Návrat starých časů: Kapitola 1

Mises.cz: 23. února 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Část první: Ztracený

Petr Uldanov už čekal celou půlhodinu. Došel k oknu a podíval se dolů do ulice třicet pater pod sebou a pohledem přelétl jednotvárné budovy na druhé straně. Potom se zahleděl na město rozprostírající se do dálky až k šedivému horizontu.

Byl to obrázek bezútěšnosti a ošuntělosti.

Tak toto je Moskva! Hlavní město Vítězného světa!

Budova, ve které se nacházel, byla nová, tyčila se uprostřed města a matně se leskla. Z venku si ji prohlédl jen letmo, než vešel poté, co vystoupil z automobilu. Ze svého současného stanoviště ale nedokázal zahlédnout nic, co by mu učarovalo nebo ho zaujalo, dokonce ani nic, co by vypadalo čisté a nové.

Byl to Petrův první den v Moskvě od doby, kdy byl ještě dítě.

Svůj dosavadní život trávil izolován se svou matkou, několika služebníky a učiteli na malém ostrově v Karibském moři. Živě si vybavil obrázek bílého domu s bílou střechou a neuvěřitelně modrým mořem, které šumělo hned za zahradou.

Proč si pro něj jeho otec poslal? Pamatoval si ho pouze jako mohutného zlostného muže, před kterým se krčíval hrůzou.

Jeho otec byl Diktátorem Vítězného světa, vládcem všech lidí na zemi.

Tato skutečnost by pro Petra znamenala ohromnou proslulost, pokud by byla ovšem veřejně známá. Potaji byl na to hrdý, i když se tento pocit mísil ze strachem, který pochytil od své matky. Tato skutečnost ovšem také mohla ohrozit jeho hlavní životní plán – aby byl ponechán na pokoji a mohl se věnovat hudbě.

Co po něm mohl otec chtít po dlouhých deseti letech mlčení?

Otočil se a netrpělivě se rozhlédl po místnosti. Jediným předmětem na stěně byl veliký kalendář. Leninův den, 30 duben, 282 P. M.

P. M.: Po Marxovi. Marx se narodil podle starého buržoazního kalendáře v roce 1818. Podle buržoazního počítání by tedy byl rok 2100. Petra ovšem ani nenapadlo tento přepočet provést. Nikdo se nezajímal o starý a zkažený kapitalistický svět, který zmizel před více než stoletím.

Staleninův osobní tajemník Sergej vstoupil do místnosti a oznámil: „Jeho Excelence tě nyní přijme.“

Petr ho následoval skrze kancelář do nesmírně rozlehlé místnosti. Za masivním stolem v levém zadním rohu seděl Stalenin, Diktátor Vítězného světa. Teprve později si Petr uvědomil, že to je také jeho otec.

Tajemník s lehkou úklonou opustil místnost a ponechal je o samotě.

Diktátor vstal a popošel kupředu. Byl daleko šedivější a vyhlížel unaveněji než na oficiálních obrazech, které se nezměnily, co Petr pamatoval. Ale stále měl robustní silnou postavu, krátce zastřižené vlasy a jeho ramena a hruď byly jako vytesané ze žuly.

Položil mu ruku na rameno a zkoumavě ho pozoroval. Petr s překvapením zjistil, že jeho otec není o nic vyšší než on. Petr měřil o něco málo víc než 180 cm, ale teď si uvědomil, že si podvědomě představoval svého otce, jak daleko převyšuje lidské rozměry. Obří plakáty nepochybně přispěly k tomuto dojmu. Byl to skoro šok, když nyní zjistil, že Stalenin je pouze člověk jako on. Jejich pohledy se setkaly ve stejné výši.

Staleninův chmurný výraz se poněkud uvolnil.

„Jsi pohledný chlapík,“ řekl. „Působíš dobrým dojmem. To je dobře. A je to důležité.“

Podíval se znovu na Petra. „Řekli mi, že hraješ na klavír a skládáš hudbu. Z toho jsem měl taky radost. Když člověk prokáže talent v triviálních záležitostech, může se osvědčit i v důležitých věcech.“

Petr zrudl. Hudba že je triviální záležitostí? A jak se jeho otec vůbec něco dozvěděl o jeho hudbě? Nikdy si navzájem nepsali. Ani jeho matka si s ním nevyměnila jedinou řádku od doby, kdy ho před deseti lety opustila. Kdo o něm jeho otci posílal zprávy?

Stalenin se tajuplně usmál. „Jistě chceš vědět, proč jsem pro tebe poslal.“

Petr mlčel.

„Kvůli jedné věci,“ pokračoval Stalenin, „rozhodl jsem, že potřebuješ vzdělání. Ty o tom nevíš, ale v této chvíli jsi tím nejméně vzdělaným člověkem ve Vítězném světě.“

„Ale, vaše Excelence, řekli mi, že mám ty nejlepší učitele.“

„Vím všechno o tvých učitelích. Jejich úkolem bylo uchránit tě před opravdovým poznáním moderního světa.“

Posadil se zpátky za stůl a začal si nacpávat dýmku. „Žil jsem s tvou matkou až do doby, kdy ti bylo osm. Poté, co jsem se stal Diktátorem v roce 268 – tobě bylo tehdy pět, tvá matka začala působit potíže. Měla námitky proti Velké čistce v roce 271, při níž byl její bratr odhalen jako zrádce. I když se její bratr přiznal a byl po zásluze popraven, nepřestala nenávidět mě a také vše, za co jsem bojoval. Dokonce si myslela, že bych tě mohl »zkazit«, kdybych ti dal stejné komunistické vzdělání, jako má každý jiný ve Vítězném světě. Vzdorovala mi. Bezpochyby očekávala, že ji za to potká stejný osud jako jejího bratra.“

