For a New Liberty: Vlastnická práva IV

Mises.cz: 25. prosince 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 5

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Vlastnická práva IV

Pokud každý člověk vlastní své tělo a tím pádem i svou práci, z čehož vyplývá, že vlastní i veškeré předměty, jež „vytvořil“ či vyňal z původního přírodou poskytnutého stavu, kdy byly nevyužité a nikomu nepatřily, jak je to s poslední velkou otázkou: právem vlastnit či ovládat samotnou půdu? Jinými slovy, pokud máte právo vlastnit všechny žaludy či borůvky, které sesbíráte, nebo sklizeň obilí či broskví, kdo má vlastnická práva k půdě, na které tyto věci vyrostly? Na tomto místě se s libertariány, s nimiž jinak sdílejí názory, rozcházejí Henry George a jeho následovníci, kteří tvrdí, že jednotlivci nemají právo vlastnit půdu, tu samou půdu, na které dochází k těmto činnostem. Georgisté tvrdí, že každý člověk sice má vlastnit statky, které vytvoří, ale jelikož půdu stvořil Bůh či příroda, žádný jednotlivec nemá právo si přisvojit vlastnictví té půdy. Nicméně pokud má být půda využívána jako vzácný zdroj nějakým efektivním způsobem, je nutné, aby ji vlastnil či ovládal někdo, ať jednotlivec nebo skupina lidí. A i zde máme naše tři možnosti: buď půda patří tomu, kdo ji poprvé obhospodařil, nebo patří skupině jiných lidí, nebo patří světu jako celku, kde každý jednotlivec vlastní poměrnou část každého akru půdy. George je zastáncem poslední možnosti, která ale neřeší jeho morální dilema: pokud má půda patřit Bohu nebo přírodě, proč by mělo být společné vlastnictví půdy všemi lidmi na světě morálnější, než kdyby byla vlastněna jednotlivci? V praxi je samozřejmě nemožné efektivně vykonávat vlastnická práva k jedné čtyřmiliardtině (pokud jsou na Zemi čtyři miliardy lidí) každého kusu půdy na Zemi. V praxi by samozřejmě půdu ovládala a vlastnila malá skupina oligarchů a ne celý svět.

Ale vedle těchto problémů v argumentaci georgistů je obhajoba vlastnictví půdy z pohledu zastánců přirozeného práva stejná jako v případě původního vlastnictví jakéhokoliv majetku. Jak jsme již viděli, nikdo ve skutečnosti „nevytváří“ hmotu, ale pouze ji svou prací přeměňuje ze stavu poskytnutého přírodou do stavu odpovídajícímu jeho nápadům a vkusu. Ale přesně toto se děje v momentě, kdy objevitel nové země převádí původně nikým nevlastněnou půdu do svého vlastnictví. Stejně jako někdo přeměňuje železnou rudu v ocel pomocí své práce a know-how, stejně jako někdo jiný těží samotnou železnou rudu, tak někdo další přeměňuje původně neosídlenou půdu tím, že ji oplotí, zkultivuje, obhospodaří a něco na ní postaví. I novousedlík (homesteader) přeměnil svou prací a osobností charakter země, jež byla původně neobydlená ve stavu, v jakém ji poskytla příroda. Tento novousedlík je stejně tak legitimním majitelem pozemku, jako je sochař majitelem své sochy. I on je „výrobcem“.

Dále potom pokud je půda darem Božím či darem přírody, stejným darem jsou i lidská nadání, zdraví a krása. A stejně jako tyto charakteristiky jsou dány konkrétním lidem a ne „společnosti“, to samé platí i pro půdu a přírodní zdroje. Všechny tyto zdroje byly dány konkrétním lidem a ne „společnosti“, což je jen abstraktní koncept a ve skutečnosti neexistuje. Neexistuje žádná samostatná entita jménem „společnost“, existují jen vzájemně se ovlivňující jednotlivci. Tvrdit, že půdu či jakýkoliv jiný majetek má vlastnit „společnost“, nutně ve skutečnosti znamená, že ji má vlastnit omezená skupina oligarchů (v praxi státní úředníci), a to pomocí jejího násilného vyvlastnění z rukou lidí, kteří tento produkt původně přivedli na svět.

Navíc nikdo nemůže udělat vůbec nic, aniž by k tomu potřeboval určitý prostor, minimálně na stání. Nikdo nemůže nic stvořit jen pomocí své práce, potřebuje k tomu půdu a přírodní zdroje.

Když člověk přišel na svět, měl k dispozici jen své vlastní tělo a okolní svět – půdu a přírodou poskytnuté zdroje. Člověk je vzal a svou prací, intelektem a energií je přeměnil na statky, které jsou pro člověka užitečnější. Proto pokud jednotlivec nemůže vlastnit půdu, nemůže ani plně vlastnit plody své práce. Farmář nemůže vlastnit své obilí, pokud nevlastní i půdu, na které ho vypěstoval. Jakmile neoddělitelně spojí svou práci s půdou, nelze mu odebrat vlastnictví jednoho, aniž by mu bylo odebráno vlastnictví i toho druhého.

Navíc pokud producent nesmí vlastnit ovoce své práce, kdo tedy smí? Je obtížné pochopit, proč by pákistánský novorozenec měl mít morální nárok na vlastnictví kusu země v Iowě, který právě někdo přeměnil na obilné pole. A samozřejmě i obráceně s novorozencem z Iowy a pákistánskou farmou. Půdu v původním stavu nevlastní a nepoužívá nikdo. Goergisté a ostatní komunalisté sice mohou tvrdit, že ji vlastní lidstvo celého světa, ale pokud ji zatím nikdo nepoužil, tak ji v reálném smyslu slova skutečně nikdo nevlastní a neovládá. Průkopníci, novousedlíci, první uživatelé a ti, kteří půdu prvně přemění na něco jiného, jsou tím člověkem, kdo tuto původně bezcennou věc přinesli světu ke společenskému užívání. Je skutečně obtížné vidět morálku v tom, mu vlastnictví tohoto pozemku odebrat a dát ho člověku, který se k němu nepřiblížil na méně než tisíce mil a který dost možná ani neví o existenci pozemku, k němuž má údajně mít vlastnická práva.

Morální aspekt tohoto problému z perspektivy zastánců přirozeného práva je jasně vidět na případu vlastnictví zvířat. Ekonomicky patří zvířata do „půdy“, jelikož patří mezi původní zdroje poskytnuté přírodou. Popře snad někdo, že kůň patří tomu člověku, kdo jej první chytne a ochočí? Liší se to nějak od případu nasbíraných žaludů a borůvek? Ale přece i v případě půdy se neděje nic jiného než to, že někdo najde kus „divoké“ země a „ochočí“ si ji ke svému prospěchu, aby mu přinášela užitek. Spojení jeho práce s půdou mu dává stejný majetkový nárok jako v případě zvířat. Jak prohlásil Locke: „Člověk vlastní tolik půdy, kolik ji je schopen obdělat, zasít na ní, zkultivovat ji a využít její produkce. Svou prací pozemek vyjímá z všeobecného vlastnictví.“ [4]

Libertariánskou teorii vlastnictví skvěle shrnuli dva francouzští laissez-faire ekonomové z devatenáctého století:

Když si člověk přivlastňuje práva k okolním věcem, je to tím, že je aktivní, inteligentní a svobodný. Svou aktivitou se člověk roztahuje po okolní přírodě; svým intelektem si ji podmaňuje a řídí ji; a pomocí svobody nastavuje mezi sebe a přírodu vztah příčiny a následku a přivlastňuje si ji...

Existuje vůbec v nějaké civilizované zemi hrouda hlíny nebo list stromu, který na sobě nenese stopy lidské činnosti? Ve městech jsme obklopeni lidskými výtvory; chodíme a jezdíme po rovných chodnících a silnicích. Díky člověku se z bažin staly suché oblasti vhodné k životu, neboť člověk ze vzdálených kopců vytěžil kámen, kterým je pokryl. Žijeme v domech a byl to člověk, jenž vytěžil kámen z lomů a ze dřeva vyrobil prkna, díky lidským znalostem se tyto materiály vhodně skombinovaly a z kamene a dřeva se stal dům. A i na venkově je lidská činnost dobře patrná; lidé obhospodařují půdu a celé generace lidí ji kypří a hnojí. Díky lidské práci jsou řeky zkroceny přehradami a tam, kde voda předtím roznášela zkázu, dnes přináší život a úrodu. Všude okolo nás můžeme vidět, jak silná ruka formuje hmotu a odhodlaná inteligence ji přeměňuje za účelem uspokojení potřeb té samé bytosti. Příroda uznává svého pána a člověk cítí, že je v přírodě doma. Člověk si přírodu přivlastnil, stala se jeho vlastní, jeho majetkem. Toto vlastnictví je legitmní, představuje právo stejně svaté jako právo na svobodné využívání svých schopností. Patří jemu, neboť celá pochází z něj a není ničím jiným než vyjádřením jeho vlastní existence. Před působením člověka se jednalo o pouhou hmotu, neboť bohatství vhodné pro směnu vzniklo až s ním, hmota byla přeměněna na užitečné statky výrobou, úpravami, těžbou či jen přepravou. Od obrazu namalovaného mistrem, kde samotná hmota hraje tu nejmenší roli, k vědru vody, které člověk nabere v řece a donese ke spotřebiteli, veškeré bohatství získává svou hodnotu jen díky povědomí o jeho vlastnostech, které jsou součástí lidské aktivity, inteligence a síly. Výrobce zanechal ve svém výrobku kus sama sebe, čímž se ona věc stala užitečnou, na což lze nahlížet jako na projekci lidských schopností do externí přírody. Jakožto svobodná bytost vlastní člověk sám sebe. Příčinou neboli produktivní sílou je on sám, a tudíž i důsledkem neboli tím vyrobeným bohatstvím je on sám. Je snad někdo, kdo by popíral jeho vlastnická práva, jež jasně nesou pečeť jeho osobnosti?

A proto se musíme vrátit zpět ke člověku, tvůrci veškerého bohatství... Svou prací člověk otiskává svou osobnost do externí hmoty. Svou prací kultivuje půdu a neobydlenou pustinu mění v přivlastněné pole; svou prací mění divoký prales v pročištěný les. Svou prací, lépe řečeno prací značného počtu lidí, mění semínka na konopí, konopí na textilní vlákno, vlákno na látku, látku na oblečení. Svou prací přeměňuje beztvarý pyrit vytěžený v lomu na elegantní bronzovou sochu, jež zkrášluje nějaké veřejné místo a celým národům zprostředkovává myšlenku umělcovu.

Majetek vzniknuvší z lidské práce se stává jedním z práv člověka. Je neporušitelné, pokud nezasahuje do jiných práv. Stejně jako člověk sám je vlastnické právo soukromé a individuální, jelikož má své kořeny v práci jednotlivce, a pokud na jeho vzniku spolupracovalo více lidí, poslední vlastník si za hodnotu vytvořenou svou prací koupil práci všech lidí, kteří ho předcházeli: tak to většinou bývá u výrobků. Když majetek přechází na jiného člověka, ať koupí či dědictvím, jeho povaha se nezměnila. Stále se jedná o plod lidské svobody vyjádřené prací a současný vlastník na něj má právo jakožto výrobce, jenž se jej zmocnil poprávu. [5]

[4] Locke: Civil Government, str. 20.

[5] Leon Wolowski a Emile Levasseur: heslo „Majetek“ v Lalor’s Cyclopedia of Political Science... (Chicago: M. B. Cary & Co., 1884), Ill, str. 392–93.