Mises.cz

Mises.cz

Kdo je vinen násilím státu?

V tomto krátkém článku se podíváme na to, kdo je především vinen státním útlakem. Je to ministr, premiér, fýrer nebo řadový úředník či voják anebo policista? Tato věc je důležitá zejména tehdy, pokud se vláda stane natolik nesnesitelnou, že je potřeba se proti ní bránit.

V tomto krátkém článku se podíváme na to, kdo je především vinen státním útlakem. Je to ministr, premiér, fýrer nebo řadový úředník či voják anebo policista? Tato věc je důležitá zejména tehdy, pokud se vláda stane natolik nesnesitelnou, že je potřeba se proti ní bránit. Případně je nutné dodatečně potrestat útočníky.

Obecně platí, že útočníkem je ten, kdo se dopouští fyzického násilí anebo vyhrožování násilím. Násilí proti jiným lidem a i proti jejich majetku. Aplikujme to nyní na nějaký režim, který je složen z diktátorské nebo dejme tomu demokratické vlády a příslušného vládního aparátu, a předpokládejme, že tento režim utiskuje nějakou etnickou menšinu. Například tím, že zaútočí na soukromě vydržovanou a spravovanou školu, děti a učitele z ní vyžene, školu obsadí a zabaví její pokladnu. Jde zde jistě o útok na majetek školy a jejích dobrodinců a útok na žáky a jejich učitele - nevinné osoby. Kdo je zde tedy za tento útok především vinen?

Na jedné straně zde máme nějakého ministra či poslance (nařizující či nadřízený orgán), kteří vydali příslušné nařízení o útoku na školu. Jde o nějaký papír či jiný záznam. Na druhé straně zde máme čin vládního aparátu, v tomto případě útok policie a dejme tomu nějakého místního školského úředníka. Kdo má větší vinu na tomto útoku? Dle mého názoru je to policie a školský úředník, protože jsou to oni, kdo se dopustili fyzického násilí na dětech, učitelích a majetku školy a jejich dobrodinců. Papír nebo mail sám o sobě není schopen útoku, byť je na něm napsáno i třeba něco odsouzení hodného. Papír, byť vydaný ministrem či poslanci, je pořád pouze jen papír, který prostě nemůže sám o sobě někoho napadnout. Slova sama o sobě nejsou násilím. Pokud někdo někomu vydá prohlášení, aby skočil z okna, a daný člověk to udělá, ostatní ho budou mít za hlupáka, který si svůj problém způsobil vlastní hloupostí. Daný ministr či poslanci vyjádřili nějaký záměr, ale sami pro něj nehnuli ani prstem. Maximálně lze tento papír považovat za vyhrožování. Přičemž vyhrožování nějakým násilným činem je zcela běžně v lidské společnosti považováno za méně závážné než skutečný čin. A je trestáno mírnějšími tresty, než jakými je trestáno samotné násilí.

Existují případy, kdy je dokonce dané nařízení jen ústní anebo není dokonce vůbec žádné. V takovýchto případech nemusí být ani možné nařizujícímu orgánu dokázat nějakou jasnou vinu. Dále nařizující orgán nemá někdy ani přehled o tom, co se kde v komplexním systému jako je stát děje, a tento orgán je neúplně anebo zcela neinformován. Například pro nacionálně socialistický režim v hitlerovském Německu platilo, že zde existovala pluralita spolu soutěžících organizací a Hitler často vstoupil do konfliktu až na poslední moment, nechávajíce strany bojovat mezi sebou, a potom podporovat silnější, vítěznou stranu. Kde věci Hitlera zajímaly (jako zahraniční politika), tam byl schopen jít svou cestou, v ostatních oblastech se jednoduše zajímal méně o detaily politického tvoření [1]. Ani geniální fýrer prostě pochopitelně nebyl schopen sledovat vše, ba ani podstatný zlomek toho, čemu šéfoval. V některých případech není ani možné dohledat některá z jeho rozhodnutí. V případě židovské otázky - konečného řešení: "Žádný Hitlerův písemný rozkaz, podobný tomu, jímž dal povel k eutanazii, nebyl nikdy nalezen, a podle toho, co dnes víme, nejspíš ani neexistoval." [2] Socialista Hitler přirozeně s likvidací Židů a jinými nacionálně socialistickými zločiny živě souhlasil, některé i nařídil, ale fakticky není známo, že by někoho osobně zabil či někomu osobně ukradl majetek. Dopouštěl se v podstatě "jen" vyhrožování. Goebbels, Himmler, Speer, Frick nebo Göring na tom byli obdobně. Naopak to byli Hitlerovi řadoví noshledi (Gestapo, Kripo, SA, SS atd.), kteří po celé Evropě zabíjeli, loupili a kradli. To oni jsou především vinni. Jsou to také především oni, kdo udržují moc pro své vládce. Bez mnoha tisíc malých Hitlerů by Hitler nebyl vůbec ničím.

Vraťme se k našemu příkladu s násilným útokem několika policistů a školského úředníka na menšinovou školu. Oni jsou ti, kdo se dopouští fyzického násilí, a jsou to tedy především oni, kdo jsou tímto násilím vinni. Když by se tedy měla daná menšina postavit na odpor anebo by měla potrestat útočníky, tak by musela vést v prvé řadě obranný boj s těmito řadovými noshledy vlády. Ministr či poslanci by byli až maximálně další v pořadí. Suma sumárum, žádné "dělám jen svoji práci", "plním jen rozkazy" anebo "za vše může vlastně fýrer", neplatí.

Tato skutečnost má zajímavé implikace. Nakonci 19. století a začátkem 20. století spáchali anarchisté (spíše "anarchisté" anebo nihilisté či šílenci) několik úspěšných atentátů, například na ruského cara, italského krále, francouzského či amerického presidenta. Avšak dle výše uvedeného by bylo nutno se brániti především proti řadovým noshledům vládců. Takový obranný boj by měl menší psychologický dopad (pokud by tedy nebyl proveden ve větším rozsahu). Na druhou stranu, chránit jednu či pár osob umožňuje vládám obranu koncentrovat a maximálně vylepšit, zatímco obrana řady obyčejných noshledů nic takového neumožňuje, protože cílů, na které se může přenést obranný boj, je prostě mnoho.

Nutné je zde uvést ještě jeden dodatek. Pokud zmínění policisté a místní školský úředník jsou pod pohrůžkou násilí ze strany jiných noshledů donuceni vést útok na zmíněnou školu, tak se nejedná o útočníky, ale o oběti těchto zpravidla jim nadřízených nebo dozorujících noshledů. Pak jsou ovšem vinni především tito nadřízení nebo dozorující noshledi. Tato skutečnost se však většinou vztahuje jen na nuceně odvedené vojáky (ti nemají mnohdy na výběr, protože čelí sami věznění či popravě, pokud neplní rozkazy), ale nikoliv už na vojáky-žoldáky, policisty a úředníky.

[1] Fullbrook, s. 184.
[2] Frei, s. 168-169.

Literatura:
* FREI, N. Stát pod taktovkou vůdce: nacistické panství v letech 1933-1945. Praha: Knižní klub 2015, ISBN 978-80-242-4644-4.
* FULBROOK, M. A Concise History of Germany: Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press 2004/2012, ISBN 978-0-521-54071-1.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed