedesát šilinků“. [10] Stejně tak dnes je onen „mumraj trhu“ připisován „chtivosti a závisti“ a opět zavrhován. Zlo konkurence je jedním ze socialistických pokřiků a výbor Demokratické federace odsuzuje provádění směny pod „kontrolou individuálního zisku a chamtivosti“. Zasahování do zákona nabídky a poptávky, které bylo ještě v minulé generaci běžně pokládáno za chybu, se dnes opět rozmáhá s každým dalším zákonem vzešlým z parlamentu. To, jak chci ukázat, vede k dalšímu nárůstu zla, které bude nutné léčit.

Výše jmenované zákony jsem čtenáři připomínal hlavně proto, aby si uvědomil, jak zákonodárci v minulosti z nevědomosti neustále zvyšovali lidské utrpení při snaze ho snížit. Nyní bych dodal, že když prostudujeme tato zla, která byla legislativou vytvořena nebo znásobena, měli bychom si také vytvořit představu o rozsahu utrpení, které bylo lidstvu způsobeno legislativou neřídící se společenskovědním poznáním. Ve studii pro Statistickou společnost přednesené v květnu 1873 panem Jansonem, viceprezidentem Právní společnosti, stojí, že od Mertonského nařízení (Jindřich III.) až do roku 1872 bylo přijato 18 110 veřejných zákonů. Z nich byly odhadem asi čtyři pětiny buď zcela, nebo částečně zrušeny. Také v ní stojí, že počet zrušených nebo novelizovaných zákonů dosáhl během tří let 1870-72 čísla 3 532 (z nichž 2 759 bylo zrušeno úplně). Abych se přesvědčil, jestli se v tomto tempu pokračuje, podíval jsem se do každoročně vydávaného „Přehledu obecných veřejných nařízení“ za poslední tři parlamentní sezení. Nehledě na početné novelizované zákony bylo výsledkem posledních tří sezení zrušení 650 zákonů. Toto je samozřejmě vysoce nadprůměrný stav, protože byla zahájena aktivní očista sbírky zákonů. Ale i tak můžeme odvodit, že v naší době jde množství rušených zákonů do tisíců. Bezpochyby bylo mnoho z těchto zákonů již zastaralých. Jiné změny byly vynuceny změnou okolností (ačkoliv vzhledem k tomu, kolik je rušeno zákonů přijatých teprve nedávno, tohle nemůže mít příliš velký vliv). Další jsou rušeny zkrátka proto, že jsou neuskutečnitelné, u jiných je to zase výsledek konsolidace několika zákonů do jediného. V mnoha případech zrušení ovšem přichází proto, že je zákon škodlivý. O takových změnách se mluví s lehkostí – ke zrušené legislativě jsme celkem lhostejní. Zapomínáme na to, že než byl zákon zrušen, působil více či méně vážná zla. Některý roky, některý desetiletí a některý i staletí. Změňte svou vágní představu špatného zákona v konkrétní představu instituce, která působí na lidské životy, a uvidíte, kolik znamená bolesti, nemocí a úmrtí. Špatná forma právní procedury například pro poškozené znamená náklady, zdržení nebo porážky. Co toto implikuje? Peněžní ztráty, často těžce nahraditelné, velkou a prodlouženou nejistotu často následovanou nemocí, neštěstí rodiny a závislých osob, děti bez jídla a oblečení – všechna ta trápení, která s sebou přinášejí další trápení. K tomu přidejte početné případy těch, kteří nemají prostředky nebo odvahu, aby vstupovali do právních sporů, a tak se raději nechají oškubat od podvodníků. Ti pak musí také nést bolesti těla a mysli, jenž následují. Dokonce i tehdy, když se říká, že zákon působí pouze zdržení, znamená to, že působí zbytečnou ztrátu času, zbytečné potíže a zbytečné starosti. Mezi lidmi, kteří už tak mají starostí dost, může jedna starost navíc způsobit tu a tam podlomení zdraví a další přímo i nepřímo způsobené trápení. Kdo by dokázal sečíst veškerou utrpěnou nespravedlnost, zásahy do životů, psychické a fyzické újmy, které tyto tisíce zrušených zákonů představují! Abych ještě jasněji ozřejmil fakt, že vytváření zákonů bez patřičných znalostí působí ohromná zla, připomenul bych jeden konkrétní případ, který je znovu na pořadu dne.

Již jsem mluvil o tom, že zasahování do vztahu mezi nabídkou a poptávkou, které bylo prováděno v určitých oborech po mnoho století, v nich způsobilo velké potíže, a které bylo zrušeno relativně nedávno, se nyní v mnoha jiných oborech vrací. Vypadá to, že lidé uvěří, že tento vztah existuje, teprve tehdy, když utrpí v důsledku jeho narušení velké zlo. Nezdá se, že by měli podezření, že v těch případech, kdy zdánlivě selhává, byla přirozené kauzalitě postavena do cesty nějaká umělá zákonná překážka. A přesto v případě, o němž budu nyní mluvit – v případě nabídky domů pro ubytování chudých – stačí pouze vyjmenovat věci, které dlouhou dobu zákony regulovaly, a je okamžitě vidět, že ony ohromné problémy, které doprovázejí bydlení chudých, jsou téměř výlučně produktem zákonů.

Když se o generaci dříve debatovalo o neadekvátnosti dělnického bydlení, měl jsem příležitost se touto otázkou zabývat. Zde je část textu, který jsem na toto téma tehdy napsal:

„Architekt a zeměměřič popisují fungování stavebního zákona následujícím způsobem. V těch londýnských obvodech, které jsou zaplněny oněmi podřadnými budovami, jenž jsou postaveny způsobem, který zamýšlí nový stavební zákon napravit, žijí lidé platící nájem, který poskytoval dostatečný zisk majitelům domů. Toto existující průměrné nájemné je také nájemným, které se bude platit v těchto čtvrtích v nových domech s toutéž kapacitou, protože lidé, pro které jsou stavěny, neocení dodatečnou bezpečnost zdí posílených železnými věnci. Nyní se ukazuje, že domy postavené v souladu se současnou regulací nepřináší majitelům žádný rozumný zisk. Stavitelné tak odcházejí do lepších čtvrtí, kde stále existuje možnost ziskově konkurovat již postaveným domům, a přestávají budovat domy pro masy. Mezitím se zvyšuje přelidněnost v chudinských čtvrtích – půl tuctu rodin se mačká v jednom domě, dvacet nocležníků v jedné místnosti. Stav bídné zchátralosti, do které tyto čtvrtě upadají, je způsoben absencí konkurence nově stavěných domů. Majitelům domů nikdo neodláká jejich nájemníky nabídkou lepšího ubytování. Opravy nejsou nutné pro zajištění většího zisku a tak nejsou prováděny… Ve skutečnosti velké procento oněch hrůz, které se naši agitátoři za zlepšení hygieny nyní snaží léčit zákonem, vzniklo působením předchozích agitátorů téže školy!“ — Social Statics, str. 384 (vydání 1851).

Toto nebyly jediné zákonem způsobené příčiny zla. Byla rozpoznána i řada dalších:

„Stavitel, který psal ještě před zrušením daně na cihly, říká: Předpokládá se, že až čtvrtina nákladů na bydlení, které se dnes pohybují mezi 2 šilinky 6 pencemi až 3 šilinky týdně, jde na vrub daním na dřevo a cihlám použitým při stavbě. Vlastník takového majetku samozřejmě očekává odměnu, a tak si účtuje 7 a ½ pence až 9 pencí týdně, aby pokryl tyto náklady. Pan C. Gatliff, sekretář Společnosti pro zlepšení bydlení pracujících tříd, popisuje účinek daně z oken takto: Nyní se platí do St. Pancras ročně suma 162 £ 16s na dani z oken nebo 1 procento z původních nákladů na stavbu. Průměrný nájem placený naší společnosti je 5 šilinků 6 pencí týdně a daň z oken z toho polyká 7 ¼ pence týdně.“ Times, 31. leden, 1850. — Social Statics, str. 385 (vydání 1851).

