Mýtus recyklace

Mises.cz: 20. července 2011, Mises.org (přidal Ondřej Moravec), komentářů: 5

Jakožto Švéd slyším mnoho mýtů o tom, jak skvělá země Švédsko údajně je – „prosperující socialismus“, za nímž si stojí, vzor pro zbytek světa. Mnoho mých přátel z různých konců světa se například vyjadřuje ke švédským recyklačním politikám a cestě švédské vlády k vynucenému environmentalismu.

Většina mi to prezentuje tak, že Švédsko uspělo v tom, o čem většina ostatních vlád pouze sní: vytvoření efektivního a ziskového národního systému na záchranu prostředí díky rozsáhlé recyklaci. A všichni do toho jdou! Všichni recyklují.

To poslední je pravda: každý opravdu recykluje. Ale je to výsledkem vládní moci, nikoli volby občanů. Monopolistická státní odpadní „služba“ již neakceptuje odpad: sbírá pouze zbytky jídla a ostatní snadno biologicky odbouratelné zbytky. Jakýkoliv jiný odpad, který se náhodou ocitne ve vaší popelnici, vyústí v hezkou malou pokutu (vlastně tak malá není) a v celém sousedství se mohou zvýšit frekvence sbírání odpadu (přesněji: ještě více než obvykle – zvyšují se už tak ročně nebo půlročně).

Takže co děláte se svým odpadem? Většina domácností má mnoho různých popelnic pro různé druhy odpadu: baterie, biologicky odbouratelné, dřevo, barevné sklo, ostatní sklo, hliník, ostatní kovy, noviny, tvrdý papír, ostatní papír, různé druhy plastů. Všechny tyto materiály běžně musí být umyty než jsou vyhozeny – kartony od mléka vymyty, konzervy musí být bez etiket.

Švédové tedy musí mýt svůj odpad předtím, než ho třídí. Toto je budoucnost a údajně je dobrá pro životní prostředí.

Ale nekončí to jen s prací navíc v každé domácnosti a s prostorem navíc v každé kuchyni. Co s odpadem, který není odvezen? Státní odpadní služba (která odpad odváží jednou za 14 dní nebo měsíc) akceptuje pouze určité druhy odpadu, většinou pouze biologicky odbouratelné zbytky jídla. Nezoufejte – o vše je postaráno.

Vláda zavedla centra pro odklad odpadu ve většině oblastí, a tam můžete odhodit svůj odpad. Tato „centra“ nabízejí různé kontejnery, každý určený pro jiný druh odpadu, hezky barevné, abyste se jednoduše orientovali. Předtím však musíte svůj odpad roztřídit, hliník od ostatních kovů a noviny, jemný papír a tvrdý papír. Určitě byste nechtěli házet špinavý karton od mléka do netříděného papíru, nebo ano?

Zdá se ale, že přesně to lidé dělají: podvádějí, pokud si myslí, že je to pro ně lepší. A tak jim to vláda ztížila. Nejprve předělala kontejnery tak, že je těžší do nich hodit „špatný“ odpad. Kontejnery na sklo mají například jen malý úzký kruhový otvor, kam můžete vhodit své lahve. Kontejnery na tvrdý papír a kartony mají jen podélný úzký otvor (musíte sešlápnout své krabice před recyklací – to je zákon).

Jenže to nepomohlo. Lidé stále podváděli. A čím více vláda ztěžovala podvádění, tím složitější bylo se zbavit odpadu, i když jste jej chtěli dát na správné místo. A tak lidé přijížděli do těchto center a jednoduše vše položili vedle kontejnerů. Proč by se obtěžovali? Vláda odpověděla najmutím placených špehů!, kteří sledovali podvodníky, aby ti mohli být předvedeni spravedlnosti. (Bylo několik soudních případů, kdy lidé byli zpovídaní z porušování recyklační legislativy.) Musím říkat, že najmutí špehů nepomohlo? Po celkem horké debatě v médiích se toto špehování v recyklačních centrech zrušilo.

Skutečná otázka zde není, do jakého stupně vláda ignoruje motivy lidského jednání. Máme kolem sebe dost případů takové ignorance vysokého stupně. Otázkou je, funguje doopravdy recyklační struktura? Z vládního pohledu možná funguje, z pohledu životního prostředí však určitě ne.

Funguje jako všechny centrálně plánované struktury: zvyšuje a centralizuje moc, zatímco zamýšlené a očekávané efekty se nedostavují. V tomto případě struktura funguje takto: lidé třídí odpad – nemají na výběr. Státní odpadní služba také nemá tolik práce a je placena více než kdykoliv předtím. Lidi to obtěžuje, ale nereagují. Švédové si obecně hodně stěžují (na všechno), ale neodporují – jsou zvyklí, že si s nimi mocná vláda zahrává a tento svůj osud tolerují už od roku 1523.

Násilná recyklační struktura funguje ve vrstvách, kde spotřebitel („producent“ odpadu) dělá většinu práce s tříděním, čištěním a přepravováním odpadu do sběrných center. Vládou určené společnosti poté vyprázdní kontejnery a přepraví materiál do oblastních center, kde je připraven k recyklaci. Poté je vše převezeno do centralizovaných recyklačních továren, kde je materiál připraven k novému použití nebo spálen. Zbytek je prodán společnostem nebo jedincům při dotovaných cenách, aby kupující mohli udělat tu správnou „environment-friendly“ volbu.

Zajímavé na tomto centrálním recyklování v sovětském stylu je jeho oficiální ziskovost. Údajně je efektivním využíváním zdrojů, protože recyklace je méně energeticky náročná než například těžby či výroba papíru ze dřeva. Je ekonomicky ziskové, protože vláda generuje tržby prodejem recyklovaných materiálů a výrobků vzniklých během recyklačního procesu. Konečný recyklační proces stojí méně než kolik je utrženo prodejem recyklovaných výrobků.

Toto je běžná vládní logika: „šetří to energii“ jednoduše proto, že vláda nepočítá čas a úsilí devíti milionů lidí, kteří svůj čas tráví mytím a tříděním jejich odpadu. Vláda a její úředníci došli k závěru, že náklady na vodu a elektřinu při mytí odpadu, doprava ze sběrných center a konečný recyklační proces jsou menší, než by byla původní produkce těchto materiálů. Samozřejmě nepočítají nespočetně cest milionů lidí do recyklačních center, nepočítají jejich čas, nepočítají náklady na umístění tuctu různých popelnic v každé domácnosti.

Ekonomicky je švédská recyklace katastrofa. Představte si celou společnost vynakládající svůj čas a peníze na čištění svého odpadu a jeho odvoz do recyklačních center místo produktivní práce nebo investování. Dle vládních knih více peněz připlouvá než odplouvá, takže recyklace je zisková. Avšak toto přehlíží náklady donucení.

Vládní plánovači si také připisují zásluhu na snížení nákladů díky centralizaci sběru odpadu. Toto „snížení“ je však většinou snížením služeb, zatímco poplatky pro zákazníky se zvětšily. Nedávný problém se sběrnými centry je nedostatečně časté vyprazdňování kontejnerů (typický příklad vládních „úspor“), takže lidé nechávají odpad okolo přeplněných kontejnerů, což vládou pověřené odvozní společnosti nevzrušuje – jsou placeny jen za odvoz odpadu z kontejnerů, nikoli za sbírání odpadu kolem. Noviny píší o „krysí invazi“ ve Stockholmu a ostatních švédských městech.

Pokud vezmeme v úvahu náklady v peněžním vyjádření, náklad času lidí, náklady emisí z aut při odvozu odpadu, těžko dojdeme k šetrnosti k prostředí. Přičteme-li nepohodlí a zvýšené riziko nemoci, švédské recyklování je bezmála stejně katastrofální jako jakékoliv jiné vládní schéma.

Dá se to očekávat, díky autoritářské struktuře, stylu a řízení celého systému. Možná je více „high-tech“ a pokročilý, než kdy byly systémy sovětské, pořád je to ale systém založený na příkazech a nikoliv svobodné volbě založené na vlastním zájmu nebo pobídce. Je dokonce příliš socialistický pro švédské socialistické noviny číslo jedna, Aftonbladet. Lena Askling napsala o veřejném sběrném systému:

„Jsme nuceni třídit, kompostovat, balíkovat, skladovat a přepravovat odpad. Jsme nuceni přebývat s touto bakteriální líhní ve svých domech a vilách a poté přepravovat ty páchnoucí a ucházející odpady do určených popelnic nebo sběrných center, která vždy přetékají odpadem.

Proč proboha nemůže vláda nechat průmysl a výrobce vyvinout rozumná balení a systémy pro nakládání s odpadem, které by umožnily recyklaci, výrobu energie a budoucí výnosy? Systém ohleduplný k člověku a hygienicky přijatelný místo současného odpadního a špinavého chaosu?

Zatímco čekám, myš pobíhá kolem mého odpadního koutu.“

Dokonce i ona, pisatelka socialistické propagandy pro život, ví, že švédské recyklační schéma nefunguje. A vyvozuje, že potřebuje více trhu.

Když tak mě osviťte, v čem leží ten tak často proklamovaný úspěch tohoto systému?

Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, autorem článku je Per Bylund, Ph.D. student ekonomie na University of Missouri, překlad původně vyšel na blogu autora.