Garet Garrett: Příběh železa a oceli (11)

Mises.cz: 07. února 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

John Breakspeare seděl na verandě hostince a přemýšlel o svojí situaci a o tom, co by měl podniknout. Staří přátelé jeho otce mu nabízeli svou pohostinnost, ale když si musel vybrat, tak ze dvou důvodů zůstal u Thaddeuse. Jeho si totiž oblíbil a bydlení v hostinci s sebou neneslo žádné společenské závazky. Nikdy nebyl samotářem. Jeho povaha byla normálně velmi družná, ale poprvé ve svém životě si přál mít chvilku pro sebe a dřímající obr v houpacím křesle na konci baru byl jediným, kdo neprojevoval dotěrnou zvědavost a taktně ignoroval jeho existenci.

Neměl teď žádný majetek mimo několika stovek dolarů v hotovosti. Aaronův poslední obchodní počin byl prodej zbytku železárny Blue Jay do šrotu. Odtud pocházely tyto peníze. Den poté, kdy se to stalo, Aaron ulehl s horečkou a již nikdy nevstal. John, který byl v prvním ročníku na vysoké škole, byl na Aaronovu žádost povolán, jako by již věděl, že umírá. Přesto na něj nedokázal počkat. Zemřel noc před tím, než John dorazil.

Jeho poslední vůle napsaná vlastní rukou na kus papíru byla prostá:

„Všechno, co mám, nechávám svému synu Johnovi. Nikdo jiný není.“

K tomu byla připojena osobní poznámka:

„Chlapče, musím tě opustit. Jdi se vzpřímenou hlavou a Bůh ti žehnej. Pohřbi mě v Novém Damašku.“

Ačkoliv bylo písmo jasně čitelné, evidentně bylo výsledkem velkého úsilí. Aaron zemřel ani ne hodinu poté, co tyto řádky napsal.

Staré Woolwinovi zábory železné rudy a uhlí, ačkoliv ještě nedotčené, nebyly příliš hodnotné a těžko by šly prodat. Co se týče rudy, tak tu by se těžit nevyplatilo. Celý region byl nyní zaplavován levnou rudou z Mesaby od Velkých jezer. Gib už tuto rudu nakupoval pro svoje vlastní pece. Stála ho méně, než jaké byly náklady na těžbu jeho vlastní rudy. Co se týče uhlí, tak jediným odbytištěm v Novém Damašku byly vysoké pece. Gib vlastnil všechny vysoké pece a měl pro ně veškeré uhlí, co potřeboval. Uhlí je samozřejmě uhlí a lze ho prodat kdekoliv. Ovšem Woolwinův zábor, který zdědil John Breakspeare, nebyl dostatečně velký, aby uhlí z Nového Damašku mohlo úspěšně konkurovat velkým zavedeným uhelným dolům, které byly po proudu řeky.

Tyto myšlenky se v mladíkově mozku slévaly a pletly dohromady, takže ho nakonec nikam nepřivedly. Upadly do určitého rytmu a pak se nekontrolovatelně opakovaly pořád dokola. „Jsem hlupák,“ řekl si a šel se projít. Najednou si uvědomil, co to bylo, co způsobovalo, že se jeho myšlenky pohybovaly v kruhu.

Vzduch okolo pulzoval s rytmickou přesností v neustávajícím dutém šelestu. Tento hlas slyšel již dříve, ale nevěnoval mu pozornost. Nyní mu naslouchal. Vycházel z útrob velkého stroje pohánějícího válcovací stolice na druhé straně města. Říkal:

            Tepané železo

            Tepané železo

            Tepané železo

            Železo, železo

Železárna!

Železárna, kterou zakládal jeho otec!

Vulkanické ohně, žhnoucí masy, rozbouřené živly – s tím se jeho otec potýkal a selhal. Nemělo být údělem jeho syna pokusit se o štěstí v tomtéž podnikání? Pohnul se bezmyšlenkovitě za hlasem stroje, až přišel k zadnímu traktu železárny.

Byl večer.

Železárnu nikdy před tím neviděl. Nějakou dobu stál před branou, rozhlížel se po jejím komplexu, čichal a ochutnával její výpary, zvykal svoje smysly na hluk jejího provozu. Nejprve nepozoroval žádné známky lidské aktivity. Pak si povšiml postav, míhajících se tam a spět skrze paprsky zapadajícího slunce. Zdály se osamělé, tiché, nudné. Na chvíli mu na mysli vytanula představa, že člověk získal ze země síly, které si zotročil, ale které ho nakonec pozřely.

Začalo střídání směny. Noční čety nastupovaly a denní odcházely. Přicházející byli vzpřímení. Jejich tváře, bílé a čisté, byly jasně viditelné proti tmavému pozadí. Vycházející byli špinaví, shrbení a jejich tváře jim nebylo vidět vůbec. Dvakrát za den se tento průvod opakoval. Těla vyléčená spánkem a stravou nahrazovala ty, kteří byli vyčerpaní z dvanáctihodinového boje s živly. Pudlaři, taviči, kováři a valcíři se odlišovali od obyčejných dělníků koženými chrániči, které byly připevněny okolo kotníků a pleskaly do kroku.

Zvědavé pohledy se obrátily k mladému muži. Nikdo na něj nepromluvil. Na bráně byla vymalovaná cedule: „Nepovolaným vstup zakázán.“ Pravidla byla přísná, v Gibově železárně obzvlášť. Všechny tehdejší železárny si v té době žárlivě střežily svoje provozy, protože špióni se pohybovali sem a tam, aby okoukali metody a nápady konkurence. Slabinou přísných pravidel je to, že všichni čekají, že budou dodržována. Všichni, kdo viděli Breakspeara vejít, si bezpochyby mysleli, že je to mladík z kanceláře. Žádný běžný narušitel by tak klidně nevešel a špion by se snažil nenápadně proplížit. Tak se stalo, že ho nikdo nezastavil. Vešel dovnitř do ponuře ozářené budovy, kde se již mohl pohybovat volně z místa na místo. Nikdo mu tu nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.  

Vzduch zde byl rozerván, stlačován a protínán vibracemi, zvuky dopadů, napínání a úderů, které se bez řádu linuly ze všech stran, aby občas na okamžik ustaly a nastal moment ticha, který byl pro ucho ještě překvapivější. Rozhovor by byl možný jen při těsném přiblížení. Zdálo se, že muži při práci spolu nikdy nemluví. Ani si nedávali znamení. Každý měl svoje místo, svou část a svůj úkol, který prováděl s jistou mechanickou nevyhnutelností. Nevšímali si sebe navzájem, ale celou pozornost soustředili k výrobnímu procesu. Jeden chybný pohyb by zde mohl mít okamžité a katastrofální následky.

To, co sledoval, bylo válcování železných tyčí. Z místa, kde Breakspeare stál, bylo možno obhlédnout konec tohoto procesu. Sledoval, jak dokončené tyče vyjíždějí jako rozzuření červení hadi mezi válci. Dva muži, kteří stáli u otvoru, odkud se plazi objevovali, popadli dlouhými kleštěmi každého z nich za krk a pomalu s ním kráčeli, jak válce uvolňovaly žhnoucí tělo. Pak je odvlekli, zchladili do černa a odložili na hromadu k ostatním.

Celý proces se nedal obhlédnout z jednoho místa. Odehrával se rozprostřen na mnoha akrech. Dal se vysledovat zpětně – tedy když jste kráčeli od dokončených tyčí směrem ke zdroji železa, nebo v druhém směru po proudu, od pudlovacích pecí, kde se železo vaří, přes kováře, kteří ho buchary stlačují do hrubých tvarů a pak k válcovně. Breakspeare postupoval od konce, od hotových tyčí ke zdroji jejich zrodu.

Přesunul se do místa, odkud mohl obhlédnout celou válcovnu.

Otáčející se drážkované válce zde byly pospojované ozubenými převody a procházel skrze ně poddajný kov. První válec byl největší, další menší a tak dále až k poslednímu, odkud vystupoval finální tvar. Železo muselo projít tam a zpět skrz každou z těchto drážek.

Na každé straně válců stály dvojice mužů s kleštěmi – tiší zlověstní muži s maskami na tvářích a v kožených zástěrách, mimo okamžiky akce zcela nehybní. V dvou či tříminutových intervalech přiběhl muž s dvěma sty librami žhnoucího kovu ve formě hrubého šest stop dlouhého špalku, zavěšeného na řetězech posouvaných po stropní kolejnici, které složil přímo u nohou valcířů. Ti v tom okamžiku ožili, zdvihli špalek svými kleštěmi, poslali ho skrze první drážku na válci, pokud se zasekl, tak na něj hodili hrst písku a pak zase ustrnuli v nečinnosti a koupali se v jiskrách, dokud nezmizel ocas železného hada. Na druhé straně válců stáli podobní muži s podobnými kleštěmi, kterými vzali plaza za krk a navedli jeho hlavu do další menší drážky. Takto ho posílali sem a tam skrze válce a pokaždé menší drážkou. Tak se prodlužoval, zakulacoval a byl méně nebezpečný, až ho nakonec poslali tam, kde byl Breakspeare prve, jako dokončenou železnou tyč připravenou na zchlazení.

Z válcovny se přesunul k bucharům. V odpovídajících intervalech dostávali kováři od pudlovacích pecí dvě stě liber železa ve formě žhnoucí nepravidelné koule, položili ji na kovadlinu a pod údery bucharu jí přeměnili na špalek, který pak mohl procházet skrze válce. Ten pak pomocníci zdvihli a utíkali s ní k valcířům.

Za buchary byly pudlovací pece. Tam celý proces začínal.

Pudlovací pec je dlouhá, úzká cihlová a jílová komora se sníženou podlahou, kde leží roztavené železo a malými čtverhrannými dvířky na konci. Je pekelně rozehřátá vodopádem plamenů šlehajících z ohňové jámy na jedné straně a nasávaných komínem jdoucím přes její ústí. Když je celý vnitřek rozehřát jako dračí vnitřnosti do bílého žáru, jsou dovnitř vloženy chladné kusy železa, dvířka jsou uzavřena a pudlař sbírá svou sílu.

Ve dvířkách je malý kruhový otvor, skrze který se pudlař dívá dovnitř. Když se železo dostane do kapalného stavu, jeho práce začíná. Se svou tyčí a skrze onen malý kruhový otvor musí železo míchat, bít, hníst a válet. Jeho nečistoty jsou tak odplavovány v lávovém proudu pod dvířky. Nesmí se zastavit. Pokud se jeho tyč příliš zahřeje, než aby se dala udržet, nebo když se začne sama tavit, tak jí odhodí do kádě s vodou a pokračuje s další.

Pudlař je pekařem, cukrářem, mocným šéfkuchařem. Všechen výstup, celé pudlování, kvalita železa až do konce jeho životnosti, bude testem jeho schopností a démonické trpělivosti.

Když John dorazil, tak železo právě začalo hluboce bublat a stávalo se viskózním. Tady začínalo pravé umění. Pudlař, stále pracující jen skrze malý kruhový otvor, musí z kovu uhníst kouli. Tedy musí rozdělit roztavenou masu do několika stejných částí a z každé části udělat kouli o dvou set librách váhy. Poté, co uhněte koule, tak je musí převracet, aniž by se navzájem dotkly. Pokud by se nepřevracely, tak by na spodu trochu zchladly a na vrchu se připálily. Kdyby se dotkly, tak by se slily dohromady a všechna práce by přišla vniveč. Jednu po druhé je přitahuje do blízkosti dveří. Nesmí být hotové všechny naráz. Tudíž tuhle posune do nejžhavějšího místa, tamtu nechá trochu vzadu. Pak je jedna připravená. Dvířka se otevřou. Pomocníci, pracující s kleštěmi a řetězy upevněnými na stropní kolejnici, pro ni sáhnou, vyndají ji ven, běží s ní ke kovářům a pak běží zpět pro další.

Proces pudlování Breakspeara fascinoval. Pozoroval ho dlouhou dobu a obzvláště se mu líbila práce jednoho mladého pudlaře, vysokého a mrštného, v jehož pohybech se zračila mimořádná síla, schopnosti a nevědomá elegance. Pracoval svlečený do půli těla, měl na sobě čapku a rukavice a v jeho siluetě se daly spatřit kvality náležející klasické soše. Pohyboval se prostorem zcela plynule. Nikdy se náhle nezastavil nebo nezačal, žádné z jeho gest nebylo kostrbaté. Jeden pohyb kontinuálně plynul z druhého. Když byla jeho pec čerstvě naložena a dvířka uzavřena, přišel okamžik odpočinku.

Protože dosud stál ve stínu a mimo oblast dění, Breakspeare si neuvědomil, že se na něj pudlař jednou podíval a věděl tak o jeho přítomnosti. Proto byl velmi překvapený, když k němu náhle zamířil a vykřikl přátelským hlasem:

„Tak jak se vám to líbilo?“

„Skvělé“ zakřičel Breakspeare v odpověď.

Podívali se na sebe a usmáli se.

„Ať vás tu starý pán nenachytá,“ řekl pudlař. „Bude tu někde obcházet.“

„Dobře,“ řekl Breakspeare.

Pudlař se vrátil ke své práci a již se na něj nepodíval.

Breakspearovi se toto setkání líbilo. Líbil se mu pudlař, jehož přátelskost byla v souladu s jeho rychlými a jistými pohyby. Byl zároveň trochu zklamaný. Když pudlař promluvil, ukázalo se, že je člověk jako každý jiný, který vydává tytéž zvuky a má tytéž potíže překřičet okolní hluk. Mluvení bylo tím jediným, na co musel vynakládat očividnou námahu. Ale jako pudlař, když byl ozářen žárem z pece, jeho tělo se třpytilo potem, jeho levá noha byla nakročena a ohnutá v koleni a pravá natažená dozadu, všechny svaly pod kůží hrály jako rtuť pod saténem – byl jako Herkules, kolosální a jedinečný. Když promluvil, tak se ten dojem ztratil. Když se vrátil k práci, byl obnoven.

To byly Johnovi pocity a ty ho tak ovládly, že si ani neuvědomil, že již nestojí ve stínu sám. Enoch Gib se postavil blízko něho a pozoroval práci pudlařů. Pudlaři si uvědomili, že je starý pán sleduje. Člověk to mohl vycítit z toho, jak se v nich zvýšilo napětí. Ale nepodívali se na něj. Breakspeare se otočil jako by chtěl odejít.

„Zůstaň kde si,“ řekl Gib hlasem, který proťal všechen okolní hluk. Zdálo se, že k tomu nepotřebuje vyvinout žádné zvláštní úsilí. Bylo to v tónu jeho hlasu. Když uviděl konec pudlování a železo bylo venku, tak dodal:

„Pojď se mnou.“

Vyšli ven bok po boku hlavní branou a pokračovali přes cestu k malé cihelné kancelářské budově. Vešli dovnitř, stařík si sundal svůj plášť, pověsil ho přes židli a rozprostřel přes něj ručník. Pak usedl k dvojitému ořechovému stolu, jehož vrchní plocha byla pokryta knihami, neotevřenými dopisy, vzorky kovu, vědeckými žurnály, cigaretovým popelem a malými modely strojů a to vše bylo promíšeno v naprostém nepořádku. Breakspeare bez vyzvání usedl k druhé straně stolu a čekal. Celou dobu měl pocit, že Gib od něj očekává, že se znenadání dá na útěk a je připraven zadržet ho násilím. Proč tomu tak bylo, to netušil. Nevěděl nic o tajnůstkářství v železářském podnikání ani o podezření, se kterým se zde hledí na vetřelce.

„Co tady děláš?“ zeptal se Gib s brutální přímostí.

„Prohlížím si to tu,“ odpověděl mladík.

„Kdo tě poslal?“

„Nikdo.“

„Jak si se sem dostal?“

„Přišel jsem.“

„Kterou branou?“

„Tou na druhé straně.“

Gib si v duchu udělal poznámku a pak pokračoval ve výslechu:

„Jak se jmenuješ?“

„John Breakspeare.“

Gib zatím s mladým mužem jednal zlovolným způsobem. Vyslovení jeho jména ho zdánlivě zmrazilo. Pak pomalu odvrátil tvář. Jeho pohled se zachytil na hořící cigaretě, která byla položena na hraně stolu. Seděl zcela nehybně a Breakspeare slyšel tikot hodinek v kapse jeho vesty.

„Co tady chceš?“ zeptal se hlasitě, jako by byli ještě v železárně.

Až do toho okamžiku Breakspeare neměl konkrétní představu, že by něco na tomto místě chtěl. Přitáhl ho sem nejprve zvuk strojů a pak nutkání prohlédnout si místo, které založil jeho otec. Nenapadlo ho, že by z toho mohlo něco vzejít nebo že by se zde setkal s Gibem. Nicméně jakmile byla tato otázka vyslovena, jeden důvod mu vytanul na mysli.

„Chtěl bych se zaučit do železářského podnikání.“ Řekl.

„Tady?“ vystřelilo z Giba.

„Není to snad dobré místo?“ odvětil mladík.

Stařík zůstal nějakou dobu zamyšleně sedět.

„Železářské podnikání,“ vypravil ze sebe. „Ty jsi řekl železářské podnikání.“

„Ano.“

„Ne ocelářské podnikání … Železo! Železo!“

„Nevím, jaký je v tom rozdíl,“ řekl Breakspeare a dodal: „Stejně tady neučíte ocelářskému podnikání, ne?“

Starý pán si ho pozorně prohlížel. Pak začal přecházet sem a tam. Když stál čelem ke zdi, tak se neradostně zasmál. To mu pročistilo mysl.

„Přijď v úterý v osm hodin.“ řekl.