V tehdejším tisku můžeme najít ještě další důkazy. V Timesech byl 7. prosince 1850 (příliš pozdě na to, aby mohl být použit ve výše zmíněné knize, kterou jsem vydal v posledním týdnu roku 1850) přetištěn dopis odeslaný z Reformního klubu a podepsaný „Architekt“ s tímto obsahem:

„Lord Kinnaird doporučil v článku ve vašich novinách vybudování modelového dělnického domu spojením dvou nebo tří domů dohromady.“

„Dovolte mi navrhnout jeho Lordstvu a jeho příteli Lordu Ashleymu, na kterého se odkazuje, že kdyby:“

1.    byla zrušena daň z oken,

2.    byl zrušen stavební zákon (s výjimkou klauzulí nařizujících, že střešní krytina a obvodové stěny musí být z nehořlavého materiálu),

3.    bylo zrušeno clo na dovoz dřeva,

4.    byl přijat zákon usnadňující převod pozemků,pak by už neexistovala žádná nutnost stavět modelové dělnické domy, stejně jako dnes není nutné stavět modelové lodě, modelové přádelny nebo modelové parní stroje.“

„První zákon omezuje počet oken v chudém domě na sedm.“

„Druhý zákon omezuje velikost chudého domu na 25 krát 18 stop (což je asi velikost gentlemanovy jídelny). Do tohoto prostoru musí stavitel vtěsnat schodiště, verandu, pokoj a kuchyni (včetně zdí a příček).“

„Třetí zákon nutí stavitele stavět chudé domy z nevyhovujícího dřeva. Clo na dobrý materiál (ze Skandinávie) je totiž patnáctkrát vyšší než clo na špatný materiál (z Kanady).“

„Čtvrté opatření by mělo citelný pozitivní vliv na bydlení chudých. Malé soukromé pozemky by šlo pak převádět stejně snadno jako pronajaté. Účinkem pronajímání pozemků pro stavby byla přímá pobídka špatnému stavění.“

Abych se ujistil, že nejde o přehnaná nebo chybná tvrzení, konzultoval jsem tuto záležitost s významným east-endským stavitelem a majitelem stavební firmy se čtyřicetiletou zkušeností v oboru, panem C. Forrestem, Musemu Works 17, Victoria Park Square, Bethnal Green. Pan Forrest, který je rovněž správcem kostela, členem místního zastupitelstva a výboru poručníků, přidal své rozsáhlé znalosti místních záležitostí k rozsáhlým znalostem stavebního podnikání. Dal mi svolení použít jeho jméno a potvrdil předchozí tvrzení s výjimkou jednoho. „Architekt“ prý velmi podcenil zlo způsobené stavebním zákonem a jeho definicí „domu čtvrté kategorie“, protože rozměry tam uvedené jsou ve skutečnosti menší. Pan Forrest mi ale řekl ještě více. Dal mi příklady toho, jaké potíže způsobilo zvýšení daně z nemovitostí (během šedesáti let se zvýšila z 1 £ na 8 £ 10s za dům čtvrté kategorie). To ho spolu s dalšími příčinami přimělo opustit plány na výstavbu dělnických domů, které si udělal dříve. Mimo to souhlasil s „Architektem“, že tato zla jsou velmi zvýšena obtížným převodem vlastnictví pozemků. Poukázal na to, že další problém při stavbě malých domů plyne například z toho, že poplatek za chodník, cestu a odpadní stoku je vypočítáván na základě délky přední fasády a je tak v poměru k celkovým nákladům na stavbu větší u malého domu než u domu velkého.

Přenesme se nyní od těchto zákonem vytvořených neplech, které jsou jednu generaci staré, k současným zákonným neplechám. Bída, nemoci a úmrtnost ve „slumech“ se opět dostaly do centra pozornosti a vláda byla vyzvána, aby tato zla odstranila. Odpověděla na výzvu přijetím Artisans' Dwellings Acts, který dal místním autoritám pravomoc strhávat špatné domy a postarat se o stavbu dobrých. Jaké byly výsledky? Souhrn z působení Metropolitního výboru veřejných prací z 21. prosince 1883 ukazuje, že do loňského září byly náklady pro daňové poplatníky jeden a čtvrt milionu liber, 21 000 lidí bylo vystěhováno z domů a nové domy byly poskytnuty 12 000 lidí. Zbývajících 9 000 lidí se ocitlo bez domova. A to ještě není vše. Další z místních orgánů vlády, Komise pro odpadní stoky, fungující na základě stejného zákona, nechala strhnout masu malých domů na Golden Lane a Petticoat Square, v nichž bydlelo 1 734 chudých lidí. Z takto vyčištěných prostor byl jeden prodán státem železniční společnosti za účelem výstavby nádraží a pouze zbytek byl využit na výstavbu dělnického ubytování, které mohlo nakonec poskytnout přístřeší pouze polovině původně vystěhovaných lidí. Výsledkem těchto akcí bylo téměř 11 000 uměle vytvořených bezdomovců, kteří si pro sebe museli hledat nějaký kout na všech možných bídných místech!

Pohleďme na to, co tato legislativa způsobila. Chybně uloženými daněmi zvýšila cenu cihel a dřeva, zvýšila náklady na stavbu domů a podpořila tak používání špatných materiálů v nevhodných množstvích. Aby pak omezila výslednou produkci bídných obydlí, zavedla regulaci, která ve středověkém duchu diktuje kvalitu vyráběné komodity. Neuvědomuje si při tom, že když trvá na vyšší kvalitě a tedy na vyšší ceně, tak omezí nabídku a nakonec omezí i poptávající. Zaváděním dalších lokálních daní a omezení legislativa nadále znesnadňuje stavbu malých domů. Nakonec se poté, co svými opatřeními zákonodárci nejprve vyprodukovali špatné domy a pak nedostatek lepších, postarali o umělé zvýšení přelidněnosti v chudinských čtvrtích zmenšením kapacity domů, které už tehdy nemohly všechny obyvatele pojmout!

Kde leží vina za bídu East-endu? Proti komu by měl být pozvednut „hořký křik londýnských vyvrženců“?

Německý antropolog Bastian píše, že nemocný domorodec z Guineje, který usvědčí fetiš ze lži tím, že se neuzdraví, bývá uškrcen. [11] Můžeme předpokládat, že kdyby se mezi lidmi v Guineji našel odvážlivec, který by zpochybnil moc dotyčného fetiše, rychle by ho potkal obdobný osud. V době, kdy byla státní autorita vynucována silnějšími prostředky, se ten, kdo řekl cokoliv neuctivého o politickém fetiši, vystavoval stejnému riziku. V dnešních civilizovaných časech je ovšem tím nejhorším trestem pro lidi, kteří zpochybňují státní všemohoucnost, to, že budou označeni za reakcionáře, co se zastávají laissez-faire. Nelze očekávat, že by jakýkoliv jimi předložený fakt otřásl přijímanou vírou, protože můžeme každý den vidět, že tato víra sama je důkazem proti veškerým protikladným svědectvím. Pozastavme se alespoň nad malou částí toho, co jinak prochází nepovšimnuto.

„Vládní úřad funguje jako obrácený filtr. Pošlete do něj lidi čisté a vrátí se vám zašpinění.“ Toto přirovnání jsem před mnoha lety zaslechl od Sira Charlese Foxe, který měl značné zkušenosti s vládními úřady. To, že takový názor není nijak ojedinělý, jistě všichni víme. Kritika zaznívající z tisku i z parlamentu nenechává nikoho v nevědomosti ohledně hříchů byrokratických rutinérů. Jejich prodlevy, nad kterými je neustále naříkáno, a které v době pana Foxe Maulea existovaly v rozsahu, že „přidělování důstojníků k armádním jednotkám“ se obecně dělo „se zpožděním více než dva roky“, mohou být znovu doloženy například tím, že k vydání prvního dílu detailního cenzu z roku 1881 došlo až dva roky poté, co byla data shromážděna. Pokud pátráme po důvodech takového zdržení, zjišťujeme, že jedním z nich jsou těžko uvěřitelné zmatky. V případě cenzu nám Generální registr odpověděl, že „obtíže nespočívaly jen ve velkém množství nejrůznějších oblastí, odkud byla data získávána, ale v neuvěřitelné komplexnosti jejich hranic“: existuje více než 39 000 administrativních obvodů dvaceti dvou různých druhů, které se často navzájem překrývají – okrsky, farnosti, samosprávní obvody, čtvrtě, policejní obvody, poštovní obvody, venkovské a městské hygienické obvody, diecéze, registrační obvody etc. A pak, jak poukázal pan poslanec Rathbone, [12] mnoho těchto malých oblastí s překrývající se působností má svá vlastní správní tělesa, jejichž autorita zasahuje do sousedních obvodů. Ptá se někdo, proč s každým dalším opatřením parlament ustanovuje zcela nová úřední oddělení? Odpověď se nabízí sama: aby byla zachována konzistence metody. Tento organizační zmatek totiž zcela odpovídá zmatku, se kterým parlament vrší každý rok na hromadu stávajících zákonů další stovku nových zákonů, jejichž provádění pak všemi způsoby zasahuje do provádění oněch stávajících zákonů. Náklady na to pak nese soukromá osoba, která ztrácí svůj majetek, aby získala od soudců interpretaci těchto zákonů. Tento systém vytvoření sítě nových obvodů nad všemi stávajícími sítěmi obvodů s jejich překrývajícími se autoritami je docela konzistentní s metodou, kdy je čtenář Public Health Act z roku 1872, který si přeje dozvědět se, co tento zákon pro něj znamená, odkázán na 26 jiných zákonů různého data a různého druhu. [13]

Stejně se to má s administrativní netečností. Opakovaně se objevují případy ukazující rezistenci oficialismu proti zlepšení. Například když admiralita odmítla používat elektrický telegraf s odůvodněním „Máme přece osvědčený systém semaforů.“ Stejně tak pošta, podle svědectví Sira Charlese Siemense, obstruovala zavádění vylepšených metod telegrafie a velmi brzdila rozšiřování telefonů. Další případy, jako byl případ dělnických domů, tu a tam ukazují, jak stát jednou rukou zvyšuje zla, která se snaží druhou rukou umenšit. Například když uvalil daň na pojištění proti ohni a pak vytvořil regulace pro lepší hašení ohňů. Těmi nadiktoval určité způsoby konstrukce, které ovšem, jak prokázal kapitán Shaw, představují další rizika. [14]

Absurdity úřednické rutiny, která je rigidní tam, kde to není třeba, a laxní tam, kde by měla být rigidní, příležitostně vychází najevo takovým způsobem, že to vzbuzuje skandály. Například když byly tajné státní dokumenty svěřeny ke zkopírování špatně placenému úředníčkovi, který ani nebyl stálým vládním zaměstnancem, a který je také zveřejnil. Nebo způsob výroby Moorsomovy roznětky, který byl utajován i před našimi nejvyššími dělostřeleckými důstojníky, aby se o něm nakonec dozvěděli od Rusů, kterým byl předán docela volně. Nebo když byl diagram ukazující „vzdálenosti, na které lze probít pancíř britských a zahraničních obrněných lodí těžkými děly“, odeslán pobaveným atašé jeho vládě a stal se známým „všem vládám v Evropě“, zatímco britští námořní důstojníci o těchto faktech neměli ponětí. [15]

Stejné je to i se státním dozorem. Zaručení kvality inspekcemi se v případě puncování stříbra ukázalo jako zbytečné a obchod se stříbrem byl tímto nařízením poškozen. [16] V jiných případech došlo ke snížení kvality zavedením standardu, který se tím pádem stalo zbytečné překračovat. Příkladem je corkský trh s máslem, kde jsou lepší druhy znevýhodněny tím, že nemohou adekvátně profitovat ze své lepší pověsti. [17] Stejně tak by se dal uvést případ kategorizace sleďů, jehož účinkem bylo, že mnoho podřadných kusů, které právě dosáhly úrovně úředního schválení, bylo postaveno na roveň několika lepším, které byly nad touto úrovní, a tak je znevýhodnilo.

Ovšem všechny tyto lekce vyznívají naprázdno. I v případech, kdy je selhání státního dozoru naprosto jasné, mu není věnována žádná pozornost. Příkladem může být známá katastrofa, kdy se vlak plný lidí zřítil z mostu přes Tay. Nespočetné urážky, hlasité a neberoucí si servítky byly prostřednictvím tisku vysloveny proti inženýrovi a stavební společnosti. Ovšem skoro nic nezaznělo na adresu vládního úředníka, který tento most oficiálně schválil pro provoz. Stejné to je s prevencí nemocí. Jako by nezáleželo na tom, že pod vedením a diktátem státu došlo k několika z nejhorších tragédií. Například když bylo obětováno 87 životů manželek a dětí vojáků na lodi Accrington, [18] když se tyfová horečka a úplavice rozšířily skrze státem nařízený odvodňovací systém jako v Edinburghu [19] nebo když státem vynucovaná hygienická zařízení zvýší zla, která měla snížit. [20] Hromady takových důkazů stejně neotřesou jistotou, s níž je hygienická inspekce vzývána. A vzývána je více než kdy dříve, jak je vidět na současných návrzích, aby všechny veřejné školy byly podrobeny dohledu jejích zaměstnanců. Dokonce když stát prokazatelně způsobí zlo, na které si lidé stěžují, víra v jeho dobrotivost není nijak otřesena. To můžeme vidět v případě, když stát před jednou generací přikázal městům vybudovat kanalizační systémy, které svedly splašky do řek. Když takto znečistil zdroje vody, zdvihl se pokřik proti vodárenským společnostem za nečistotu jejich vody. Tento pokřik pokračoval i poté, co byla města přinucena s velkými dodatečnými náklady přestavět své kanalizační systémy. A nyní se jako jediná léčba objevuje požadavek, aby stát převzal celé vodárenské podnikání. Chyby státu se, stejně jako v případě dělnického bydlení, staly důvodem, proč se k němu modlit ještě usilovněji.

Toto uctívání legislativy je v jednom ohledu méně omluvitelné než ono uctívání fetiše, ke kterému jsem ho přirovnal. Divoch může na svou obranu uvést, že jeho fetiš je němý – nemůže se doznat ke své neschopnosti. Ovšem civilizovaný člověk neustále připisuje idolu, který si sám vytvořil, takovou moc, kterou tento idol podle řady svých vlastních doznání nemá. Nemám tím na mysli jen to, že debaty nám každodenně ukazují legislativní opatření, která přinesla zlo namísto dobra. Ani to, že stovky novel zákonů, které ruší nebo upravují předchozí zákony, jsou tichým přiznáním omylu. Ba ani se neodkazuji na takové polovládní přiznání, které obsahuje zpráva komise pro chudinské zákony: „Zjistili jsme, že neexistuje ani jedna vyhláška, související se správou vyplácení dávek veřejné pomoci, která by měla ten účinek, jenž zákonodárci zamýšleli. Naopak většina z nich způsobila nová zla nebo prohloubila ta, kterým měla zamezit.“ [21] Odkazuji se na doznání učiněná přímo státníky a ministerstvy. Zde je například memorandum adresované panu Gladstoneovi, přijaté na setkání, jemuž předsedal Lord Lyttelton:

„My, níže podepsaní, Peerové, členové dolní sněmovny, daňoví poplatníci a obyvatelé metropole plně souhlasíme s vaším tvrzením proneseným na půdě dolní komory v roce 1866, že „naše organizace veřejných prací je stále v politováníhodném a žalostném stavu – váhavost, nejistota, nákladnost, extravagance, lakota a všechny i navzájem protikladné hříchy, které lze vyjmenovat, se spojují v našem současném systému,“ atd. [22]

Další příklad nám může poskytnout zápis z jednání Obchodního výboru (listopad 1883), v němž je řečeno, že od založení „komise pro lodní vraky roku 1836 se nekonalo pravděpodobně ani jediné jednání tohoto výboru, na kterém by nebyla přijata nějaká vládní legislativa s cílem předcházet lodním ztroskotáním. Množství ustanovení, která byla konsolidována do jediného zákona roku 1854, se stalo skandálním a téměř ostudným.“ Každé z těchto ustanovení bylo přijato, protože to předchozí selhalo. A máme tu současné přiznání, že „ztráty na lodích a na životech byly v roce 1876 vyšší než kdy před tím“. Mezitím se náklady na administrativu komise pro lodní vraky zvýšily z 17 000 £ ročně na 73 000 £ ročně. [23]

Je překvapující jak - navzdory našim znalostem - je naše představivost stále podněcována umělými líčidly aplikovanými určitým rituálním způsobem. Můžeme to vidět skrze celé lidské dějiny, od válečných barev, kterými divoši děsili své protivníky, přes náboženské ceremonie a královské průvody až po róbu parlamentního mluvčího a hůl úředně kostýmovaného dveřníka. Vzpomínám si na dítě, které si zvědavě prohlíželo děsivě vyhlížející masku, dokud byla držena v rukou, a které s křikem uteklo v okamžiku, kdy si jí jeho otec nasadil na obličej. Obdobná změna pocitů se odehrává mezi voliči, když se zástupci městských a venkovských volebních obvodů ocitnou v parlamentní komoře. Před tím jim - jako kandidátům - bylo od jedné či druhé strany bez jakéhokoliv respektu spíláno či byli vysmíváni. Jakmile se ovšem shromáždí ve Westminsteru, tak se ti, kteří byli zahrnováni urážkami a obviněními z nekompetence, bláznovství či přímo kriminálního jednání jak tiskem tak z řečnických pódií, náhle těší neomezené důvěře. Soudě podle proseb a modliteb, které jsou jim směřovány, neexistuje nic, co by ve své moudrosti a moci nedokázali zařídit.

Odpověď na tohle bezpochyby bude, že nic lepšího než vedení „kolektivní moudrostí“ nemáme po ruce – že vybraní mužové z národa, vedení znovu vybranou skupinou, přinášejí ty nejlepší znalosti naší doby, aby podle nich posoudili před ně kladené záležitosti. „Co více byste chtěl?“ bude otázka, kterou mi většina položí.

Mojí odpovědí je, že ty nejlepší znalosti naší doby, kterými jsou zákonodárci údajně vybaveni pro plnění svých povinností, jsou z větší části očividně irelevantní. Zákonodárci sami pak by měli být po právu obviněni z toho, že nevidí, které znalosti jsou pro jejich úkol relevantní. Žádné množství řečnické obratnosti, kterou mnozí vynikli, jim nepomůže v jejich základním úsudku. Stejně tak jim nepomůže literatura, kterou jim otvírá znalost dávných jazyků. Politické zkušenosti a spekulace pocházející z malých starověkých společností, jejichž filosofové předpokládali, že válka je běžným stavem, že otroctví je potřebné i spravedlivé a že ženy musí zůstat v permanentní podřízenosti, jim poskytnou jen malé vodítko k posouzení toho, jak parlamentní zákony ovlivní velké národy moderního typu. Mohou studovat činy všech velkých mužů, které, podle Carlyleovy teorie, formují společnost a mohou strávit roky nad výčty mezinárodních konfliktů, zrad, intrik a dohod, které plní práce historiků, aniž by se přiblížili porozumění tomu, jak a proč funguje struktura společnosti a jak ji zákony ovlivňují. Dokonce ani informace, které se dají získat v továrně, na burze nebo v soudních místnostech nepostačují plně pro řádnou přípravu.

To, co je skutečně potřeba, je systematické studium přirozených zákonitostí, které se objevují mezi lidmi sdruženými ve společnosti. Uvědomění si kauzalit je posledním výdobytkem intelektuálního rozvoje – u divochů tak nejsou pojímány ani jednoduché mechanické příčiny, ještě starověcí Řekové si mysleli, že let oštěpu řídí bohové a epidemie nemocí byly téměř až do současnosti běžně přičítány nadpřirozeným silám. Společenský fenomén je tím nejkomplexnějším ze všech, takže kauzální vztahy zde mohly zůstat nepovšimnuty dlouhou dobu. Přesto je dnes jeho existence již dostatečně jasná, takže nutí myslící lidi k jeho studiu před tím, než do něj začnou zasahovat. Pouhý – dnes známý – fakt, že existuje souvislost mezi počtem narozených, zemřelých, počtem uzavřených sňatků a cenou pšenice a že se poměr spáchaných zločinů vůči velikosti populace v jedné generaci příliš nemění, by měl být dostatečný k tomu, aby si všichni uvědomili, že lidé jednají dostatečně stejně, aby společenské fenomény bylo možno vědecky studovat. Z toho by mělo být vyvozeno, že příčiny iniciované legislativou působí s obdobnou pravidelností a mění nejen jednání lidí, ale v důsledku i jejich charaktery, a to pravděpodobně způsobem, který zákonodárce nezamýšlel. Měl by být rozpoznán fakt, že kauzality působící ve společnosti fungují s větším zpožděním, ale jejich vzdálenější účinky jsou stejně nevyhnutelné jako ty bližší. Nemyslím si, že by mnoho lidí tato tvrzení odmítalo. Ovšem je zde víra a víra – něčemu věříme jen nominálně, něčemu jen tak povrchně a něco nás neodolatelně pohlcuje za všech okolností. Bohužel je víra zákonodárců ve společenské mechanismy blíže spíše prvnímu případu. Podívejme se na některé pravdy, které jsou potichu přijímány, ale na které je jen zřídka brán ohled při tvorbě zákonů.

Existuje nepopiratelný fakt, že každá lidská bytost se může v určitém rozsahu měnit, a to jak fyzicky, tak duševně. Všechny vzdělávací teorie, všechny obory lidské činnosti od matematika k boxerovi, všechny navrhované odměny za ctnosti a tresty za prohřešky jsou založeny na víře, že používání nebo nepoužívání nějaké vlastnosti, tělesné nebo duševní, následuje její adaptivní změna – získá nebo ztratí na síle, podle požadavků.

Další fakt, který je ve svých obecnějších projevech také široce uznáván, je, že změny, které jedním či druhým způsobem provedla příroda, jsou dědičné. Nikdo nepopírá, že akumulací malých změn z generace na generaci se uspořádání těla i mysli přizpůsobuje okolním podmínkám. Klima, které je smrtelné pro jiné rasy, nepoškodí přizpůsobenou rasu. Nikdo nepopírá, že lidé, kteří patřili původně ke stejnému kmeni, ale rozšířili se do různých míst, kde žili různé životy, získali v průběhu času odlišné schopnosti a různé tendence. Nikdo nepopírá, že za nových podmínek se tvoří i nový národní charakter (jako u Američanů). A pokud nikdo nepopírá, že procesy adaptace probíhají stále a všude, implikuje to, že adaptivní změny jsou vyvolány i každou změnou ve společenských podmínkách.

Z toho plyne závěr, že každý zákon, který slouží ke změně chování lidí – k něčemu je nutí nebo jim v něčem brání – je ovlivňuje natolik, aby to v průběhu doby vedlo k přizpůsobení jejich povahy. Mimo okamžitý účinek je zde ještě vzdálenější účinek, který mnozí ignorují. Tato změna charakteru může jít žádoucím nebo nežádoucím směrem, v každém případě je ale tím nejdůležitějším výsledkem, který by se měl vzít do úvahy.

Další obecná pravda, o které by měl občan (a tím spíše zákonodárce) přemýšlet tak dlouho, dokud se trvale nezapíše do jeho intelektuálního přediva, vyvstane, když si položíme otázku: Jak dochází k aktivitám ve společnosti? Očividnou odpovědí je, že aktivita společnosti je agregovaným výsledkem tužeb jednotlivců, kteří chtějí uspokojit své potřeby. Tito jednotlivci si k tomuto účelu zvolí způsoby, které se jim vzhledem k jejich předchozím zvykům a myšlenkové výbavě budou zdát nejjednodušší. Vydají se cestou nejmenšího odporu. To je pravdou, na které je založená politická ekonomie. Bylo by zbytečné dokazovat, že společenské struktury a instituce jsou nějakým způsobem výsledkem lidských emocí vedených ideami – ať už ideami předků nebo žijících lidí. Správou interpretaci společenských fenoménů pak musíme hledat v kooperaci těchto faktorů z jedné generace na druhou.

Taková interpretace nás brzy vede k poznání, že agregovaný výsledek lidských tužeb usilujících o své naplnění, ten, který motivuje jejich soukromé aktivity a spontánní spolupráci, je daleko důležitější pro společenský rozvoj než ten, který funguje skrze státní úřady. To, že se dnes sklízí hojná úroda v místech, kde se daly dříve sbírat pouze divoké maliny, je výsledkem úsilí o individuální uspokojení působící mnoho století. Pokrok od vigvamů k dobrým domům nastal jako výsledek přání vylepšit si osobní blahobyt, města vyrostla ze stejného důvodu. Od potulných prodavačů využívajících shromáždění lidí o náboženských svátcích k dnešním obrovským a komplexním obchodním organizacím, které přivážejí lidem i to nejexotičtější zboží z nejodlehlejších koutů světa, byl pokrok důsledkem lidského úsilí o dosažení jejich soukromých cílů. Vlády systematicky mařily a zpomalovaly tento růst. Nijak k němu nepřispěly, s výjimkou toho, když se jim občas zadařilo vykonat svou funkci ochránce společenského pořádku namísto jeho narušitele. Stejně je tomu s těmi pokroky ve znalostech a s těmi zlepšeními strojů, které tyto strukturální změny a tento nárůst aktivit umožnily. Není to stát, komu bychom vděčili za množství užitečných vynálezů, od rýče až po telefon. Není to stát, který umožnil námořní navigaci rozvojem astronomie. Není to stát, kdo učinil objevy ve fyzice, chemii a dalších vědách, které slouží v moderní výrobě. Nebyl to stát, kdo vynalezl stroje pro výrobu látek všech druhů, pro převoz věcí a lidí z místa na místo a pro péči o naše pohodlí. Celosvětové transakce, které se odehrávají v obchodních kancelářích, ruch dopravy, která plní naše ulice, maloobchodní distribuční systém, který nám dodává všechno zboží až k našim dveřím, nejsou dílem vlády. To všechno jsou výsledky spontánních aktivit občanů, jednotlivců nebo skupin. Těmto spontánním aktivitám vděčí vlády i za prostředky k tomu, aby mohly vykonávat své povinnosti. Zbavte státní mašinerii všech těchto vymožeností – nechte jí jen to, co vynalezli státní úředníci, a její aktivita ustane. I samotný jazyk, v němž jsou zákony sepsány, je nástrojem, který se vytvořil kontaktem mezi skupinami lidí, co sledovaly své osobní uspokojení.

Tyto spontánně vyrostlé společenské organizace jsou tak propojené dohromady, že nemůžete působit na jednu, aniž by to zároveň nemělo efekt na ostatní. To můžeme vidět na příkladu, když nedostatek bavlny nejprve paralyzoval určité výrobní oblasti, pak ovlivnil činnost velkoobchodní a maloobchodní distribuce a skrze ně celé království, stejně jako trhy a výrobce jiných látek – vlněných, lněných atd. Nebo to můžeme vidět tehdy, když nárůst cen uhlí zpomalí velkou část našeho průmyslu, zvýší ceny produkovaných komodit, změní jejich spotřebu a tím změní zvyky spotřebitelů a obecně ovlivní celý život národa. Vidíme, že takové změny se z těch nebo oněch příčin dějí. Zákony parlamentu jsou pak prokazatelně mezi těmi faktory, které, mimo svůj přímý účinek, mají ještě nespočetnou řadu vedlejších účinků různých druhů. Jak jsem jednou slyšel poznamenat váženého profesora: „Když jednou začnete zasahovat do přírodního řádu, nikdo neví, jaké výsledky se nakonec dostaví.“ A co platí pro přírodní řád, to tím spíše platí pro řád vyrostlý z interakce lidských bytostí.

Abychom si objasnili, proč by si měl zákonodárce do svého úřadu přinést živé povědomí o těchto a dalších obecných pravdách týkajících se lidské společnosti, na kterou hodlá působit, rozeberme si jednu z nich poněkud detailněji.

Přežití každého vyššího druhu závisí na konformitě se dvěma radikálně protikladnými principy. Jeden z nich platí pro život mláďat a druhý pro život dospělých jedinců. Pohleďme na jejich působení v přírodním řádu.

Jedním z nejznámějších faktů je, že vyšší druhy zvířat dosahují dospělosti relativně pomaleji, a když jí dosáhnou, poskytují svému potomstvu více pomoci než zvířata nižších druhů. Dospělí pečují o svá mláďata během období, kdy jsou tato neschopná se o sebe postarat, a je očividné, že udržení druhu lze zajistit pouze touto mateřskou péčí. Čerstvě vylíhnuté neopeřené ptáčátko by jistě zahynulo, kdyby se mělo samo zahřívat nebo si samo obstarávat potravu. Obětavá rodičovská pomoc musí být tím větší, čím méně je mládě schopné, a může se zmenšovat teprve s rozvojem jeho schopností, které vedou nejprve k uživení sebe a později k uživení druhých. Během nedospělosti jsou tedy obdržené požitky v nepřímé úměře k možnostem a schopnostem poživatele. Je jasné, že kdyby měly být v této první fázi života požitky úměrné zásluhám nebo odměny výkonům, druh by vymizel během jedné generace.

Opusťme nyní tento režim rodinné skupiny a pohleďme na režim větší skupiny vytvořené dospělými jedinci druhu. Ptejme se, co se stane, když nový jedinec, co dorostl ke svým schopnostem a přestal mít podporu rodičů, je ponechán sám sobě. Nyní vstupuje do hry princip právě opačný. Po celý zbytek života získává dospělý jedinec požitky úměrné svým zásluhám a odměny úměrné schopnostem. Tím se zde rozumí schopnost naplnit všechny požadavky života na získání potravy, zajištění přístřeší, únik před nepřáteli. Je umístěn do prostředí, kde čelí konkurenci členů svého vlastního druhu a antagonismu členů jiných druhů. Uvadá a je zabíjen nebo prosperuje a množí se podle toho, jak dobře nebo špatně je nadán těmito schopnostmi. Pokud by se prosadil obrácený režim, tak by očividně byl v průběhu času pro druh fatální. Pokud by požitky pro každého jedince byly úměrné jeho neschopnosti – pokud by se ve výsledku rozšiřovali neschopní jedinci a schopným by bylo bráněno, nastala by postupná degradace, až by nakonec druh nedokázal obstát proti nepřátelským a konkurenčním druhům.

Obecný fakt, kterého si musíme povšimnout, je, jak jsou principy platící uvnitř rodinné skupiny diametrálně protikladné k principům mimo rodinnou skupinu a že přehození působnosti těchto principů by bylo pro druh fatální ať už okamžitě nebo v průběhu času.

Myslí si někdo, že podobné principy neplatí pro lidský druh? Nedá se popřít, že v lidské rodině, stejně jako v rodině zvířecí, by bylo fatální, kdyby požitky měly být úměrné zásluhám. Lze tvrdit, že mimo rodinu, mezi dospělými, by požitky neměly být úměrné zásluhám? Lze tvrdit, že by nenastala žádná škoda, kdyby méně schopným byla zařízena stejná nebo větší prosperita, než jakou si dokáží opatřit schopnější svým úsilím? Společnost lidí, která je vůči dalším společnostem také v pozici nepřátele nebo konkurenta, bude podrobena stejným principům. Zajisté se jí v tomto konkurenčním zápase nepovede moc dobře, pokud bude znevýhodňovat své schopnější jednotky, aby mohla dát výhody těm nejméně schopným. Každý tak může vidět, že kdyby principy rodinného života byly přeneseny a plně aplikovány na život společnosti, kdyby odměna byla tím větší, čím by zásluha byla menší, tak by důsledky byly brzy fatální. I když bude průnik rodinného režimu do režimu státu jen malý, špatné důsledky se nakonec dostaví také. Nelze bez okamžitých nebo vzdálenějších katastrof zasahovat do působení principů, které zajišťují každému druhu dosažení formy vhodné pro způsob života, který vede, a udržení se v této formě.

Dopředu říkám, že toto nevylučuje ani nezavrhuje pomoc, kterou nešťastný jednotlivec dostane od šťastnějšího. Ovšem pokud by se taková pomoc dávala bez rozlišení všem, tak by škodu způsobila. Individuální pomoc je spojena s větším smyslem pro odpovědnost a tak by v průměru byla poskytována spíše nezaslouženě chudým, kterým by umožňovala postavit se zpět na nohy. Také samozřejmě existují obecné výhody, které plynou z kultury vzájemných sympatií a pomoci. Toto všechno lze připustit a přitom mít na paměti, že existuje radikální rozdíl mezi rodinnou etikou a státní etikou, a že tento rozdíl nesmí zmizet. Zatímco velkorysost je jednou ze základních ctností v rodině, spravedlnost musí být základní ctností státu. Spravedlností se myslí přísné dodržování těch vztahů mezi občany, kdy každý dostane takovou odměnu za svou práci, ať už tělesnou nebo duševní, jaká se ukáže být její hodnota v očích poptávajících. Tato odměna mu pak umožní prosperovat v přímé úměře ke kvalitám, díky nimž vytváří hodnoty pro sebe a pro druhé.

A přesto, bez ohledu na zřejmost těchto pravd, které by měly být jasné komukoliv, kdo opustil své slovníky, své přehledy soudních precedentů, své účetní knihy a rozhlédl se okolo, aby viděl přirozený řád věcí, uprostřed nichž existuje a v rámci kterých musí fungovat, jsme svědky neustálého volání po paternalistické vládě. Průnik rodinné etiky do státní je, místo toto, aby byl pokládán za společensky škodlivý, stále více požadován a stále více je na něj hleděno jako na jediný účinný prostředek k dosažení společenského pokroku. Tento blud je již natolik rozšířený, že ovlivňuje i myšlení těch, kteří by měli být ze všech nejvíce proti němu imunní. V eseji, která v roce 1880 obdržela cenu Cobdenova klubu, se objevují tvrzení, že „pravdivost volného obchodu je zastřena omyly laissez-faire“, a je nám řečeno, že „potřebujeme daleko více vládního paternalismu – toho strašáka starých ekonomů“. [24]

Tyto pravdy jsou natolik důležité, protože jejich přijetí či odmítnutí ovlivňuje veškeré předivo vytvářeného politického vědomí, že mi čtenář musí prominout jejich zdůraznění citací několika pasáží z práce, kterou jsem vydal v roce 1851. Pouze předesílám, že dnes již nedržím těch teleologických implikací, které obsahují.

„Povšimněme si, že masožraví predátoři nejenže odstraňují ze stád býložravců starší kusy, ale také nemocné, nejslabší nebo nejpomalejší. S pomocí tohoto procesu, stejně jako s pomocí bojů v období páření, kdy slabším kusům není umožněno se množit, je zachovávána vitalita druhu a také udržována adaptace na okolní podmínky. Touto adaptací je zaručena největší míra produktivní spokojenosti.“

„Vývoj znamená pokrok směrem k formě, která je schopná spokojenosti nezmenšované různými nedostatky. U lidské rasy je poslední fází tohoto procesu rozvoj civilizace. Ideální člověk je ten, v němž jsou naplněny všechny podmínky nutné k životu v civilizované městské společnosti. Blahobyt existujícího lidstva a jeho vývoj jsou zajištěny v zásadě stejnými mechanismy, které ve výsledku prospívají, ačkoliv jsou ve svém působení velmi přísné. Zákon usilování o štěstí nikdy neodpouští vyhýbání se dočasným útrapám. Chudoba neschopných, útrapy, které postihují nerozvážné, hladovění líných - to jsou důsledky širší a dalekosáhlejší laskavosti.“

„Aby se člověk přizpůsobil životu ve společnosti, nestačí, že ztratí svou divokost. Musí také získat schopnosti potřebné k civilizovanému životu. Musí rozvíjet svou schopnost pilné práce. Musí dojít k takovým změnám jeho intelektuálního uspořádání, aby se vyrovnal s novými úkoly. Především pak musí získat schopnost obětovat uspokojení, které může mít v současnosti, ve prospěch většího uspokojení v budoucnosti. Stav, kdy probíhá tento přerod, samozřejmě není lehký. Bída je nevyhnutelným důsledkem nesrovnalosti mezi tělesným a duševním uspořádáním a okolními podmínkami. Všechna ta zla, která nás trápí a která vypadají, že mají svůj původ v té nebo oné odstranitelné příčině, jsou nevyhnutelným doprovodným znakem probíhajícího adaptačního procesu. Lidstvo se ocitá v nové situaci a je hněteno, aby bylo uvedeno do souladu s novým prostředím. Musí unést z toho plynoucí neštěstí, jak nejlépe dovede. Tento proces musí proběhnout a utrpení se musí vydržet. Žádná moc na zemi, žádný mazaně vymyšlený zákon parlamentu, žádný komunistický ráj je nemohou umenšit ani o píď. Mohou být zintenzivněna, což také jsou, a v obraně před jejich zintenzivněním mohou filantropové najít široké pole pro svoje působení. Ovšem s každou změnou prostředí je zkrátka spojeno jisté normální množství utrpení, které nemůže být sníženo bez změny samotných zákonů života.“

„Nakolik je krutost tohoto procesu umenšována spontánními sympatiemi, které k sobě navzájem lidé chovají, natolik je patřičné, aby umenšována byla. I zde může nastat škoda, když jsou sympatie aplikovány bez ohledu na konečný výsledek. Ovšem takové škody nejsou souměřitelné se získanými výhodami. Pouze když tyto sympatie znamenají porušení spravedlnosti, pouze když působí zásah do zákona stejné svobody všech, pouze pak působí jako ryzí zlo. Také způsobí pravý opak toho, co zamýšlely. Na místo toho, aby utrpení snížily, nakonec ho zvýší. Přispějí k rozšíření řad těch, kteří jsou nejhůře přizpůsobeni prostředí, a sníží řady těch, kteří jsou přizpůsobeni lepé. Posílí tendenci naplnit svět těmi, kterým život přinese nejvíce trápení, a zmenší počet těch, kterým by život mohl přinést více potěšení. Působí bídu a zabraňují štěstí.“ Social Statics, str. 322-5 a str. 380-1 (vydání 1851).

Uplynula již třetina století od doby, kdy tato slova byla poprvé publikována, a za ten čas jsem nenašel žádný důvod ustoupit z pozice, kterou jsem tehdy zaujal. Naopak se objevilo velké množství důkazů, které mě v mém přesvědčení ještě posílily. Prospěšnost principu přežití schopnějších se ukázala být daleko větší, než je výše naznačováno. Proces „přírodního výběru“, jak to nazval pan Darwin, se společně s tendencí ke změnám a dědičností těchto změn ukazují být hlavními příčinami (ačkoliv si nemyslím, že jsou jedinými příčinami) evoluce, skrze kterou dosáhly všechny živé bytosti současného stupně komplexnosti a adaptace ve svých způsobech života. Tato pravda se stala natolik obecně přijímanou, že bych se měl omlouvat čtenáři za to, že ji zmiňuji. A přesto dnes, když je tato pravda uznávaná většinou kulturních lidí, když znají prospěšnost principu přežití schopnějšího, takže by měli váhat více než kdy dříve, než neutralizují jeho působení, dělají, co jen mohou, pro přežití a rozšíření těch nejméně schopných!

Ale postulát, že lidé jsou racionální bytosti, člověka neustále vede k tvorbě závěrů, jenž se poněkud míjejí cílem. [25]

„Ano, jistě. Váš princip je odvozen ze života zvířat a je to zvířecí princip. Nepřesvědčíte mě, že lidé by měli být podrobeni téže disciplíně jako zvířata. Nezajímají mě vaše přírodně – historické argumenty. Moje svědomí mi ukazuje, že slabým a trpícím musí být pomoženo, a jestliže jim sobečtí lidé nepomohou, musí k tomu být přinuceni zákonem. Neříkejte mi, že mléko lidské laskavosti má být vyhrazeno pouze vztahům mezi jednotlivci a vládě nezbývá nic jiného než výkon tvrdé spravedlnosti. Každý člověk s kouskem citu musí chtít zabránit hladu, bolesti a nemocem, a pokud jsou soukromé organizace nedostatečné, musí zakročit stát.“

Takovou odpověď očekávám od devíti lidí z deseti. U některých bezpochyby plyne z jejich citů, které jsou tak prudké, že nedokáží pohlédnout na lidské utrpení bez netrpělivosti, která vyloučí veškeré myšlenky na vzdálenější důsledky. Ohledně citlivosti ostatních jsem ovšem poněkud skeptický. Osoby, které v tom či onom případě projevují zlost, že naším národním „zájmům“ nebo „prestiži“ nebude učiněno za dost, pokud vláda nepošle okamžitě několik tisíc mužů, aby zničili jiné tisíce mužů, jejichž záměry jsou nám podezřelé nebo jejichž teritorium chtějí naši kolonisté, nemohou mít tak choulostivá srdce, aby pro ně bylo pomyšlení na těžkosti chudých nesnesitelné. Ti, kdo po vyhlášení búrské nezávislosti byli vzteklí, protože britská „čest“ vyžaduje pomstít porážku za cenu více smrti a utrpení jak pro naše vojáky, tak pro nepřátele, nemohou mít tolik „entuziazmu pro humanitu“, jak by výše řečená odpověď naznačovala. Vskutku, spolu s touto citlivostí, ke které se lidé hlásí a která jim neumožňuje podívat se s trpělivostí na bolesti „zápasu o život“, který potichu probíhá v jejich okolí, projevují až překvapivou necitlivost, která nejen toleruje, ale přímo se vyžívá ve skutečných bitvách. To člověk může vidět v poptávce po novinách vyobrazujících scény s krveprolitím a v zápalu, s jakým jsou čteny detailní popisy krvavých střetů. Můžeme mít oprávněné pochybnosti o lidech, jejichž pocity jsou takové, že nemohou unést myšlenku na těžkosti, co si způsobili líní a neprozíraví, a kteří zároveň kupují třicáté první vydání „Patnácti rozhodujících světových bitev“, kde to jen hýří popisy masakrů. Ještě pozoruhodnější je kontrast mezi měkkosrdcatostí dávanou najevo a skutečnou tvrdostí těch, kteří by si přáli zvrátit normální průběh věcí, aby omezili současné trápení i za cenu toho, že vyprodukují větší trápení v budoucnosti. Při jiných příležitostech je můžete slyšet, jak s naprostou nevšímavostí ke krveprolévání a smrti tvrdí, že je v zájmu lidstva, aby podřadné rasy byly vyhlazeny a jejich místo zaujaly rasy nadřazené. Zdá se, že tito lidé, co nedokáží s klidem uvažovat o zlu, které doprovází zápas o existenci, jenž probíhá bez násilí mezi jednotlivci v jejich vlastní společnosti, se spokojenou vyrovnaností přijímají zla, která jsou v intenzivní formě působena ohněm a mečem celým komunitám. Toto velkorysé přijímání podřadných doma, doprovázené bezskrupulózním obětováním podřadných v zahraničí, se mi nezdá být hodno velkého respektu.

Stejně málo respektu si zaslouží ti, kteří jeví tak velký zájem o lidi naší krve, který se spojuje s naprostým nezájmem o lidi cizí krve, když se podíváme na jejich metody. Kdyby tento zájem podněcoval osobní úsilí ke zmírňování utrpení, tak by se mu po právu dostalo souhlasu a ocenění. Kdyby mnozí, kteří projevují tento laciný soucit, byli stejní jako těch několik, co trpělivě, týden za týdnem a rok za rokem věnuje velkou část svého času pomoci a povzbuzení lidí postižených neštěstím, tak by byli hodni bezpodmínečného obdivu. Čím více bude mužů a žen, co pomáhají chudým, čím více bude vzájemné náklonnosti mezi lidmi, která je vyjadřována přímo a nikoliv skrze prostředníka, tím více důvodů k radosti. Ovšem velká většina těch lidí, kteří navrhují umenšit prostřednictvím státu bídu neúspěšných a neopatrných, navrhuje taková opatření, která by šla jen v menší míře na jejich vlastní náklady a převážně na náklady druhých – někdy s jejich souhlasem, ale většinou bez souhlasu. Ba situace je ještě horší, protože mnozí z těch, kteří mají být přinuceni dělat tolik pro trpící, sami více či méně vyžadují, aby se něco udělalo pro ně. Nezaslouženě chudí jsou mezi těmi, kteří budou zatíženi náklady na péči o zaslouženě chudé. Stejně jako za starých Chudinských zákonů bude těžce pracující člověk přinucen přispívat, aby budižkničemu nemusel trpět, dokud ho toto břemeno nezlomí natolik, že sám bude hledat únik v pobírání dávek. V současnosti se říká, že celkové daňové zatížení ve velkých městech dosáhlo úrovně, kdy ho „nelze zvýšit bez velkých problémů, jenž by postihly drobné řemeslníky a obchodníky, kteří se již dnes mají co ohánět, aby unikli chudobě“. [26] Ve všech případech tak tato politika zintenzivňuje trápení těch, kteří si nejvíce zasluhují soucit, aby se dalo umenšit trápení těch, kteří si ho zasluhují nejméně. Krátce řečeno, lidé, kteří jsou tak citliví, že nechtějí dopustit, aby život přinesl neschopným následky jejich neschopnosti, jsou zároveň tak necitliví, aby uvalili další břemeno na ty, kteří projevují snahu, a způsobili jim a jejich dětem další umělá zla k těm přirozeným zlům, se kterými se již musí potýkat!

Tak jsme se obloukem vrátili k našemu původnímu tématu – hříchům zákonodárců. Zde můžeme jasně vidět nejobvyklejší přečin, kterého vládci dopouštějí. Přečin tak častý a tak posvěcený zvykem, že ho už téměř nikdo ani za přečin nepovažuje. Zde vidíme to, co jsme naznačili už na začátku. Vláda, která je zrozena agresí z agrese, bude vždy prozrazovat svou původní povahu, a to i v případě, že si nasadí masku dobrodince. Jakoukoliv laskavost vykoná, je to vždy laskavost za cenu krutosti. Není snad kruté zvyšovat utrpení jedněch, aby se mohlo snížit utrpení druhých?

Je pozoruhodné, jak snadno se necháme podvést slovy a frázemi, která naznačují jen jeden aspekt věci a vynechávají druhý. Dobrým příkladem je použití slov „protekcionista“ a „ochrana“ odpůrci volného obchodu a tiché přijetí těchto termínů freetradery. Tak jedna strana mohla ignorovat a druhá zapomněla zdůrazňovat pravdu, že takzvaná „ochrana domácího trhu“ ve skutečnosti vždy zahrnuje agresi. Protekcionisté by se tudíž měli správně nazývat agresionisté. Je jasné, že pokud je kvůli udržení zisků pana A panu B zamezeno nakupovat od pana C, tak jde o agresi vůči B a C, aby A mohl být „ochráněn“. „Agresionista“ je pro anti-free-tradery jistě zaslouženější titul než eufemistický „protekcionista“, protože aby mohl jeden výrobce získat, musí být oškubáno deset spotřebitelů.

Tak můžeme zmatení idejí, které plyne z pohledu pouze na jednu stranu transakce, vystopovat skrze celou legislativu, jenž násilně brala majetek jednoho člověka, aby mohla zařídit bezplatné výhody pro jiného člověka. Přirozeně pak, když dojde na debaty o nespočetných státních opatřeních, které fungují na tomto principu, je pozornost soustředěna na chudáka Jana, který musí být přece ochráněn před nějakým zlem. Ovšem skoro žádná pozornost se nevěnuje tvrdě pracujícímu Pavlovi, kterému se násilím berou jeho prostředky a který je často ještě politováníhodnější. Peníze jsou vybírány (přímými i nepřímými daněmi) od podomního obchodníka, který si jen velmi obtížně vydělá na živobytí, od zedníka, který se kvůli stávce ocitl bez práce, od strojaře, jehož úspory se kvůli nemoci rozpouštějí jako jarní sníh, od vdovy, která od úsvitu do soumraku drhne podlahy, aby mohla nakrmit svoje děti. To všechno proto, aby vagabundi mohli být zachráněni před hladem, aby děti sousedů, kteří jsou na tom lépe, mohli mít bezplatné vzdělání, a aby si různí lidé, většinou bohatší, mohli zdarma číst noviny a romány ve veřejné knihovně! Terminologická chyba je zde v jednom ohledu ještě více zavádějící než ta, která agresionistům umožnila nazvat se protekcionisty. Ochrana zaslouženě chudých totiž zahrnuje agresi proti nezaslouženě chudým. Je bezpochyby pravdou, že největší část peněz pochází od těch, kteří jsou relativně bohatší. Ovšem toto není útěchou pro chudší, od nichž je vybrán ten zbytek. Pokud se podíváme na tlaky, které nesou tyto třídy, tak je situace ještě horší, než se jeví na první pohled. Zatímco pro bohatší tento výběr může znamenat ztrátu luxusu, pro chudší znamená ztrátu životních nezbytností.

Nyní pohleďme na Nemesis, která hrozí seslat trest za tyto chronické hříchy zákonodárců. Oni a jejich třída, stejně jako všichni ostatní vlastníci majetku, jsou ohroženi rozšířením onoho obecného principu, který potvrzuje každý z těchto konfiskačních zákonů parlamentu. Co je totiž onen tichý předpoklad, na kterém jsou tyto zákony postaveny? Je to předpoklad, že žádný člověk nemá právo na svůj majetek, který si řádně vydělal. Drží ho pouze se svolením komunity a komunita mu může toto svolení zrušit kdykoliv se jí zachce. Není možná žádná jiná obrana činu, při kterém je vzat majetek člověka A, aby z něho měl prospěch člověk B, než ta, že společnost jako celek má absolutní právo na majetek každého svého člena. Tato doktrína, která byla dosud pouze potichu předpokládána, je nyní otevřeně vyhlašována. Pan George a jeho přátelé, pan Hyndman a jeho podporovatelé dotahují toto tvrzení k jeho logickému vyústění. Byli poučeni řadou příkladů (která každý rok narůstá), že jednotlivec nemá žádná práva, která by společnost nemohla zrušit. Dnes říkají: „Půjde to těžce, ale zlepšíme vzdělání,“ a ruší veškerá práva jednotlivců.

Legislativní přečiny, spadající do výše zmíněných kategorií, lze z větší části vysvětlit a jejich opakování umenšit, pokud se na tuto záležitost podíváme z většího odstupu. Jejich kořeny spočívají v chybném pojetí společnosti jako konstruktu, zatímco jde o systém vzniklý organickým růstem. Kultura dob minulých a ani současných nedala podstatnému počtu lidí vědeckou koncepci, skrze kterou by se na společnost měli dívat – koncepci přirozené struktury, v níž jsou všechny instituce navzájem provázány a která je v tomto smyslu organická. Pokud je taková koncepce nominálně uznávána, tak není uznána takovým způsobem, aby to mělo vliv na činnost vládců. O společnosti lidí naopak velmi často uvažujeme tak, jako by se jednalo o těsto, které zručný kuchař může vytvarovat podle libosti a ze kterého může udělat koláč, housku nebo tartaletku. Především komunisté vykazují tento způsob myšlení, které je přítomno v mnoha parlamentních zákonech, že lidé z komunity, která bude překroucena do toho nebo onoho uspořádání, zůstanou na těch místech, která pro ně tvůrce zamýšlel.

Lze vskutku říci, i bez ohledu na tuto chybnou koncepci společnosti jako plastické masy na místo organického celku, že fakta z našeho každodenního života by z nás měla učinit skeptiky ohledně úspěchů toho nebo onoho navrhovaného způsobu, jak záměrně měnit lidské jednání. Občan, stejně jako zákonodárce, může ze své domácí zkušenosti vytěžit dost důkazů, jak se ovládání lidských bytostí vymyká kalkulacím. Pán domácnosti se vzdává myšlenky na to, že by řídil svoji manželku, a nechá, aby manželka řídila jeho. Děti, na které zkouší jednou mírnost, podruhé přísnost, pak přemlouvání, trest nebo odměnu, reagují na každou z těchto výchovných metod jinak, než by si představoval. Žádné vysvětlování pak nezabrání jejich matce v rozmazlování. Stejně je tomu v jeho jednání se služebnictvem, ať už mu domlouvá nebo na ně křičí. Úspěch má zřídka dlouhého trvání. Chvíle nepozornosti, nepřesnosti, nečistoty nebo nehospodárnosti vedou k neustálým změnám. Přesto, že ačkoliv zákonodárce shledává tak obtížným jednat s několika konkrétními lidmi, má důvěru ve svou schopnost zacházet s lidstvem jako s celkem. Je si jistý, že občané, z nichž nezná ani tisícinu, sotva setinu někdy viděl a z nichž mnoho patří ke třídám, o jejichž zvycích a způsobech má jen vágní představu, budou jednat tak, jak si představuje, a naplní cíle, kterých si přeje dosáhnout. Není to nádherný nesoulad mezi premisami a závěrem?

Člověk by očekával, když si uvědomí implikace těchto domácích selhání nebo když může skrze každé noviny pozorovat známky života společnosti, který je příliš rozsáhlý, příliš variabilní, příliš komplikovaný na to, abychom si ho uměli jen vágně představit, že si lidé budou chtít vybrat povolání zákonodárce jen po velkém váhání. Ovšem zde více než kde jinde vykazují kandidáti tohoto povolání přebytek sebevědomí. Nikde jinde není tak ohromný kontrast mezi obtížností úkolu a nepřipraveností těch, kteří ho berou na svá bedra. Pravděpodobně neexistuje nestvůrnější myšlenka než ta, že zatímco k řádnému šití bot je potřeba mnoho učednických let, tak na tvorbu a schvalování zákonů se může člověk vrhnout bez přípravy!

Abychom shrnuli předchozí pojednání do několika hlavních bodů, lze říci, že zákonodárci mají před sebou několik otevřených tajemství. Ta jsou tak otevřená, že by neměla zůstat tajemstvím pro toho, kdo na sebe bere ohromnou a strašlivou zodpovědnost uvádět na miliony lidských bytostí opatření, která velmi snadno mohou zvýšit jejich bídu a uspíšit jejich smrt.

Za prvé je zde nepopiratelná pravda, viditelná a přesto naprosto ignorovaná, že ve společnosti není přítomen jiný fenomén než ten, který má původ v individuálním lidském životě, a ten má opět původ v obecném biologickém fenoménu. A zde je nevyhnutelná implikace, že pokud není biologický fenomén, tělesný a duševní, docela chaotický ve svých vztazích (což by odporovalo samotnému zachování života), tak výsledný fenomén nemůže být úplně chaotický: musí v něm působit nějaký řád, který se rozrůstá s tím, jak sdružené lidské bytosti spolupracují. Evidentně pak ten, kdo neprostudoval tyto fenomény společenského řádu a bere na sebe úkol společnost zregulovat, celkem jistě způsobí škody.

Za druhé, mimo tyto apriorní úvahy mohou jisté závěry zákonodárci načerpat porovnáním společností. Před tím, než se pustí do detailních zásahů do společenské organizace, by měli prozkoumat, jestli má tato organizace přirozenou historii. Bylo by dobré začít s nejjednoduššími společnostmi, na nichž vidět, v jakých ohledech se sociální struktury shodují. Taková komparativní sociologie ukáže podstatnou shodu historie jejich vzniku. Vznik autority náčelníka v důsledku války, vzestup kmenového šamana a kněze, přítomnost kultu, který má všude obdobné základní vlastnosti, stopy dělby práce, která se neustále prohlubuje a je více orientována na trh, tvoření různých skupin v rámci společenství, politických, náboženských, výrobních, to všechno znamená, že společnosti mají podobný původ i rozvoj. Jejich struktura pak ukazuje, že organizace společnosti podléhá zákonitostem, které jsou silnější než vůle jejich vládců, a že vydané zákony, které toto neberou v úvahu, musí způsobit katastrofu.

Za třetí existuje množství informací použitelných jako vodítka, která nám poskytují záznamy o zákonech v naší vlastní zemi i v zemích jiných. Zde i jinde se vyskytly pokusy nejrozmanitějšího druhu, učiněné králi a státníky, které nevyprodukovaly zamýšlené dobro, ale vedly k nečekaným zlům. Století za stoletím nová opatření (právě tak jako stará) znovu a znovu zklamávala naděje a přinášela neštěstí. A přesto se ani voliči ani kandidáti nedomnívají, že by si měli systematicky prostudovat tu zákonodárnou činnost, která v dobách minulých lidem přinesla bídu, zatímco se snažila dosáhnout jejich blahobytu. Na funkci zákonodárce se jistě nemůže hodit ten, kdo postrádá široké znalosti legislativních zkušeností, které nám odkázala minulost.

Pokud se vrátíme k naší analogii ze začátku, tak musíme říci, že zákonodárce nese morální zodpovědnost podle toho, jak se seznámil nebo neseznámil s několika skupinami faktů. Lékař, který po letech studia získá dostatečné znalosti fyziologie, patologie a terapeutiky, nenese trestní zodpovědnost, pokud člověk v jeho péči zemře. On se připravil, jak nejlépe mohl, a jednal podle svého nejlepšího úsudku. Obdobně zákonodárce, jehož opatření přinesla zlo namísto dobra, navzdory rozsáhlému a metodickému výzkumu, který mu pomáhal s rozhodnutím, učinil pouze čestnou chybu. Naopak zákonodárce, který je z velké části neseznámen s mnoha fakty, jenž by měl prozkoumat dříve, než jeho úsudek o navrhovaném zákonu může mít nějakou hodnotu, a který přesto pomůže tento zákon schválit, nemůže být zbaven odpovědnosti za bídu a zmar, kterou způsobí, stejně jako lékárnický učeň nemůže být zbaven odpovědnosti za smrt způsobenou lékem, který ve své nevědomosti předepsal.


1. Political Institution, oddíly 437, 573.

2. Ibid., oddíly 471-3.

3. Lanfrey. Viz také Study of Sociology, str. 42, a dodatky.

4. Constitutional History of England, ii. str. 617.

5. Lecky, Rationalism, ii. str. 293-4.

6. De Tocqueville. The State of Society in France before the Revolution, str. 421.

7. Young. Travels, i. str. 128-9.

8. Craik. History of British Commerce, i. 134.

9. Ibid., 136-7.

10. Ibid., 137.

11. Mensch, iii, str. 225.

12. The Nineteenth Century, únor, 1883.

13. "The Statistics of Legislation" Od F.H. Jansena, Esq., F.L.S., viceprezidenta Incorporated Law Society.

14. Požární přehledy; nebo Summary of the Principles to be observed in Estimating the Risk of Buildings.

15. Viz Times, 6. říjen, 1874, kde jsou popsány příklady.

16. The State in its Relation to Trade, od Sira Thomase Farrera, str. 147.

17. Ibid., str. 149.

18. Hansard, díl clvi., str. 718, a díl clvii., str. 4464.

19. Dopis Edinburghského M.D. v Timesech 17. ledna, 1876, potvrzuje další svědectví. Jedno z nich jsem citoval již dříve a týká se Windsoru, kde, stejně jako v Edinburghu, nebyl absolutně žádný tyfus ve čtvrtích bez odvodňovacího systému, zatímco fatální epidemie propukaly tam, kde by odvodňovací systém postaven. Study in Sociology, kap. i., poznámky.

20. Toto říkám částečně z osobní zkušenosti. Před sebou mám memorandum napsané před 25 lety ohledně takových důsledků, které nastaly za mé vlastní účasti. Další fakta nedávno dodal Sir Richard Cross v Nineteenth Century, leden, 1884, str. 155.

21. Nichollsova History of English Poor Law, ii. str. 252.

22. Viz Times, 31. březen, 1863.

23. V těchto odstavcích je jen několik dodatečných příkladů. Čísla, se kterými jsem před tím pracoval v knihách a esejích lze dohledat v Social Statics (1851): „Over-Legislation“ (1853); „Representative Government“ (1857); „Specialized Administration“ (1871); Study of Sociology (1873), a postscriptum k ditto (1880).

24. On the Value of Political Economy to Mankind, A.N. Cummings; str. 47, 48.

25. Emersonovo rčení, že většina lidí porozumí principu teprve tehdy, když jeho světlo dopadne na fakta, mě přimělo uvést fakt, který může ozřejmit výše popsané principy, které by v abstraktní podobě mohly zůstat nepochopeny. Jen zřídka se stává, že by se dosah zla způsobený podporou budižkničemů dal odhadnout. Ovšem v Americe na setkání asociace státních charit 18. prosince 1874 poskytl Dr. Harris jeden velmi názorný příklad. Tímto příkladem byl okres Horní Hudson, pozoruhodný svým poměrem zločinnosti a chudoby vzhledem k celkové populaci. Několik generací nazpět zde žila žena známá jako „Margaret“, která se ukázala být plodnou matkou plodné rasy. Mimo řady idiotů, imbecilů, opilců, bláznů, žebráků a prostitutek, „okresní záznamy ukazují, že dvě stovky jejích potomků se staly kriminálníky.“ Byla to laskavost nebo krutost, která jim umožnila být generaci za generací prokletím pro okolní společnost? (Viz Jukes: Study in Crime, Pauperism, Disease and Heredity, by R.L. Dugdale, New York; Putnams.)

26. Chamberlain ve Fortnightly Review, prosinec 1883, str. 772.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed