Jedna věc, kterou jsem se ve školce nenaučil

Mises.cz: 18. března 2013, Dominik Stroukal, komentářů: 4

Je mi jasné, že slavná kniha Roberta Fulghuma nebyla určena k ekonomické analýze a snad by ani k takovému účelu neměla být zneužívána, avšak jde o knihu krásnou, známou, a především inspirativní. A inspirovala. Skutečně jsem se vše, co opravdu potřebuji znát, naučil ve školce?

Ve školce jsme se bez sebemenších pochyb naučili mnohému. Brzy jsme pochopili, jak hluboce vlastní je nám vlastnit. Vlastnictví. Dokonce tak vlastní, že se dle něj řídíme, aniž bychom ho uměli pojmenovat, aniž by ho musel někdo vynucovat. Dělo se to každý den. Kluk stál u tatrovky, která smutně koukala z pískoviště. Chopil se jí a vytlačil ji ven, načež za zvuků motoru ji brnbrntlačil kamsi v dál. Našel ji, byla tam opuštěná a neužívaná a on si s ní začal hrát. Idylické? Nikoliv. Na dvoře nebyl sám.

Ne zřídka se stalo, že do podobně pohádkové situace vstoupil jiný kluk. Pohled na tlačenou tatrovku vzbuzuje touhu tlačit vlastní. Ale když je na dvoře jen jedna… Spor je na světě. „Moje!“ „Nene!“ „Já ji měl první!“ „Ale už jí máš dlouho.“ „Nene!“ Už ve školce jsme pochopili, že žijeme ve světě vzácnosti. Kdyby bylo na dvoře tatrovek nespočet, žádný spor by nevzniknul. Co teď? Je náš svět u konce? Pobijeme se v ringu pískoviště? Řešení sporu by to určitě přineslo, ale kdo chce riskovat modřiny. Možná by pomohl kamarád od velikánů a za kompot od oběda by z něj tu tatrovku vymlátil.

Jak nás však zkušenost i autor učí, naučili jsme se neubližovat si. Dává to smysl. Nikdo by se s námi nekamarádil. Existuje levnější způsob a už ve školce jsme ho dobře znali. Šli jsme za pančelkou. Nebo za jiným dospělým, který byl poblíž. Oba kluci se cítili být v právu a shodli se na arbitrovi, který je rozsoudí. Jistě, mohl to být společný kamarád, ale je přirozené chtít rozsouzení po někom s větší autoritou, s někým, o kom se domníváme, že všechno ví. A dospělý nám pomohl poznat právo: „On ji měl první, jdi a hraj si s něčím jiným. A ty, sice je tvoje, ale mohl by ses rozdělit, jinak se s tebou nebude nikdo kamarádit.“

Naučili jsme se elementární vlastnické etice, nebo lépe, odhalili jsme ji. Neber nikomu nic, co ti nepatří. Ne protože to řekla ta paní, která je tak stará, že já takhle starej nikdy nebudu, ale protože jsme brzy zjistili, že je to jediná možná a logická možnost. „Jak by se líbilo tobě, kdyby ti někdo bral tvoje hračky?“ Moje je moje a tvoje je tvoje.

Zkoušeli jsme i jiné varianty. „Já jsem prezident zeměkoule a všechno je moje!“ „Nene, já jsem prezident vesmíru a všechno je moje!“ „A já jsem prezident všech vesmírů!“ Ale vše stejně skončilo stejně. „Nech to, to je moje!“ Hypotézy o univerzálním vlastnictví skončily stejně rychle, jako skončí zábava, když ke kameni, nůžkám a papíru přidáte studnu. Rovnováhou a logickým výsledkem je něco, co nechceme, nebo něco, co neumíme popsat a především to nefunguje a vrací nás to zpět. Zpět k jedinému myslitelnému řešení sporů problému vzácnosti. Dva ředitelé zeměkoule by u pančelky kvůli řešení sporů strávili tolik času, že by jim nezbyl čas ani na samotné hraní s tím, u čeho nevznikly vlastnické spory.

Naučili jsme se toho hodně. Naučili jsme se dělit, naučili jsme se nebít a omlouvat se. Ne jednoduše proto, že je to tak „správné“, i když nám to jako důvod často uváděli, ale protože jsme poznali bolest odřenin, bolest toho, když si s vámi nikdo nechce po-o hrát, nebo pohled těch prvních očí, o kterých jsme zaručeně věděli, že je to láska, když jsme jim nabídli něco svého. „Na, vem si můj kompot.“

Jednu věc jsme se ale ve školce nenaučili. Nenaučili jsme se, že jsme se všechno naučili.

A tak vznikají zvláštní druhy školek, kam bychom nikdo za jakýchkoliv myslitelných podmínek dobrovolně nechodili. Školky tak divné, že bychom je mohli užívat snad pouze jako bizarní dětská vězení, jako dětské otročince. O všechno se rozděl. Ale pozor, pokud nechceš, budeš spát na samotce. A k obědu koprovku. Hraj fér, ovšem pokud nejsi paní vychovatelka, ta nemusí. Nikoho nebij, pokud ovšem nejsi paní vychovatelka. Ta bít může, když řeknete sprosté slovo nebo neusnete po-o. Říct velikánovi, aby vás bránil, nesmíte. Kdybyste to udělali, šli byste oba na samotku. Neber si nic, co ti nepatří. Pokud tedy opět nejsi paní vychovatelka. Ta si bere každou druhou hračku, kterou přinesete na pískoviště z domova. To dá rozum.

Svět se zdá mnohem složitější, ale není. Je jen jedním velkým pískovištěm. Tatrovek bylo vždycky málo. Vždycky jich bude málo. Dnes je jich také málo, ale jsou kvůli tomu označovány za specifický zdroj, který musí být vlastněn paní vychovatelkou. Pro tlačení v úředních hodinách vyplňte zelený formulář. Tvrdí nám, že když si budeme hrát podle plánu, budou dokonce tatrovky pro každého. No neber to! Někteří z velikánů se stali oblíbenci paní vychovatelky a vám se zdá, že mají tatrovku častěji než vy? Nezbytná součást systému… A vůbec, buďme rádi! Zaprvé, jednou taky můžeme být velikány, a zadruhé, pokud by čas ke hraní s tatrovkami neurčovala paní vychovatelka, z pískoviště by se v okamžiku stala krvavá lázeň. „Vážně, dyk je to jasný!“

A ani ten pár očí na vás už tak hezky nekouká! Nekouká, protože kompot od oběda jim nemůžete dát vy, jelikož ho paní vychovatelka spravedlivě přerozdělila předem.

Svět je prý složitější. A čím je věc složitější, tím je dle vychovatelů snazší ho plánovat. Nezdá se vám to logické? Je to tím, „že je to složité“. Svět je složitý, „zapomeňte na to, co jste se naučili ve školce“. Svět je prý složitější, a je tak nutné, aby nás paní vychovatelka pravidelně bila. Svět je složitější, a tak prý všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se nenaučili ve školce. Nechte si pískoviště, my plánujeme svět.

Do jaké školky to posíláme své děti?