Epilog socialismu III - Diktátorský, antidemokratický a socialistický charakter intervencionismu

Mises.cz: 04. března 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Diktátorský, antidemokratický a socialistický charakter intervencionismu

Mnoho obhájců intervencionismu se podivuje, když jim člověk řekne, že podporou intervencionismu podporují antidemokratické a diktátorské tendence a zavedení totalitního socialismu. Vášnivě proti tomu protestují a prohlašují se za upřímné protivníky diktatury, totality a socialismu. Jejich cílem přece je pouze zlepšení podmínek chudých. Tvrdí, že jsou vedeni úvahami o sociální spravedlnosti a rovnějšímu rozdělování příjmů přesně proto, že si přejí zachovat kapitalismus i jeho politickou nadstavbu, tj. demokratickou vládu.

Tito lidé nechápou, že opatření, která zavádějí, nebudou schopna přinést ty blahodárné výsledky, které jsou jejich cílem. Naopak vytvoří takový stav věcí, který bude i z hlediska těchto lidí horší, než byl ten, jenž se snažili napravit. Pokud vláda tváří v tvář tomuto selhání své první intervence není připravena ustoupit od svých opatření, tak k nim musí začít přidávat další a další regulace a restrikce. Na této cestě se nakonec dostane do bodu, kdy je ztracena veškerá ekonomická svoboda a objeví se socialismus po německém způsobu, Zwangswirtschaft.

Již jsme se zmínili o případu minimální mzdy. Ilustrujme si toto téma analýzou typického případu cenové kontroly.

Pokud vláda chce zařídit, aby děti pily více mléka, tak může mléko vykupovat za tržní cenu a prodávat ho dětem se ztrátou za nižší cenu. Tato ztráta může být pokryta z prostředků vybraných na daních. Pokud vláda jednoduše stanoví cenový strop na mléko na úrovni nižší než je tržní, tak výsledky budou v rozporu s jejími záměry. Mezní producenti, kteří se dostanou do ztráty, přestanou mléko produkovat a prodávat. Pro spotřebitele bude k dispozici méně mléka, nikoliv více. Tento výsledek je v rozporu s vládním záměrem. Vláda intervenovala proto, aby zvýšila množství konzumovaného mléka. Nechtěla omezit jeho nabídku.

Nyní má vláda na výběr ze dvou možností: buď se vzdá své snahy kontrolovat cenu, nebo k prvnímu opatření přidá další, tj. stanoví ceny faktorů nutných pro produkování mléka tak, aby mezní producenti dosahovali zisku i při nižší ceně mléka. Pak bude vláda zacházet stále dál a dál, stanovovat ceny všech výrobních faktorů – jak lidských (práce), tak materiálních – a nutit všechny podnikatele a pracovníky, aby pokračovali ve své činnosti i za těchto snížených cen a mezd. Z tohoto fixování cen a mezd nelze vyjmout žádné výrobní odvětví. Kdyby nějaké výrobní odvětví bylo ponecháno bez kontroly, tak se přesune kapitál i práce k němu, což způsobí odpovídající propad nabídky statků, jejichž cenu vláda zregulovala. Ovšem to jsou právě ty statky, které vláda pokládá za obzvlášť důležité pro uspokojení masových potřeb.

Když stát získá všeobecnou kontrolu nad obchodními aktivitami, tak to znamená, že tržní ekonomika byla nahrazená plánovanou ekonomikou – socialismem. Není to sice socialismus, kdy stát přímo řídí každou továrnu, jako v Rusku, ale je to socialismus německého typu.

Mnoho lidí fascinovaly údajné úspěchy německé kontroly cen. Říkají: stačí postupovat tak tvrdě a důsledně, jako postupovali nacisté, a ceny se dají úspěšně kontrolovat a černý trh potlačit. Co tito lidé, kteří chtějí bojovat s nacismem přijetím jeho metod, nevidí, je, že nacisté nevynucovali cenovou kontrolu v jinak svobodné společnosti, ale měli plně socialistický systém kontroly, totalitní společnost.

Cenová kontrola se ukáže jako neúčelnou, pokud je omezená jen na některé komodity. V tržní ekonomice nemůže fungovat uspokojivě. Pokud si z jejího selhání vláda neodnese ten závěr, že by měla upustit od pokusů kontrolovat ceny, tak bude nucena zacházet stále dál, až nahradí tržní ekonomiku socialistickým plánováním.

Výroba se buď bude řídit podle cen vzniklých na trhu při nákupech a prodejích, nebo bude řízena státním plánovacím úřadem. Není zde žádné třetí řešení. Neexistuje žádný třetí společenský systém, který by nebyl ani tržní ekonomikou, ani socialismem. Vládní kontrola jen části cen vede ke stavu, který všichni považují za absurdní a nenaplňující očekávání. Výsledkem je pak chaos a sociální nepokoje.

Právě toto mají ekonomové na mysli, když popisují ekonomické zákony a tvrdí, že intervencionismus je v rozporu s ekonomickými zákony.

V tržní ekonomice je suverénem spotřebitel. Jeho nákupy nebo zdržení se nákupu je určujícím pro to, co budou podnikatelé vyrábět a v jaké kvalitě. Spotřebitelova rozhodnutí mají přímý vliv na ceny spotřebních statků a nepřímý vliv na ceny výrobních statků, tedy práce a materiálních výrobních faktorů. Určují zisky a ztráty a formování úrokové míry. Od nich je odvozený příjem každého jednotlivce. Klíčovým bodem v tržní ekonomice je trh, tj. proces formování cen komodit, mzdových sazeb a úrokových měr a od toho odvozené zisky a ztráty. Podrobuje všechny lidi v jejich úloze výrobců nadvládě spotřebitelů. Tato závislost je přímá u podnikatelů, kapitalistů a profesionálů poskytujících služby a nepřímá u lidí pracujících za mzdu. Tržní cenové signály přizpůsobují úsilí všech těch, co se věnují produkci potřebám těch, pro které produkují, tedy zákazníků. Výroba je tak pod vládou spotřeby.

Trh je demokracie, v které každá pence dává právo hlasovat. Je pravdou, že různí lidé mají různý počet hlasů. Bohatší hlasuje vícekrát než chudší. Ovšem samo bohatství a vysoký příjem jsou v tržní ekonomice výsledkem předchozích voleb. Jedinými prostředky, jak získat bohatství a udržet si ho, je, v tržní ekonomice nezamořené vládními privilegii a restrikcemi, sloužit zákazníkům tím nejlepším a nejhospodárnějším způsobem. Kapitalisté a pozemkoví vlastníci, kteří to nedokáží, utrpí ztráty. Pokud nezmění své jednání, tak budou ztrácet své bohatství a chudnout. Jsou to zákazníci, kdo rozhoduje o tom, kteří lidé budou bohatí a kteří lidé budou chudí. Bylo to hlasování masy spotřebitelů, co rozhodlo o tom, že mzda filmové hvězdy nebo operního pěvce má být vyšší, než mzda svářeče nebo účetního.

Každý jednotlivec má svobodu nesouhlasit s výsledkem volební kampaně nebo tržního procesu. Ale v demokracii nesmí použít jiných prostředků, jak změnit tyto výsledky, než je přesvědčování ostatních lidí, aby se příště rozhodli jinak. Pokud by někdo řekl: „Nemám rád starostu, kterého zvolila většina, tudíž žádám, aby byl odvolán a místo něho nastoupil člověk, který se mi líbí,“ tak bychom ho těžko nazvali demokratem. Pokud ovšem někdo tvrdí totéž o výsledcích tržního procesu, tak většina lidí není dost bystrá, aby prokoukla diktátorské aspirace, které taková tvrzení obsahují.

Spotřebitelé provedli svou volbu, kterou určili příjem výrobce obuvi, filmové hvězdy a svářeče. Kdo je profesor X, který si přisvojuje privilegium zvrátit jejich rozhodnutí? Kdyby nebyl potencionálním diktátorem, tak by nežádal o vládní zásah. Snažil by se přesvědčit své spoluobčany, aby zvýšili svou poptávku po produktech svářeče a snížili svou poptávku po filmových hitech.

Spotřebitelé nejsou ochotni platit za bavlnu takovou cenu, která by mezním farmám zajistila zisk. To je jistě neštěstím pro dotyčné farmáře. Musí přestat pěstovat bavlnu a pokusit se integrovat jiným způsobem do struktury produkce.

Co si máme ale myslet o politikovi, který násilím zasáhne, aby zvýšil ceny bavlny nad úroveň, jaké by dosáhly na volném trhu? Cílem intervencionistů je nahradit výběr zákazníků policejním nátlakem. Všechny řeči o tom, že stát by měl udělat tohle nebo tamto, ve výsledku znamenají: policie by měla donutit spotřebitele chovat se jinak, než jak se chovají sami od sebe. V takových návrzích jako: zvyšme ceny produkce farmářů, zvyšme mzdové sazby, snižme zisky, omezme platy vedoucích pracovníků, se my v konečném důsledku vztahuje k policejní síle. Ovšem autoři těchto návrhů protestují, že jim neleží na srdci nic jiného, než svoboda a průmyslová demokracie.

Ve většině nesocialistických zemí dostaly odborové svazy speciální privilegia. Je jim dovoleno zamezit nečlenům, aby pracovali. Je jim dovoleno vyhlásit stávku a v průběhu stávky mohou používat násilí proti všem těm, kteří by chtěli pracovat, tj. proti stávkokazům. Tento systém dává velké privilegium všem, kteří jsou zaměstnáni v nějakém životně důležitém odvětví výroby. Pracující, kteří při stávce mohou odříznout populaci od dodávek vody, elektřiny, jídla a podobných věcí, jsou tak v pozici, aby si vymohli, na úkor zbytku společnosti, cokoliv si zamanou. Je pravdou, že ve Spojených státech odbory až dosud této možnosti příliš nevyužívaly. Ovšem odbory v Evropě byly méně ostýchavé. Odhodlaně si vynucovaly zvyšování mezd bez ohledu na katastrofální následky, ve které to vyústilo.

Intervencionisté nejsou dost bystří, aby pochopili, že nátlak odborových svazů je zcela nekompatibilní se systémem společenské organizace. Problém s odbory se vůbec nevztahuje k právu občanů se sdružovat v organizacích nebo se shromažďovat. Žádná demokratická země svým občanům tato práva neupírá. Nikdo ani neupírá komukoliv právo přestat pracovat. Otázkou je, jestli mají mít odbory privilegium beztrestně se uchylovat k násilí. Toto privilegium je nekompatibilní s kapitalismem i se socialismem. Žádná společenská spolupráce v systému dělby práce není možná, když mají určití lidé privilegium násilím nebo hrozbou násilí zamezit jiným lidem pracovat. Když je vynucována násilím, tak se stávka v klíčových průmyslových odvětvích, nebo generální stávka, rovná revoluční likvidaci společnosti.

Vláda abdikuje na svou funkci, když toleruje, aby nějaká nevládní skupina iniciovala násilí. Výsledkem jsou anarchistické podmínky. Pokud by bylo pravdou, že demokratický systém vlády je nevhodný k tomu, aby ochránil právo každého jednotlivce pracovat navzdory příkazu odborů, tak by byl osud demokracie zpečetěn. Diktatura by pak byla jediným prostředkem, jak zachovat dělbu práce a vyhnout se anarchii. Diktatury v Rusku a v Německu vygeneroval přesně ten fakt, že mentalita těchto národů zamezila potlačení odborářského násilí v demokratických podmínkách. Diktátoři zrušili stávky a zlomili vaz odborovému hnutí. Dnes jsou stávky v Sovětské říši mimo veškerou diskusi.

Je iluzí věřit, že arbitráže v pracovních sporech mohou odbory integrovat do rámce tržního hospodářství a učinit jejich funkci kompatibilní se zachováním domácího míru. Soudní rozhodnutí sporu je myslitelné tehdy, pokud existuje soubor pravidel, dle nichž lze posoudit individuální případy. Pokud by ale takový soubor existoval a uplatňoval se na stanovení výše mzdových sazeb, tak už by to nebyl trh, kdo by je stanovoval, ale tento zákon a jeho tvůrci. Pak by již nerozhodoval spotřebitel na trhu, ale vláda. Když takový soubor neexistuje, tak chybí standard, podle které by šlo rozsoudit spor mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. Je marné mluvit o „spravedlivé“ výši mezd při absenci takových pravidel. Pojem spravedlnosti je nesmyslný, pokud se nevztahuje k nějakému uznávanému standardu. V praxi, pokud se zaměstnavatel nepodvolí nátlaku odborů, se arbitráž rovná určení mezd vládou stanoveným arbitrem. Tržní cena je nahrazena rázným autoritativním rozhodnutím. Problém je stále stejný: vláda nebo trh. Není zde třetí cesty.

Metafory jsou často užitečné pro objasňování komplikované problematiky a jejímu zpřístupňování méně inteligentním lidem. Stávají se ovšem zavádějícími a ústí v nesmysly, když lidé zapomínají na to, že každé srovnání je nedokonalé. Je bláhové brát metaforické idiomy doslovně a dedukovat z jejich interpretace vlastnosti objektu, který se snažíme učinit srozumitelnějším jejich použitím. Není na škodu, když ekonomové při popisu fungování trhu mluví o automatickém přizpůsobování a je zvykem mluvit o anonymních tržních silách a neviditelné ruce. Nemohli předpokládat, že někdo bude tak hloupý, aby vzal tyto metafory doslovně.

Samozřejmě, že nejsou žádné „automatické“ a „anonymní“ síly neviditelné ruky trhu. Jediný faktor, který na trzích působí a který určuje ceny, je záměrné jednání lidí. Pod neviditelnou rukou se ve skutečnosti skrývají lidé, kteří vědomě volí určité cíle a záměrně využívají určité prostředky pro dosažení těchto cílů. Nejsou zde žádné automatické mechanické síly, ale vůle každého jednotlivce uspokojit své potřeby různými statky. Není zde anonymita. Je zde Pavel a Jan a všichni ostatní. Každý z nich se věnuje výrobě a spotřebě. Každý z nich si tvoří své plány a přispívá svým dílem k tvorbě cen.

Neexistuje dilema mezi živelnými automatickými silami a plánovanou akcí. Rozhodujeme se mezi demokratickým procesem trhu, kde každý jednotlivec má svůj podíl a výlučnou vládou jediného diktátora. To, co dělají lidé v tržní ekonomice, je realizace jejich vlastních plánů. V tomto smyslu každé lidské jednání zahrnuje plánování. To, po čem volají obhájci plánování, je nahrazení plánů všech lidí jedním plánem. Plánovač je potencionální diktátor, který chce zbavit ostatní lidi moci vytvářet si své vlastní plány. Jeho cílem je výlučné a absolutní převládnutí jeho vlastního plánu.

Stejným omylem je tvrdit, že vláda, která není socialistická, nemá žádný plán. Cokoliv vláda dělá, je uskutečněním nějakého plánu, tj. záměru. Člověk může s takovým plánem nesouhlasit, ale nemůže říct, že to žádný plán není. Profesor Wesley C. Mitchell to vyjádřil tak, že britské liberální vlády „plánovaly nemít plán.“[1] Ovšem přesnější by bylo říci, že britské vlády v liberální době měly plán. Tím plánem bylo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, svobodná iniciativa a tržní hospodářství. Velká Británie pak pod tímto plánem zažila roky velké prosperity.

Plánovači předstírají, že jejich plány jsou vědecké a tak nemůže nastat nesouhlas mezi dobromyslnými a slušnými lidmi ohledně toho, jaký plán přijmout. Neexistuje ovšem vědecký způsob, jak stanovit, co by mělo být. Věda je kompetentní k tomu popsat co je. Nikdy nemůže lidem diktovat, jaké cíle si mají stanovit. Faktem je, že se lidé neshodnou ve svých hodnotových soudech. Je nestydaté přisvojovat si privilegium rušit plány jiných lidí a nutit je, aby se podrobili plánu vrchního plánovače. Čí plán by měl být uskutečněn? Plán Trockého nebo plán Stalina? Plán Hitlera nebo plán Strassera?

Když byli lidé oddáni představě, že ve sféře náboženství musí být přijat jen jediný plán, protože jen jediný plán vede do Božího království, tak byly výsledkem krvavé náboženské války. S uznáním principu náboženské svobody tyto války ustaly. Tržní ekonomika je strážkyní mírové ekonomické spolupráce přesně proto, že nepoužívá násilí proti ekonomickým plánům jednotlivých občanů. Pokud by měl jeden celkový plán nahradit plány každého občana, musí to vyústit v nekonečné boje. Ti, kteří nesouhlasí s plánem diktátora, nemají jiné prostředky jak prosadit své představy, než pokusit se svrhnout despotu silou zbraní.

Je iluzí věřit tomu, že systém plánovaného socialismu bude fungovat podle demokratických metod vlády. Demokracie nemůže existovat spolu se státním plánováním. Odkažme se na slova jednoho z nejprominentnějších obhájců socialismu. Profesor Harold Laski prohlásil, že získání moci Britskou Labor Party normálním parlamentním způsobem musí vést k radikální transformaci parlamentní vlády. Socialistická administrativa potřebuje „záruku,“ že její práce na transformaci ekonomiky nebude „narušena“ v případě její porážky u volebních uren. Tudíž pozastavení platnosti ústavy je „nevyhnutelné.“[2] Jak potěšeni by byli Karel I nebo Jiří III, kdyby znali knihy profesora Laskiho!

Sidney a Beatrice Webbovi (Lord a Lady Passfieldovi) nám říkají, že „v jakékoliv společné akci je loajální jednota myšlení natolik důležitá, že, pokud má být dosaženo nějakých výsledků, mezi přijetím rozhodnutí a dokončením úkolu musí být veřejná debata pozastavena.“ Dokud „práce probíhají“, tak jakékoliv vyjádření pochyb nebo strachu, že plán nebude úspěšný, je „činem neloajality, ba dokonce zrady“.[3] Ovšem proces výroby se nikdy nezastaví, stále probíhají nějaké práce a pořád je zde něco, čeho musí být dosaženo, což implikuje, že socialistická vláda nemůže připustit svobodu slova a tisku. „Loajální jednota myšlení“, jak vznešeně znějící vyjádření ideálu Filipa II a inkvizice! V tomto ohledu další prominentní obdivovatel Sovětského Svazu, pan T. G. Crowther, mluví bez jakýchkoliv zábran. Otevřeně prohlašuje, že inkvizice je „potřebná ve vědě, když chrání povstávající třídu,“[4] tj. když se k ní uchýlí přátelé pana Crowthera. Lze citovat stovky podobných výroků.

Ve Viktoriánské době, kdy John Stuart Mill napsal svoji esej On Liberty, by takové názory, jaké vyjadřují profesor Laski, pan a paní Webbovi a pan Crowther, byly označeny za reakcionářské. Dnes jsou označovány za „pokrokové“ a „liberální“. Na druhé straně lidé, kteří odporují pozastavení parlamentní vlády, svobody slova a zavedení inkvizice jsou v opovržení jako „reakcionáři“, jako „doktrinářští ekonomové“ a jako „fašisté.“

Ti z intervencionistů, kteří pokládají intervencionismus za prostředek vedoucí krok za krokem k uskutečnění socialismu, jsou alespoň konzistentní. Když přijatá opatření selžou, tak žádají další a další vládní intervence, dokud stát nepřevezme kontrolu nad veškerými ekonomickými aktivitami. Ale ti intervencionisté, kteří ho pokládají za prostředek vylepšování a tudíž zachování kapitalismu, jsou naprosto zmatení.

V očích těchto lidí jsou všechny nežádoucí výsledky vládních zásahů do podnikání způsobeny kapitalismem. Samotný fakt, že vládní opatření neuspělo, je pro ně ospravedlněním proč přijmout další opatření. Nechápou například, jakou roli při vytváření monopolů v dnešní době hrají takové vládní zásahy, jako tarify a patenty. Obhajují vládní akci, která má omezit monopoly. Člověk by si stěží dokázal představit nápad více vzdálený od reality. Vlády, které žádají o zásah proti monopolům, jsou těmi samými vládami, které jsou oddané monopolním principům. New Deal Americké vlády měl za jeden ze svých cílů vytvořit monopolní organizace v každém průmyslovém odvětví a s Americkou produkcí potravin zacházel jako s jedním velkým monopolním plánem. Omezoval výstupy farmářů, aby vyšší monopolní cenou nahradil nižší ceny vytvořené na trhu. Americká vláda je stranou řady mezinárodních dohod, které mají za cíl vytvořit mezinárodní monopol v produkci různých komodit. Totéž platí pro ostatní vlády. Dokonce i Sovětský Svaz je součástí některých z těchto mezivládních monopolistických úmluv.[5] Jeho nenávist ke kapitalistickým zemím nebyla natolik velká, aby si nechal ujít příležitost pro posílení monopolu.

Výsledkem programu tohoto rozporuplného intervencionismu je diktatura, která má zachovat lidem svobodu. Ovšem svoboda je podle představ jeho obhájců svobodou dělat „správné“ věci, tj. takové věci, které by oni sami chtěli, aby byly dělány. Nejsou jen ignoranty, co se týče ekonomických problémů, ale postrádají schopnost logicky myslet.

Nejabsurdnější ospravedlnění intervencionismu dávají ti, kteří se dívají na konflikt mezi socialismem a kapitalismem, jako by to byl spor o distribuci příjmů. Proč by neměly být majetné třídy trochu povolnější? Proč by neměli dopřát chudým dělníkům část ze svých hojných příjmů? Proč by měli protestovat proti vládním snahám zvýšit podíl neprivilegovaných na národním příjmu zavedením minimální mzdy, přerozdělováním vybraných daní nebo omezením zisků a úrokových měr na „spravedlivější“ úroveň? Ústupky v takových věcech, říkají, by vzaly vítr z plachet radikálním revolucionářům a zachovaly kapitalismus. Nejhoršími nepříteli zachování kapitalismu jsou zarputilí doktrináři, kteří obhajují nadměrnou ekonomickou svobodu, laissez-faire a manchesterismus a nejsou ochotni přistoupit na kompromis s nároky pracujících. Tito zarputilí reakcionáři nesou zodpovědnost za zatrpklost současného stranického boje a nesmiřitelnou nenávist, kterou generuje. Je zapotřebí konstruktivního programu na místo zcela negativního přístupu ekonomů. A samozřejmě „konstruktivní“ je v očích těchto lidí jen intervencionismus.

Tento způsob uvažování je naprosto mylný. Bere jako danou věc, že různé vládní zásahy dosáhnou těch výsledků, které od nich jejich obhájci očekávají. Nevěnují pozornost tomu, co říkají ekonomové o jejich marnosti a nevyhnutelných nepříznivých následcích. Otázkou není, jestli je nebo není minimální mzda spravedlivá, ale jestli způsobí nezaměstnanost části těch, kteří by chtěli pracovat. Pokud někdo nazve nějaké opatření spravedlivým, tak tím nevyvrací námitky vznesené ekonomy. Jen předvádí svou neznalost dotyčné problematiky.

Konflikt mezi kapitalismem a socialismem není sporem mezi dvěma skupinami, co by se dohadovaly ohledně velikosti podílu, který má každé z nich připadnout z určité hromady statků. Je to spor o to, který společenský systém lépe slouží lidskému blahobytu. Ti, kteří bojují proti socialismu, ho neodmítají z důvodu, že by nepřáli pracujícím benefity, které by údajně mohli získat díky socialistickému způsobu produkce. Bojují proti socialismu přesně proto, že jsou přesvědčeni, že socialismus by poškodil masy a ponížil je do pozice chudých nevolníků zcela vydaných na milost neodpovědným diktátorům.

Je to konflikt, v němž se každý musí rozhodnout a zaujmout určitý postoj. Každý se musí postavit buď na stranu ekonomické svobody, nebo na stranu totalitního socialismu. Člověk nemůže uniknout tomuto dilematu přijetím údajně kompromisní pozice intervencionismu. Intervencionismus totiž není kompromisem mezi kapitalismem a socialismem. Je systémem, na jehož absurditu a neudržitelnost nepoukazují jen ekonomové, ale i marxisté.

Neexistuje žádná „nadměrná“ ekonomická svoboda. Výroba se může řídit buď úsilím všech jednotlivců přizpůsobovat své činnosti tak, aby uspokojily ty nejnaléhavěji pociťované potřeby zákazníků. To je tržní hospodářství. Na druhé straně lze řídit výrobu autoritativními příkazy. Pokud se příkazy budou týkat jen nějakých izolovaných částí hospodářské struktury, tak nedosáhnou svých cílů a jejich obhájci nebudou spokojeni s výsledkem. Pokud vytvoří všeobecnou reglementaci, tak znamenají totalitní socialismus.

Lidé si musí vybrat mezi tržním hospodářstvím a socialismem. Stát může zachovat tržní hospodářství, když bude chránit životy a soukromé vlastnictví proti násilné agresi. Na druhé straně může stát sám získat kontrolu nad všemi výrobními aktivitami. Někdo musí určovat, co a jak se bude vyrábět. Pokud to nebude spotřebitel prostřednictvím poptávky na trhu, tak to musí být vláda prostřednictvím donucení.

Poznámky

1) Wesley C. Mitchell, „The Social Sciences and National Planning“ v Planned Society, editováno Findlay Mackenze, New York 1937, str. 112.

2) Srov. Laski, Democracy in Crisis, Chapel Hill 1933, str. 87-8.

3) Srov. Sidney a Beatrice Webbovi, Soviet Communism: A New Civilization? New York 1936, díl II, str. 1038-9.

4) Srov. T. G. Crowther, Social Relations of Science, Londýn 1941, str. 333.

5) Srov. sbírku těchto úmluv vydanou The International Labour Office pod názvem Intergovernmental Commodity Control Agreements, Montreal 1943.