Mises.cz

Mises.cz

Nathaniel Branden: Šest pilířů sebeúcty

Nemusíte se všemi Brandenovými myšlenkami souhlasit, ale stránky, které neprovokují k zamyšlení nad jednáním vlastním i ostatních lidí, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Kniha "Šest pilířů sebeúcty” (“The six pillars of self-esteem") psychologa Nathaniela Brandena čtenáře navede na fascinující cestu povahou lidského jednání a mysli. Nemusíte se všemi Brandenovými myšlenkami souhlasit, ale stránky, které neprovokují k zamyšlení nad jednáním vlastním i ostatních lidí, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Kniha překypuje zajímavými postřehy a příběhy z Brandenovy psychoterapeutické praxe, pomocí kterých odhaluje podstatu a předpoklady “zdravé mysli”. Každý člověk je jedinečný a jeho jednání je ovlivněno jak okolím, tak jeho osobními pocity, zkušenostmi a emocemi. Branden tvrdí, že uvědomělou aplikací šesti základních pilířů sebeúcty je člověk schopen na ní aktivně pracovat a tím docílit šťastnějšího a vyrovnanějšího života.

Přestože je dílo převážně psychologické, má kniha přesah i do oblasti filosofie. Závěry Brandenovy teorie mají totiž velmi blízko k principům filosofie svobodné společnosti neboli anarchismu. Jinými slovy, všechny autoritářské instituce jsou v přímém rozporu s nutnými předpoklady pro dosažení individuálního štěstí člověka. Brandenovy libertariánské postoje jsou evidentní. Škoda, že není schopen své teorémy dotáhnout ke konzistentnímu logickému závěru, a to především v otázce povinného školství.

Branden vnímá sebeúctu jako “zdraví mysli” ve smyslu její optimální funkce ve vztahu člověka k sobě samému. Opakovaně zdůrazňuje, že sebeúcta nemá nic společného se záměrným odmítáním reality a snahou sebe sama přesvědčit o tom, že jsem bezchybný. Zdravá sebeúcta se projevuje konkrétním, vědomým jednáním člověka v konkrétních situacích. Branden představuje šest pilířů sebeúcty jako zásady chování vedoucího k její zdravé formě. V závislosti na tom, zda se pak člověk chce nebo nechce vědomě těmito principy řídit, bude jeho sebeúcta neboli zdraví mysli posíleno nebo oslabeno. Následující Brandenovy myšlenky jsou shrnutím jeho filosofie sebeúcty:

"Každý člověk je vlastníkem svého života; nikdo neexistuje proto, aby žil podle očekávání jiných."

“Jestliže se ke mně lidé chovají neslušně nebo bez respektu, vypovídá to něco o nich, nikoliv o mně."

“Nikdo nemá právo mi vnucovat myšlenky a hodnoty, které neakceptuji, stejně tak jako já nemám právo vnucovat své hodnoty a myšlenky jiným."

“Čím lépe sám sobě rozumím, tím lepší život si můžu vytvořit."

“Jsem zodpovědný za úroveň vědomí, se kterým přistupuji ke své práci a jiným aktivitám."

“Jsem zodpovědný za výběr a akceptování hodnot, kterými se řídím."

“Mám právo považovat své hodnoty a pocity za důležité."

“Pokud chci uspět, potřebuji věnovat pozornost následkům svých činů."

“Moje sebeúcta je vzácnější než jakákoli krátkodobá odměna za její zradu."

“Lidské bytosti jsou samy sobě cíli, nikoliv prostředky k cílům ostatních, a mělo by s nimi tak být zacházeno. Individuální člověk nepatří ani rodině, ani komunitě, ani církvi, ani státu, ani světu. Člověk není majetek."

“Neměli bychom se obětovat pro jiné ani jiné obětovat pro nás; měli bychom se oprostit od myšlenky lidského obětování jako morálního ideálu.”

Posilování sebeúcty u dětí a vliv školy

V jedné z kapitol se Branden zabývá otázkou budování sebeúcty dětí rodiči a školou. Cílem efektivní rodičovské péče je umožnit dítěti vyvíjet se k samostatnosti. “…[E]fektivní rodičovská péče zahrnuje poskytnutí kořenů k růstu a křídel k odletu - bezpečí pevné základny a sebevědomí ji jeden den opustit."

K budování seberespektu dítěte jako jednoho z šesti pilířů sebeúcty se Brandon výstižně vyjadřuje takto: “Buď opatrný, co říkáš svým dětem. Můžou s tebou souhlasit. Předtím, než své dítě nazveš hloupým, nemotorným nebo zklamáním, zvaž odpověď na otázku: je to to, za co chci, aby se mé dítě považovalo?

Branden hovoří o principu “psychologické viditelnosti”. Psychologická viditelnost se vztahuje k tomu, jakým způsobem a zda-li vůbec rodič na dítě reaguje. A to nejen na jeho otázky, ale také na jeho emoce. Branden píše: “Dítě má přirozenou potřebu, aby bylo slyšeno, viděno, aby mu bylo porozuměno a dostalo vhodnou zpětnou reakci. Pro utvářející se mysl je to obzvláště urgentní…Psychologové a odborníci na vzdělávání často v tomto smyslu mluví o vyjadřování uznání dítěti za jeho jedinečnost, a také o zajištění jeho potřeby příslušnosti a sounáležitosti“. Těžko si lze představit, že sebelepší učitel aplikuje něco takového ve třídě třiceti žáků. Ne proto, že by těchto projevů nebyl schopen, ale proto, že není možné, aby jeden člověk učinil více dětí najednou psychologicky viditelnými. Soudím, že principem školní třídy je spíše psychologická “neviditelnost” jednotlivce.

Branden uznává, že povinný školský systém jak jej známe jde přímo proti základním principům sebeúcty. Bohužel, zde není schopen své závěry aplikovat důsledně. Namísto jednoznačného odsouzení současného školského systému z důvodu jeho negativního vlivu na vytváření sebeúcty mladé mysli se stává advokátem jeho "reformy". Nevidí, že problémem není způsob výuky nebo kvalita učitelů, ale právě systém založený na tom, že dítě je objektem, do kterého je třeba “nasypat" vědomosti, znalosti a hodnoty. Namísto pochopení, že přesně toto je příčinou problémů, které sám definoval, nabádá - změňme “předmět” výuky a učme děti principům sebeúcty. V čem je ale z pohledu dítěte rozdíl? Pořád jde o nucení člověka přijít v určitý čas na určité místo a nechat se někým něco učit. Z pohledu dítěte jde stále o pasivní, nedobrovolný příjem informací, nikoli o aktivní vzdělávání sebe sama. Branden sám píše: “Velmi přesně si pamatuji svoje vlastní zkušenosti ze základní a střední školy…Dvě nejdůležitější hodnoty, které mi v tom světě byly předány, byla moje schopnost vydržet po delší dobu v tichosti a bez pohybu, a schopnost pochodovat s svými spolužáky z jedné učebny do druhé.” Co by se v té době pro Brandena změnilo, kdyby někdo změnil osnovy s důrazem na osvojování principů sebeúcty?

Brandenovy principy pěstování smyslu sebeúcty, a především “psychologická viditelnost”, nemůžou být ve třídě plné dětí nikdy aplikovány. Namísto vyvození jasně se nabízejícího závěru, že systém, kde skupina dětí pasivně přijímá “znalosti” od autority za katedrou, je z podstaty nekompatibilní s principy budování sebeúcty, Branden nepochopitelně vyvozuje toto: “Sebeúcta je to, co vyžaduje dnešní pracoviště. A to, co vyžaduje pracoviště, se dříve nebo později musí stát předmětem výuky ve školách.

Do této pasáže to vypadalo, že nejdůležitějším a centrálním prvkem celé Brandenovy diskuze v této části knihy je boj za rozvoj dětské mysli. Bohužel, Branden najednou sklouzává do námi známého scénáře, že školy je třeba reformovat v zájmu všeho možného, jen ne dětské mysli samotné. V prvé řadě jde údajně o to, co vyžaduje pracoviště nebo společnost, nikoliv co potřebuje samotná dětská mysl. Tyto názory skoro přesně kopírují myšlenky Horáce Manna, který se zasloužil o zakotvení pruského autoritářského školského systému v Americe, jenž přetrvává dodnes. Ten prosazoval takovýto systém kvůli jeho dalekosáhlým důsledkům pro ekonomiku a společenský pořádek. Kde je tedy podstatný rozdíl mezi tvrzením Manna a Brandena? Pokud říká, že účelem změny školních osnov je uspokojení potřeb pracoviště, pak si protiřečí, protože sám vyvodil ve své filosofii sebeúcty závěr: lidské bytosti jsou samy sobě cíli, nikoliv prostředky k cílům ostatních…

Branden, stejně jako jiní lidé, kteří kritizující současný školský systém, nedokáže pochopit, že ten neselhává proto, že chybí dobří učitelé nebo byla špatně sestavena osnova vzdělávání. Současný školský systém je nereformovatelný, neboť vůbec nebyl k rozvoji lidského intelektu, samostatnosti a seberespektu vyvinut. Pruský školský systém, který dodnes používáme, byl určen k výchově poslušných, podrobivých lidí, loajálních k příkazům autorit. Tendence reformovat současný školský systém dosazením “lepších” učitelů a změnou osnov by se dala přirovnat ke snaze donekonečna rekvalifikovat posádku lodi a očekávat, že se tím naučí se stejnou lodí plavit po souši.

Vypadá to, že budeme hledat ten “správný” způsob výuky ve škole, ty “správné” učitele a ty “správné” osnovy donekonečna. Tyto parametry se budou průběžně měnit, a to jednou podle potřeb “ekonomiky” a jindy podle potřeb “pracoviště”. Napadne někdy někoho zamyslet se také nad potřebami dětí, jakožto lidských bytostí samotných?

V jedné z podkapitol Branden diskutuje důležitost podporovat v dětech jejich vlastní smysl seberespektu. Říká, že v zájmu toho bychom se k dětem měli chovat se stejným respektem, s jakým se chováme k ostatním dospělým bytostem. Toto prohlášení však vylučuje existenci povinné školní docházky, neboť se nabízí otázka: umíme si představit, že bychom někomu z dospělých oznámili, že bez ohledu na jeho vůli bude chodit patnáct let do instituce jménem škola? Kde je potom ten proklamovaný respekt?

Ohledně potřeby porozumět emocím dítěte Branden píše: “…[Z] důvodů, které jsou zřejmé, může mít způsob, jakým učitel reaguje na žákovy chyby, vliv na zbytek jeho života". Jestliže na tomto tvrzení něco je, neriskujeme příliš, když dítě svěříme na osm hodin denně do péče někoho cizího?

Kniha Šest pilířů sebeúcty je vzrušujícím, provokujícím a zábavným čtením. Dalekosáhlé následky nedostatku sebeúcty v přístupu člověka k sobě samotnému i k ostatním můžeme nalézt téměř kdekoliv.

Nathaniel Branden: "The Six Pillars of Self-Esteem". Bantam Books, July 1995. ISBN: 978-0-553-37439-1

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed