Garet Garrett: Příběh železa a oceli (4)

Mises.cz: 29. listopadu 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Aaron Breakspeare, vnuk zakladatele, a Enoch, syn Christophera Giba, byli oba stejně staří. Měli zdědit paralelní usedlosti ve městě a díky rozhodnutí svých předků vyrůstali spolu. Nikdy se z nich nestali přátelé. Vždycky to byli rivalové, kteří svoji rivalitu nebyli schopni zakrýt nebo kontrolovat. Ale byli od sebe neoddělitelní. Nemohli jeden druhého nechat na pokoji. Enoch byl fyzicky silnější. Jeho cílem v jejich nejrannějších hrách a soutěžení bylo přinutit Aarona říct „už dost.“ A Aaron by radši umřel než by to vyslovil. V jejich svárech Enoch těžil z výhody cílevědomé agresivity. On vytvořil příležitost. Instinktivně věděl, že způsob, jak triumfovat v souboji výdrže, je soustředit svou mysl nikoliv na vlastní nepohodlí, ale na agónii protivníka.

Aaronovou silou byla jeho hrdost a jeho duch. Nikdy se nevzdal, ať už to bolelo sebevíce a když byl poražen, tak si nestěžoval. Jednou si s Enochem zaklínili ruce tak, že na sebe navzájem působili velmi bolestivým pákovým efektem. Cílem hry bylo zajít tak daleko, jak jen to ten druhý dokázal vydržet, dokud neřekne dost. Hráli poctivě a Aaron šel domů se zlomenou rukou.

Nezměřitelné hodnoty života – obdiv, sympatie, rychlé navazování přátelství, porozumění – to vše patřilo Aaronovi jakoby právem. Byl z toho druhu lidí, kteří si dokáží získávat srdce druhých bez nějaké očividné příčiny. Muži i ženy ho měli rádi, aniž by věděli proč. Obyvatelé Nového Damašku o něm mluvili s nákloností a pochybnostmi; je příliš dobrým pro tenhle svět, říkali. Co tím mysleli, můžete jenom hádat.

Enoch předstíral pohrdání, ale tajně se užíral žárlivostí. Lidé se na něj dívali a říkali: „To je celý otec.“ Používal mnoho stejných výrazů tváře jako starý Christopher, zvláště ten, který byl velmi nepřirozeným a velmi znepokojujícím. Při vzteku nebo jakékoliv nepřátelské emoci vypadal, jako by se usmíval. Ale neusmíval se a ani tento výraz nebyl zamýšlen jako maska. Tento účinek byl náhodný a odpovídala za něj nějaká zvláštnost jeho obličejových svalů. Svou povahou byl mrzutější než otec, nebo byl možná více náchylný ke krutosti. V patnácti letech již byl obáván mezi svými vrstevníky.

Vývoj jeho charakteru pokračoval v nastoupené směru. Jeho povahové rysy se jenom zvýraznily, když dospíval. Pokořit Aarona se stalo téměř jeho vášní. Našel zalíbení v dokazování jeho slabosti a limitů. Aaron si koupil rychlého koně. Enoch, který koně nesnášel, si koupil rychlejšího a uštval ho k smrti. Aaron si jednou troufl plavat v řece při povodni, což bylo považováno za šílený skutek. Enoch plaval se spoutanýma nohama.

Aaronovi tohle očividně nevadilo. Pokud měl podezření na závistivé motivy v Enochově chování, tak o tom nikdy nepromluvil. Naopak velkoryse tleskal jeho výkonům. Cokoliv se stalo, tak jejich vztah zůstal neporušen. Jeden vždycky šel tam, kde byl druhý. Jejich vrstevníci se tomu divili, ale starší, když se o tom doslechli, tak říkali, že to není o nic divnější než vztah, který měl generál Woolwine s Christopherem a to až do své smrti, ačkoliv ho to stálo polovinu majetku.

Chodili do stejné školy ve Filadelfii. Enoch se učil tak tvrdě, aby ve všem překonal Aarona, což se mu podařilo s dvěma výjimkami – matematikou a popularitou mezi spolužáky. Velkou část svého volného času pak trávil sledováním železářských pecí. Ty ho fascinovaly. V krvi jeho rodiny kolovalo železo. Jeho dědeček a pradědeček byli kováři v Anglii. A jeho otec mu kladl na srdce jedno přikázání, totiž nikdy neprodat ani akr země, kde se nachází uhlí a železná ruda, protože jednoho dne z něj udělají tyto dosud nevyužité zdroje boháče. Tak začal tajně studovat metalurgii.

Přesto to byl Aaron, kdo Enochovi navrhl, že by měli spojit svoje síly a svoje zájmy v uhlí a železné rudě a založit v Novém Damašku železářský průmysl. Tato osudová věc se stala někdy mezi půlnocí a úsvitem po katastrofální dvojité oslavě jejich jednadvacátých narozenin s partou přátel v hospodě U rozcestníku.

Aaron byl v sentimentální náladě. Hryzalo ho svědomí kvůli Enochovi a tomu, co se stalo na oslavě. On sám za to nesl odpovědnost. Nejprve chtěl od svých přátel, když se doslechl, že připravují večírek, aby pozvali také Enocha; pak s velkými obtížemi přesvědčil Enocha, aby přišel. To muselo dopadnout špatně. Pouze Aaronova bezstarostná spontaneita si dokázala představit opak.

Archaický zvyk mystiků přežívá ve slavnostní večeři. Jejím kořenem je pění chvalozpěvů na hrdinu. Vyvolený subjekt se musí podrobit tomu, že bude představen v dokonalém světle, postaven na piedestal a zahrnut chválou, až se bude červenat.

Očividně dvě lidské bytosti nemohou být vystaveny této chvále naráz. Tím, že pozvali Enocha, kterého neměli rádi, považovali Aaronovi přátelé svou povinnost za splněnou a jelikož věděli, jak Enoch nesnáší, když je Aaron upřednostňován, tak o to větší chválu pěli na Aarona, až to bylo téměř groteskní. Jak víno teklo, tak byli stále odvázanější a nalézali větší potěšení v Enochově ponížení. Žádný přípitek nebyl vypit na jeho počest. Jeho jméno nebylo ani zmíněno. Bylo to kruté, ale nikoliv předem připravené. Neměl sem chodit. Aaron se při pohledu na něj začal stydět.

Enoch se zprvu jen nudil a poté dostal vztek, protože si začal myslet, že tato situace byla záměrně naaranžována k jeho ponížení. Nepodezříval Aarona, že by na tom měl vědomý podíl, ale vinil ho, že záměr svých přátel neprohlédl. Do této chvíle ho družné veselí skličovalo a znechucovalo. Nyní si ve svém srdci vytvořil úsudek, že jsou všichni hluboko pod jeho úrovní a tento úsudek mu vydržel až do konce života. To znamená, že jednou pro vždy přijal fakt, že ho lidé nemají rádi a obrátil ho proti nim.

Nebyl snad silnější než kterýkoliv z těch, kdo ho tu znevažovali? Jednoho po druhém podrobil testu. Nebyl zde jediný, koho by nedokázal porazit při jakékoliv zkoušce těla či mysli. Možná ho nenáviděli právě z tohoto důvodu. Na tom nezáleželo. Nevracel jim tento pocit. Nebyli pro něj dost důležití, aby v něm vyvolali nenávist. Vysloužili si jen jeho lhostejnost. Zůstal k nim lhostejný tak dlouho, dokud se mu klidili z cesty. Pokud by mu cestu zkřížili, tak by je bez emocí zlomil. Jeho mysl náhle byla chladná a jasná. Už se nestaral o to, jestli ho budou mít rádi nebo ne. Ale nesmí k němu zůstat lhostejní. Na to dohlédne. Měli by se ho obávat. To je ono. Bude raději obáván než milován.

Zaobíraje se těmito sebezáchovnými myšlenkami, byl jako duchem nepřítomen, když v tom byl z obou stran pobídnut, aby se postavil a připojil se k opěvování hrdiny. Postavil se, ale místo toho, aby se připojil k ostatním, zabušil na stůl, čímž si zjednal pozornost. Všichni byli překvapeni a potichu na něj zírali.

„Pánové,“ řekl chladným střízlivým hlasem, „musím vás upozornit na jedno nešťastné opomenutí. Navrhuji, abychom připili na předky Aarona Breakspeareho – na muže, bez kterého by nebyl ani Nový Damašek ani nikdo z nás zde přítomných a na ženu, bez jejíž pomoci by byl tento průkopník nadobro zapomenut. Měli bychom připít na vážené předky Aarona Breakspeareho – na Adama a Evu.“

Ozval se udivený smích a okamžitě zase umlknul. Gib pozdvihl svojí sklenici. Jeho výraz byl výsměšný. Splatil jim a zašel při tom jen tak daleko, aby se to nedalo považovat za urážku. Po několik chvil se nemohli rozhodnout, jestli mu to mají nějak vrátit nebo se s tím smířit. Poté promluvil Gearheart, který studoval právo a který se měl jednoho dne stát velkým právníkem.

„Pan Gib má pravdu,“ řekl. „Litujeme tohoto zanedbání. Napijme se na Adama a Evu.“

To učinili a večírek skončil. Všichni teď pocítili ke Gibovi respekt.

Aaron, který se tou dobou cítil již velmi bídně, mu nabídl, že se s ním projde. Přál si mluvit o tom, co se stalo. Co ale mohl říct, aby to zastřelo fakt Enochova ponížení? Neexistoval způsob, jak o tom promluvit taktně. Přesto to nedokázal nechat být.

„Omlouvám se,“ vyhrklo z něj.

„Za co?“ odvětil Enoch suše.

