Mises.cz

Mises.cz

Místní výroba a nesmyslné převážení potravin

Praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka, stejně jako přírodní zákony velmi rychle zamezí neefektivní produkci.

Setkal jsem s tímto, asi běžným, názorem:

"Dohoda mezi spotřebiteli a výrobci je možná jenom v malých poměrech. Jsem přesvědčena, že je nutné se v mnoha věcech vrátit k místním poměrům a např. základní potraviny si pěstovat v místě. Tam je také prodat. Totéž pokud jde o řemesla. Tím by opět oživila místní ekonomika, přestalo by zběsilé převážení rajčat ze Španělska a odjinud do místa, kde si je společnost je schopna vypěstovat sama a konzumovat čerstvá."

Vzhledem k tomu, že článek na podobné téma se minulý týden objevil mezi nejlépe hodnocenými blogy, je toto přesvědčení živější, než by se mohlo zdát.

Odpovídám takto:

Ve svobodné společnosti by nikomu nic nebránilo pěstovat plodiny v místě. Ale praxeologické zákony, které můžeme vypozorovat u jednajícího člověka (jako je zákon mezního užitku a zákon výnosů), stejně jako přírodní zákony velmi rychle zamezí neefektivní produkci.

Je jasné, že pokud jsou někde státním zásahem deformovány informace potřebné pro koordinaci jednajících lidí, pak se objevují “záhadné” jevy, které jsou předmětem podivu mnohých. Jak to, že se vozí nějaké produkty přes celý svět, když je můžeme produkovat v místě spotřeby? Tato záhada má jednoduché vysvětlení. Z nějakých důvodu je to nejlepší způsob, jak s užitkem a efektivně vyřešit daný problém. Nikdo jen tak pro legraci nebude převážet něco sem a tam. Vždy bude převážet jen pro někoho, kdo to zaplatí.

Proč tedy lidé nepěstují nějakou plodinu v místě? Buď byla politicky vytvořena nějaká umělá překážka (udělování licencí, konfiskace majetku a přerozdělení, dotace), nebo někdo nabízí stejný či podobný produkt odjinud levněji (a to včetně dopravy a dalších transakčních nákladů). Další otázkou je, co vlastně pěstovat a co to jsou “základní potraviny”? A proč by o tom měl rozhodovat nějaký úředník, podobně jako chovatel dobytka rozhoduje o “základních potravinách” pro svá zvířata?

Dejme tomu, že kolem nějakého místa by se mohly pro místní spotřebu pěstovat brambory. Dále že přírodní podmínky jsou vhodné pro pěstování brambor stejně jako pro pěstování rýže. Zemědělci tedy v daném místě pěstují brambory, které se prodávají za určitou cenu. Dále předpokládejme, že pěstitelé jsou už vybavení a půdu zúrodnili, starají se o ni a že jsou dobří hospodáři a pěstitelé. Dosahují stabilně určitého zisku, neboť poptávka a nabídka brambor se dlouhodobě nemění. Potom se může stát, že už se nikomu nevyplatí vozit brambory z dálky 1000 km i kdyby tam byly stejné podmínky a stejně dobří pěstitelé - jednoduše kvůli dopravním nákladům a možnosti prodeje v daném (vzdáleném) místě. Dalším dovozem navíc změní nabídku brambor a tedy způsobí pokles ceny.

Nic není neměnného

Co se stane, když:

Lidé začnou preferovat rýži? Postihne oblast sucho a neúroda nebo plíseň brambor? Nebo zemědělci zleniví a přestanou pracovat a podnikat? Lidem v tomto místě přestanou chutnat brambory a začnou dávat přednost těstovinám a přitom tvrdé pšenici se v místě vůbec nedaří a každý, kdo se o to pokusí, utrží ztrátu?

A co když vláda začne dotovat vzdálené zemědělce anebo dopravce např. tím, že mohou jezdit na dotovaných státních silnicích?

V prvním případě se stane pěstování brambor neziskovým. A začít pěstovat rýži nelze ze dne na den. Cena rýže je při zvýšené preferenci mnohem vyšší než cena brambor. Podnikatelé začnou hledat řešení, neboť prodej rýže nabízí příležitost k vyšším ziskům. Zjistí cenu rýže v nějakém vzdáleném místě a spočítají náklady za nákup rýže, za dopravu, cla, úřední poplatky a za úrok z časové prodlevy. Pokud jim vyjde, že rozdíl tržeb za rýži převýší o určitou žádanou částku - zisk - náklady na nákup brambor, transakční náklady a úrok, vše realizují a po převozu je na daném místě prodají. To trvá tak dlouho, dokud se opět nezmění podmínky. Přitom klesá zisk z prodeje rýže a roste její nabídka, protože i další podnikatelé našli „mezeru na trhu“. Podobně je tomu u těstovin, které v daném místě vyrábět vůbec nelze.

Druhý případ popisuje vládní intervenci do obchodu vedoucí k jevům, které jsou pro některé lidi nepochopitelné. Aby vláda mohla dotovat pěstitele rýže nebo dopravce, musí nejdříve omezit osobní svobody obyvatel tím, že jim zkonfiskuje část majetku. To samozřejmě způsobí chudobu, protože tito obyvatelé nemohou uspokojit naléhavější potřeby, popř. jsou nuceni snížit míru úspor. I místní zemědělci budou chudší a třeba zkrachují. Dotaci většinou dostanou méně schopní producenti, neboť ti schopní si dokáží vydobýt místo na trhu sami. (Samozřejmě ve chvíli, kdy dotují zemědělce všichni, je situace trochu jiná, o tom si můžete přečíst v tomto článku). Dopravci pak mohou levně vozit zboží ze vzdálenějších oblastí. Další a další chaotické následky a ad hoc řešení vlády pak situaci úplně znepřehlední. A posledním trumfem vlády bude omezení dopravy kamionů, protože kamiony jsou přece špatné. Vláda odsoudí město k chudobě a hladovění a vše svede na "globalizaci".

Centrální plánovači

Představte si miliony produktů, všechna myslitelná místa s různými podmínkami pro výrobu na Zemi, miliardy lidí s různými dovednostmi, neustále měnící se přání miliard spotřebitelů, tisíce regulací trhu parlamenty a vládami, které každý den mění pravidla obchodu a překážky trhu jako cla, daně atd. s cílem měnit “ceny” administrativním způsobem. Tento problém nelze optimálně vyřešit z kanceláře politika či plánovače. I nejlepší podnikatelé by selhali. Kdo se diví, proč někdo dělá to a to, má možnost to udělat lépe a bude za to odměněn ziskem. 

Podnikatelé věrni své objevitelské roli zlepšovat lidské podmínky a pomáhat bližním mohou zkusit pěstovat různé plodiny místně a zkusit je prodávat, aby zabránili kamionům jezdit kolem světa. Potom poznají problém. Nejen špatné podmínky přírodní, nedostatek kapitálu - úspor - a zkušeností, ale navíc daně, licence, cla, dotace konkurentům a další státní intervence, proti kterým se nikdo ani nemůže pojistit, ale často je nemůže ani předvídat. Pravidla a zásahy se mění každým dnem nadprodukcí legislativy, která reguluje chování lidí na trhu. Chybí právní jistoty. Jako kdyby nad daným místem každý den kroužilo tornádo či mrak hladových sarančat. Takže místní lidé i cizí investoři vzdají nějaké místní pěstování plodin.

Musím zmínit jeden aspekt, který je přehlížen, když se hovoří o jakékoliv soběstačnosti rodiny, města, “státu”, EU atd. Lze dokázat nejen subjektivně, že i kdyby někdo uměl vše nejlépe, přesto je pro něj lepší, když se zaměří na to, co mu vynáší největší a ostatní nakupovat i od horších výrobců, budou mít všichni podíl na větším majetku. Tento zákon se může nazývat jako Ricardův sdružovací zákon. Nikdy tedy není výhodné, když se obyvatelé daného místa snaží být v co nejvíce produktech soběstační.

Závěr

Jak byste chtěli určovat, jaké potraviny pěstovat v místě a jaké ne? A co už je příliš daleko a co není? Proč by měl státní úředník rozhodovat o tom, jaká si budete kupovat rajčata?

Poptávka po místních (či snad kvalitnějších) potravinách reálně existuje, a proto se poslední dobou objevila řada bio farem, v každém větším městě jsou pravidelně farmářské trhy a pokud někdo chce, může si koupit pole a pěstovat na něm třeba mrkev. Pokud je po nějakém zboží poptávka, pak se ji budou podnikatelé snažit uspokojit. Pokud ale lidé chtějí levná rajčata ze Španělska, nikdo jim přece nemůže nařizovat, aby si kupovali místní (i když třeba kvalitnější) drahá rajčata.

Text byl redakčně zkrácen a upraven. Původní článek naleznete na blogu autora.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed