Dámy a pánové, velmi mě těší, že s vámi mohu být tento večer právě zde. Díky laskavosti Misesova institutu mohu udělat třicetiminutovou reklamní pauzu na svoji novou knihu.
Tato kniha, která byla právě vydána, nese titul Etika produkce peněz.

Na obálce je část obrazu ze saského Spiegelu – Sasové byli německý kmen a jejich středověké zákoníky vypadaly takto. Šetřily slovy a sestávaly z mnoha obrazů, dalo by se tedy říci, že šlo o jakýsi druh komiksu. Tento konkrétní obraz říká: „Dejte císaři, co jest císařovo, a co jest Božího, dejte Bohu,“ a také několik dalších věcí. Takto byli obyčejní lidé vzděláváni v základech práva.
V této knize jsem si začal číst ze zvědavosti a pak jsem v ní našel obrazy, o kterých jsem si řekl, že by se dobře vyjímaly na obálce mé knihy.

Moje kniha vznikla na základě kurzu, který jsme zde v Auburnu pořádali minulý rok pro skupinu starších lidí. Kurz na téma Historie peněz a peněžních teorií jsme pořádali na žádost velkého podporovatele Misesova institutu, který se ho také účastnil.

Jedním z myslitelů, o kterém jsme v rámci tohoto kurzu hovořili, byl Nicolas Oresme, vědec ze 14. století. Byl astronomem, matematikem, fyzikem, ekonomem, a také biskupem ve francouzském městě Lisieux. Napsal jedno z prvních pojednání věnovaných výlučně ekonomickému tématu. Existují samozřejmě i spisy z dřívější doby, které se tohoto tématu dotýkají, většinou však pouze okrajově. Oresmova práce se nazývá Pojednání o pozměňování peněz a jak si v tomto pojednání můžeme přečíst, Oresme prohlašoval, že jakékoliv pozměňování peněz je smrtelným hříchem. V jeho době samozřejmě existovaly hlavně komoditní peníze, tedy zlaté a stříbrné mince – převážně však stříbrné mince. Ve čtrnáctém století byly zlaté mince v Evropě ještě poměrně vzácné. Zásadní závěr jeho díla tedy zní, že jakmile je nějaký druh mincí uveden na trh, měl by ho jeho emitent zachovat ve fyzicky identické formě. Pozměňování peněz je hříchem, a to konkrétně jejich pozměňování ve smyslu snižování obsahu drahého kovu.

Takové pozměňování peněz bylo samozřejmě inflací té doby, kdy inflace peněžní zásoby probíhala z technického hlediska tak, že se buď přerazila ražba na vyšší nominální hodnotu nebo se mince zlehčovaly, případně se měnil poměr kovů. To je evidentně inflace, protože to znamená zvětšení nominálního množství peněz nad úroveň, která by existovala, kdyby k tomuto pozměňování nedošlo – kdyby se producenti peněz drželi Oresmových principů. Oresme byl tehdy přesvědčen, že toto je nejen hříchem, ale dokonce hříchem smrtelným.

Smrtelný hřích – pro ty z vás, kteří nejsou katolíky – implikuje, že je to něco, za co půjdete přímo do pekla.

Oresme ovšem nebyl jen biskupem, byl i zpovědníkem krále Karla V. Představte si chudáka Karla. Jeho pokladnice jsou prázdné. Jeho manželka chce nové šaty a šperky. Jeho šlechtičtí vazalové, na nichž je závislý, požadují další subvence. A co jim může dát? Musel by zvýšit daně a čelit tak odporu obyvatelstva. Nemá nikoho, kdo by mu poskytnul úvěr. A pak ještě přijde jeho zpovědník a řekne mu, že shoří v pekle, pokud pozmění peníze. To je něco obdivuhodného.