Odmlčel se. „Zeptal jsem se jí, co by ode mě chtěla. Řekla, že chce odejít daleko, na nějaké místo izolované od Vítězného světa, kde by mohl její syn vyrůstat, aniž by jen zaslechnul o mě nebo o mojí ideologii… Souhlasil jsem s tím bláznovstvím. Poslal jsem ji a tebe na ten malý ostrůvek – jak je vlastně velký?“

„Asi tři hektary.“

Stalenin přikývnul. „Přikázal jsem, aby na ten ostrůvek nikdo nevkročil kromě lidí, kteří tam přiváželi zásoby. Tvoje matka požádala, jestli by ses mohl učit předmětům, které sama vybrala. Souhlasil jsem a poslal tam ty nejlepší učitele. Takže tě učili hudbu, matematiku – říkali, že zvládáš matematiku jako prvotřídní inženýr. Uvidíme. Co dalšího tě učili?“

„Fyziku, chemii, astronomii, biologii...“

„A sport, samozřejmě,“ přerušil ho Stalenin. „Říkali, že výborně plaveš. A že jsi prvotřídní šachista. To mě potěšilo ze všeho nejvíc. Ukazuje to smysl pro strategii….“

„Nicméně“ – zahleděl se do papírů, které měl na stole před sebou – „je na čase abych ti řekl, jak nevzdělaným jsi co se týče všeho, co by měl znát moderní člověk. Například ti chybí vzdělání ohledně historie, politiky, sociologie a ekonomie. Tvá znalost naší literatury je zanedbaná. Nikdy tě neučili neomarxistickou logiku … takže nemůžeš rozumět dialektickému materialismu…“

Podíval se na Petra zblízka. „Takže dokud mě nepřesvědčíš, že se umíš naučit správně myslet, aby ses mohl stát platným členem společnosti …“

Nechal větu nedořečenou.

„Příští dva týdny budeš mít naprostou volnost,“ pokračoval. „Můžeš se pohybovat po našem městě, dívat se a vzdělávat se. Dali ti dost lístků?“

Petr zašmátral po svých kapsách a vytáhl odtud štosy lístků v nejrůznějších velikostech a barvách.

„Nauč se, k čemu se všechny používají,“ řekl Stalenin. Jeho hlas byl teď o něco přátelštější.

„Co víš o té šedivé uniformě, kterou máš na sobě?“

„Dnes ráno mi řekli, že si ji mám obléct, než jsme odešli z ubytovny.“

„Toto je uniforma Proletáře,“ prohlásil Stalenin vážným hlasem. „Velmi čestný status. Proletáři tvoří tři-čtvrtiny celé populace. Jsou to samozřejmě oni, kdo skutečně vládne. Vítězný svět je diktaturou proletariátu. Já jsem pouze jejich nástrojem a mluvčím.“

Ponuře se usmál. „Ale musíš se naučit rozlišovat i ostatní uniformy, abys věděl, jak se k nim chovat a co od nich můžeš čekat. Zaprvé musíš rozpoznat Ochránce. Jejich uniforma je černá – pokud to náhodou nejsou armádní důstojníci, v tom případě nosí tmavě zelený kabát. Ochránci jsou naši nejvěrnější soudruzi a tvoří přibližně 1 procento populace. Další jsou Náměstci. Ti nosí modrou uniformu. Je jich přibližně desetina populace a tvoří naší pracující inteligenci – techniky a vedoucí. Ochránci a Náměstci společně vytvářejí to, čemu říkáme vnitřní kruh. Jsou jako důstojníci u armády … Na samotném dně jsou sociálně nespolehliví. Bohužel ti stále tvoří asi 20 procent populace. Buď spáchali nějaký zločin proti vnitřnímu kruhu nebo se ukázali nehodní stát se dobrými Proletáři. Jsou buď shromáždění v pracovních táborech … nebo jsou ponechaní svému osudu. Nosí hnědou uniformu – pokud se z ní vůbec dá poznat její barva. No, v každém případě ty v Moskvě neuvidíš. Mezi Náměstky najdeš podporu a zastání. A Ochráncům budeš vyjadřovat úctu a absolutní poslušnost … Nějaké otázky?“

„Kde budu bydlet, vaše Excelence?“

„Adresu najdeš ve svých dokladech. Budeš mít pokoj sám pro sebe, což je privilegium, kterého se dostane jen málo Proletářům… A ještě jedna věc. Prozatím nechci, aby ses někomu zmiňoval o tom, že jsi můj syn.“

„Ale co moje jméno, vaše Excelence?“

„Klidně řekni pravé jméno, až se tě zeptají. Mimo politbyro si už pravděpodobně nikdo nepamatuje, že moje pravé jméno je Uldanov. A kdyby snad ano, tak by to považoval čistě za náhodu. Proletáři stejně už většinou jména nepoužívají. Spíš tě budou oslovovat tvým číslem. Pozítří ti jedno přidělí. Nějaké další otázky?“

„Kdy mě budete chtít znovu vidět, vaše Excelence?“

„Dám ti vědět. Mimochodem zítra budou slavnosti prvního máje. Samozřejmě se na ně zajdi podívat.“