„Obávám se, že si se příliš nebavil. A já jsem tě do této situace dostal.“

„Vůbec ne,“ řekl Enoch. „Naopak, jsem ti zavázán za nejpřínosnější večer mého života.“

Myslel to doopravdy. Emoce vzteku a ponížení, kterými tak hořce trpěl, se zdály být již vzdálené a bezvýznamné. Zbavil se již muk toho, že není oblíben. Fakt sám zůstal nezměněn, ale jemu už na tom nezáleželo. Celý jeho náhled na život se změnil. Poprvé mu nezáleželo na tom, jestli ho Aaron obdivuje nebo ne, nebo nakolik. A také poprvé k němu necítil žádnou zášť. Jeho lhostejnost pohltila vše a byl to sladký pocit.   

Aaron nepochopil podstatu Enochovy mírnosti. Považoval jí za svého druhu jemnou velkorysost a cítil hluboké výčitky. Nevěřil by, že dokáže přejít zranění svojí pýchy tak velkoryse. Pocítil náhlou touhu nabídnout něco na znamení trvání svého přátelství. Tak se stalo, že v jednom studna přátelství vyschla a v druhém přetékala.

Nějaký čas kráčeli zamlklí. Na prvním rozcestí východně od města se jejich cesty rozcházely. Zde Christopher Gib vybudoval pochmurný kamenný dům, který byl stále Enochovým domovem. Woolwinova usedlost kde bydlel Aaron, bylo o něco výš. Enoch by se vydal svou cestou a nechal jako obvykle na Aaronovi, aby mu řekl dobrou noc. Aaron ho chytil za paži.

Stáli tam několik okamžiků a dívali se postupně na hvězdy, které patřili Bohu, poté na hory, které patřili jim a pak na město pod nimi, jehož silueta se rýsovala proti řece zalité měsíčním světlem. Dívali se na uskutečněný sen svých předků. Byla nádherná noc. Jejich myšlenky se ubíraly stejnou cestou. Oba pohltil vágní pocit svobody a vědomí zodpovědnosti. Oba dva se toho dne stali vlastníky svých pozemků. Byl to Enoch, kdo promluvil.

„Co budeš dělat se svou částí?“ zeptal se.

Až do tohoto okamžiku Aaron nikdy vážně nepřemýšlel, co by měl se svým majetkem podniknout. Ale zvuk Enochova hlasu, kladoucí tuto otázku tak přímo, vzbudil jednu myšlenku, která vykrystalizovala v jeho mysli. Byla jasná a perspektivní, jako vize, a přestože byla náhlá, měl pocit, že jí vlastně znal celý život.

„Podívej Enochu,“ řekl. „Tady je Nový Damašek, ve kterém jsme vyrostli. Jak se koupe v měsíčním světle! Vypadá, jako by tu stál odjakživa a přece, když jsme se narodili, tak tu nebyl. A než zemřeme, tak tenhle výhled zmizí. Na jeho místě bude město, které vyroste z těchto hor – město vysokých pecí, město plné hluku a lomozu tavícího se kovu, dýmající až do nebe. Tvůj otec a můj dědeček si ho tak představovali. Sami to nedokázali uskutečnit, nebyla k tomu ještě vhodná doba. Nechali to na nás. Tady leží náš osud. Chopme se ho společně. Staňme se partnery a založme tu železářský průmysl.“

„Tohle jsem měl v úmyslu udělat,“ řekl Enoch. „Nikoliv partnerství. Na to jsem nepomyslel. Ale železářský průmysl – na ten jsem myslel celou tu dobu. Studoval jsem ho.“ Po pauze dodal: „Nevěděl jsem, že se tvoje myšlenky ubírají tímhle směrem. Nikdy jsi o tom nemluvil.“    

„Ty jsi taky o tom nikdy nemluvil,“ řekl Aaron. „Chtěl bys do toho jít sám?“

„Ten nápad s partnerstvím je pro mě nový,“ řekl Enoch.

„Nebylo by ale výhodné rozvíjet naše uhelné a rudné zábory společně? Jsou hned vedle sebe.“

„Ano,“ řekl Enoch, „to chápu.“

„Je to jenom novota toho nápadu, co tě trápí?“

„Samotného by mě tahle myšlenka nenapadla,“ řekl. „Jelikož vzešla od tebe, tak jí neodmítám. Jen si za ní nepřeji být odpovědný. Ty jsi nebyl stvořen pro obchod. Stejně jako tvůj otec a tvůj dědeček. Dařilo by se ti lépe jako právníkovi nebo politikovi. A přesto, jak říkáš, byla by to očividná výhoda, kdyby naše majetky byly využity společně. Promluvme si o tom tedy zítra, jestli chceš. Iniciativa vzešla s tvojí strany, tak na to nezapomeň.“

„Dohodněme se teď na tom hlavním a detaily nechme na později,“ řekl Aaron. „Zkusím svoje štěstí v tomhle obchodě.“

Napřáhl ruku. Enoch jí pomalu vzal. Dlouho se na sebe dívali v měsíčním světle.

„Jsme dohodnuti?“

„Ano,“ odpověděl Enoch.

Pak si řekli dobrou noc.