Mises.cz

Mises.cz

Jsme stát a víme, co je pro vaši firmu nejlepší

Že by majitelé firmy a jimi vybraní manažeři uměli efektivně spravovat soukromé podniky? Ale panečku, co vás to napadá!

Argument pro státní intervenci do soukromého vlastnictví se v průběhu času mění se stejnou flexibilitou jako názory vrcholných evropských politiků. Před rokem 1917 tak byl kapitalismus kritizovaný zejména pro svou nedostatečnou produkci, po katastrofě socialistického modelu naopak pro produkci nadbytečnou. Kapitalismu se často dává za vinu jak cenová inflace, tak i hrozící deflace.

V poslední době se lze setkat s novým argumentem pro další omezení vlastnických práv a smluvní svobody: totiž finanční výhodnost regulace pro samotné podnikatele a jejich zaměstnance. Jen ať poslechnou, uvidí, že se jim to vyplatí.

 

Když to postavíš, tak přijdou

Ve filmu Hřiště snů (1989) trpí Kevin Costner v roli farmáře sluchovými halucinacemi, které mu neustále tvrdí: „If you build it, they will come.“ Farmář tudíž hodí rozum do žita – tedy vlastně do kukuřice – poseká kukuřičné pole a na jeho místě postaví baseballové hřiště. Jelikož se jedná o dojemný film, „oni“ – tedy duchové velkých baseballových hvězd – skutečně přijdou. Problém je, když se takovým filmem rozhodnou inspirovat lidé v reálném světě. Bojovníci proti kouření tvrdí majitelům restaurací v podstatě to samé, co tajemné hlasy Costnerovi: Ignorujte své dosavadní zkušenosti a znalosti a nechejte si od nás nařídit, jak vést vlastní podnik.

Podle proponentů zákazu kouření v restauracích totiž po jeho prosazení vzrostou restauratérům tržby, jelikož do restaurací přijdou dříve odrazení nekuřáci. Tento argument často provází odkaz na statistiky ze zemí, kde už k zákazu (a údajnému růstu tržeb) došlo. Patrně se tedy nejedná o žádné tajemství, a v souvislosti s tržbami by tím pádem mělo platit, že nekuřácké restaurace vynášejí víc než kuřácké restaurace.

Ano, v posledních letech vskutku roste počet nekuřáckých restaurací. Některé ale zůstávají kuřácké. Je možné, že se majitelé zbývajících kuřáckých restaurací mýlí a zbytečně se připravují o peníze. Stále to jsou ale oni, kdo nese náklad spojený se špatným rozhodnutím. Jsou to právě majitelé restaurací – nikoli protikuřáčtí aktivisté a politici – kdo mají největší motivaci nastavit úroveň služeb podle poptávky na trhu a maximalizovat tak své příjmy.

Nezapomínejme rovněž, že statistika je pouze ekonomickou historií – může být platná pro daný čas a okolnosti, nicméně vyvozovat z ní obecně platné vztahy bez další analýzy nelze, jelikož historie se nikdy neopakuje.

 

Kvóty úspěchu

V nedávné anketě na Finmagu jsme se mohli dočíst o benefitech povinných kvót v souvislosti s pohlavím uchazeče o pozici ve firmě. Podle evropské komisařky Jourové tak „nevyužíváme potenciál žen naplno“. Nechejme protentokrát stranou manipulativní užití množného čísla, kterým se naznačuje, že starostí každého z nás má být využívání nějakých potenciálů a že každý z nás nese svůj díl viny na tom, že je nevyužíváme stoprocentně. Přistupme na hru a předpokládejme, že majitelé firem opravdu do určité míry přehlížejí polovinu všech potenciálních uchazečů. Vezmeme-li v úvahu také často slýchanou stížnost nad nerovnými příjmy mužů a žen na stejných pozicích, docházíme k úžasnému závěru: existuje zde ohromná zisková příležitost v podobě levné, leč plně kvalifikované pracovní síly, kterou většina firem z nějakého důvodu ignoruje.

To je ale přece skvělé! Obdobně jako v případě kuřáckých restaurací a hordy hladových nekuřáků, i v případě šovinistických firem a zástupu podceněných žen dostávají podnikatelé ze strany aktivistů a politiků radu nad zlato: chopte se příležitosti a zbohatnete. Další regulace tím pádem není třeba, protože údajné opomíjení žen na pracovním trhu plní zprávy po celém západním světě už dlouhá léta.

Jenže příležitosti se pořád nikdo nechápe a problém trvá. Jak to vysvětlit?

Tak, že ve skutečnosti žádný problém neexistuje. Jediným problémem je vyvozování závěrů z agregátní statistiky. Bereme-li v úvahu pouze agregátní pohled, pak je záhodno uvědomit si jeden agregátní fakt: muži nejsou obdařeni schopností stvořit nový život, zatímco ženy ano. Z tohoto důvodu (a opět je třeba klást důraz na to, že se jedná o agregátní pohled) tráví ženy v zaměstnání méně času než muži. To má pochopitelně za následek nižší příležitost k zisku pracovních zkušeností. Zaměstnavatelé navíc při nabírání hodnotí kromě kvalifikace a zkušeností kandidáta i riziko spojené s nenadálým odchodem daného zaměstnance; a u mladých žen před prvním či druhým dítětem je toto riziko vyšší než u muže. Váhu toho rizika pak pro zaměstnavatele zvyšují důsledky státní sociální politiky, jako je nemožnost propuštění těhotné zaměstnankyně nebo nutnost podržet nové mamince pracovní místo po dobu tří let. Potenciální dopad takové politiky je dvojí: zaměstnavatel uchazeče spadající do této skupiny buďto nepřijme, nebo promítne riziko do mzdy (stejný dopad mají i antidiskriminační zákony).

Základní argument proti povinným kvótám ovšem je, že ve společnosti s volným pracovním trhem nenechají zaměstnavatelé ležet pomyslné peníze na ulici. Zatímco v agregátním pohledu se tak mohou zdát ženy podhodnocené (zejména při ignoraci okolností), v případě konkrétních zaměstnanců i zaměstnankyň je skutečnost taková, že každý je hodnocen podle produktu, který svému zaměstnavateli vytváří (po diskontu předpokládaných rizik). Kdyby mezi produktem a mzdou byla konzistentní, všemi opomíjená mezera, pak by první firma s vyšší nabídkou slušně vydělala na nižších nákladech. A po ní další a další, až by tato mezera zmizela.  

 

Stát není Ježíšek

Je zvláštní, s jakou samozřejmostí je dnes stát považován za univerzálního opraváře společenských problémů (a to i domnělých). A netýká se to jen laiků: behaviorální ekonomové, kteří ve svých studiích často poukazují na lidské chyby, na tato svá upozornění v drtivé většině „zapomínají“, když volají po státní intervenci. Jinými slovy, behaviorální ekonomové vědí, že lidé podléhají svodům, dělají chyby a hledí především na vlastní prospěch. Ale v souvislosti se státními zaměstnanci tyto vlastnosti ignorují (ačkoli je zde mnoho důvodů domnívat se, že právě u této skupiny jsou dané vlastnosti akcentovány). 

Stát není žádná nadpřirozená bytost, která by ve své vševědoucnosti konala samé dobro. Stát je řízený lidmi, kteří na rozdíl od těch v soukromém sektoru nemají přímý kontakt se svými zákazníky a pro ospravedlnění svého platu tak musí často vymýšlet zbytečné i škodlivé aktivity. Neulehčujme jim to tím, že uvěříme jejich pohádkám o podnikatelské slepotě a byrokratické prozíravosti. 

 

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/310815-jsme-stat-a-vime-co-je-pro-vasi-firmu-nejlepsi

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed