Mises.cz

Mises.cz

Garet Garrett: Příběh železa a oceli (25)

Stále existovalo dost problémů, které udržovaly Johnovu mysl zaneprázdněnou.

Hřebíky z ocelového drátu brzy vytáhly společnost N. A. M. z trablů. Ovšem německé stroje na hřebíky odmítaly polykat něco jiného než německé dráty a jejich potrava musela být dovážena přes oceán. Německé stroje na vytahování drátu, získané spolu se stroji na hřebíky, žalostně selhaly, když se po nich chtělo, aby dráty vyrobily z americké oceli. Nebyla to jejich chyba. Problém byl v americké oceli. N. A. M. Co. musela buď dovážet německou a anglickou ocel, aby z ní vyrobila drát, nebo dovážet samotný drát.

Nyní poprvé ve svém životě se John zamyslel nad velkým problémem oceli. Ve Spojených státech bylo v té době postaveno již osm oceláren podle Bessemerova patentu, s enormními náklady na každou z nich, a každá z nich žalostně selhávala. Dokázaly sice vyprodukovat ocel během jediné tavby přímo z železné rudy, což byl hlavní účel. Problém byl, že tato ocel nebyla nikdy stejná. Její kvalita a povaha se tavbu od tavby lišila. Proces výroby byl zrádný. Někteří lidé tvrdili, že se jednoduše nedá adaptovat na americkou rudu. Jediným způsobem, jak lze v Americe produkovat skutečnou ocel, je starý dlouhý způsob, kvůli kterému je ocel daleko dražší než železo.

Jedné noci rozpoznal John v hotelové hale postavičku, která trápila Pittsburghské tělo i ducha – tělo tím, že plýtvala jeho energií a ducha tím, že předkládala hádanku, která dosud nebyla vyřešena. Byl to křehký malý muž ve středním věku s dlouhým tenkým knírem a příjemným, naivním hlasem, kterým připravil několik železářů o jejich jmění. Bankéři z Wood Street si přáli, aby se nikdy nenarodil. Jmenoval se Tillinghast, byl to metalurg a inženýr, který již navrhl a postavil čtyři ocelárny, které skončily v totálních ztrátách. V každém z těchto případů věděl, co bylo špatně – věděl to již v okamžiku selhání – a prosil o možnost udělat několik změn. Docela prostých a nenákladných změn. Zaručuje, že tentokrát se výsledek dostaví. Ovšem tyto změny nakonec vyžadovaly přestavění celé továrny a poslední ocel byla stejná jako první, takže jeho podporovatelé ztratili víru a odvrátili se od něj.

„Co je s tebou Tillinghaste?“ zeptal se John. „Vypadáš jako hromádka neštěstí.“

Byl to dlouhý příběh, plný zbytečných detailů a technických výkladů, který vyprávěl člověk se slzami na krajíčku. Ocelárna na břehu řeky, naproti Allegheny – ta, o které všichni mluvili – již týden byla ve zkušebním provozu. Proces byl nastaven již téměř správně. Vyžaduje jen jednu malou úpravu. Už mají kouzlo skoro na dosah. Ovšem jeho investoři to chtějí znechuceně zastavit.

„Nechtějí dát další peníze?“ zeptal se John.

„Padesát tisíc,“ řekl Tillinghast. „Zaručuju jim výsledek, pokud utratí dalších mizerných padesát tisíc. Utratili už osmkrát tolik.“ Jeho představa o velkých peněžních sumách byla dětinská.

John mu ještě chvíli naslouchal, pak ho poslouchal bez naslouchání, zatímco Tillinghast pokračoval dál a dál a nahlas rozvíjel svoje myšlenky. Když ho opouštěl, byl John ve stavu vágního porozumění. Poté si již nedokázal vzpomenout, jestli řekl dobrou noc.

Všechno, co dříve tu a tam zaslechl, nejprve od Thaddeuse a poté od dalších, o osudovém ocelářském experimentu jeho otce, se mu vrátilo a spojilo do živého obrazu. To by nebylo divné. Zdálo se ale, že si pamatuje více, než kdy zaslechl. Jakoby si přímo vzpomínal – ne na to, co se dozvěděl od druhých, ale na samotnou zkušenost, jako by byla jeho vlastní. Viděl to. A současně zahlédl přicházející ocelový věk. Jeho představivost mu ho rozvinula jako panorama. Pochopil, co by to znamenalo zvýšit stonásobně produkci té kovové látky, které nikdy nemůže být příliš.

Příštího rána se šel podívat na opuštěnou ocelárnu. Byla postavena pro lití ve velkém měřítku. Určitě stála nejméně čtyři sta tisíc, jak říkal Tillinghast.

„Daří se to v Evropě,“ říkal si sám pro sebe. „Proč by se to nemělo podařit tady. Musíme jen objevit nějaký malý trik.“

Později se jakoby náhodou dostal do kontaktu s majiteli. Ti se zoufale snažili dostat cokoliv ze svých proinvestovaných peněz. Při prvním letmém podezření, že by tomu mohl být nakloněn, ho zaplavili nabídkami na prodej. Nakonec se dohodli na tom, že on zafinancuje pokračování Tillinghastových experimentů. Pokud uspějí, tak jim vyplatí to, co do ocelárny vložili. Pokud neuspějí, tak jim nebude nic dlužen a ztratí jen to, co utratil on sám.

Akcie North American Manufacturing Company si nyní stály dobře. Vzal jejich velkou část ke Slaymakerovi, aby si na ně půjčil.

„Co plánuješ teď?“

John mu to krátce vypověděl, protože věděl, jakou reakci od něj může čekat. Slaymaker měl z oceli fobii. To slovo ho dovedlo rozzuřit. Kdysi již ztratil spoustu peněz při financování toho experimentálního procesu. Vzal si štos akcií z Johnových rukou, propíchl je špendlíkem a vztekle je hodil do kouta svého stolu.

„Já to věděl. Já to věděl. Jak chceš. Dostaneš peníze, ale tyhle akcie už nikdy neuvidíš. Do roka ode dneška budeš bankrot.“

Nic dalšího neřekl.

Tillinghast se nechoval k Johnovi jako ke svému zachránci, ale naopak počínal si v ocelárně jako by mu patřila. Byl skutečně trochu blázen. Provedení změn trvalo šest měsíců. A zase to vybouchlo. První várka byla dobrá ocel, druhá mizerná, třetí dobrá a čtvrtá zase špatná. Dostali se tak daleko, že ocel vyrobená ze surového železa z jedné konkrétní pece byla vždycky dobrá. Když ale použili roztavené železo z dvou nebo více pecí po sobě, výsledek byl zase špatný. Tillinghast jásal, když byla ocel dobrá a byl zticha, když byla špatná. Nemohl popřít, že si neví rady a John přišel o dvě třetiny svého majetku.

Thane všemu zvědavě přihlížel. Díval se pozorně a nic mu neuniklo.

„Problém nebude v tom, jak ji zpracováváme,“ řekl jednou do dlouhého ticha. „To je pokaždé stejné. Bude to v pecích.“

„Předpokládejme, že je,“ řekl John. „Co s tím navrhuješ dělat?“

„Smíchat ho,“ řekl Tahne.

„Smíchat co?“

„Roztavené železo z pecí, než ho nalijeme do konvertoru.“

„S čím bys ho chtěl míchat?“

„Samo se sebou,“ řekl Thane. „Ruda je různá, že? Surové železo, které jde z pecí, je různé, že? Proto se přece musí pudlovat, aby bylo stejné, jako tepané železo má být. Když si vezmeš várku z jedné pece a z druhé pece, tak nejsou stejné, protože ještě nebyly pudlované, ale naliješ je do konvertoru a myslíš si, že dostaneš stejnou ocel. A to nedostaneš.“

„Jak smícháš šest nebo osm tun roztaveného železa?“ zeptal se John.

„Musí existovat způsob,“ odpověděl Thane.

Tillinghast o tom nechtěl ani slyšet. Ani Johnovi to nedávalo smysl. Přesto Thane neustále říkal „smíchejte to,“ až je unavil a v John mu v zoufalství řekl:

„Tak ho zamíchej, jestli víš jak to provést.“

Tak Thane postavil svůj první mixér – ohromnou nádrž na kolejnicích, která převalovala a mísila tekuté žhnoucí železo. Znovu tedy uvedli do provozu vysoké pece a roztavené železo ze všech tří se ve stejném poměru mísilo navzájem. Z mixéru pak bylo přelito do konvertoru. Po dvou pokusech již začali dostávat dobrou a stejnorodou ocel.

A to byla Heuréka!

Provedli s touto ocelí všechny možné zkoušky a byla to ocel, jaká měla být. Nakrmili s ní ony vybíravé německé stroje na vytahování drátu a ty ji milovaly. Už nebylo nutné dovážet německou a anglickou ocel na výrobu drátu nebo německý drát na výrobu hřebíků. Měli to.

John vytvořil novou společnost. Slaymaker do ní vstoupil. Muži, od kterých John získal ocelárnu, si vzali své podíly v akciích. Velký blok akcií dostal Thane za svůj vynález. John si ponechal kontrolní podíl. Její jméno bylo American Steel Company.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed