Mises.cz

Mises.cz

Historie měnových a bankovních teorií - část 2

Vznik fiduciárních prostředků

Vznik peněžních substitutů

Důvodem vzniku peněžních substitutů je to, že umožňují snížení transakčních nákladů při realizování některých typů obchodů. Především těch, které by bez jejich existence zahrnovaly nutnost přepravovat velké částky základních peněz na dlouhé vzdálenosti, přičemž by se ovšem konečné rozmístění peněžních zůstatků oproti předchozímu stavu v konečném výsledku příliš nezměnilo. (Peníze by byly přepraveny tam a zase zpátky). Také mohou zvyšovat úroveň bezpečnosti, pokud jejich užití vyžaduje ověření totožnosti dotyčné osoby.

Klasickým příkladem toho, jak použití záznamů o vzájemných nárocích v síti vzájemných obchodních vztahů ušetří dotyčným potřebu přesouvat větší objemy měnového kovu, začíná Philip Wicsksteed kapitolu o bankovnictví.[1]

Mějme obchodníky A, B a C. Obchodník B dostal zboží od A, C od B a A od C. Pokud by jedinou možností bylo zaplatit v kovové hotovosti, tak by B převezl mince k A, a je převezl k C a C je převezl k B – takže by zase skončily tam, kde byly na začátku. Pokud existuje možnost místo platby v kovové hotovosti zaznamenat pohledávku, tyto údaje o pohledávkách shromáždit, vzájemně je započíst, tak se dosáhne stejného výsledku jako v prvním případě a ušetří se nutnost přepravovat kovovou hotovost. Technický rozvoj mění možnosti, jak o těchto vzájemných pohledávkách dát vědět a jak je převádět. Dříve to vyžadovalo zasílat papírové směnky a šeky do zúčtovacích center nebo překupníkům směnek, dnes lze většinu těchto operací vyřídit elektronicky, ale jejich podstata zůstala stejná.

Nutnými podmínkami pro možnost vzniku peněžních substitutů jsou (a) možnost jednoznačného ztotožnění substitutu s jeho emitentem a (b) dostatečná důvěra na straně uživatelů substitutu, že emitent dodrží svůj závazek.

Pokud lze brát za prokázaná některá fakta, která uvádějí stoupenci úvěrových teorií vzniku peněz, tak z nich plyne, že užívání peněžních substitutů bylo celkem rozšířenou a běžnou praxí už ve starověku a středověku, ve formě tzv. tallies (kusů dřeva či kostí, do kterých byly udělané zářezy či nápisy jako záznam dlužných částek. Když se daly dva k sobě a zářezy se shodovaly, tak věřitel našel dlužníka).[2] A protože podobné kusy dřev a kostí se vyskytovaly už v pravěku, tak se k obdobným transakcím mohly užívat už tehdy.

Kontroverze ohledně vzniku fiduciárních prostředků

Existují dva příběhy o tom, jak se z peněžních substitutů mohly stát fiduciární prostředky. První vyprávějí Rothbard[3] a Jesús Huerta de Soto[4].  Podle jejich verze existovaly v historii v zásadě dva druhy peněžních kontraktů: půjčka na určitou dobu a dání do úschovy (depozitum). Fiduciární prostředky pak vznikly podvodem, když zlatník, ke kterému si lidé dávali drahé kovy do úschovy, je začal bez jejich vědomí zapůjčovat. A protože to byl politicky dobře napojený zlatník (půjčoval i vládě), tak vláda časem tuto jeho praxi zlegalizovala.

Druhou verzi vyprávějí George Selgin[5] a Lawrence White[6]. Podle nich je možný i třetí druh kontraktu: půjčka na dobu neurčitou. A právě v tu se vyvinul kontrakt mezi bankéřem a klientem, a to v zásadě se souhlasem obou stran, protože klientům mohla vyhovovat tato konkrétní kombinace rizika, výnosů a likvidity. Tedy to, že na rozdíl od ukladatele, který platí za skladování svého měnového kovu, věřitel platit nemusí a navíc se s ním banka podělí i o část svých výnosů. Přitom si zachová okamžitou likviditu, a to vše při riziku, které může vyhodnotit jako malé.

Pokud jde o historické skutečnosti, tak část pravdy mají pravděpodobně obě strany. Pokud Huerta de Soto správně interpretoval podstatu soudních sporů mezi klienty a jejich bankéři[7], jako byly případy Carr vs. Carr z roku 1811, Devaynes vs. Noble z roku 1816 a Foley vs. Hill, tak skutečně zde byla velká část klientů, kteří si mysleli, že své peníze svěřují bankéřům k depozitní úschově, a když jim jejich depozita nebyla na požádání vydána, tak bankéře žalovali za jejich zpronevěru.

Na druhou stranu Selgin a White mají pravdu v tom, že bankovky (které ovšem vznikly později než depozita) těžko kdo mohl pokládat za „skladní list“, ale vždycky byly pokládány za obdobu směnky nebo dlužního úpisu. Přesvědčivý je obzvlášť Whiteův argument, že z bankovky v oběhu se těžko dají účtovat skladovací poplatky na uložené zlato. Navíc bankovkám byla v Británii zákonem omezena jejich minimální hodnota na 5 liber, právě z důvodu, aby se nedostaly do rukou „nevzdělanějších vrstev“, které by se nevědomky staly klientelou bank, jejichž obchodům nerozumějí. Uživatelem bankovek byl v Británii bohatší gentleman, který rozuměl obchodu a pravidelně četl londýnské Timesy, kde jednou týdně vycházela v příloze rozvaha Bank of England. Po jejím prostudování si pak mohli v klidu vypít čaj při vědomí, že jejich bankovky jsou pořád bezpečné (což ale neplatilo úplně vždycky).

To, že se o povaze bankovek jakožto fiduciárních prostředků obecně vědělo, kdežto o povaze depozit existovaly dokonce i mezi některými teoretiky nejasnosti, mělo posléze závažný dopad i na podobu sporu mezi měnovou a bankovní školou. Když stoupenci měnové školy chtěli kritizovat emise fiduciárních prostředků, tak se omezily převážně na kritiku emisí papírových bankovek.


[1] Wicsteed, Philip H. Common Sense of Political Economy, Londýn, Routledge & Kegan Paul Limited, 1933, s. 378.

[2] Podoba těchto kusů dřev viz http://www.nationalarchives.gov.uk/images/museum/enlarge/6.jpg

[3] Rothbard, Murray Newton. Case for 100% gold dollar, v Leland Yeager (ed.), In Search of a Monetary Constitution. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1962, s. 94–136.

[4] Soto, Jesús Huerta de. Peníze, banky a hospodářské krize, Praha: ASPI a.s., 2009, ISBN 978-80-7357-411-6.

[5] Selgin, George. The theory of free banking, Lanham, MD: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 1987, ISBN 0-8476-7730-3.

[6] White, Lawrence. Free banking in Britain, Londýn, The Institute of Economic Affairs. 2008 (třetí vydání), ISBN 978-0-255-36375-4.

[7] Soto, Jesús Huerta de, Peníze, banky a hospodářské krize, Praha: ASPI a.s., 2009, ISBN 978-80-7357-411-6. s. 124–125.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed