Návrat starých časů: Kapitola 10

Mises.cz: 28. dubna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Kamkoliv doprovázel Bolšenkova, viděl Petr ten samý děs v očích úředníků a dělníků a tu samou podlézavou servilitu.

U všeho, co bylo špatně, požadoval Bolšenkov okamžité dodání obětních beránků. Neuplynul ani den bez toho, aby někoho neobvinil z nedostatečné horlivosti, sabotáže nebo zrady. Petr si byl jistý, že o několik týdnů později si v Nové Pravdě přečte „přiznání“ těchto viníků. Vždy se vyznačovalo stejným stereotypním jazykem.

Obvinění poté mizeli.

Bolšenkov prováděl Petra po jeslích a školách. Děti v nich donekonečna opakovali, jak je Stalenin vševědoucí, že soukromé vlastnictví je krádeží, že kapitalismus znamená peklo a socialismus ráj a že musí být loajálními občany Státu.

„Rozumí tomu, co tyto fráze znamenají?“ zeptal se Petr.

„Porozumí, až vyrostou,“ odpověděl Bolšenkov, „a poté už nebudou věřit ničemu jinému.“

Když navštívili vládní vydavatelský úřad, Petr se dozvěděl, jak jsou knihy psány a vybírány do tisku. Úřad měl mnoho oddělení: politická propaganda, ekonomie, technika, vědy, umění, dějiny, drama, fikce a tak dále. Obvykle vedoucí těchto oddělení rozhodovali sami, jaké knihy jsou zapotřebí, co je v souladu se stranickou linií, jaké by měly být správné závěry a komu připadne úkol to napsat. Hlavní spisovatelskou kvalifikací byla věrnost současné linii. Pokud měl spisovatel také potřebné technické znalosti, byl to bod k dobru.

Petr si prolistoval mnoho svazků. Všechny byly věnovány Staleninovi – který byl, jak se zdálo, v závislosti na konkrétním tématu knihy, největším politickým géniem, ekonomem, inženýrem, matematikem, chemikem, architektem, šachistou atd.

Každý spisovatel zdůrazňoval, že jeho kniha je psána ze zcela ortodoxního Marxisticko-Leninsko-Stalinsko-Staleninského pohledu. Často obviňoval své předchůdce, že jsou úchylkáři. Petr zjistil, že v těchto případech předchůdci již většinou zmizeli.

Pokoušel se číst fikci, ale moc mu to nešlo. Vždy byla sestavena tak, aby zdůraznila nějakou banální moralitu, jako lásku ke státu a Staleninovi vítězící nad pouhou sexuální příchylností nebo rodinnými vztahy, povinnost hlásit tajné policii přestupky, jichž se dopustil blízký společník či sexuální partner, nebo nutnost horlivě pracovat pro dobro kolektivu.
 
„Petře, přichází k nám zprávy o dalším vážném hladomoru v Kansasu,“ řekl Stalenin. „Posílám tam Bolšenkova.“

První den po Bolšenkovově odjezdu byl Petr povýšen na Ochránce.

„Prozatím svěřím tvoje vzdělání Adamsovi,“ řekl Stalenin. „Naučí tě všemu, co by měl vědět příslušník vnitřního kruhu.“

Petr cítil sympatie k Adamsovi už od jejich prvního setkání. Nevěděl přesně proč. Adams nebyl ani pohledný ani imponující zjevem. Ale pravděpodobný důvod jeho náklonnosti ho napadl až později. Adamsův úzký a scvrklý obličej, v němž se zračila mazanost a inteligence, mu velice připomínal bustu Voltaira, která stála na knihovně jejich domu na Bermudách. Tato podoba způsobila, že mu byl Adams natolik povědomý. A Petrovi připomínal tuto podobnost při mnoha příležitostech ještě Adamsův zcela anachronický zvyk šňupat tabák.

Adams byl pozoruhodně upřímný. Bezpochyby to z části způsobil fakt, že Petr byl nyní součástí „vnitřního kruhu“; ale zdálo se, že to pramení i z jistého otevřeného cynismu v Adamsově povaze.

„Tak které věci tě trápí?“ Zeptal se Adams.

Petr ani nevěděl, odkud by začal.

„Jednou z věcí, které bych chtěl vědět je, jakého pokroku bylo ve Vítězném světě dosaženo od jeho počátku.“

„Od svržení kapitalismu?“

„Ano.“

„Existují dvě odpovědi. Jedna je odpovědí pro veřejnost a Proletariát. Druhá odpověď je určená jen vnitřnímu kruhu strany. Brzy poznáš, že na většinu otázek ve Vítězném světě existují dvě odpovědi.“

„A ta druhá odpověď, odpověď pro vnitřní kruh, ta je pravdivá?“

„Ve Vítězném světě se neptáme, jestli je tvrzení „pravdivé“, nebo ne. Ptáme se jen: K čemu to bude dobré? A k čemu to bude dobré – to záleží na tom, s kým mluvíš. Je očividně důležité, aby Proletáři věřili, že Vítězný svět dosáhl ohromného pokroku; ale je také důležité, aby ústřední výbor věděl přesně, kolik toho pokroku bylo.“

Je důležité, pomyslel si Petr, aby ústřední výbor znal pravdu. Nahlas řekl: „Rád bych slyšel obě odpovědi.“

„Jedinou věcí, kterou říkáme Proletářům, samozřejmě je, že náš pokrok od doby kapitalismu byl tak ohromný, že jakékoliv srovnání by bylo absurdní. Jak by mohl existovat nějaký pokrok v kapitalismu? Všichni tehdy bažili po zisku a každý maximalizoval svůj zisk tím, že prodával veřejnosti horší a horší zboží.“

„To je pravda?“ zeptal se Petr. „Omlouvám se. Myslel jsem, jaká je odpověď pro vnitřní kruh?“

„Záznamy, které si ústřední výbor vede pro vlastní potřeby, ukazují, nakolik jsem s nimi seznámen,“ řekl Adams, „že současná technologická úroveň Vítězného světa je táž, jako byla v letech 100 až 120 po Marxovi.“

„Podle starého kalendáře,“ počítal Petr rychle, „by to odpovídalo období 1918 – 1938.“

„Ano. V některých věcech – ve zbraních a letadlech, jsme asi o něco napřed a v jiných zas o něco pozadu.“

„Jak je to ale možné? Konec konců buržoazní svět byl zničen až – “

„Chceš říct,“ vpadl mu Adams do řeči, „že buržoazní svět existoval ještě několik desetiletí po roce 1938?“

„Ano.“

„A v tomto období mohlo dojít k technologickému pokroku?“

„Ano. A pokud došlo - “

„A pokud došlo, tak jak je možné, že znalosti a technologie zaznamenaly od té doby úpadek? Částečně díky ničení ve válkách a občanských válkách. Pak také nezbytné spálení knih nasáklých kapitalistickým myšlením a potlačení některých znalostí, aby se předešlo nebezpečí znovuobjevení buržoazních nešvarů, znamenalo ztrátu řady teoretických vědomostí. Ačkoliv lidé byli schopni vyrobit řadu věcí prostým okopírováním starých, některá tajemství byla ztracena. Pravděpodobně to bylo dobře, protože některá z nich byla údajně hrozivě destruktivní.“

„Ale nenastal nějaký pokrok za více než století trvání Vítězného světa?“

„Prakticky žádný.“

„Proč ne?“

„To, soudruhu Uldanove, je otázka, na níž už roky marně hledám odpověď.“
 
Jednou z prvních Petrových návštěv uskutečněných s Adamsem byla exkurze po kancelářích Nové Pravdy. V Moskvě existovaly dvoje noviny – Nová Pravda, která vycházela ráno, a Večerní Odhalení, které vycházelo odpoledne. Odhalení obsahovalo jen téměř samé fotografie a komické obrázky. Jeho existence, vysvětlil Adams, je důležitá pro zábavu Proletářů, kteří Novou Pravdu četli jen málokdy.

Ačkoliv nominálně pouze ranní Moskevské noviny, ve skutečnosti byla Nová Pravda hlavní tiskovinou celého Vítězného světa. Ostatní města měla také ranní a odpolední noviny se svými vlastními názvy, ale všechny noviny ve Vítězném světě měly na svých prvních stranách stejné články, jenž vznikaly v kancelářích Nové Pravdy a odsud byly dálnopisy zasílány do celého světa. Rozdílné byly jenom články týkající se místních záležitostí. Při srovnávání ovšem Petr zjistil, že se i některý místní příběh občas objeví jak v Moskevské Nové Pravdě, tak v Berlínském Deníku, Londýnských Časech a Chicagském Hlasateli.  Jména a adresy lidí byly změněny, stejně jako lokality, ale příběhy byly tytéž.

Petr se na to zeptal a Adams ho odkázal na Orlova. Orlov byl nevýrazný malý človíček s kulatým obličejem. Mimo to, že byl šéfredaktorem Nové Pravdy, tak byl také členem politbyra a hlavou tiskového oddělení pro celý Vítězný svět.

„Přirozeně,“ řekl Orlov, „čtenáře nejvíc zajímají příběhy lidí z jejich vlastní lokality.“

„Ale ta samá věc,“ protestoval Petr, „se nemohla tentýž den stát různým lidem s různými jmény a na různých místech.“

Orlov a Adams se rozesmáli.

„Vy si tyhle příběhy jen tak vymýšlíte?“ zeptal se Petr.

„Pokud se zamyslíš, soudruhu Uldanove,“ řekl Orlov, „tak přijdeš na to, že pro účely propagandy jsou vymyšlené příběhy výhodnější než reálné. Nemáme námitky, když se příběh zakládá na nějaké reálné události, ale i v tom případě je vždy nutné provést zpracování. Příběhy musí být dramatické a mít jasně vypointované morální ponaučení. Představ si, když se nějaký den nestane nic, v čem by například byla jasně zdůrazněná komunistická morálka. Co bys potom na místě redaktora udělal?“

„A ty příběhy dělníků, kteří toho dokázali vyrobit pětkrát nebo šestkrát víc, než průměrný dělník?“ zeptal se Petr. „Ty také nejsou pravdivé? Ukazujete jejich fotky a dělají rozhovory, při nichž naléhají na ostatní soudruhy, aby pracovali stejně usilovně.“
Orlov a Adams se znovu rozesmáli.

„Jenom přemýšlej, soudruhu,“ řekl Orlov. „Opravdu si myslíš, že by nějaký zedník dokázal za den položit desetinásobek cihel co průměrný zedník?“

„Ale proč-?“

„Kdybychom ukázali, jak nějaký zedník položí o 35 % cihel více, než je průměr, bylo by to zajímavé, ale stěží inspirativní. My chceme, aby se průměrní pracující cítili zahanbeni za svoji současnou výkonnost. To proto vytváříme tyhle nadlidi. Stachanovci, hrdinové práce – tak jim říkáme. A plní to ještě jeden účel. Dělníci si pak nemohou myslet, že by si mohli dovolit vyjádřit nespokojenost se svými příděly, když odvádí jen 10 nebo 20 procent svého potencionálního výkonu.“

„A co B-42? Viděl jsem ho ve filmovém týdeníku, jak pokládá cihly. Bylo to úžasné.“

„B-42 je profesionální herec, kterého používáme pro tyhle role,“ řekl Orlov. „Ten nikdy v životě cihly nepokládal.“

„Herec?“

„Samozřejmě,“ řekl Orlov. „Snad si nemyslíš, že by obyčejný zedník tak procítěně pronesl řeč o nutnosti lámat výrobní rekordy!“

„Vypadalo to, že ví, o čem mluví-„

„Celý monolog sepsali profesionálové.“

„Ale ve filmu jsem ho viděl pokládat cihly.“

„Jsi si jistý? Všechno, co jsi viděl, byly docela prosté filmové triky. Až to příště uvidíš, všimni si, že kamera nikdy nezabere celého člověka pokládajícího cihly. Záběry na profesionálního zedníka se střídají se záběry herce, jehož hlas je přitom slyšet celou dobu a to vytváří ten žádoucí dojem.“

„Ale ty cihly pokládá opravdu rychle.“

„Samozřejmě. To se bralo v několika minutových záběrech a pak se to sestříhalo dohromady. Žádný zedník na světě by nevydržel pracovat takovým tempem víc než několik minut. Nemyslel sis doopravdy, že by to někdo vydržel celý den?“

„Ten film měl ohromný účinek,“ dodal Orlov pyšně. „Ohromný!“

Pak vysvětlil Petrovi, jak jsou úvodníky a články z Nové Pravdy souběžně tištěny ve stovkách měst po celém Vítězném světě.

„Je to úžasná věc,“ řekl, „když člověk pomyslí na to, že každý na světě ve stejnou dobu čte tentýž článek, přijímá tytéž názory, dochází k těm samým závěrům. Jaká harmonie!“

„Proč jsou ale ve Vítězném světě,“ zeptal se Petr, „ve skutečnosti jen jedny noviny?“

„Pokud by existovaly nějaké jiné noviny,“ vysvětloval Orlov trpělivě, „a souhlasily s Novou Pravdou, pak by byly zbytečné, kdyby nesouhlasily, tak by byly škodlivé. V kapitalismu, jak jsem pochopil, existovalo množství konkurenčních novin. Co bylo výsledkem? Pokud říkaly v podstatě tytéž věci, tak najímali mnoho redaktorů a novinářů tam, kde by stačil jeden. To dává příklad ohromnému plýtvání, ke kterému vede konkurence. Socialismus dosáhl ohromných úspor v novinové ekonomice unifikací a masovou výrobou.“

„Předpokládejme ale,“ řekl Petr, „že staré kapitalistické noviny psaly o různých věcech nebo z různého úhlu pohledu?“

„Jestli to tak bylo,“ odpověděl Orlov, „tak byl výsledek ještě horší. Veřejnost byla zmatená a nakonec nevěřila žádným z nich.“

Petra tato logika trápila, ale nedokázal v ní najít chybu.

„Myslím, že bychom měli soudruhu Uldanovovi předvést,“ řekl Adams, „klíčovou koordinační roli Nové Pravdy.“

„Ano,“ řekl Orlov, „Nová Pravda je ústy Vítězného světa. Z ní se členové Strany, Ochránci a lidé po celém světě každý den dozvědí, co mají dělat a co si mají myslet. Samozřejmě hlavní politickou linii určuje politbyro jako celek. Tady ji pouze uvádíme v život. Politbyro například rozhodne, že se bude říkat, že čísla z produkce jsou špatná, abychom všechny vybudili k vyšším pracovním výkonům; nebo že produkce je dobrá, abychom zdůraznili, jak dobře si režim vede a jaké je požehnání, že ho máme.“

„Tato rozhodnutí jsou občas velmi obtížná,“ vložil se do výkladu Adams. „Často zjišťujeme, že pohybovat se cik-cak je to nejlepší. Například když je zboží zmetkové a rozpadá se nebo když bylo vyrobeno příliš mnoho bot velikosti devět a příliš málo bot velikosti šest nebo když lidé nedostávají dost jídla, tak se objeví mnoho brblání a stížností – nebo tiché nespokojenosti. Musíme zajistit, aby se tato nespokojenost neobrátila proti režimu jako takovému.“

„Tudíž,“ řekl Orlov, „my musíme být v čele stížností. To my musíme vybrat vhodné obětní beránky k denunciaci a potrestání.“

„A tomu se říká,“ dodal Adams, „komunistická sebekritika.“

„To ze sloupců v Nové Pravdě,“ shrnul Orlov, „se každý naučí, co si má myslet o každé nové knize, hře nebo filmu.“

„Jedné věci nerozumím, Vaše Výsosti,“ řekl Petr. „Všechny knihy vydává vláda a určitě by nevydala žádnou knihu, kterou by předem neschválila. A to platí i pro hry a filmy. Přesto jsou občas k vidění velmi kritické recenze.“

„To se může stát z řady důvodů,“ vysvětlil Orlov. „Většina stranických špiček například neuvidí hru, dokud není provedena veřejně. Pak ji mohou shledat nezábavnou nebo dokonce úchylkářskou, ačkoliv ji nižší kádry schválily. A jestliže už veřejnost tuto hru viděla, pak se musíme rozhodnout, jestli budeme denuncovat hru, nebo neuvědomělou veřejnost. A s knihami je to tak, že mezi sepsáním a vydáním knihy se mohla stranická linie změnit. Nebo recenzent může shledat, že nějaké úchylky mohly uniknout vydavatelově pozornosti. A díky tomu všemu padají hlavy vedoucích v nakladatelství tak často.“

„Být vedoucím nakladatelství je jedno z nejriskantnějších povolání ve Vítězném světě,“ dodal Adams.

„Další důležitou funkcí Nové Pravdy,“ pokračoval Orlov, „je ukazovat hrdiny a padouchy. Musí existovat hrdinové, kteří inspirují lidi k vyšším pracovním výkonům, větší konformitě se stranickou linií a větší aktivitě při udávání úchylkářů. A rovněž musí existovat padouši jako obětní beránci a odstrašující příklady. To je náš úkol.“

„Proč ale nezjišťujete reálná fakta a nezveřejníte opravdové viníky?“ zeptal se Petr.

Orlov vypadal vyveden z míry.

Adams rychle zachraňoval situaci. „Soudruh Uldanov se stále ještě nenaučil, jak udělat z neomarxistické logiky integrální součást svého myšlení. Jak už jsem ti říkal“ – obrátil se na Petra – „pravdou je cokoliv, co funguje úspěšně; to tvrzení, které přináší nejlepší výsledky. Pravdou je to, co je dobré pro komunismus.“