Formy socialismu a pseudosocialismu III - Vojenský socialismus

Mises.cz: 12. srpna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Vojenský socialismus je socialismem státu, v němž jsou všechny instituce podřízeny účelu vedení války. Je to státní socialismus, v němž jsou měřítka hodnot a společenské postavení jednotlivců založeny z největší části na pozici, kterou zastávají v ozbrojených silách. Čím vyšší vojenská hodnost, tím vyšší společenská hodnota a podíl na národním důchodu.

Vojenský stát, tedy stát válečníků, v němž je vše podřízeno účelům války, nemůže připustit soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Neustálou připravenost vyrazit do války je nemožné udržet, pokud životy jednotlivců ovlivňují i jiné cíle. Všechny válečnické kasty, jejichž členům byly přiděleny pozemky s nesvobodnými pracovníky, kteří je měli podporovat, v průběhu doby ztratily svou válečnickou povahu. Feudální pány časem pohltily starosti o hospodářství a získali jiné zájmy, než vést své družiny do pole a sklízet vojenské pocty. Po celém světě feudální systém válečníky demilitarizoval. Na místo rytířů nastoupili junkeři. Vlastnictví proměnilo bojujícího člověka na ekonomického člověka. Pouze zákaz soukromého vlastnictví může zachovat vojenský charakter státu. Pouze válečník, který nemá žádné jiné povolání, než je příprava na boj, je vždy připraven vyrazit do války. Zaměstnaní lidé jsou ochotni chopit se zbraní v obraně, ale nehoří již touhou dobývat.

Vojenský stát je státem banditů. Preferuje žít z válečné kořisti a tributu, který platí podrobené národy. Ve srovnání s tímto zdrojem příjmu produkty vlastních ekonomických aktivit hrají jen druhořadou roli. Když jde o kořist a tribut získaný ze zahraničí, tak je jasné, že ho nedostávají přímo jednotlivci, ale jde do státní pokladny, ze které je pak distribuován podle vojenských hodností. Armáda, která jediná zaručuje pokračování tohoto zdroje příjmů, by netolerovala jinou metodu distribuce. Tento princip se pak přenáší i na domácí produkci, která je od vlastního obyvatelstva také získávána jako tribut a výnos z nevolnictví.

Takto můžeme popsat komunismus Helénských pirátů z Lipary a dalších lupičských států.[1] Je to „komunismus lupičů a pirátů,“[2] který se zrodil z aplikace vojenských ideálů na všechny společenské vztahy. Ceasar popisuje zvyk Suebů, které nazývá gens longe bellicosissima Germanorum omnium, posílat každý rok válečníky za hranice na loupeživou výpravu. Ti, kteří zůstávají doma, se starají o hospodářství těch, kteří jsou v poli. Další rok se pak role obrací. Nebyla zde žádná půda ve výlučném vlastnictví jednotlivců.[3] Pouze sdílením výsledků vojenských a ekonomických aktivit prováděných s jednotným cílem a vystavených stejnému riziku může vojenský stát učinit z každého občana vojáka. Jakmile připustí, aby určitá skupina zůstala občany, kteří se budou věnovat práci na svém vlastním majetku, tak se tito brzy s vojáky dostanou do rozporu. Válečníci si pak buď podrobí občany a v tom případě bude pochybné, jestli se mohou vydat na dobyvačnou výpravu a zanechat doma utlačovanou populaci – nebo občané úspěšně získají vrch. V druhém případě se z válečníků stanou potulní žoldáci a budou omezování v plundrování, protože jim musí být zamezeno příliš zesílit. V obou případech stát ztrácí svůj čistě vojenský charakter. Jakékoliv oslabení komunistických institucí tedy znamená oslabení vojenské povahy státu a válečnická společnost se začíná pomalu měnit na industriální společnost.[4]

Síly, které měnily uspořádání států na vojenský socialismus, byly jasně patrné během Světové války. Čím déle válka trvala a čím více se Evropské státy měnily na vojenská ležení, tím bylo politicky neudržitelnější rozdělení na bojující, kteří museli podstupovat těžkosti a rizika fronty a nebojující, kteří zůstali doma a profitovali z válečného boomu. Břemeno bylo rozloženo příliš nerovnoměrně. Kdyby toto rozdělení přetrvalo a válka pokračovala, tak by armády nakonec obrátily své zbraně proti vlastním krajanům. Socialismus branných armád vyžaduje své doplnění socialismem branné pracovní síly na domácí frontě.

Faktem tedy je, že státy neudrží svůj vojenský charakter bez komunistické organizace. Ovšem válečnické státy nakonec nemusí nutně být těmi silnějšími při střetnutí se státy industriálními. Komunismus vytváří slabost, na kterou nakonec doplácí. Německo se v prvních letech války přiklánělo k socialismu, protože vojenský etatistický duch, který byl zodpovědný za politiku vedoucí k válce, ho vlekl ke státnímu socialismu. Ke konci války byla socializace prováděna čím dál energičtěji, protože bylo politicky nezbytné vyrovnávat podmínky doma a podmínky na frontě. Státní socialismus ovšem situaci uvnitř Německa nezlepšil, ale zhoršil. Nezvýšil válečnou produkci, ale omezil jí. Nezlepšil zásobování armády a civilní populace, ale zhoršil ho.[5] Je zbytečné říkat, že je vinou etatistického ducha, že v ohromné válečné vřavě a následných revolucích se v Německém lidu nenašel ani jeden silný jednotlivec.

Nižší produktivita komunistických metod je nevýhodou pro komunistický válečnický stát, jakmile se střetne s bohatšími a tudíž lépe vyzbrojenými národy, které uznávají princip soukromého vlastnictví. Ztráta iniciativy jednotlivců, která je v socialismu nevyhnutelná, ho připraví v rozhodující okamžik o schopné vůdce, kteří by mohli ukázat cestu k vítězství. Velký vojenský komunistický stát Inků [6] snadno podlehl hrstce Španělů.

Pokud je nepřítel, proti kterému válečnický stát bojuje, domácí provenience, pak můžeme mluvit o komunismu vládců. „Jídelnový komunismus,“ jak pojmenoval Max Weber společenské uspořádání Sparty podle zvyku válečníků stravovat se společně. [7] Když vládnoucí kasta na místo přijetí komunismu rozdělí půdu spolu s jejími obyvateli mezi své jednotlivé členy, tak je dříve nebo později pohlcena porobenými. Změní se na pozemkovou šlechtu, která nakonec nebude mít zájem o válčení a do vojenské služby zařadí i dobyté obyvatele. Takto státy ztrácejí charakter válečnických společností. Tento vývoj byl pozorovatelný v království Langobardů, Západních Gótů, Franků a v oblastech, kam jako dobyvatelé přišli Normané.

Poznámky:

1) Ohledně Lipary viz Pohlemann, Geschichte der sozialen Frage und des Sozialismus in der antiken welt, díl I, str. 44 et seq.

2) Max Weber, Der Streit um den Charakter der altgermanischen Sozialverfassung in der deutschen Literatur des letzten Jahrzehnts, Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, díl XXVIII, 1904, str. 445.

3) Ceasar, De bello Gallico, IV, 1

4) Herbert Spencer, Principy sociologie, přeloženo Vetterem, Stuttgart 1899, díl II, str. 710 et seq.

5) Viz Mises, Nation, Staat und Wirtschaft, str. 115 et seq.; 143 et seq.

6) Wiener, Essai sur les institutions politiques, religieuses, économiques et sociales de l’Empire des Incas, Paříž 1874, str. 64, 90 et seq, připisuje snadnost Pizarrova dobytí Peru faktu, že komunismus oslabil jeho lid.

7) Max Weber, Der Streit um den Charakter der altgermanischen Sozialverfassung in der deutschen Literatur des letzten Jahrzehnts, Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, díl XXVIII, 1904, str. 445.