Klasici 1.3. - Vliv Sayova Pojednání

Mises.cz: 05. března 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

J. B. Say byl během Napoleonova konzulského režimu v roce 1799 jmenován členem vládnoucí tribuny. O čtyři roky bylo vydáno jeho Pojednání, což z něj záhy učinilo na evropském kontinentu vyhledávaného vykladače smithovského učení. Pojednání prošlo během Sayova života šesti edicemi. Poslední vyšla v roce 1829 ve dvojnásobné délce původní verze. Navíc byl několikrát vydán Sayův Úplný kurz politické ekonomie (1828-1830) a čtyřikrát byl do Sayovy smrti vydán výtah z Pojednání pod názvem Katechismy politické ekonomie (1817). Každý velký evropský národ přeložil Pojednání do vlastního jazyka. 

V roce 1802 si Napoleon vzal do parády ideology, kterým se kdysi dvořil, ale nenáviděl jejich liberální ekonomické a politické názory. Rozpoznal v nich nejsilnější teoretické i praktické oponenty svého stupňujícího se diktátorství [1]. Napoleon přinutil senát očistit sebe i tribunál od ideologů, čímž J. B. Say přišel o své místo v tribunálu. Ideologové byli filozofové a bonapartisté viděli ve filozofii hrozbu diktátorské vládě. Jak to řekl Joseph Fievée, editor bonapartistického Journal de l’Empire, „filozofie je prostředkem stížností na vládu a výhrůžkám, když se odchýlí od principů a osobností Revoluce“ [2]. 

O dva roky později, krátce poté, co se stal císařem, se Napoleon pustil do Saye znovu a zakázal mu vydat druhou edici Pojednání, pokud nezmění urážlivou kapitolu. Když to Say odmítnul, bylo nové vydání potlačeno. Say, vyhnaný z francouzské vlády, se stal na deset let úspěšným zpracovatelem bavlny. Ve skutečnosti se Say stal jedním z předních francouzských výrobců. Jak píše jeho životopisec, Say byl „u zrodu velkoprůmyslu. Ve skutečnosti byl jedním z nejpozoruhodnějších výrobců Konzulátu a Císařství, jedním z prvních velkých podnikatelů, kteří se snažili zavést všechny nové technologie do praxe“ [3]. 

Po pádu Napolena v roce 1814 konečně druhé vydání Pojednání vyšlo a v roce 1819 se Say vydal na novou profesní dráhu, nejprve v Národní konzervatoři a nakonec na Francouzské koleji. Sám Jefferson, jenž Saye obdivoval a sám byl stoupencem laissez-faire ekonomického myšlení, ho ujistil, že by našel příznivé podmínky pro práci ve Spojených státech. V tomto přání ho podpořil prezident Madison. Jefferson samozřejmě chtěl Sayovi nabídnout profesorské místo v politické ekonomii na jím nově založené Viržinské univerzitě. 

Sayovo Pojednání bylo velmi vlivné v Itálii. Nejprv mělo Smithovo Bohatství národů na italskou ekonomii jen slabý dopad. Itálie již sbírala plody své tradice svobodného obchodu, zejména v systematickém díle Rozjímání nad politickou ekonomií (1771) milánského hraběte Pietra Verriho (1728-1797). Dílo Neapolana Geatana Filangieriho (1752-1788) z roku 1780, hraběte Giovanniho Battisty Gherarda D’Arca (1785) a dokonce ani později v liberálním díle Francesca Mengottiho Colbertismus (1792) není ani jedna zmínka o Smithovi – a to dokonce přestože bylo do italštiny Bohatství národů přeloženo v roce 1779. 

Šíření francouzského revolučního režimu do Itálie přineslo spolu s vojáky i vliv Adama Smithe. Smith se během začátku Napoleonských válek stal přední ekonomickou autoritou. Po roce 1810 převzali italskou ekonomii do svých rukou Say a de Tracy. Sayovy myšlenky jasně předložil v pojednání Základy politické ekonomie (1813) Luca De Samuele Cagnazzi z Altamury (1764-1852) a v díle Nové pojednání o původu soukromého a veřejného bohatství (1816) Carlo Bosellini z Modeny. Odvážný mnich Paolo Balsamo (1764-1816) šířil Smithovy a později Sayovy myšlenky napříč Sicílií. Volal po svobodném obchodu v zemědělství a osvobození sicilského zemědělství od feudálních omezení (zejména ve svých Hospodářských a zemědělských pamětech, 1803 a Nevydaných pamětech veřejné ekonomie, 1845). 

V Itálii třímal enormní vliv také Sayův přítel a kolega Destutt de Tracy. Jeho Základy ekonomie byly v Miláně přeloženy do desetidílného vydání (1817-1819) dřívějším knězem Giuseppem Compagnonim (1754-1833). Navíc, vysoký post v revoluční vládě Neapole zastával ve dvacátých letech devatenáctého století starší státník a filozof Melchiorre Delfico, hlavní představitel dočasné revoluční junty a obdivovatel de Tracyho, se kterým si dopisoval, a de Tracyho stoupenec Pasquale Borelli, hlavní představitel neapolského revolučního parlamentu. 

Také Španělsko a latinskoamerické země byly ovlivněny de Tracym. Jeden z vůdců liberální španělské revoluce proti absolutistické monarchii v roce 1820 byl Manuel Maria Gutierrez, překladatel Pojednání do Španělštiny (1817) a profesor politické ekonomie v Malaze. Navíc byl členem revoluční španělské vlády z roku 1820 Ramon de Salas, překladatel de Tracyho Komentáře, jenž se vrátil z francouzského vyhnanství, aby se účastnil bojů. Další člen, J. Justo Garcia, přeložil de Tracyho knihu o Logice. V latinské Americe se stal de Tracyho obdivovatel a následovník Berardino Rivadavia prezidentem nově nezávislé Argentinské republiky [4]. Tracy se stal velmi oblíbeným jak v Brazílii, tak v Argentině, a v Bolívii se jeho „idologie“ stala ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století oficiálním učením na státních školách. 

Je stěží překvapením, že byli Pojednáním J. B. Saye silně ovlivněni autoři druhé vlny německých smithovců. Ludwig Heinrich von Jakob (1759-1827) byl stejně jako Kraus kantovským filozofem a ekonomem. Studoval na Univerzitě v Halle, kde se stal profesorem filozofie. Von Jakob vydal smithovské pojednání o obecných ekonomických principech, Principy ekonomie (1805). Pozdější vydání, až do třetího z roku 1825, obsahovaly korektury Sayova díla. Von Jakob byl Sayem natolik okouzlen, že přeložil Pojednání do němčiny (1807) a ruštiny. Osvícené názory dokonce v Rusku šířil i jinými způsoby, než vydáním přeloženého Saye. Chvíli učil na Univerzitě v Charkově a byl rádcem několika oficiálních komisí v Petrohradě. 

Nejzajímavějším a úplným sayovcem v Německu Gottlieb Hufeland (1760-1817). Hufeland se narodil v Gdaňsku, kde se stal starostou, a studoval v Gotinkách a Jeně, kde se stal profesorem politické ekonomie. V díle Nové základy národohospodářství (1807-1813) přejal Hufeland všechny důležité inovace J. B. Saye, či se spíše vrátil k francouzské, kontinentální předsmithovské tradici. Hufeland tak vrátil zpět podnikatele a opatrně oddělil jeho čisté zisky za podstoupení rizika od úrokových výnosů, renty a mzdy za manažerské schopnosti. Navíc Hufeland přejal teorii hodnoty založenou na užitku a vzácnosti, přičemž zdůrazňoval hodnotu jako výsledek hodnocení zásoby statků individuálním spotřebitelem. 

Vliv Saye a de Tracyho v Rusku získal ironický nádech. V roce 1825 zkusil jeden z předních liberálních děkabristů Pavel Ivanovič Pestel, jenž považoval de Tracyho Komentář za svou bibli, zavraždit absolutistického vládce cara Mikuláše I. Mikuláš obratem nechal Pestela pověsit, přestože byl sám vzdělán ve smithovském a sayovském Kurzu politické ekonomie Heinricha Freiherra von Storcha [5]. 

Anglický překlad čtvrtého vydání Sayova Pojednání se objevil v Londýně v roce 1821. Liberální bostonský časopis North American Review vydal tento překlad ve stejném roce ve Spojených státech s poznámkami mistra svobodného obchodu Clementa C. Biddle. Sayovo Pojednání se rychle stalo nejoblíbenější ekonomickou učebnicí ve Spojených státech a zůstalo jí až do konce Občanské války [6]. Jako učební text bylo tištěno dokonce ještě v roce 1880. Během této doby prošlo Pojednání 26 americkými vydáními, zatímco ve Francii pouze osmi. 

Nepřeložené spisy ideologů měly neočekávaný vliv ve Velké Británii. Thomas Brown, přítel a následník Dugalda Stewarta na pozici profesora mravní filozofie v Edinburghu, uměl plynně francouzsky a filozofie de Tracyho ho silně ovlivnila. Navíc byl jeho žákem ve filozofii James Mill, jenž byl sám obdivovatelem Helvetia, Condillaca a Cabanise. Není tedy překvapením, že byl ve Velké Británii Mill prvním, kdo docenil důležitost Sayova zákona trhů. 

Není divu, že se Sayova verze smithovství stala nejpopulárnějším ekonomickým dílem na evropském kontinentu ve Spojených státech. Say se nedokázal nazvat fyziokratem, tak se nazýval následovníkem Smithe, přestože tomu tak bylo pouze nominálně. Jak uvidíme, jeho myšlenky byl ve skutečnosti post-cantillonovské a pre-rakouské a nikoliv smithovsky klasické.

Jedním klíčovým rozdílem mezi Sayem a Smithem byla čirá jasnost a zřejmost Sayova Pojednání. Say tak trochu správně nazval Bohatství národů „čirým chaosem“ a „chaotickou sbírkou správných myšlenek bez rozmyslu naházených na množství pozitivních pravd“. Jinde Smithovo dílo nazval „promiskuitní montáží těch nejlepších principů … špatně stravitelnou masou osvícených myšlenek a pravdivých informací“. A nakonec, s velkou vnímavostí, Say tvrdí, že „všechny části [Bohatství národů] postrádají metodu“.

Byla to právě Sayova slavná jasnost, která mu i přes zajištění světové proslulosti snížila cenu u britských autorů, kteří naneštěstí ekonomickému myšlení vládli. (K znehodnocení Sayova jména jistě přispěl i fakt, že sám nebyl Britem.) Oproti povrchnímu Smithovi či mučivému a prakticky nečitelnému Ricardovi byla Sayova jasnost a jednoduchost, s jakou se četl, jednoduše podezřelá. Schumpeter to dobře popsal:

„Jeho argumentace plyne s takovou jednoduchostí a zřejmostí, že se čtenář sotva kdy zastaví, aby přemýšlel, a sotva kdy zažije podezření, že by mohlo být pod jasným povrchem skryto něco hlubšího. To mu [Sayovi] přineslo u mnohých ohromný úspěch a u několika stálo dobrou pověst. Say občas vidí důležité a hluboké pravdy, ale když je vidí, popíše je ve větách jako triviality.“

Say byl výjimečný spisovatel, Say se vyvaroval hrubé a mučivé próze ve stylu Ricarda, Sayova kniha, jak řekl Jefferson, byla „kratší, jasnější a pevnější“ než Bohatství národů, avšak ekonomové tehdy i dnes zaměňují jasnost za povrchnost a často také vágnost a obskurnost za hlubokost. Schumpeter dodává:

„A tak nikdy nedostal, co si zasloužil. Obrovský úspěch jeho Pojednání v podobě učebnice – největší ve Spojených státech – pouze utvrdil tehdejší i pozdější kritiky v diagnóze, že byl pouhým popularizátorem Smithe. Kniha se prý stala tak oblíbenou, protože ušetřila ukvapeným či špatně připraveným čtenářům potíže, které by měli u procházení skrze Bohatství národů. To byl názor těch ricardiánců, kteří … ho neuznali jako autora – viz McCullochovy komentáře v Literature of Political Economy – a kteří byli schopni dostat se na úroveň smithovské moudrosti, ale už ne na úroveň moudrosti ricardovské. Pro Marxe byl Say jednoduše ‚nevýrazný‘.“ [7]

[1] Ve slavné řeči z února roku 1801 Napoleon odmítnul ideology jako nejškodlivější třídu lidí. Byli to „mluvkové a ideologové. Vždy bojovali s vládnoucí autoritou,“ burácel. „Vždy nevěřili autoritám, ani když byla autorita v jejich rukách, odmítli dát jí nezávislou moc nutnou k potlačení revolucí“. Viz Emmet Kennedy, Destutt De Tracy and the Origins of 'Ideology' (Philadelphia: American Philosophical Society, 1978), str. 80ff.

[2] Nebo jak to komentoval Emmet Kennedy, „ve státě, kde není tolerována politika, nemůže být tolerována ani politická teorie“.

[3] Ernest Teilhac, L'Oeuvre economique de Jean-Baptiste Say (Paris: Librairie Felix Alcan, 1927), stránky 24-26. Citováno a přeloženo v Leonard P. Liggio, 'Charles Dunoyer and French Classical Liberalism' , Journal of Libertarian Studies, 1 (Léto 1977), stránky 156-157.

[4] Rivadavia na čas také pracoval na překladu Benthama.

[5] Storchův Kurz, vydaný v Rusku v roce 1815, byl v roce 1823 přetisknut v Paříži s poznámkami připojenými Sayem. Storch obvinil Saye z krádeže, když vydal francouzské vydání bez svolení, načež Say odvětil, že Storch sám si vypůjčoval z něj, de Tracyho, Benthama a Sismondiho.

[6] Šesté a poslední americké vydání z roku 1834 editoval Biddle a zahrnul změny z posledního francouzského vydání z roku 1826.

[7] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 491.