Tak jsem si pomyslel, že by bylo načase mít aktualizaci pro 21. století. A tou je právě moje kniha. Samozřejmě od doby Oresmovy nastal velký pokrok. Když porovnáme vztah Oresma k jeho vladaři se vztahem, který mají dnešní vlády a jejich finanční experti – dnešní prezidenti a guvernéři centrálních bank většinou nemají zpovědníky, ani by si od nich nenechali v těchto otázkách radit – tak všichni finanční experti, které mají kolem sebe, jim říkají, že provádět peněžní inflaci je správné, a do určité míry i nevyhnutelné. Z etického hlediska to pro ně nepředstavuje žádný problém a z kolektivistického hlediska je to dobré, protože se tak podporuje růst, vylepšují se agregáty a zabraňuje se katastrofám, jako jsou deflace a nezaměstnanost.

Zde v Misesově institutu jsme samozřejmě v hlavní centrále oné nesouhlasící hrstky, která nesdílí tento mainstreamový konsenzus a naopak zastává názor, jenž byl poprvé explicitně formulován Oresmem ve 14. století a rozvíjen klasickými ekonomy v 18. a 19. století. To, co dnes tvoří mainstreamový názor na otázku peněz, bylo na konci 19. a začátkem 20. století zdiskreditováno jako „monetární pomatenost“. V důsledku keynesiánské revoluce však nastal celkový zvrat, kdy „monetární pomatenci“, které by začátkem 20. století nikdo nebral vážně, jsou dnes velkými experty a zastávají přední místa na universitách, zatímco ti, kteří se v monetární teorii drží ortodoxních názorů, mají dnes nálepku „pomatenců“. Přitahují však stále více dobrých lidí, takže se tato situace může v budoucnu změnit.

Rád bych na začátku své řeči poukázal na rozdíl mezi vynutitelnými a nevynutitelnými etickými pravidly a pak budu mluvit o třech dalších tématech – jak by vypadal přirozený peněžní řád, naznačím stručné etické zhodnocení přirozeného peněžního řádu a nakonec se zmíním o různých peněžních systémech i o tom, jak se prezentují z morálního pohledu.

Co se týče etických pravidel, soustředím se na vynutitelná etická pravidla, a to zejména pravidla týkající se ochrany vlastnických práv. Porušení vlastnických práv ve formě krádeže, loupeže, podvodu, atd. jsou porušením etických pravidel, která lze vynucovat. Aby byla tato práva respektována všemi členy společnosti, jsou v dnešní době vynucována policií, soudy a armádou – pokud je toho zapotřebí. Na druhé straně existují některá etická pravidla nevynutitelná: například bychom neměli lhát, měli bychom se starat o druhé a měli bychom se k nim chovat zdvořile a ohleduplně, měli bychom být umírnění v jídle, v pití, v kouření atd. To jsou rovněž etická pravidla, ale nejsou to pravidla vynutitelná silou – ačkoliv se v současnosti vlády snaží pomocí policie vynutit i některá z těchto pravidel, obvykle s nevalnými výsledky. Ovšem z hlediska přirozených práv by tomu tak být nemělo.

Soustředil jsem se hlavně na ústřední etické pravidlo, tedy na respekt k vlastnickým právům a jejich ochranu, což je základem přirozeného peněžního řádu. V přirozeném peněžním řádu máme univerzální respekt k soukromým vlastnickým právům. Veškerá vlastnická práva by byla získána prvotním přivlastněním, produkcí, směnou a dary. To by byly jediné způsoby nabytí vlastnických práv. V takovém světě – samozřejmě hypotetickém, jelikož reálně nikdy neexistoval, ale mohl by existovat a slouží jako příklad jistého libertariánského ideálu – by platil i přirozený peněžní řád. Tedy peníze by byly produkovány s respektem k vlastnickým právům jiných lidí. Produkovaly by se určité druhy peněz, které nazývám „přirozenými“ penězi, jimiž by byly zejména obchodovatelné komodity, jako například drahé kovy, a to z těch důvodů, které vysvětlujeme našim studentům: snadná rozpoznatelnost, vysoká kupní síla na jednotku hmotnosti, homogenita, dělitelnost atd. Drahé kovy byly přirozenými penězi, protože se používaly pro peněžní i nepeněžní účely (jako šperky a v dalších průmyslových využitích) a byly tudíž ceněny i mimo peněžní ekonomiku. A právě na základě tohoto cenění mimo peněžní využití mohly začít být přirozeně používány i jako peníze.

Existuje tedy přirozený peněžní řád a také přirozený růst peněžní zásoby. Tento přirozený růst je omezen stejnými principy, které omezují nárůst množství u všeho ostatního zboží. Základní princip samozřejmě říká, že „poptávka určuje produkci“. Spotřebitelé totiž svojí poptávkou určují příjmy výrobců z prodeje zboží a výrobci si poté na trhu výrobních faktorů konkurují při nákupech práce, půdy a vyrobených výrobních prostředků (strojů, budov atd.), přičemž tato konkurence determinuje výrobní náklady.

Poptávka spotřebitelů je tedy určující jak pro příjmy, tak pro výrobní náklady každé jednotlivé společnosti, každého jednotlivého investičního projektu, a spotřebitelé jsou v takovém ekonomickém systému absolutními vládci. A peníze zde nejsou žádným speciálním případem. Jsou komoditou a jako všechny ostatní komodity jsou produkovány ve větším rozsahu, pokud poptávka po nich stoupne, a v menším rozsahu, když poptávka klesne.

V takové ekonomice je pak obecným pravidlem, že nedochází k téměř žádné redukci peněžní zásoby, dochází k mírným nárůstům peněžní zásoby a nevyskytují se prudké výkyvy, jako náhlé a veliké zvětšení peněžní zásoby nebo veliké zvýšení míry nárůstu peněžní zásoby. Děje se tak z toho prostého důvodu, že produkovat peníze je nákladné a pokud bychom chtěli vyprodukovat z roku na rok zvýšení o nějakých 20 nebo 50 procent, tak by to zvýšilo náklady natolik, že by se tato produkce nevyplatila. Lze říct, že takový nárůst peněžní zásoby by zkrátka neexistoval a výsledkem by bylo, že změny cenové hladiny by byly rovněž pouze mírné. Vyskytovala by se mírná snížení nebo mírná zvýšení cenové hladiny, ale žádná prudká snižování nebo zvyšování.

V takovém prostředí, jak dnes odpoledne vysvětloval profesor Kleiner, by podnikatelé mohli fungovat velmi dobře. Základním nástrojem podnikatele je ekonomická kalkulace, což v zásadě znamená porovnávání ziskovosti jednotlivých investičních projektů. Řekněme, že máme investiční projekt, kde utratíme 100 uncí zlata za výrobní faktory a příjmy z prodeje očekáváme ve výši 130 uncí zlata. Pak máme druhý projekt, kde utratíme 100 uncí a můžeme očekávat příjmy ve výši 150, takže můžeme porovnat dva fyzicky odlišné heterogenní investiční projekty pomocí stejných jednotek. Podle toho se pak mezi nimi samozřejmě můžeme rozhodnout.

Toto je tedy mechanismus, který integruje dění v celé ekonomice a funguje bez ohledu na výši cenové hladiny a také bez ohledu na vývoj cenové hladiny. Míra zisku se dá kalkulovat při cenové hladině konstantní, rostoucí i klesající. Pohyb celkové cenové hladiny nemá na porovnání různých investičních projektů vliv. Tržní ekonomika pak může v takovém přirozeném peněžním řádu fungovat velmi dobře.

Podívejme se teď na předpoklady takového přirozeného peněžního řádu. Prvním z nich je respekt k etickým pravidlům produkce peněz. Tedy základní vynutitelné pravidlo, které říká: Nepokradeš! A také: ani nepomyslíš na krádež! Dvě přikázání věnovaná tomuto bodu, což není náhoda.

Kdyby tedy byla tato etická pravidla respektována, mohl by si člověk myslet, že žijeme v tom nejlepším z možných světů, ale to si právě nemyslí přátelé keynesiánci, před nimi si to nemysleli přátelé merkantilisté, před nimi všichni další přátelé inflacionisté – nemoc, která existovala již od antických časů v Řecku a Římě a existuje samozřejmě až dodnes.

Jejich argument zní přibližně takto: „Nestačí, aby byla respektována etická pravidla. To je příliš individualistický úhel pohledu. Musíme vzít v úvahu systém jako celek. A v takovém případě by mohlo stát za to zajistit prostřednictvím vládní intervence – tedy užitím síly a porušením individualistických vlastnických práv – vyšší nárůst peněžní zásoby, než jaký by jinak existoval.“

A právě tento vyšší nárůst, než jaký by existoval na volném trhu a který může existovat jen v důsledku porušení vlastnických práv, nazývám ve své knize inflací.

Přátelé inflacionisté tedy říkají, že inflace může být výhodná. Bohužel v tom čase, který mám k dispozici, není možné odpovědět na všechny jejich argumenty. To je předmětem celého podoboru monetární ekonomie, který zkoumá dopady zvyšování a snižování množství peněz. A přesně v tomto bodě se také Rakušané odlišují od ostatních dnešních ekonomů. V jiných otázkách panuje často mezi rakouskou školou a ostatními ekonomickými školami shoda, ale v názoru na peníze zůstávají Rakušané osamoceni. Jsou dnes jediní, kteří brání názory, jež byly poprvé definovány Oresmem ve 14. století a pozdějšími klasickými ekonomy. Rakušané tedy nevěří, že agregátní fungování ekonomiky lze vylepšit inflací.

Zmíním se o třech příkladech, které by toto mohly ilustrovat. Jednou ze základních představ inflacionistů je ta – a nejde zrovna o argument, který by zastávali akademičtí ekonomové, je však velmi rozšířený mezi laickou veřejností – že pokud ekonomika roste, je zapotřebí i rostoucí peněžní zásoby. Tedy pokud ekonomika vzroste o 5 nebo 10 procent, tak je nezbytné doplnit tento růst odpovídajícím nárůstem peněžní zásoby, jinak – a to je základní verze tohoto argumentu – by se nedalo všechno to nové zboží prodat. Máme přece na trhu o 5 procent zboží a služeb více, tak jak je prodáme, když všechny peníze již byly utraceny dříve za jiné zboží?

Někteří lidé se tady smáli, protože znají něco z monetární teorie. Nesprávnost tohoto argumentu spočívá v tom, že cena zboží a služeb závisí na množství peněz v ekonomice a na množství tohoto zboží samotného. V tomto případě se zkrátka ceny dotyčného zboží a služeb sníží. Pokud se množství nějakého zboží na trhu zvýší, tak se jeho relativní hodnota sníží – čím více něčeho máme, tím menší to má hodnotu, tím méně je to vzácné – takže cena, kterou za to platíme, klesne.

Pokud porozumíte tomuto, jste připraveni přejít k pokročilejší verzi stejného argumentu, která zní obvykle takto: Dobrá, takže když ceny budou klesat, tak budeme mít „deflaci cenové hladiny“, ale nebude to špatné zase pro chudáky podnikatele, kteří nakoupili za vyšší ceny v minulosti a teď musí prodat za nižší ceny?

Chybou tohoto argumentu je, že podnikatelé zkrátka nejednají takto mechanicky. Podnikatelem není někdo, kdo má fixní představu o tom, co chce dělat, investuje peníze, začne vyrábět, a teprve potom se zajímá o to, za jakou cenu bude své zboží schopen prodat. Úkolem podnikatele je odhadovat, kolik svého zboží a za jakou cenu bude někdy v budoucnu schopen prodat a jakých celkových příjmů z prodeje může dosáhnout. Na základě těchto odhadů svých budoucích příjmů pak vstupuje na trh výrobních faktorů a zjišťuje, jestli může svůj projekt realizovat, tedy jestli může nakoupit všechny potřebné faktory za dostatečně nízkou cenu. Pokud budou podnikatelé očekávat, že se ceny v budoucnu budou díky ekonomickému růstu snižovat, tak budou zkrátka nabízet méně na trhu výrobních faktorů a tím sníží jejich cenu v současnosti. Tedy opět zde žádný fundamentální problém neexistuje.

Ještě se zmíním o jednom typickém argumentu, který se týká nákladů na stříbrné a zlaté peníze. Říká se, že z agregátního hlediska je vhodnější užívat papírové peníze než zlato a stříbro, protože je nákladnější produkovat zlaté a stříbrné peníze než peníze papírové. Na papírové peníze je potřeba jen papír a trocha inkoustu. A když chcete desetinásobně zvýšit peněžní zásobu, tak na bankovky jednoduše připíšete nulu. Je to tedy snadné.

Tento argument platí za dvou předpokladů. Za prvé: jedinou službou, kterou peníze poskytují, je zprostředkování směny zboží. Za druhé: jedinými relevantními náklady jsou ty, které jsou zapotřebí k vyprodukování fyzické věci. V takovém případě by byla pravda, že papírové peníze jsou pro společnost méně nákladné než peníze ze zlata či stříbra. Ale tohle srovnání není relevantní. Ve skutečnosti totiž peníze neslouží jen k umožnění nepřímé směny, ale zlato a stříbro poskytují ještě minimálně tu službu, že je v nich zabudovaná záruka proti jejich náhlému znehodnocení. Právě proto, že zlaté a stříbrné peníze jsou nákladnější na produkci, nelze jejich množství zvýšit ad libitum. Poskytují tedy záruku proti inflaci. Takže i když jsou nákladnější, neposkytují tutéž službu, ale poskytují službu větší než papírové peníze. Zda tato služba stojí za jejich nákladnost, závisí na subjektivních hodnotových soudech všech tržních účastníků. Někomu, kdo jezdí v mercedesu, bychom přece také neřekli, že auto mu slouží jen k přepravě z místa A do místa B, což by zvládnul i trabant, takže má jezdit v trabantu. Je zřejmé, že samotné přemístění z místa A do místa B není jedinou službou, kterou auto poskytuje, a jestli je lepší dopravovat se dražším nebo lacinějším autem, je pak na rozhodnutí každého jednotlivce.

Ještě bych prošel svůj seznam argumentů, ale v každém jednotlivém případě by byl závěr stejný. Z  hlediska rakouských ekonomů papírové peníze – neboli produkce peněz při porušení vlastnických práv – neposkytují společnosti žádné agregátní výhody. Při inflaci totiž profituje jeden segment ekonomiky na úkor všech ostatních. První uživatelé těchto dodatečných peněz je mají k dispozici s vyšší kupní silou, ale když je začnou utrácet, ceny se pomalu zvýší, takže ostatní lidé budou muset platit tyto zvýšené ceny, ačkoliv žádný zvýšený peněžní příjem neměli. Inflace tedy znamená v první řadě přerozdělení příjmů uvnitř společnosti a neposkytuje žádný agregátní benefit.

Poslední bod se týká peněžních systémů, které jsou založeny na porušení vlastnických práv a obsahují tudíž nějaký druh inflace. Rozlišujeme několik forem porušení vlastnických práv, které jsou pak podrobněji popsány v knize. První formou je legalizace peněžních certifikátů s částečným krytím, což mohou být částečně kryté bankovky nebo znehodnocené mince.

Druhou formou je zavedení monopolu „zákonného platidla“ pro určité druhy peněz. To znamená za prvé monopolní výsadu pro určitou společnost (centrální banku) – ať soukromou nebo státní – vyrábět a poskytovat mince a bankovky na určitém území. Za druhé vede výsada „zákonného platidla“ k velmi zvráceným podnětům užívat při platbách ty nejméně hodnotné peníze. Příklad: pokud bychom dnes uzavřeli smlouvu, že si koupím vaše auto a zaplatím 400 uncí stříbra, tak zákon o zákonném platidle mi umožňuje zaplatit nikoliv stříbrem, i když jsem to ve smlouvě slíbil, ale provést ekvivalentní platbu papírovými penězi. Tedy ty nejméně hodnotné peníze se používají na úkor těch lepších.

Třetí formou porušení vlastnických práv je pozastavení plateb centrálními bankami. Jedná se spíše o případ z minulosti, dnes už centrální banky platby nepozastavují, protože papírových peněz mohou vyprodukovat neomezené množství. Pozastavení plateb však bývalo dříve častým porušením smluvních závazků. (Vždy, když se nedostávalo zlata.)

A nakonec papírové peníze. Papírové peníze nebo elektronické peníze (což je v zásadě totéž) produkované dnešními bankami jsou ze samotné své podstaty inflační formou peněz, protože mohou být produkovány jen v důsledku porušení vlastnických práv. Neexistuje tržní situace, za které by mohly takové peníze vzniknout. Příklad, který vždy dávám svým studentům, je následující: vezmu kousek papíru a napíšu na něj „3 Hülsmanni“ – a když vám ho dám, tak pro mne budete rok pracovat. Ujišťuji vás, že je to skvělý obchod. Tak pochopí, že zde něco není v pořádku. A to z jednoho důvodu: jak můžete mít představu o hodnotě kusu papíru, který předtím nikdo k ničemu nepoužíval? Nikdo ho dříve nepřijímal jako prostředek směny, takže jak si můžeme vytvořit názor na jeho hodnotu? Je to tedy logický problém, který na volném trhu brání jakémukoliv zavedení nekrytého papíru jako peněz. Jak si můžeme ověřit i z historických příkladů, byly nekryté papírové peníze zavedeny všude vládní mocí ve formě zákonného platidla a zastavením proplácení dřívějších bankovek krytých kovem.

Dopad inflace a papírových peněz je pro společnost tudíž negativní. Jednak se jedná o ohromné přerozdělování. Jak jste viděli na přednášce profesora Salerna, zvýšila se za posledních dvacet let jak měnová báze, tak M2 čtyřnásobně. Představte si, kolik to znamená přerozdělování. To znamená, že ti, kteří byli přímo u pramene těchto nových peněz, si každý rok přivlastnili navíc 10 % z celkových příjmů společnosti na úkor zbytku společnosti. A toto přerozdělování není ospravedlnitelné žádným etickým principem, který je mi znám.

Druhým negativním dopadem je ekonomický cyklus, který zde několik přednášejících již zmínilo. Když zvyšujeme množství peněz, hrozí riziko, že snížíme úrokovou míru pod její rovnovážnou úroveň. To vede ke vzniku chyb v kapitálové struktuře a boomu, který je následován ekonomickou depresí – tudíž k celkovému ochuzení společnosti.

Na závěr bych chtěl zdůraznit tyto tři body:

1. Existuje přirozený peněžní řád a tento přirozený peněžní řád je z technického hlediska v praxi možný a byl by celkovým přínosem pro společnost. Může nám sloužit jako orientační bod pro peněžní reformy. V podstatě proto ho popisovali rakouští autoři od doby Misese a Rothbarda až po současné autory.

2. Fungování přirozeného peněžního řádu nemůže být vylepšeno vládní intervencí.

3. Peněžní řád degeneruje, pokud jsou porušena základní etická pravidla. Degeneruje do systémů na částečných rezervách a nekrytých papírových peněz, které vytváří ony negativní důsledky pro společnost a z hlediska individuálních majetkových práv jsou neospravedlnitelné.

Děkuji za pozornost.