Garet Garrett: Příběh železa a oceli (26)
Mises.cz: 06. června 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2
Jednoho večera po večeři seděli John s Thanem společně v přátelském tichu v hotelové hale. Thane si odkašlal.
„Našli jsme si s Agnes dům,“ řekl. A jelikož se neozval žádný okamžitý komentář tak dodal: „Předpokládám, že se tu nebudeš cítit osaměle. Stejně se navzájem moc nenavštěvujeme.“
John řekl, že mít vlastní dům je velmi pěkné; - že doufá, že se v něm budou cítit pohodlně; - a jestli mají vše, co potřebují. Nezeptal se kde dům je ani kdy se chtějí přestěhovat. A to bylo vše, co si o tom řekli.
Ne, John se nebude cítit osaměle. Bylo pro to jiné slovo, ale nedokázal si na něj vzpomenout. Ačkoliv ji vídal jen zřídka a zdálky, nebo když se minuli na hotelové chodbě a vyměnili si rychlý pozdrav, to, že s ní žil pod jednou střechou, se stalo součástí jeho existence. Jak moc se mu to zapsalo do podvědomí, si neuvědomoval, dokud nebyla pryč. Od té doby, kdykoliv vešel do dveří, vždy ho ovládla zoufalá myšlenka: „Ona tady není.“ Místo bylo najednou prázdné. V pokojích, ve kterých je usadil, se nyní střídali různí hosté. Napadlo ho, že si je pronajme pro sebe. Nedokázal to ale udělat. Tak se přestěhoval jinam. Přesunoval se z hotelu do hotelu, ale všechna místa byla prázdná.
Čas od času Thane poznamenal, že by k nim mohl přijít na návštěvu. Z nějakého důvodu se zdálo, že je mu zatěžko vyslovit přímé pozvání. Nakonec k tomu ovšem došlo.
„Paní Thaneová by si přála, abys k nám přišel na večeři,“ řekl náhle.
„Díky,“ odpověděl John. „Vyřiď jí, že mi bude potěšením se některý večer zastavit.“
„Nevíš, kde to je,“ řekl Thane.
„Je to tak. Řekni mi, kde vás najdu.“
Thane napsal adresu na papír. Pořád to ale bylo neurčité. Některý večer mohlo znamenat i žádný. Thane ho vzal za rameno a podíval se na něj s výrazem, kterému se John vyhýbal.
„A já si přeju, abys přišel,“ řekl s důrazem na první zájmeno. „Zítra.“
„Dobrá,“ souhlasil John. „Sejdeme se zítra v kanceláři a já půjdu s tebou.“
Byl to malý dům v celkem uboze vypadající ulici, vyjma několika velkých starých stromů. To Johna překvapilo, protože Thaneův příjem byl nyní dostatečný k životě v luxusu. Byl ještě překvapenější, když viděl nedekorativní prostotu jejich nábytku. Thaneova povaha nebyla skrblická. Nijak by jí neomezoval. Proč si tedy zařídili domácnost, která by spíše odpovídala statusu továrního mistra než ředitele kvetoucího hřebíkářského trustu, který má na platu a dividendách přes dvacet tisíc dolarů ročně? Přesto i ty obyčejné věci, které zde byly, nesly známky lepšího vkusu. Musela to být Agnes, která si je vybrala.
První věcí, kterou Thane udělal poté, co vstoupil, bylo, že si sundal límeček a položil ho viditelně na stolek u paty schodiště. „Zapomněl bych si to vzít, kdybych to neviděl po cestě ven“ řekl. Rozepnul si košili u krku, zhluboka se nadechl a spokojeně se rozhlédl kolem. „Lepší než v hotelu,“ řekl a otevřel dveře do malého obývacího pokoje, aby si ho John mohl prohlédnout. „Jediná věc, kterou jsem si vybral, je to velké křeslo,“ ukázal na ohromnou věc z hikrového dřeva, která vyplňovala jeden roh místnosti. „Ukážu ti, jak to vypadá nahoře,“ dodal. U dveří do svého pokoje řekl: „Tady není moc věcí k vidění, ale stejně sem nikdo jiný nechodí.“ Byla zde jednoduchá postel, další hikrové křeslo a jednoduchý stůl. Na stole byla petrolejová lampa, krabice na tabák, zápalky, několik technických knih a výkresů, pera a papíry.
Na druhé straně chodby se Thane zastavil před zavřenými dveřmi. „Ona je teď dole,“ řekl a zároveň zaklepal. Jemně dveře otevřel a řekl: „Tohle je její.“ John pohlédl na malou bílou postel, oblékací stůl, bílé židle a dva malé obrázky na stěně. Komora jeptišky by stěží mohla působit střídměji. Obrátil se zpět. Na vrcholu schodiště se ohlédl. Thane na něj na okamžik zapomněl a stále stál na prahu malé bílé místnosti. Pak jemně dveře zavřel a připojil se k němu.
„Tak pojďme k večeři,“ řekl a vedl ho skrze obývací pokoj do jídelny, kde byl prostřený stůl.
Právě v ten okamžik se objevila Agnes s podnosem. John zažil další překvapení. Její vzhled byl v tak neočekávaném kontrastu s celým domem, že působil až teatrálně. Měla bílou zástěru a za ní rafinovanou toaletu. Byla výtečně upravená. Jeho první myšlenkou bylo, že tento efekt připravila pro něj. Ovšem všiml si, že Thane nejeví ani nejmenší překvapení. Díval se na ní klidně a všechno bral tak, jako by to byl její běžný způsob strojení. A také byl.
Potřásla si rukou s Johnem. Její způsoby byly snad až příliš přátelské. „Večeře je připravená,“ řekla. „Prosím, posaďte se.“ Podávala pečené hovězí, šťouchané brambory a dušenou zeleninu. Thane obhlížel jídlo.
„Nic smaženého?“ řekl.
„Mám pro tebe něco usmažit?“ zeptala se. „Bylo by to za minutku.“ Její tón Johna mátl. Vyjadřoval trpělivost, připravenost dokonce i ochotu a přesto podřízenost v něm byla v subtilním smyslu explicitně odmítnuta.
„To byl jen žert,“ odpověděl Thane. Vzal opatrně krájecí nůž, přejel palcem po jeho ostří a pak ho použil na pečeni.
„Koupili jste si tenhle dům?“ zeptal se John. „Je okouzlující.“
Neznělo to úplně upřímně a cítil, že se na něj Agnes dívá.
„Jen si ho pronajímáme,“ řek Thane. „Paní Thaneová si myslí, že bude lepší pronájem, protože se později možná budeme chtít přesunout do jiného domu. Chtěl jsem, aby přijala služebnou. Řekla, že pro služebnou by tu nebyla žádná práce.“
Pak bylo ticho. John nevěděl, na čí stranu by se měl postavit a tak pochválil jídlo.
„Pan Thane mi vyprávěl, že jste také odešel z hotelu,“ řekla.
„Bylo to tam už únavné,“ odpověděl John nepřítomně. Přemítal nad tím, co plyne z faktu, že oni o sobě stále mluví jako o panu a paní. Dvakrát už byl v pokušení oslovit jí jako Agnes. Přál by si ji někdy překvapivě pohlédnout do očí. Vyhýbala se jeho pohledům. Pak, jakoby přijala jeho výzvu, pohlédla mu klidně do očí a docela zmátla jeho zvědavost.
Tentokrát si nebyl jistý. V jejích očích byl určitý druh moudrosti, který tam nikdy dříve neviděl. Mohlo to být tak, že jen byla na stráži, protože věděla, po jakém tajemství pátrá.
Konverzace byla mnohokrát přerušena trapným tichem. Zdálo se, že si mají jen málo co říct. To, co měli společné, byly vzpomínky a vzpomínky byly tabu. Po večeři si od sebe odsedli tak daleko, jak daleko mohou být tři lidé v malé místnosti. Thane byl ve svém velkém křesle, Agnes seděla na obyčejné židli s nějakým šitím, nad kterým byla skloněna. Její kolena byla překřížena. Muži byli fascinováni rychlostí, jemností a přesností rytmu její jehly. Na okraji Johnova zorného pole bylo přesně to, co chtěla, aby bylo vidět z jejích nohou.
Pokud to bylo tak, jak předpokládal, jak to mohl Thane vydržet?
„Jste nějací tiší,“ řekla, aniž by vzhlédla.
Na to začal John vyprávět o Thaneovi – o jeho práci a genialitě, kterou v ní vykazuje, o metodách, které vyvinul, věcech, které vynalezl, o jeho zacházení s dělníky a tom, jaká ho čeká zářná budoucnost. Agnes pozorně poslouchala, dokonce se zájmem, pokud to dovedl odhadnout, ale nějak to nekomentovala. Thane se ve svém křesle propadal hlouběji a hlouběji do rozpaků. Tak začal mluvit o Johnovi. O jeho práci věděl mnohem méně, než John o té jeho a z toho důvodu mluvil jen o všeobecnostech a nebyl moc přesvědčivý. Agnes ho chvíli poslouchala a pak začala být netrpělivá. Odložila svoje šití a zeptala se, jestli by si někdo nedal občerstvení. John se podíval na hodiny. Bylo půl jedenácté a tak se zvedl k odchodu. Thane by ho chtěl zadržet. Agnes zdvořile zalitovala, že musí odejít tak brzy. Přesto, když si s ní potřásal ve dveřích rukou, tak působila spontánně a vřele a naléhala na něj, aby je navštívil znovu.
John odešel do noci, aniž by si dokázal vytvořit na celou záležitost nějaký názor. Když jeho myšlenky opět byly koherentnější, tak se přistihl, jak si říká: „Ne. Nežijí spolu jako muž a žena. Žijí jako dva cizinci. Zajímalo by mě, co se v tom domě odehrává. Proč to dělá? … Proč to dělá?“