Mises.cz

Mises.cz

Návrat starých časů: Kapitola 19

Román o znovuobjevení kapitalismu od Henryho Hazlitta – „Pokud by byl kapitalismus zničen, bylo by nezbytné ho znovu vynalézt – a tento objev by se právem zařadil mezi největší objevy v dějinách lidstva. To je hlavním poselstvím mé knihy.“

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr dychtivě očekával výsledky svojí reformy. Nebyly žádné. Nestalo se nic z toho, co předvídal Adams, ale na druhou stranu ani nic z toho, v co doufal Petr. Zkrátka se zintenzivnil jen ten druh kritiky, který probíhal vždycky. Nadřízení kritizovali lidi v podřízených pozicích; vina se dávala těm, kteří nebyli v postavení, aby se mohli ochránit; a lidé se obviňovali navzájem, že jsou úchylkáři nebo sabotéři jako součást vnitrostranických a vnitropodnikových intrik.

Tedy probíhalo ve zvýšené míře to, co bylo známé jako komunistická sebekritika.

Petr tedy vydal další nařízení. Přikázal zastavit tento druh kritiky. Na chvíli tak byla velmi umenšena. Ale stále si nikdo netroufal otevřeně kritizovat nadřízené nebo Stranu nebo samotné politbyro.

„Co se děje, Adamsi? Nebo spíše, proč se nic neděje?“

Adams se usmíval. „Mohl jsem to předvídat, šéfe. Bylo to celkem očividné. To, co se stalo, je, že nikdo nevěří našim prohlášením. Myslí si, že je to trik.“

„Trik?“

„Ano – trik, jak odhalit rozvraceče. Trik, jak vylákat nepřátele vlády na veřejnost a poté je rozdrtit. Každý s kritikou čeká, dokud neuvidí, co se stane s ostatními. Nikdo nechce být první. A tak také nikdo není.“

„Neměli bychom tajně nařídit několika lidem, aby začali kritizovat vládu a ukázali tak ostatním, že je to bezpečné?“

„Proč pořád chcete páchat politickou sebevraždu, šéfe? Mimo to tohle by byl trik. Proč to prostě nenecháte, jak to je?“

„Proč se ale vůbec nic nestalo?“ opakoval Petr. „Pořád tomu nerozumím.“

„Pravdou je,“ řekl Adams, „že jsme velmi dobře chráněni politikou Stalenina a jeho předchůdců. Ti vytvořili takovou atmosféru strachu, že nepůjde jen tak odstranit. Mimo to, že k ničemu nedošlo, je inherentní v naší situaci.“

„Jak to?“

„Protože máme absolutní moc a absolutní moc znamená také neomezenou možnost trestat.“

„Ale já jsem veřejně slíbil, že tu moc nepoužiji proti poctivé kritice!“

„Na tom nezáleží. Tu moc máme, a dokud jí máme, tak se lidé budou bát, že ji použijeme.“

„Pokud je přesvědčím, že se budu držet svého slibu?“

„Pořád na tom nezáleží. My – tedy celá ekonomická hierarchie Vítězného světa, jejíž jsme hlavou – máme absolutní moc nad ekonomickým osudem každého člověka; rozhodujeme o tom, jakou práci bude vykonávat, jestli udělá báječnou kariéru, nebo skončí jako čistič odpadních stok. Můžeme rozhodnout o tom, jaké přídělové lístky kdo dostane a kolik jich dostane – jinými slovy jestli bude jíst, nebo zemře hlady. Předpokládejme, že někdo nás bude otevřeně kritizovat a že jeho kritika tne do živého. Pýcha ti může zabránit, abys veřejně popřel svoje vlastní prohlášení. Ale jsi si jistý, že nebudeš v pokušení stíhat tohoto kritika za něco, co s jeho kritikou přímo nesouvisí – například za to, že je nepořádný dělník, neschopný vedoucí, nebo sabotér a zrádce? A i kdyby ses ty osobně povznesl nad tohle pokušení, jsi si jistý, že kritikův přímý nadřízený či někdo jiný v hierarchii vedení, ho nepotrestá v naději, že se tak nahoře zalíbí? A i kdyby všichni v celé struktuře vedení byli takoví dobráci a prosti takového pokušení, kdo by byl takovým bláznem, aby si to risknul? A co kdyby se kritik skutečně provinil leností nebo nekompetentností nebo zradou a byl za to po zásluze potrestán? Neřekli by si pak všichni, že byl trestán za kritiku a obvinění bylo jenom zástěrkou? A co kdyby kritik pouze nebyl povýšen, protože si objektivně nezasloužil povýšení? Nepřipisovali by to pak všichni stejně jeho kritizování?... Abych byl naprosto upřímný – a zdůraznil to, co chci říct – tak si nejsem jistý, jestli sám neriskuji příliš, když ti tohle všechno říkám.“

Vítězoslavně se usmál.

„A jaký je tvůj závěr z toho všeho?“ zeptal se Petr.

„Můj závěr je ten, že kontrola nad lidským živobytím, nad všemi prostředky, které k životu potřebuje a nad jeho ekonomickou kariérou, znamená nakonec efektivní kontrolu nad jeho činy i slovy. To, že člověk nemá ekonomickou svobodu, nakonec znamená, že nemá žádnou svobodu. Když je Stát jediným zaměstnavatelem, tak každý člověk se musí nejen zdržet všeho, co by mohlo urazit jeho nadřízené; musí zajít dál a dělat a říkat věci, které jsou vypočítané na potěšení jeho nadřízených. A proto máme všechno neuvěřitelné poklonkování a lichocení Staleninovi – jestli mi promineš, že to tak říkám.“

Petr se zvednul a začal přecházet po místnosti. „Dobrá. Vyhrál jsi. Tak abych to shrnul: v našem socialistickém systému nemůžeme připustit iniciativu; nemůžeme mít svobodný výběr povolání; nemůžeme si vybrat zboží, které spotřebováváme; a nemůže v něm ani existovat svobodná kritika vlády…“

Náhle se zastavil a zadíval se na Adamse. „Ale tohle je přece naprostým opakem všeho, co se píše v našich socialistických učebnicích! Upřímně – jsem z toho naprosto zmatený. Co vlastně myslel Bedřich Engels tím, že „Socialismus je vzestupem z říše nezbytnosti do říše svobody?““

„Mluvil jen o tom, jaké to bude, až bude konečně nastolen komunistický ráj,“ odpověděl Adams. „Očividně nemluvil o přechodném období mezi kapitalismem a komunismem. To období, jak Marx velmi správně poukázal, se bude vyznačovat „diktaturou proletariátu.“ A když Marx řekl „diktatura“, tak tím myslel diktatura.“

„A jak dlouho má tohle přechodné období trvat?“

„Dokud nebude odpor kapitalistů zcela rozdrcen, jak řekl Lenin. Dokud kapitalisté nezmizí a nevznikne beztřídní společnost.“

„Jak dlouho to mělo být?“

„Několik let… možná desetiletí …nevím.“

„Ale kapitalisté a buržoazie byli zcela poraženi před více než sto lety!“

„Předpokládám, že Marx s Engelsem by řekli, kdyby byli dnes naživu, že přechodné období bude trvat do té doby, dokud se nepodaří z lidí vykořenit všechny zbytky kapitalistické mentality, dokud se každý nebude chtít zcela obětovat pro kolektiv a dobro kolektivu nebude klást nad svoje vlastní.“

„Ale vždyť jsme měli více než století proslovů, denunciací, socialistické výchovy od dětství, nucené práce, nápravných táborů, všeprostupující propagandy – a ta změna v lidské povaze stále nenastala!“

„Lidská povaha, šéfe, se zdá poněkud tvrdším oříškem, než Marx s Engelsem předpokládali. Říkali, že to není lidská povaha, která vytváří společenské instituce, ale spíše společenské instituce, které utváří lidskou povahu.“

„Nezní to, Adamsi, tak trochu jako zapřahání vozu před koně? … A přece i v kapitalismu, když nějaký člověk chtěl pracovat primárně pro dobro lidstva a nikoliv primárně pro svoje dobro, tak to snad mohl udělat, ne?

„Ale v kapitalismu, šéfe, sklízel největší odměnu, když pracoval sám pro sebe; a tudíž měl největší podněty k tomu, aby pracoval sám pro sebe a nikoliv pro druhé:“

„To je dovozování kruhem. Když člověk není sobecký, tak nepotřebuje být motivován sobeckými podněty. Když nachází své největší uspokojení při podpoře blahobytu a štěstí druhých, tak to bude dělat; a neodvedou ho od toho sobecké podněty, protože je nebude pociťovat.“

„Pak by myslím odpovědí bylo, šéfe, nastavit společenské instituce takovým způsobem, aby člověk, vedený sobeckými motivy, při vytváření svého vlastního blahobytu zároveň podporoval blahobyt celé společnosti.“

„Socialismus ale začíná přesně na druhém konci, Adamsi! Socialismus říká, že jedině prací pro blahobyt celé společnosti nakonec člověk podpoří svůj vlastní blahobyt. Motiv je to koneckonců stejně sobecký. Ale argument, soudě dle výsledků, se zdá nepříliš přesvědčivý… Vyjádřil bych to takto: „Chci být bohatý,“ řekne si jednotlivec ve tvém systému. „Jdi a zbohatni,“ odpovíš mu, „a ke svému překvapení zjistíš, že prací pro sebe si obohatil celou společnost.“ „Chci být bohatý,“ říká si jednotlivec i v dnešní době. „Oddej se práci pro celou společnost,“ říká socialismus, „a ke svému překvapení zjistíš, že to je také jistá cesta, jak zbohatneš ty sám.“

„Není to vznešená výzva, šéfe?“

„Možná. Ale zdá se mi, že otázkou spíš je, který systém ve skutečnosti funguje lépe.“

„Položil jste mi otázku, šéfe, co myslel Engels, když řekl, že socialismus je vzestupem z říše nezbytnosti do říše svobody.“

„Ach ano… a co tedy myslel?“

„Jak to chápu já,“ odpověděl Adams, „tak v kapitalismu nebyl jedinec svobodný, ale zotročený, protože dělnickou třídu ovládala a vykořisťovala třída kapitalistů; jeden člověk byl ovládán a vykořisťován druhým; dělník musel poslouchat příkazy svého zaměstnavatele nebo hladověl. A socialismus znamená osvobození od toho všeho.“

„Tak tohle právě nějak nevidím,“ řekl Petr. „V jakémkoliv společenském systému výroby musí být organizace. Musí existovat ti, kteří řídí, a ti, kteří jsou řízeni; ti, kteří vydávají příkazy a ti, kteří je vykonávají. Musí přece existovat vedoucí hierarchie. Už při stavbě jediného domu musí někdo rozhodnout, kde a jak bude ten dům stát. Musí existovat architekt, který ho navrhne, stavbyvedoucí, který interpretuje jeho plány a rozhodne, kdo bude dělat co – “

„Ale v socialismu, šéfe, na rozdíl od kapitalismu, neexistuje vykořisťování dělníků ve prospěch zisků zaměstnavatelů.“

„V socialismu,“ odvětil Petr, „ je Stát jediným zaměstnavatelem. Pokud si dělník rozhněvá moc Státu, tak už nemá, kam by se jinam obrátil. Může trpět daleko větší tyranií v socialismu, než jakou si dovedu představit v kapitalismu. Pokud se dělník nepohodl s některým zaměstnavatelem v kapitalismu, tak mohl jít jinam a najít si jiného vykořisťovatele. A strach z toho, že vlastní dělníci odejdou k někomu jinému, musel umenšit vykořisťování prováděné každým zaměstnavatelem… Ale v socialismu, pokud si dělník nezíská přízeň těch u moci, tak může být donucen hladovět a není nikdo jiný, kdo by ho zaměstnal.“

„Možná měl Engels na mysli to, šéfe, že v neřízeném divokém kapitalismu přicházely krize a deprese zcela bez ohledu na přání lidí, kdežto v socialismu společnost vzala vědomě svůj osud do vlastních rukou a je svobodná v tomhle smyslu.“

„To vidím,“ řekl Petr sarkasticky. „A kdo v praxi tvoří společnost? Kdo je tou společností?“

„Společnost to je všechen lid.“

„Ale běž! Všechen lid přeci nedělá žádná rozhodnutí. Ani nemá žádné jednotné vědomí, pomocí kterého by se rozhodoval.“

„No ale Stát dělá rozhodnutí.“

„A kdo je Stát - ?“

Adams se zašklebil. „Stát jsme my.“

„Přesně tak. Stát je pyramidální hierarchie lidí, na jejímž vrcholku v současnosti stojím já,“ řekl Petr. Udělalo se mu při tom trochu nevolno, když pomyslel na všechnu tu ohromnou odpovědnost, která nyní leží na jeho ramennou. „A z toho plyne, Adamsi, že naše společnost se skládá z malého množství vládců a velkého množství ovládaných. A vládci mají svou hierarchii, na jejímž vrcholku stojí jediný člověk s mocí činit konečná rozhodnutí a řešit tak všechny sporné otázky. Takže když říkáme, že „společnost“ udělá to či ono, tak tím myslíme, že Stát udělá to či ono. A když říkáme Stát, tak máme na mysli vládnoucí hierarchii. Máme na mysli Ochránce; máme na mysli Stranu; máme na mysli ústřední výbor, politbyro nebo nakonec samotného Diktátora – či,“ Petr se ušklíbl, „diktátorova zástupce.“

„Ale v socialismu,“ protestoval Adams, „Stát neslouží vůli vykořisťovatelů proti proletariátu, ale slouží samotným Proletářům. Stát je pouhým mechanismem, kterým lid vyjadřuje svou vůli. Je diktaturou proletariátu - “

„Nebo je diktaturou nad proletariátem? Řekněme si to otevřeně. V našem socialismu jenom hrstka lidí – například centrální plánovací komise – vytváří ekonomický plán a zbytku lidí nezbývá nic jiného, než jejich plán provádět. Veškerá iniciativa vychází z centra a žádná z periferie.“

„Tak to musí být, šéfe. Nemělo by význam mít celkový pětiletý plán, kdyby se každý mohl rozhodnout, že bude dělat něco jiného, než co je v tom plánu určené. To by byl naprostý chaos.“

„Nenašli bychom ale nějaký jiný systém organizace výroby, který by umožňoval větší svobodu, Adamsi? Nenašli bychom systém, který by umožnil, aby iniciativa vycházela z více center? Co se vlastně ve skutečnosti stalo v kapitalismu? Měli tehdy dělníci možnost odejít z jedné práce do jiné, která jim vyhovovala lépe? Mohli jednotliví kapitalisté sami rozhodovat o tom, co budou vyrábět a jak to budou vyrábět? Mohli si lidé vybrat zboží, které chtěli, a odmítnout to, které nechtěli?“

„Nevím, jak to přesně chodilo za kapitalismu, šéfe. To dnes neví nikdo. A vzhledem k tomu, nakolik jsme zničili nebo přepsali kapitalistickou literaturu, tak by se to dalo zjistit jen stěží. Ale jistě se nebudeme vracet k onomu zdiskreditovanému a vykořisťovatelskému systému – kterého se svět zbavil za cenu tolika krve a obětí – abychom se od něj učili, jak vylepšovat socialismus!“

„Dobrá,“ souhlasil Petr, „zapomeňme na kapitalismus. Ale stále mi není jasné, co myslel Engels tím, když říkal, že socialismus je říší svobody. A není mi ani jasné to, co měl na mysli Marx, když říkal, že stát v socialismu postupně odumře a už ho nebude více potřeba. Mně se zdá, že je to právě v socialismu, kde stát je a musí být všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný…“

Podíval se zamyšleně z okna.

„Adamsi, přesvědčil jsi mě. V našem socialismu je svoboda jednotlivce zkrátka nemožná, a pokud bych snad uspěl v jejím povzbuzování, což se naštěstí nestalo, tak bych jednoduše vytvořil chaos.“

Adams vypadal spokojeně. Šňupl si tabáku.

„Je ještě jeden důvod, šéfe, proč jste neuspěl se svou kampaní na povzbuzení kritiky. Stát vlastní všechna nakladatelství, všechny tiskárny a všechny noviny. Můžete jmenovat a odvolávat všechny jejich vedoucí, nemluvě už o podřízených. Nikdo z nich by si přirozeně netroufl uveřejnit něco vůči nám  kritického, leda na přímý rozkaz.“

„Dobrá, dobrá! Už jsem to pochopil, Adamsi. Učím se pomalu, ale dělám pokroky.“

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed