Návrat starých časů: Kapitola 15

Mises.cz: 27. května 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Po pěti minutách od první zastávky se policejní dodávka zastavila znovu a tentokrát byl vyveden Maxwell. Když mu sundali pásku z očí, zjistil, že se nachází v přijímací hale před pultem. Na stěně naproti byl nápis: NEMILOSRDNÉ ZNIČENÍ DIVERZANTŮM. Muž za pultem mu přikázal vyprázdnit kapsy. Maxwell odevzdal svoje přídělové lístky, průkaz, pracovní knížku a tužku. To bylo vše, co měl u sebe.

Byl zaregistrován, byly mu sejmuty otisky a poté byl zaveden do veliké bílé cely, v níž nebyl ani jediný kus nábytku. Celý strop byl pokrytý oslepujícími bílými žárovkami. Ocelové dveře za ním zapadly.

V cele nebylo žádné okno – nic, z čeho by poznal, jestli je den, nebo noc.

Lehl si na bílou kamennou podlahu a pokusil se usnout. Podlaha byla studená. Světlu, odráženému ze všech stran i ze samotné podlahy, se nedalo uniknout.

Po chvíli se zdvihnul a chodil dokola, pak si zkusil zase lehnout. Jak dlouho zde byl – tři, sedm, deset hodin – to nebyl schopen odhadnout. Konečně dva strážní otevřeli dveře jeho cely a vytáhli ho ven. Byl tak duševně vyčerpaný, že se nedokázal na nic soustředit.

Byl předveden do výslechové místnosti. Muž v uniformě s výložkami kapitána se ho zeptal: „Víš, proč jsi byl zatčen?“

„Nemám ponětí,“ řekl Maxwell. „Neprovedl jsem nic protizákonného.“

Jakmile to vyslovil, tak si uvědomil, že to není striktně vzato pravda. Zákony byly tak spletité, tak početné, tak všezahrnující, že bylo doslova nemožné, aby některý obyvatel Vítězného světa prožil jediný den bez jejich porušení.

„Musím tě varovat,“ pokračoval kapitán, „že okamžitým přiznáním si ušetříš spoustu problémů.“

„Vždyť ani nevím, z čeho jsem obviněn.“

Kapitán se obrátil na úředníka v modrém u vedlejšího stolu. „Přečti mu to.“

„Přiznání, nebo obvinění?“ zeptal se úředník.

„Nejdřív obvinění.“

Úředník četl obvinění rychlým a monotónním hlasem. Maxwell měl potíže ho sledovat, ale zdálo se, že je obviněn z toho, že záměrně naplánoval novou Leninovu přehradu tak, aby se v krizi protrhla – a požadoval ve specifikacích takové materiály, typy oceli, betonu a strojů, o kterých věděl, že jsou nedostatkové, ačkoliv nebyly lepší než jiné materiály, které byly dosažitelné. Dále se podílel na konspiraci s dosud neznámými lidmi, aby trvali na těchto specifikacích, používali buržoazní inženýrské rovnice a požadovali od dělníků nedosažitelné výkony.

„No?“ zeptal se kapitán.

„Nic z toho není pravda,“ řekl Maxwell. „Požadoval jsem ve specifikacích jen takové materiály, které by vydržely maximální tlaky a napětí – “

„Odmítáš podepsat přiznání?“

„Jaké přiznání?“

Kapitán se opět obrátil k úředníkovi. „Přečti mu jeho přiznání.“

Úředník začal číst stejně rychle a monotónně jako předtím.

Maxwell ho přerušil. „Promiňte prosím. Nerozumím tomu, co říkáte.“

S blahosklonnou trpělivostí se kapitán obrátil k úředníkovi. „Podej mu to přiznání.“

Maxwell začal číst. „Já, EN-57, známý také pod jménem John Maxwell, při plném vědomí a bez nátlaku, činím následující doznání…“

Pokračovalo to tím, že samotné obvinění není skutečným měřítkem rozsahu všech jeho provinění a úpadku. Popisovala se opatrná vychytralost, s níž plánoval svoje zločiny. Mluvilo se o buržoazní ideologii, která ho zkazila. V přiznání se opakovaně zdůrazňovalo, jak nízko poklesnul, jak si zaslouží být potrestán, a opakovaně se zdůrazňovala velikost a dobrota Stalenina a zvláště velikost a dobrota Bolšenkova, při pohledu na jeho tvář měl váhat ve svém odhodlání provést svůj zločinný plán.

„Musím tě upozornit,“ řekl kapitán, „že pokud se přiznáš ihned, tak to povede k podstatnému zmírnění trestu. Pošleme tě, do nápravného tábora, to nepochybně, ale maximálně na osm let. A tvojí dceři se nic nestane.“

Maxwell zblednul. „Co se stane s dcerou, když se nepřiznám?“

„Kdo ví….Tak co bude?“

Maxwell mlčel.

„Slyšel jsi o spoustě lidí, co se přiznali, ne?“     

Maxwell přikývl. Denně si tato přiznání četl v Nové Pravdě.

„A slyšel jsi snad někdy o někom, kdo by se nepřiznal?“ Kapitán se temně pousmál.
To Maxwell neslyšel. Věděl o spoustě lidí, kteří jednoduše zmizeli bez jakéhokoliv vysvětlení. Možná existovali i tací, kteří se odmítli přiznat.

Náhle pochopil další prvek tohoto systému. Za projevenou slabost byly hrozivé následky, ale ještě horší následky bez odpovídající odměny byly za projevenou sílu. Pokud jste se přiznali, byli jste zneuctěni, zavrženi a odsouzeni k bídnému živoření. Pokud jste se ale postavili s nadlidskou silou proti všem hrozbám vám i vašim milovaným, tak se nikdy nikdo nedozvěděl o vaší odvaze, nikdo se nedozvěděl, co jste přečkali. Nemohli jste mít ani uspokojení z toho, že byste byli příkladem pro ostatní. Slavné mučednictví je jednou věcí, ale být neznámým mučedníkem? …Mučedníkem beze smyslu?...

„No?“ zeptal se kapitán.

Maxwell mlčel.

Kapitán zmáčknul knoflík na svém stole. Vešli dva strážní.

„Vezměte ho na druhý stupeň.“
 
Byl zaveden chodbou do komory, která mohla být dříve velkou celou. Byla osvícena třemi bodovými reflektory. Jakmile vstoupili, tak za nimi mohl Maxwell jen nejasně tušit vyšetřovatele bezpečnosti sedícího za velkým stolem.

Postavili ho proti reflektorům přímo do místa, kde se jejich světelné kužele protínaly. Bylo to oslepující.

Hlas za stolem začal klást otázky. „Číslo?… Jméno?... Adresa?... Povolání?... Jste obviněn z…? Co odpovíte na… ? Popíráte, že…. ?“

Slyšel se, jak mechanicky odpovídá. Díky oslňujícím světlům nemohl na nic myslet. Otázky pokračovaly pořád dál. Jeho nohy mu ztuhly a ztěžkly jako olovo…
Jeho vyslýchající se odmlčel. Maxwell slyšel, jak odchází pryč a šeptá něco ve dveřích někomu, kdo právě vcházel dovnitř. Jak dlouho už zde Maxwell stál? Dvě hodiny? Celé dopoledne? Bylo dopoledne?

Zaslechl kroky za stolem. Hlas, který mu nyní začal klást otázky, byl nový. Maxwell si pochmurně uvědomil, že jeho první vyslýchající byl vystřídán. Druhý začal znovu od začátku. Věnoval někdo pozornost Maxwellovým odpovědím?

Otázky pokračovaly.

Jeho hlas se začal třást a v krku měl neuvěřitelné sucho. Požádal o sklenici vody, a jestli by se směl posadit. Jeho žádosti byly ignorovány.

Druhého vyšetřovatele vystřídal třetí a toho pak vystřídal čtvrtý. Otázky byly kladeny monotónně a byly stále tytéž.

Místnost se začala točit…

Upadl do bezvědomí.

K vědomí ho přivedl kbelík ledové vody a několik hrubých facek. Vytáhli ho zpátky na nohy.

„Než budeme pokračovat,“ řekl vyšetřovatel, „tak bys měl vědět, že tvoje dcera právě prodělává tentýž výslech co ty. Už se přiznala, ale ptají se jí na detaily a nepřestanou, dokud se taky nepřiznáš…“

Kolotoč otázek pokračoval. Teď ale už nemyslel ani na otázky ani na své odpovědi. Myslel na Edit…

Světla se znovu začala točit. Potácel se. Neuvěřitelně ho bolela hlava. Přál si to už mít všechno za sebou, ať ho třeba zastřelí. Svezl se na podlahu.

„Přineste doznání,“ řekl. „Podepíšu to. Jen už mi dejte pokoj.“

Kolik hodin mezi tím uteklo?

Když podepsal, uslyšel rozkaz: „Vezměte ho na třetí stupeň.“
 
Místnost byla podobná té předešlé. Opět sál před baterií oslepujících světel. Byli zde s ním dva vyšetřovatelé.

„Můžeme ten zbytek vyřídit rychle. Byl bys rád, ne?“

„Už jsem se přiznal. Slíbili mi, že když se přiznám, řeknou mi můj rozsudek a nechají mě spát!“

„Přiznal si jen svůj podíl na spiknutí. Teď nám musíš říct, kdo byli tvoji společníci. Chceme jména. Kdo ti dával rozkazy? Komu jsi podával hlášení?“

„Podepsal jsem přiznání, které jste chtěli,“ řekl Maxwell. „Jsem ochotný přijmout svůj trest. Nechte mě už být.“

Odpovědí mu byl prudký úder do tváře.

Přikázali mu, aby se postavil čelem ke zdi a předpažil svoje ruce tak, aby se konečky nejdelších prstů dotýkaly zdi. Pak si musel stoupnout na špičky a udržovat rovnováhu jen skrze kontakt konců prstů se zdí.

„Řekni nám, kdo ti dával rozkazy?“

Po několika minutách ho už bolelo celé napjaté tělo. Když klesal ze stoje na špičkách nebo se snažil ulevit si tím, že by se opřel o zeď celou dlaní, zuřivě do něj mlátili. Jeho tělo bylo zbrocené potem a pokryté modřinami. Jeho hlava se mu začala klátit.

„Nemůžu mluvit,“ šeptal. „Nemůžu myslet. Neslyším vaše otázky. Nevím, co říkáte!“

Dovolili mu postavit se normálně na nohy a vzali ho opět před oslepující světla. Dobrá, řekni nám o dalších. Znáš soudruha Petra Uldanova, že?“

„Ano, znám.“

„Byl to on, kdo ti dával rozkazy?“

Maxwell nepatrně přikývl. Zkroutili mu ruce, až vykřikl bolestí. „Chceme znát detaily!“